Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2003, č. 3, s. 37 - 38, Marie Clatová.

Jubilejní Radnický dráček

10. ročník západočeské oblastní přehlídky dospělých hrajících pro děti byl v letošním roce mimořádně úspěšný. V minulosti se většinou jednalo o nejproblematičtější přehlídku, která stála na okraji zájmu amatérů. V letošním ročníku nominovala porota na rakovnickou přehlídku Popelka inscenaci Podividla ažažAš Tři zlaté vlasy děda Vševěda a ještě doporučila k výběru do celostátního kola Pohádky na draka v provedení karlovarského D3. Z mimořádného počtu sedmi inscenací bylo tedy co vybírat! Ve dnech 9. - 11. května bylo možné vidět soutěžní amatérská představení souborů z Plzně (dvě), Horšovského Týna, Karlových Varů, Ostrova, Kraslic a Aše.
Převažovaly dramatizace klasických českých pohádek z pera našich autorů. Pohádky na draka (DS D3 Karlovy Vary) a Tři zlaté vlasy děda Vševěda (Podividlo ažaž Aš) napsala Iva Peřinová a oba texty poskytly inscenátorům nejkvalitnější východisko pro inscenaci. Iva Peřinová, zkušená autorka loutkových her, dokáže jasně vyjádřit téma, je originální ve výkladu situací, jazykovou úsporností vytváří prostor pro bohatou jevištní akci a hravost, umí si vychutnat paradox, její texty mají poezii i humor. Režisér Petr Richter, který s karlovarským souborem nastudoval Pohádky na draka, ještě navíc složil texty a hudbu písniček. Tři zlaté vlasy děda Vševěda byly obdobně doplněny písničkami, které zkomponoval, zpíval a doprovázel na kytaru Vratislav Mikan ml. Oba soubory stylově dotvořily inspirativní texty Peřinové vlastní autorskou tvorbou.
Horšovskotýnští uvedli pohádku zkušeného brněnského scenáristy Zdeňka Kozáka Tři zlaté zuby děda Vševěda. Kozákův jazyk je barvitý, vtipný, originální, ale jeho významové spoje čerpající motivy z několika pohádek jsou mnohdy nahodilé a nedomyšlené. Režisér František Zahrádka vymyslel jednotící rámec, ve kterém si vnučka Bohdanka vynutí, aby jí babička vyprávěla vlastní pohádku. S dobrým nápadem se bohužel dál nepracuje, a tak se po výrazné expozici postupně vytrácí. Principu není využito ani k jevištnímu „vymýšlení pohádky na místě”, což by Kozákovu kompozičně rozostřenému textu mohlo pomoci.
K dramaturgickým pozitivům přehlídky nesporně patřila i poetická pohádka O mlynáři Jankovi a Cecilce ze zámku, kterou napsali spoluautoři Oubram a Novák. Nastudovali ji ochotníci z Ostrova. Nápad vzít do hry půvabné scénické poznámky, aniž se zdařilo je stejně půvabně odvyprávět, však inscenaci spíše ublížil.
Divadelní spolek Jezírko z Plzně nastudoval pohádku Josefa Lady O statečné princezně, která je postavena na paradoxu (princezna zachraňuje Honzu) a s některými důležitými dějovými prvky si nedělá starosti (proč se hodný a pilný Honza mění v letargického lenocha). Pohádka v režii Jaroslava Páry byla textově aktualizovaná (jedním z úkolů princezny bylo např. zmodernizování pekelné kartotéky), ale s těmito novými motivacemi se vůbec dramaticky nepracovalo.
Další plzeňský soubor Žumbera zvolil nešťastně pohádku Popelka, kterou na motivy Boženy Němcové zdramatizovaly M. Lokvecová a O. Lichardová. Černobílé vidění postav, zdlouhavé opakování stejných ilustračních momentů, přehlcenost slovem, absence poezie a humoru, to vše tvořilo obtížný odrazový můstek i pro tak zkušeného režiséra, jakým je Ladislav Synek.
Soubor Trosky z Kraslic si jako jediný vybral pohádku cizí provenience. Čertovy zlaté vlasy napsal německý autor G. Schulze. Režisérka Alena Vyšehradská si byla zřejmě vědoma, že je letitý text upovídaný a udělala řadu škrtů, ale ne dostatečně razantních. Hra je problematická i po stránce myšlenkové. Peklo usiluje o Nánu, protože je hloupá, ale hloupost si přece člověk sám nevolí, ta je mu dána mocnostmi, které jsou protikladem pekla. Jinak je totiž Nána hodná, milá, snaživá a obětavá. Také expozice kladného hrdiny Jiříka jako zloděje není nejvýhodnější (v české pohádce obvykle získávají rekové žádaný předmět lstí nebo chytrostí). Schulze ale napsal razantní postavy, které se mohou projevit v komediálně vděčných situacích, a to byl zřejmě důvod, proč režisérka AlenaVyšehradská tuto pohádku uvedla.
Členové souboru Podividlo ažažAš vytvořili na základě inspirativního textu Ivy Peřinové nejvýraznější, nejsevřenější a přitom nejpoetičtější scénický tvar. Za Tři zlaté vlasy děda Vševěda si odvezli kromě hlavní ceny (s nominací na rakovnickou Popelku) i cenu za režii pro Petra Vojkůvku a Vratislava Mikana st., cenu za vyrovnané herecké výkony celého kolektivu a cenu za hudbu, kterou pro inscenaci zkomponoval Vratislav Mikan ml. Písnička otevírá pole pro divadlo na divadle. Hraje se o osud člověka, kterého před krutostí ochrání láska. Přiznání divadla umožňuje obsazení herců do více rolí (významově to funguje zejména při obsazení role Uhlíře a syna Uhlíře – Plaváčka jedním hercem). Postavy mají pevné kontury, ale oživuje je významotvorný realistický detail, který vyrůstá z konkrétního myšlení herce v konkrétní situaci. Vitální chuť hrát si sceluje různou míru talentu i různou míru stylizace. Herci jsou současně i tvůrci znakové scény (sudičky pomocí dvou modrých pláten vytvářejí řeku), oproštěné od konkrétních rekvizit. Reálie získávají svoji konkrétní funkci teprve hrou herců (koště se mění v rybářský prut, uschlý strom nebo veslo).
Druhou hru Ivy Peřinové Pohádku na draka nastudoval s karlovarským souborem D3 Petr Richter. Vytvořil milé, úsměvné představení, ve kterém ale chybí výraznější konflikt. Hodná Princezna je ohrožována neméně hodným Drakem, který je pouze opakovaně zmanipulovaný. Nebezpečí by proto měl vnášet do hry manipulátor – Čaroděj. Ten je však v podání Jiřího Hniličky spíše dobrotivý, sklerotický stařík. Temperament a hravost vnášejí do hry mladé představitelky třech dračích hlav (Mirka Exnerová, Lenka Hodoušová a Zuzana Töröková), které získaly cenu za herecký výkon. Měla by se posílit trojjedinost draka, která funguje pouze při interpretaci písniček. Petr Richter pokračoval úspěšně v tradici svého divadla – obsazovat začátečníky a věnovat mimořádnou pozornost růstu jejich talentu.
Ostatní soubory zaujaly spíše drobnými dobrými nápady, jednotlivými scénami nebo přečnívajícími hereckými výkony. Zejména kraslický soubor Trosky má ve svých řadách výborné herce, schopné zahrát barvité a výrazné postavy Jana Kocifajová a Václav Vávra s Miroslavou Bíbovou, kteří získali cenu. O co suverénnější je však jejich projev, o to více je vidět na poddimenzovanost výkonů ostatních.
Kromě ašského souboru pracovali jevištní výtvarníci s kultivovaným náznakem, tvořeným malovanými kulisami. Realizaci scénických návrhů byla viditelně věnována velká péče, výstižně zobrazovaly prostředí děje, ale chyběla jim potřebná imaginace, básnivost a proměnlivost. Malované prospekty navíc omezily významnější podíl světla jako pohyblivého znaku. Kostýmy se držely tradičních představ o postavách pohádkových her. Škoda. Kdyby výtvarníci více vycházeli z doby dnešní (což je na profesionálních jevištích běžné), vyhnuli by se vysokým nákladům na výpravu i stylovým nejednotnostem. Otázkou zůstává, co by na to řekl dětský divák. Zatím přesně nevíme, do jaké míry je konzervativní. Své dětské ceny například odevzdává většinou kladným nebo komediálním postavám; ty zlé zásadně nedekoruje, i kdyby v nich sebevíc herci excelovali.
Marie Caltová
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':