Texty: AS 2003, č. 3, s. 39, Jaroslav Kodeš.

O ZLATÝ ČLUNEK MĚSTA TANVALDU

Město Tanvald, kulturní kancelář a divadelní soubor E.F. Burian uspořádaly v první polovině dubna už XV. ročník oblastní divadelní přehlídky činoherních souborů hrajících pro děti s názvem O Zlatý člunek města Tanvaldu 2003. Soutěžní přehlídka s postupem na rakovnickou Popelku přivítala celkem čtyři soubory Libereckého kraje. (V Libereckém kraji se přehlídka stejného zaměření koná ještě v Novém Boru a zúčastnily se jí letos tři soubory).
Domácí tanvaldský soubor E.F. Burian připravil pro své dětské publikum s velkou pečlivostí a hereckou zkušeností inscenaci hry Jana Jílka Sůl nad zlato. Právě herecké výkony ve své stylové jednotě dominovaly soutěžnímu představení. Herci se nepitvořili, své postavy tvořili přirozeně a plně zaujali hlediště. Hrálo se v jednoduché, snad až strohé, ale účelné scéně a v odpovídajících kostýmech. Přesto inscenace přináší jeden podstatný problém, který souvisí se samotnou předlohou. Autor hry připravil pro inscenátory velký oříšek. Na pohádkovém půdorysu známého lidového příběhu vytvořil nový svébytný tvar o hledání štěstí a o tom, kde a v čem může člověk štěstí nalézat. Rozkošatil děj o další figury a změnil motivy jednání postav proti původní pohádce. Napsal tak jakýsi jinotaj, alegorii na společenské poměry minulé éry, respektive na rozdělení světa na tu správnou a špatnou polovinu. Soubor si pochopitelně byl vědom obtížnosti jevištní realizace tohoto textu pro dětské publikum, a tak záměrně rezignoval na alegorii a pokusil se příběh Marušky, jejího otce krále a dalších postav království převyprávět přímočaře s kritickým akcentem na téma hrabivosti postavené do protikladu k obyčejné lidské lásce a obětavosti. Komplikovanost předlohy řešil škrty, ale vyložit některé situace z vnitřku logiky děje se mu úplně nepodařilo. A tak postavy o sobě i o tom, proč zrovna takhle konají, spíše povídají, oznamují to divákům, než skutečně jednají. Celý příběh se pak nese v jisté obecné rovině, divák vlastně neví, komu má fandit, a tím se zamlžuje samotné poslání inscenace. I přes tuto výtku jsme viděli slušné představení, které jednoznačně patřilo na tanvaldskou přehlídku.
Inscenace hry manželů Lamkových O veselém hrobaři, se kterou se představili ochotníci z Jablonce nad Nisou, také nese znaky dobře odvedené práce. Toto konstatování zvláště vyzní, když si uvědomíme fakt, v jakých podmínkách musí soubor zkoušet, a že se při soutěžním představení poprvé dostal na jeviště, aby tu sehrál svoji premiéru. Samotná předloha se jednu dobu velmi často uváděla, neboť pro svůj přehledný děj, dobře vykreslené postavy a téma – kdo je poctivý a nebojí se, toho štěstí nikdy neopustí – patří k tomu lepšímu co bylo pro děti napsáno. Příběh hrobaře, který třikrát dokáže chytře přelstít Smrťáka, soubor inscenuje iluzivně na realisticky pojaté scéně. Děj plyne bez problémů v dobrém temporytmu, divák se v příběhu snadno orientuje, herci ve svých postavách jednají. Soutěžní představení přineslo dva problémy. Jednak hudební plán inscenace byl zvolen nestejnorodý a neodpovídal pojetí ani atmosféře inscenace. Druhý problém se objevil v interpretaci ústřední postavy Hrobaře. Luboš Doležal hrál tuto postavu příliš jednostrunně, pouze jako veselého a vychytralého človíčka. Úplně pominul vyjádřit charakterové vlastnosti jako jsou laskavost, porozumění s druhým, cit pro spravedlnost a z toho plynoucí odvahu. Tím potlačil některé motivy a důvody pro jednání své postavy a oslabil i tematické vyznění inscenace. Menší připomínky k představení mohou ještě jít na adresu míry herecké stylizace u jednotlivých figur. Bylo by dobré tuto míru sjednotit k civilnějšímu a niternějšímu projevu. Velmi zajímavý výkon však předvedl Lukáš Frydrych v roli Smrťáka. Dá se předpokládat, že soubor bude po premiéře na inscenaci ještě pracovat, a že naznačené nedostatky postupně odstraní. I proto byl doporučen do širšího výběru pro rakovnickou Popelku.
Třetí soutěžní představení přivezl do Tanvaldu DS Podio Semily. Předvedl vlastní jevištní adaptaci lidové pohádky Perníková chaloupka pod názvem Perníkový dědek. Sympatický soubor pod vedením Zdeňka Lindnera se na tento příběh podíval z odstupu a na jevišti ho předvedl jako antiiluzivní divadlo. Čtyři herci vstupují do jednotlivých postav pomocí jevištního znaku a ještě přes dvě malé loutky (hadráky) vyprávěnou formou tlumočí děj pohádky. Celé vystoupení trvá cca 25 minut a je určeno jednoznačně pro účely pouličního nebo plenérového divadla, které počítá se zapojením dětského publika. Představení sehrané v kukátkovém prostoru možná i proto nemělo patřičný temporytmus, herci občas zvolili „tlustší“ míru hereckých prostředků a scénické řešení prostoru působilo samoúčelně. Stojí za to se zamyslet i nad faktem, že při soutěžním představení hlediště fandilo Perníkovému dědkovi i když z logiky děje by mělo jít s pronásledovanými dětmi. Také zabalení loutek do stanové plachty v samotném závěru, vyznívá jako jistá lhostejnost k hrdinům příběhu, se kterými by se měl divák spíše identifikovat, kterým by měl fandit. I přes tyto výtky je jistě potěšující, že se na přehlídce objevil soubor, který použil antiiluzivní postupy při své divadelní tvorbě.
Závěr soutěžních představení patřil souboru J.K. Tyl z Lomnice nad Popelkou. Kolektiv Lomničáků je znám svou činorodostí a schopností pravidelně hrát jak pro děti, tak i pro dospělé. Má řadu zkušených, šikovných herců všech generací. A to předvedl i při svém představení. Jeho inscenace však stojí na špatném textu. Vl. Novák a St. Oubram, kteří napsali velmi plytký příběh O Jankovi a Cecilce ze zámku, se vůbec netrápili s motivacemi jednání svých postav, nestvořili řádné dramatické situace a s dějem nakládají naprosto svévolně. Poctivý přístup souboru k nastudování této hry tak už v samotném počátku byl předznamenán velkým handicapem. Opět se prokázalo tolikrát už omleté pravidlo, že zodpovědná a hlavně poučená dramaturgie je základem pro zdařilé představení. Opak se nikdy nevyplácí a u her určených dětem snad trojnásobně. Je mi líto souboru, že musím na jeho příkladu říkat takové věci, a zvláště tehdy, když za inscenací vidím tolik úsilí a nespočetně hodin práce. Přesto je to myšleno velmi upřímně. Jako varování pro něj i pro ty druhé, kteří si vybírají, co budou třeba zrovna teď hrát.
Přehlídka skončila, ocenění byla předána, Zlatý člunek města Tanvaldu putuje do Jablonce. Poděkování patří pořadatelům za to, že souborům připravili opět lepší podmínky než vloni, a že svůj kulturní stánek postupně přizpůsobují divadelním standardům. Ke zdaru přehlídky a za pochvalu stojí i skutečnost, že hlediště bylo vždy plné dětí.
Jaroslav Kodeš