Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZAJÍC, Vladimír: Bechyňský sekt aneb Perlení 05 - Křest svatého Vladimíra. Amatérská scéna 2005, č. 1, s. 13–17.

RENTIÉR Blatná - K. Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra. Pavel Černoch jako obvykle začíná naplno zkoušet a tvořit divadlo, když zvon odbíjí desátý úder z posledních dvanácti. Škoda. Ne proto, že za dva tepy srdce dokáže vytvořit to, nač jiný potřebuje dvě hodiny, ale protože nás (i sebe) už tolik let připravuje o divadelní hostinu. Jenže na vše má výmluvu a nepomůže ani brachiální násilí, a já velmi dobře vím, o čem mluvím. Každopádně provést báseň na divadle není snadné. Je totiž nutné obrazně vyložit a rozšířit metaforičnost autora, neboť obraz je prioritně tím, čím s námi, oproti próze, poezie komunikuje. Objevit prostředky tematicky souznějící s obsahem básně a vizuálně ho povyšující není vždy snadné. Přesto, že zhlédnutá předpředpremiéra temporytmicky a významově hrkala jak hlava boha Peruna klapající o dláždění, podařilo se rentiérovi Černochovi najít výtvarný klíč. Jak s ním zacházel, je však jiná. Jak zacházel se slovem, a on to skutečně kvalitně umí, je také jiná. A tak, jako obvykle, byl náhle nejlepší, nepřesnější, nejdivadelnější a divácky nejzajímavější, když nevěděl co a jak dál. Když lapal text, lapal padající výpravu, prostě tančil mezi vejci ve snaze poškodit jich co nejméně. To není shození, jen se obrazně snažím postihnout stav inscenace i stav interpreta, který nejdivadelněji jednal v situacích, které vůbec neměly nastat. Ale k inscenaci samé. Pro realizaci postav lidského světa, které vše utilitárně a sebestředně zplošťují, aby si dokázaly převahu v pyramidě moci, převahu často nelogickou a nesmyslnou, zvolil Pavel loutky typu pomalovaných plochých prken rozměru šindele. Dobře s nimi zobrazuje a vypráví o časoprostoru carského dvora, významově používá rozličné podstavce jak postavy-loutky zavěsit, postavit, položit či shodit, včetně skvěle obrazné, a na jednotlivé prvky se rozpadající ženské kamarily. Perun je svatozář, kterou si herec nasazuje na hlavu, když jedná v první osobě, a svatozář se posléze sama stává loutkou, když se přesouvá do třetí osoby. Když připočtete proměnlivý kostým, lze říci, že interpret našel znakový systém, jenž poskytuje dostatečné možnosti k pohybu znaku, aby bylo možno na jevišti učinit slovo tělem. A jsme u toho: Bylo by možno! Text ještě potřebuje oprostit od částí souznějících s dobou vzniku a s osobním zážitkem Havlíčka. Je nutno objevit rytmus pro jednotlivé situace, a rozhodnout se, kdy je smysluplná próza, kdy poezie, kdy píseň. Totéž platí i o žánrové stylizaci jednotlivých situací, a o zaujmutí postojů interpreta k obsahu příběhu. Pokud se toto podaří, tak nijak nebude vadit závěr, kdy Pavel Černoch v duchu dnešní doby dokončuje Havlíčkův nedopsaný zpěv. Možná, že právě přes žánr zpěvu, lze také dopilovat zoubky inscenačního klíče.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':