Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2003, č. 3, s. 43 - 44, Tomáš Pavel.

Skupovy Strakonice a Hurvínek Moai

Nejpozoruhodnějším zážitkem prvního večera jihočeské krajské přehlídky amatérských loutkářů pro mě bezesporu bylo setkání s Hurvínkem. Stál před kulturním domem, byl barevný, téměř v životní (tedy lidské) velikosti, a vypadal, že je celý z polystyrénu nebo z něčeho takového. Paní ředitelce Dresslerové můj zkoumavý pohled neunikl, a jakoby četla myšlenky, jen podotkla: „To máme zapůjčené po dobu přehlídky a je celý z betonu…“ A opravdu byl. Jak to sem proboha dostali? Vždyť to musí být děsně těžké…? A tak jsem se dozvěděl, že sochu vyrobil a na své vlastní náklady sem před kulturák dopravil (však na to má také firmu) strakonický místostarosta, inženýr Pavel Pavel. Ano, ten Pavel Pavel, kterého před lety Thor Heyerdahl odvezl na Velikonoční ostrovy, aby ukázal, že obrovské kamenné sochy moai opravdu mohou chodit. Takže jsem si nejen ihned maskota třicáté osmé Skupovky překřtil na Hurvínka – moai, ale s trochou laskavé nadsázky by se dalo říct, že toto setkání jakoby předznamenalo celou nadcházející přehlídku.
Ta začala už ve čtvrtek 3. dubna dvěma inscenacemi divadla Drak. Ráno to byly Černošské pohádky a večer Rozdvojený vikomt, tedy správně Medardo a Pamela. Samotná amatérská přehlídka začala až v pátek v podvečer a do sobotního večera, kdy skončila, jsme měli možnost vidět pět inscenací, z čehož byla ale jen jedna soutěžní. Pro podobnost přehlídky s betonovým Hurvínkem bych použil tři slova – tradice, mnoho dobré vůle a ne vždy zcela vhodné prostředky.
První přehlídkovou inscenací byl evergreen loutkových amatérských scén Skákavá princezna Ladislava Dvorského, kterou přivezl soubor Jiskra z Borovan. Unanovské marionety, iluzivní kukátkové jeviště, klasické pojetí. Zejména to dramaturgické. Často se opakující případ – soubor má jistý fundus loutek a k němu hledá vhodnou hru. Těch není mnoho, a kvalitních už vůbec ne. Soubor většinou neví kde hledat, chybí autoři a upravovatelé, a co víc, buďto se začíná vytrácet (nebo na to dnes nikdo nemá čas) loutkářské kutilství. Předělat loutku na jinou postavu, umět si upravit loutku tak, aby lépe chodila či uměla udělat nějakou zvláštnost. Takže se hrají dostupné kusy dostupným způsobem.
Do sobotního dopoledne jsme vstoupili inscenací souboru Krajánek z Ledenic Dary nedary, což je vlastní adaptace Werichových Tří veteránů. Protože je ale v souboru mnoho děvčat, a jen jeden kluk, alespoň víc jsem jich neviděl, oni tři veteráni byly dámy – vdané i svobodné, které se z různých příčin vydaly do světa. Představení hrané tyčovými loutkami na otevřené scéně bylo sympatické svou chutí hrát (věkový průměr interpretů byl někde okolo střední školy a mladší) a jeho největším „problémem“ byla právě ona travestie. Přece jenom, když si přeje kafe s rumem žena (aniž bych chtěl kohokoliv diskriminovat) vypadá to jinak, než když má stejnou touhu bývalý voják. Nemluvě pak o chuti získat prince za muže, obletovat ho, dvořit se mu. Přesto, přes všechny otazníky, doporučila porota toto představení na závěrečnou pouť Loutkářské Chrudimi.
Jediným soutěžním představením byla hra Kašpárek, doktor legrace domácího souboru Radost Strakonice. Opět iluzivní kukátkové jeviště, marionety, rozdělená interpretace. Vkusné, milé, ale se všemi běžnými „problémy“ klasického marionetářkého souboru. Pomalejší temporytmus, nevypointovaný text (zejména tzv. aktšlusy), poněkud zdlouhavé přestavby atd. Přesto při veřejné diskuzi bylo vidět soubor zaujatý pro věc, s nápady i nemalým elánem. A opět se mluvilo o dramaturgii – co hrát. V možnostech jak pomoci se došlo dokonce až k internetu…, ale je jasné, že dokud se nenajdou ochotní odborníci, kteří se této problematice budou dlouhodobě věnovat, školit, vést dialog apod., řešení bude spíš v nedohlednu.
Host z Prahy, soubor Pimprle, přivezl Jarošovu variaci na pouťovou maňáskárnu Kašpárek staví domek. Soubor se s touto inscenací představil již na pražské přehlídce, kde porotu příliš nenadchl. Ve Strakonicích to ovšem bylo jiné „kafe“. Svižně zahraná maňáskárna dětské publikum pobavila a porotu dovedla až k návrhu doporučit i Pražáky na Chrudimskou pouť.
Z určitého hlediska nejzajímavější, i když také nejproblémovější inscenací Skupovek bylo představení souboru Rolnička z Horažďovic Obr a ptáček s modrým ocáskem. Neváhám označit tento opus, vědom si nesmyslnosti takovéhoto pojmenování, postmoderně–klasickým loutkovým divadlem. Jen pro představu – v prvním jednání vpadne na marionetovou kukátkovou scénu obr hraný živým člověkem. Potkává se s ptáčkem s modrým ocáskem, který ho podráždí. Obr se zlobí. Přichází Kašpárek. Po krátkém dialogu se spolu s obrem rozhodnou ptáčka najít a potrestat. Následuje zhruba čtyřminutová přestávka a na scéně je po otevření opony změněný pouze zadní prospekt a dvě boční kulisy. Jsme v historickém městě a Kašpárek s obrem potkávají jakéhosi šlechtice, který ztratil část svého jména. Po krátkém dialogu, do kterého vstoupí ještě městský strážník, tu druhou půlku jména najdou… a opona. O ptáčkovi ani slovo. Opět dlouhá přestavba a jsme v nějaké zahradě s vílou. Tam se o ptáčkovi cosi dozvíme, ale se šlechticem se až do konce hry již nepotkáme. A to vše hrané nádhernými velkými historickými marionetami. Pohádka to moc nebyla, příběh víc než chatrný, zkrátka tak trochu „úlet“. Hrát to v nějakém studentském klubu, byla by to možná docela slušná recese.
Při rozhovoru se souborem se ovšem ukázalo, že hru napsal již před čtyřmi roky jeden bývalý člen souboru, který v té době byl závislý na drogách. Takže se z podivného textu najednou vyloupla studie téměř sociologicko–psychologická, jak si dočasně psychicky nemocný člověk představuje pohádku.
Skupovy Strakonice proběhly letos již po třicáté osmé, ale po mnoha letech opět poprvé jako vstupní brána na celostátní přehlídku do Chrudimi. To, že nakonec nebylo do řádného programu co vybrat, nebyla samozřejmě chyba přehlídky, ale nedá se ani říct, že by to byla chyba souborů.
Myslím, že problém je v téměř absolutní absenci dlouhodobé spolupráce se soubory, s jejich (fuj, jak dnes ošklivé slovo) metodickým vedením. Chybí krátkodobé i dlouhodobé školení, kurzy a dílny. Ani profesionál se přeci neobejde bez škol, znalostí, bez nabytí zručnosti a technického vybavení. Natož pak opravdový amatér, který vše dělá jen ve volném čase, po víkendech (dnes žádný zaměstnavatel nikoho neuvolní například na týdenní přehlídku, natož pak na školení, že?). Bez dlouhodobé péče se ale žádný, v amatérských podmínkách pěstovaný obor nemůže rozvíjet. Současné špičky amatérského loutkářství jsou téměř všechny „dětmi“ takových vzdělávacích aktivit jako byla Východočeská konzervatoř a jiné jí podobné.
Je to samozřejmě těžké – nikdo nemá čas, všechno stojí peníze. Ale to, co bych jihočeským (a nejen jim) loutkářům opravdu přál, je místo, osoba, prostě někdo, kdo se podujme toho těžkého a nevděčného úkolu začít s nimi komunikovat, naslouchat jejich potřebám a kdo pak pro tyto potřeby také začne hledat řešení. Kdo uspořádá malý seminář dramaturgie, loutkářské technologie, kurz mluvičský… a tak postupně a dál.
Přehlídku mají Jihočeši pěknou a s tradicí. Mají tedy místo, kde se mohou setkat a kde mohou s kolegy rozprávět, vyměňovat zkušenosti i se pobavit. Jen toho využít. A navíc mají solidního patrona, se kterým jen tak někdo nehne.
Pro časopis Loutkář a Amatérskou scénu
Tomáš Pavel
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':