Databáze českého amatérského divadla

Texty: RICHTER, Luděk: Bechyňské jaro 2009 3. - 5. 4. 2009. Deník Dětské scény Trutnov 2009, č. 0, s. 5, 6.

BECHYŇSKÉ JARO 2009 3. - 5. 4. 2009
...tvořilo dvanáct inscenací dětských souborů a jeden sólový přednes.
DS ZŠ Bechyně: Vyprávění totemů. V mýticky laděném příběhu o chlapci, jenž se vydal hledat rodiče, kteří ho odložili, jsou užity masky, stínohra, herci bez masek, velká látka a (ne zcela šťastně) také kombinace živé a reprodukované hudby... Důvody a významy jejich použití či nepoužití v tu či onu chvíli však nejsou sděleny, takže nakonec máme dojem, že jde spíš o to vytvořit zajímavé obrazy, zatímco vztahy herců k divákům, mezi sebou i mezi postavami jsou jen neurčitě načrtnuty: nevíme, co v příběhu má jakou hodnotu a co je tedy vlastně tématem. Navzdory zmíněným obrazům pak paradoxně jediná informace jde přes slovo. Kladem je soustředěnost pětice starších děvčat.
Dramík České Budějovice: Kašpárkovy patálie. Předloha o Kašpárkovi, kterého po sto letech přivála vichřice, toho pro herecké jednání mnoho nenabízí. Takže ani není divu, že menší, nezkušené děti stěží vytvářejí situace a spíše jen deklamují text a předvádějí naučená gesta.
Divadélko Růžek České Budějovice: Boháč a chudák. Erbenova předloha je výrazně epická. Přesto (v průměru o něco starší) děti vesměs zvládají vytváření vztahů na jevišti, méně se však daří stavět z těchto vztahů souvislý a účinný příběh se správně akcentovanými klíčovými body a ve výsledku působivé téma.
Lannovka, Háďata České Budějovice: Středa nám chutná. Prazvláštní příběh o odložené holčičce, jíž jako výraz štěstí rostou z hlavy jablka, z nichž se v dětském domově peče obšťastňující štrůdl, je asi lákavý právě pro svou až černobílou přehlednost zavánějící sentimentem. Příběh ze života dětí s pohádkovým prvkem dává v nastoleném principu střihově oddělených obrazů dětem možnost předvést, že jsou vesměs herecky šikovné. Hlavním problémem je disproporce mezi dlouhou, obsahově zbytnou expozicí a přímočaře zkratovým řešením závěru.
Úsměv Belčice: Vařila myšička kašičku. Čtvrthodinová drobnička je obsahem, rozsahem, pojetím i zvládnutím úměrná nejmenším dětem, které mohou v jednoduché formě uplatnit svou hravost i potřebu pohybu a zároveň si zkusit vstup do role. Za úvahu by ještě stálo vypracování akcentů v klíčových okamžicích variací hry se slovem, na nichž text stojí, a snad i gradace ve vývoji děje.
Dividlo DDM Kaplice: Trpaslík navíc. Inscenace na jedné straně dává dětem možnost „vyřádit se“ v diskotanečcích či s nefalšovanými vousy na gumičce, ale paradoxně i tyto momenty vyznívají nepříliš autenticky, jako předvádění secvičeného. Děti jakoby se neviděly, nedaří se vytvářet vztahy, motivace a tím i rozžít a předat obsah. Je tu pár dobrých nápadů, chybí však autentické zapojení dětí, vycházející z jejich cítění a také tříbení nápadů.
Prdlouši Jindřichův Hradec: Dívčí válka. Stará pověst česká, pojatá jako kuchyňská komedie, která se neostýchá ani nějakého toho pokleslého dvojsmyslu. Starší děti jsou uvolněné, ale v zápase o udržení správné míry komického herectví se někdy neubrání přehrávání a jindy pouhé povšechné obecnosti. Jakoby šlo hlavně o dělání legrace, zatímco smysl vedení děje zůstává nenaplněn: nedozvíme se, jací jsou muži, jaké ženy, co že to mezi nimi skřípe a jak to dopadlo.
DDS Petrovice: Pasáček vepřů. Zazní melodie Rozvíjej se, poupátko z filmové Pyšné princezny, následuje mobilní rozhovor o nakupování věcí, načež na jeviště nastoupí celý soubor s písní, že budou hrát pohádku a obléknou se do kostýmů. A v těchto třech rovinách - klasické pohádky, civilních aktualizací a divadelního zcizování se odehraje celá inscenace. Soubor si vybral adaptaci Evy Horákové z přelomu 70. a 80. let, založenou na říkadlech a jazykolamech; jenže v inscenaci jsou všechny ty „slovní hříčky“ jen slovy, která se nestávají materií toho, o čem chceme hrát, a jsou tu vlastně navíc, zbytná a překážející. Inscenátoři si ale ztížili úkol i zanedbáním interpretace některých stěžejních bodů:
jaký je princ? jakou hodnotu prezentuje? má o princeznu skutečně zájem? oč jde císaři?... Škoda, protože starší děti jsou herecky tvárné, zvládají práci s prostorem i slušně mluví.
Divadelní spolek Pár kluků a holek, ZŠ Kaplice: Mach a Šebestová. Inscenovat notoricky známou předlohu je vždycky problém. Hrozí, že svým pojetím nedokážeme přimět diváka, aby zapomněl na důvěrně známé zpracování, nebo že upadneme do jeho napodobování. Kaplickým se stalo to druhé. Míra přejatých prvků ve vzhledu postav, hlasové i pohybové stylizaci chtě nechtě vede ke srovnávání - a v tom nemají děti šanci (ostatně ani to nedává smysl). Jednoduchá „pimprlová“ gestika má své kouzlo v kresleném filmu, zatímco u živých dětí působí jako manýra špatných ochotníků, a spolu s hlasovou nápodobou Nárožného může vést až k pocitu pitvoření. U seriálu očekávatelný problém je i v kompozici: jak docílit, aby původně samostatné díly vytvořily v inscenace společnou linii a vedly odněkud někam.
Nakonec jsem si nechal tři nejzajímavější inscenace.
Lannovka České Budějovice: Na širém moři. Tři starší děvčata a jeden chlapec hrají Mrožkovu absurdní černou grotesku v mezích svého věku a možností velmi slušně: s citem pro výraz a temporytmus i základním zvládáním prostoru jediného praktikáblu-voru. Ale právě jejich věk je limitem po vícerých stránkách. Nejenže těžko mohou mít v sobě dostatek lidské zralosti pro uchopení všech podob Mrožkovy kruté parodie na společenské pokrytectví, ale těžko mohou mít i dostatek hereckého vybavení pro zvládnutí konverzační komedie z vyšší společnosti, založené na jemné, distinguované interpretaci slova a hře s jeho významy. A je tu i otázka, nakolik ryze mužský text s ryze mužskými vztahy a ryze mužským myšlením a vyjadřováním může být přenesen do ženského (dívčího) obsazení. Inscenace se pohybuje od samého začátku v jedné relativně poklidné rovině bez gradací a viditelného vývoje, k němuž nejsou využity ani dva klíčové vstupy postav zvenčí - pošťáka a sluhy. Užití reprodukované hudby je nejenom funkčně (zbytečná ilustrace charakteru postav a situací), ale i stylově (Strauss, Mozart, Vivaldi) ne právě šťastné. Navzdory problémům jde však o zajímavý pokus o poměrně úspěšné herecké ztvárnění náročného textu mladými interprety. Proto je porota doporučila do širšího výběru Dětské scény v Trutnově.
ZUŠ Strakonice: Je to naprosto jisté. Vtipné Andersenovo podobenství o vzniku fámy je v inscenaci postaveno na střetu šesti starších děvčat a dvou chlapců. To je aktualizující, ze vztahů v souboru vycházející moment, který však není veden důsledně: není jasné, proč se od určitého okamžiku oba kluci svolně zapojují do vyprávění i hry v rolích, ačkoli se na začátku vymezili tím, že vznikající fámu odmítli jako typicky slepičí nápad holek, a rozmáznuté, nedokončené, je i vyústění tohoto sporu v závěru. Bohužel, nevypracované zatím zůstává i jádro anekdoty - vznik a růst drbu cestou nejprve tiché a pak čím dál hlasitější „pošty“. Důvodem ale může být pouhá hektická uspěchanost, s níž je příběh šmahem načrtáván bez potřebného strukturování významů a akcentování jeho uzlových bodů. Ani v tomto případě tedy nejde o „dokonalé“ dílo. Výběr zajímavé předlohy, její dramaturgicko-režijní uchopení i energie souboru však vedly porotu k navržení této desetiminutovky do širšího výběru Dětské scény.
Divadelní kroužek ZŠ Bechyně: Osmý John a Krvavý koleno. Šrutova jemně hororová pohádka je inscenována s nadsázkou, odstupem a smyslem pro (černý) humor, který je pro ni adekvátní. Jedny hliníkové schůdky a provaz s několika pověšenými plachtami, to je scéna, kterou rozehrává devět děvčat a jeden chlapec. Inscenace je živá, rozhýbaná, nepostrádá tvárné vztahy ani herecký výraz. Její hlavní předností je to, že spojuje potřebnou míru hravosti a divadelního tvaru. Rezervou je realizace žab a ptáků, kteří svým umístěním na scéně, (ne)akcí i potemnělou barvou téměř splývají. Největší slabinou je pak absence důraznější a jednoznačné divadelní tečky, aby inscenace nekončila natřikrát. Ze všech inscenací krajské přehlídky se Osmý John jevil být nejinspirativnějším a nejucelenějším, pročež jej porota nominovala k přímému postupu na celostátní přehlídku v Turnově.
Bechyňské jaro, jak vidno, bylo rozmanité. Na jedné straně soubory zápasící se základním divadelním problémem: jak po páté či desáté (počítám i zkoušky) zopakovat tvar (postavu, situaci...), který třeba kdysi vznikl živě a autenticky, a zároveň jej pokaždé znovu rozžít, aby byl herecky (v postavě) i lidsky (ve hře) stále autentický, přirozený, nepředstíraný. Vedle toho věčný problém, nakolik a jak dětem vyhovět v tom, co jim hoví, co znají ze zábavných pořadů, televize a filmu, a přitom udržet potřebnou míru vkusu. Neobjevil se tu žádný ohromující „trhák“, ale úroveň většiny inscenací byla slušná. Až na výjimky si soubory vybraly zajímavé předlohy, ale ne vždy se podařilo ospravedlnit je jevištním ztvárněním. Tak to ale bývá. Divadlo je kobyla ošidná a ne vždy se ji podaří zkrotit. Přesto se o to musíme pokoušet a je dobře, že v Bechyni to zkoušelo tolik mladých vedoucích a jejich dětí.
Luděk Richter
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':