Databáze českého amatérského divadla

Texty: As 2003, č. 2, s. 35 - 37, Vladimír Hulec.

To bylo príma, zase něco naivního
Stodůlecký Píseček 2003

Dny přeplněné divadlem, tak by se dala charakterizovat letošní třídenní přehlídka mladého a netradičního divadla s výběrem na Šrámkův Písek, tradičně nazývaná Stodůlecký Píseček. Konala se ve dnech 4. - 6.4. a – opět již tradičně – byla dotovaná hromadami buchet z místního pekařství. To vše – opět tradičně – ve vzorné organizaci ředitelky KD Mlejn (kdo neví, sídlí poblíž stanice metra Luka v Praze-Stodůlkách) Markéty Hoskovcové.
Rekordní počet dvaceti inscenací se dal zvládnout jen s velkým vypětím. Začínalo se v pátek v 16 hodin, další dny pak v 10 dopoledne a končilo vždy až těsně před půlnocí úprkem na poslední metro. Přesto byl letošní ročník oproti minulým v mnohém chudší. Chyběla obvyklá překvapení v podobě nových vyhraněných souborů, chyběly výrazně vyprofilované inscenace s ambicemi mladého, nového, experimentujícího divadla. Převládaly inscenace formou mírné, stylem úsměvné, žánrem víceméně komediální. Anebo pokusy vypořádat se s velkými autory a předchůdci, zvláště muzikálovými. Z takto vymezeného hřiště se vymykalo jen pár „zaťatců“, vesměs již „dobrých známých“.
V prvé řadě měl na festivalu premiéru dvouapůlletý projekt režiséra a herce Petra Lanty a jeho Společnosti Dr. Krásy nazvaný Macbeth 2003. Svérázná interpretace Shakespeara spoléhá na základní divákovu znalost příběhu. Lanta totiž od začátku zobrazuje ne děj, ne příběh, ale téma – svědomí, strach. Sen, realita a fikce se prolínají celou, pouze hodinovou inscenací plnou démonických výjevů založených na zvuku, světle a výrazném hereckém líčení. Lanta tak trochu používá divadelní metodu ruského režiséra Sergeje Fedotova, jehož dílen se několikrát v Hronově účastnil. Patrné je to právě ve svícení a zobrazování vnitřního světa postav skrze symboly a fyzické herecké nasazení. Lanta navíc postavu Macbetha herecky zmnožil, čímž dosáhl velmi silného účinku. Jeho herci jsou svérázní „naturščici“, jejichž propojením vzniká pozoruhodný pohled na Macbethův svět. V představení zní čeština, angličtina i ruština, hraje se na jevišti, i mezi diváky. Jde o silné divadelní gesto již zkušeného tvůrce (byť se spoustou technicky nedotažených „lantovin“), nejvýraznější z celé přehlídky. Inscenace byla nominována na Šrámkův Písek, a tak bude prostor se k ní ještě vrátit. Jak je Lantovým zvykem, bude se ještě proměňovat; doporučil bych dokonce její rozšíření o ještě více lantovských „úletů“, o jeho nádherně postmoderní vize, o jeho běsy a děsy, jimiž kupodivu šetřil, možná ke škodě věci.
Dalším v řadě ambiciózních projektů byl Angster Lantern, neboli Studia S.T.R.ACH. malostranské Lucerny MB. Jejich GO´LASH je dílem všech členů souboru sestaveným dohromady režisérem Akramem „Tůča“ „Bůča“ „Špéča“ Staňkem. Intenzivní představení je sledem obrazů a výjevů z mnoha sfér lidských bytostí – od snu přes realistické výstupy po svět němého filmu. Jako bychom sledovali průlet minulým stoletím, tak působilo toto půldruhahodinové pásmo scén. Jak řekl Akram Staněk na diskusi, vzniklo na základě odpovědí na základní otázky, jež hercům položil: Nejkrásnější sen, největší strach, největší zážitek… Téměř psychoterapeutický přístup dal vzniknout pozoruhodnému abstraktnímu divadelnímu tvaru, složenému ovšem často z realistických výjevů, jež si musí každý dešifrovat sám. Asi jako byste nalepili na stěnu stovku barevných i šedivých, starých i nových, portrétních i krajinných rodinných momentek a nabídli je jako jeden obraz.
Třetím v řadě ambiciózních přístupů byla inscenace Bláznivé lokomotivy Stanislawa Ignacyho Witkiewicze v podání souboru Promiňte. V malém prostoru (hrálo se ve studiu pro cca 50 diváků) drama příliš nevycházelo. Strojový kolos lokomotivy nahradili tvůrci výrazným herectvím spoléhajíce na neustále zdůrazňovaný rytmus jedoucího vlaku. Vytratil se jim však příběh. Navíc obsazení jedné z hlavních postav – Siegfrieda Tengera – herečkou Lenkou Brixiovou vedlo spíše k „hrabalovsky“ komediálnímu pojetí tohoto víceméně temného podobenství moderního světa (byť i od autora podaného s velkou dávkou groteskní nadsázky). Výborně připravený dramaturgický výklad Witkacyho díla sepsaný do programu režisérem inscenace Ladislavem Stýblem se ukázal jako nebezpečné úskalí. Výsledek byl v něm obsaženým vizím hodně vzdálen.
S předlohou začátku dvacátého století se utkal i soubor Zhasnuto Centra tvořivé dramatiky Praha. Jejich autorské zpracování Domu o tisíci patrech Jana Weisse nazvané Kde to jsem jako by čerpalo z vlny pohybových divadel sedmdesátých let. Odehrávalo se na prázdné scéně, v civilních kostýmech, jen s minimem rekvizit a s důrazem na pohyb a slovo. Poctivé divadlo, jen zatím nezkušené. V místech, kdy si tvůrci nevěděli rady, zatěžkali situace slovy a patosem. Inscenace v oněch chvílích ztrácela napětí a rytmus, magii, z níž stvořeno je pohybové divadlo. Škoda.
Další autorsky výraznou a ambiciózní inscenací byla Smečka Divadla Na cestě P.M. Téměř po celou dobu je představení originálním vhledem do světa mladé intelektuální a umělecké generace, kde vztahy (byť třeba manželské) nehrají valnou roli, hlavní je být cool a dobře si užít. Odehrává se na mejdanu v bytě (pseudo)avantgardního výtvarníka a typy i situace jsou skvěle odpozorované. Škoda, že ona „smečka“ se nakonec ukáže jako parta kanibalů – možná méně „husté“, pravděpodobnější vyznění by dalo výsledku mrazivější vrstvy. Tato má dramaturgická připomínka směřuje k autorovi, v situacích dobře vystavěného textu, Martinu Jandovi.
Výraznou linií letošního Písečku byly adaptace muzikálů. Pražský Š.O.K. nabídl vlastní, studentskou verzi, Renčínovy, Brabcovy a Čihákové variace na Aristofanovu Lysistratu nazvanou Ententýny aneb Krev vášně. Herci a herečky, nedávní absolventi gymnasia, si v ní hezky a do syta zahráli a zazpívali a o to jim šlo. Větší ambice těžko mohou mít.
Obdobně do svého světa převedli slavného provázkovského Nikolu Šuhaje děti z Dismanova dětského rozhlasového souboru pod vedením Tomáše Staňka a Terezy Tobiášové. Vkusně, s přesným vědomím vlastních možností, bez ambic poměřovat se s filmem či profesionálním divadlem. Vznikla kompaktní inscenace využívající celý prostor velkého sálu Mlejna. Hrálo se v prostoru hlediště, ale i na jevišti, na postranních lávkách i mezi diváky rozsazenými na praktikáblech na jedné straně sálu. Navíc nabídli tvůrci i originální přístup a dramaturgický posun. Celý děj ovládají tři Moreny, vše se děje jakoby ve snu, občas se nějaká scéna dokonce vrátí, neb jedné z Moren se nelíbí. A na závěr neumírá pouze Nikola, ale četníky je postřílená celá Koločava… Dost aktuální, že.
Třetím „velkým“ muzikálem byla Kytice II – zpracování balad Svatební košile, Polednice a Štědrý den – souborem Ty-já-tr Praha. Tento již zkušený soubor potvrdil své schopnosti pracovat s předem danou předlohou. Příliš si s ní hlavu nelámal, vzal ji tak, jak je a po všech stránkách – hudební, taneční, herecké i výtvarné – ji citlivě převedl na jeviště. Ukázal, co nebývá až tak samozřejmé, že Kytice je skvělý divadelní tvar, který může existovat odděleně od pánů Suchého, Dvořáka, Havlíka i dam a pánů C+K Vocal. Mně osobně se velmi líbil chlapec (bohužel jsem ztratil program) ztvárňující Otce v Polednici. Skvělý, naprosto suverénní kabaretiérský výstup! Muzikálové balady propojuje recitace Erbenových původních balad, vedoucí a režisérkou souboru Radkou Tesárkovou. Dobrý nápad, avšak v uchu přece jen příliš zní porovnání se slavnými jmény…
Se slavnou předlohou se utkala i ZUŠ Štítného z Prahy 3. Vybrali si – neb jsou tři herečky a jeden herec – bulvární komedii W. Kohlhaase a R. Zimmerové Ryba ve čtyřech. Co víc napsat, než, že prohráli. Text pouze ve stoje, v sedě převyprávěli, občas polehávali, sem tam dokonce i zvýšili hlas a popoběhli, což u ztřeštěné komedie je ale pramálo.
Muzikálem – či spíše hudebním divadlem - by se zase dal nazvat projekt pražské Mamayi + Papayi Obrazy – Krajina času. Jde o cyklus inscenací inspirovaných životy a tvorbou slavných výtvarníků. První dva díly inspirované Marcem Chagellem a Degasem nazvané Chatele a Dega vu aneb Dega ví slibují, že vznikne velice zajímavý komplet. Tvůrci se totiž výtvarníkům nijak neklanějí, spíše se jejich životem a tématy jejich obrazů nechávají inspirovat ke krátkým svébytným inscenacím. Chatelet byla typicky židovským příběhem o lásce v mnoha podobách a Dega komediální veselohrou se zpěvy z prostředí tanečního kabaretu. Skvělé hudební zpracování a výrazný výtvarný vklad trpí hereckou nevyrovnaností blízkou chvílemi až Rybě ve čtyřech.
A jsme u humoru, o kterém jsem psal na začátku. Mírného, ale vesměs milého. Dokonce začasté velmi milého. A někdy dokonce velmi půvabného. Například ve „hře o nahodilých situacích“ Divadelního souboru 3+1 Zajímá mě jenom nesmysl. Formou blackoutů zpracované básně ze sbírky staroněmecké lyriky Beránci a vlci měly nápady, šmrnc i říz. Tři dívky suverénně ovládly prostor a každou situaci. Některé „hlášky“ (básně jsou skvěle přeložené Ivanem Wernischem, režisér Karel Dlabač je doplnil stejně nápaditými vlastními texty) zněly divákům v hlavě po celý zbytek festivalu. Například „A co smrt? Žije ještě?“, nebo „Žádná, ani děvka, nechce líbat dědka“, či – do třetice – „Copak za to mohu, že mám jenom jednu nohu?“
Stejně bezprostřední – i když v jiném žánru – byl soubor se záhadným názvem Krvik Totr. Kabaret tří mladých herců je typickým produktem studentského (mírně intelektuálního, ale s velkou dávkou sebeironie) absurdního humoru krátkých scén a výstupů provázeného písničkami a vtípky. Soubor se hlásí ke Kaiserovi a Lábusovi, možná právem. Jejich několik skečů nazvaných Tají dech chvílemi v divákovi opravdu „tajilo dech“. Například píseň se smutným příběhem a drsným průběhem Liho blues, dramatická povídka Půldne na vsi či vlčí Rozcvička jako vypadlá z králičího klobouku Boba a Bobka. Ovšem na tvrdou dlažbu coolness humoru. Vše najdete na www.krviktotr.cz.
Obdobně svérázné bylo i Divadlo Kámen s psychoanalytickým zpracováním klasické Karkulky. Kameňácký humor by opět mohli stvořit Kaiser s Lábusem, pohled samotných tvůrců – hlavně autora a režiséra v jedné osobě Petra Macháčka – je však zdá se mi hlubinnější. Myslím, že mu nejde jen o prvoplánový humor, ale - skrze naivní herectví a text - o psychoanalytické, v podstatě freudovské nahlédnutí do témat tradiční pohádky. Pokud ano, bylo by dobré zatím jen hříčku dotáhnout dál, přesněji charakterizovat hlavní figury, domyslet některé situace a scény. Takto se tříští téměř mládkovský humor s vyššími ambicemi.
A další originální humor – Divadlo v okovech a jejich Konec. Údajně úplně poslední představení souboru bylo poctou jejich začátkům. Téměř absolutně improvizované divadlo z rodu Jaroslava Duška stojí a padá s hlavními představiteli, L. Niklíčkem a J. Javornickým. Chvílemi se jim dařilo, chtělo by to však více zkušeností, odvahy, invence. Postupně se ze scény tak trochu vypařili. A pointa nevyšla…
Na slovním humoru a improvizaci byla postavená také práce slovenského hosta přehlídky Bradaté divadelní dvojice z Piešťan. Formou jarmarečního divadla vyprávěli a hráli příběh arabských Beduiínů, překupníků zboží všeho druhu, za kterým jsou ochotni jet třeba až na Slovensko. Téměř profesionální divadelní práce, jíž nelze příliš vytknout. Minimum rekvizit, každá přesně využitá. Vědomí temporytmu, schopnost pointovat. Snad jen divácké zacílení bylo nejasné. Napůl hrají jako by pro předškolní mládež, napůl pro teenagery. Naivní humor a téma pohádky svědčí pro první, délka a některé motivy pro druhé. Na Písek se nehodí, ale na Popelku…
Další dvě inscenace přiletěly na Píseček z hodně vzdálených divadelních planet. Crazy komedie Panství pana Norise Homotronního neškvoru Zruč nad Sázavou je mírně mystifikační a nemírně přímočarý humor z rodu hororových parodií s kriminální zápletkou a dobrým koncem. Hráno s gustem, ale tak trochu přes míru diváckého srozumění.
Ještě dál zašlo umělecké sdružení Marvin s jednoaktovkou z prostředí komerčního spiritismu Ale hlavně opatrně, prosím vás. Opět přímočarý, tentokrát však už hluboko pod hranici vkusu, jdoucí humor je cenný jediným – autorským přístupem. Samotný děj o zhmotňování spiritisticky vyvolaných osobností, z nichž se stávají upíři, jež své vyvolávače vysají, totiž až tak „k zahození“ nebyl. Ovšem nezkušenost ve zpracování, herecká, režijní a dokonce i kostýmní snaha o humor za každou cenu z něj stvořila druhotnou surovinu.
Naopak tři zbývající inscenace byly svým jemným, inteligentním humorem snad všem přítomným libé. Autorský Nákup Hubeného divadla byl velmi citlivě zpracovaným autorským počinem Adama Ondřicha, Týny Tyllerové (herci) a Mikoláše Tyce (režisér) rekrutujících se z okruhu pražského Ty-já-tru. Provokující inteligentní text (údajně dílo všech tří), jež si vzal jako hlavní téma banalitu (konkrétně nákup bot), byl zpracován s velkou mírou herecké citlivosti a výrazové přesnosti. Že by se fenomén hradeckých Jesliček a z něho se odlupujících divadelních štik dostával i do Prahy?
Flexní hlavy – Uspávanka s bývalými anděly. On a ona v šedých letech sedmdesátých či osmdesátých. Jsou mladí, a tak utíkají do snu a pohádky. Živá hudba, využívání loutek, komorní prostor, to činilo z Flexních hlav pro mnohé největší zážitek Přehlídky. Ač dějově dost krkolomný příběh, ani pohádka ani sen, ač rekvizitami přehlcené jeviště, ač byla z projevu patrná spíš herecká snaha než divadelní zručnost, zářilo z obou hlavních představitelů, skvěle doplňovaných živou hudbou, pravé jarní „sluníčko“. „To bylo príma, zase něco naivního!“, řekl při odchodu jeden divák. Co k tomu dodat?
Stejně naivně působí i pan Jiří Cinkeis (divadlo Kocábka Chocerady), pokračovatel lidových humoristů. Kdo má rád mírně sentimentální humor v přesně dávkovaných mezích sólového vypravěčství, musel se během jeho Čelábijó radovat. Jako když zaslechnete starého flašinetáře anebo písničkáře z rodu Karla Hašlera. Je to stará fotografie, připomínka dávných časů.
Avantgarda moc písečku do Stodůlek letos nenaplavila. Zato pestrých barviček jste na něm nalezli dost. Jen si vybrat.
Vladimír Hulec
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':