Databáze českého amatérského divadla

Texty: STROTZER, Milan: Ve Žďáru nad Sázavou rozlouskli ladovský oříšek.... Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 52 - 53.

Ve Žďáru nad Sázavou rozlouskli ladovský oříšek
aneb 12. Pohádkový mlejnek

Milan Strotzer

Dům kultury ve Žďáru nad Sázavou uspořádal ve dnech 25.–27. března 2009 v městském divadle a prostorách staré radnice 12. ročník přehlídky amatérských divadel hrajících pro děti a mládež pod názvem Pohádkový mlejnek. Zúčastnilo se jej pět činoherních divadelních souborů v soutěžní části a dva hostující (Eva Lesáková z brněnského Divadla Radost s pohádkou O Smolíčkovi a Divadlo De Facto Mimo Jihlava s inscenací Modrej drahokamen). Soutěžní část přehlídky byla výběrem pro rakovnickou Popelku. Její představení hodnotila odborná porota ve složení Milan Strotzer, Jaroslava Chalupová a Růžena Köttnerová. V rámci hodnocení byly souborům zprostředkovány postřehy a názory skupiny dětí (tzv. dětské poroty) vedené Janou Mifkovou.
Přehlídka se konala pod záštitou starosty města a Jihomoravského oblastního výboru SČDO a za finanční podpory města Žďár nad Sázavou, kraje Vysočina a Ministerstva kultury ČR.
Pohádkový mlejnek nabídl v roce 2009 výhradně hry českých autorů. Tři z pěti textových předloh byly dílem režisérů zúčastněných souborů. Je to, na pozadí nedostatku kvalitních textových předloh, jev v zásadě pozitivní, byť žádný z autorských počinů nebyl shledán bez jistých problémů. Zvláštností letošního ročníku přehlídky bylo také to, že všechna soutěžní představení lze označit jako hry se zpěvy, přičemž se většinou jednalo o původní autorské práce na hudební složce té které inscenace, ve dvou případech na velice dobré, oceněníhodné úrovni.
První a poslední soutěžní inscenace uvedené na Pohádkovém mlejnku 2009 měly do značné míry shodné rysy. Stavěly na textech, jež charakterizuje řídký děj a schematická stavba využívající různých pohádkových motivů. V první inscenaci vycházel Divadelní spolek J.N. Štěpánka ze starší a často frekventované hry Heleny Lisické a Miloše Bourka Ženich pro čertici. Patrně jednou z mála schůdných možností, jak překlenout problémy textové předlohy a učinit ji jevištně poutavou, je tematizování hravosti v rozehraných situacích. Chrudimská inscenace však ulpívá na slovním sdělování, režie (Karel Bříza) nebuduje vědomě dramatické situace, natož aby je hravě rozvíjela. Nejinak tomu bylo u Divadla Dráček z Brna v jeho inscenaci hry režiséra souboru Svatopluka Kouřila s hudbou Viléma Lipolda a písňovými texty Ziny Hoškové nazvané Pohádka o Černé paní. Autor připravil přímočarou textovou předlohu mířící k publiku předškolního věku, leč nevyhnul se v ní zbytným protiválečným proklamacím a didakticky působícím promluvám. Vedle řady nedůsledností, jimž se nevyhnuli ani Chrudimští, inscenace Dráčku navíc trpěla textovými výpadky, nezvládnutým playbackem ve zpěvních partech a dá se říci, že utonula v nechtěném naivismu.
Divadelní studio V Brno uvedlo dramatizaci pohádky O Popelce. Její autorkou je režisérka souboru Jana Glozarová. Původní hudbu složil Radek Láska. Dramatizace se poněkud odpoutala od všeobecně známé verze pohádky. Pozornost je v ní upnuta především na postavu Macechy a jejích vlastních dcer, na scény velkoplátnového formátu, jakými jsou nakupování na tržišti a ples na zámku. To má ovšem dva základní háčky – kontraproduktivní efekty. Za prvé se středobodem hry nestává Popelka a její vztah k okolí. Za druhé nepočetný herecký kolektiv a scénografické řešení hracích prostor neumožňují realizovat ona velká scénická plátna. Nadto inscenace využívá jinak zdařilou původní hudbu R. Lásky, která je však nejméně zvolenou instrumentací namnoze neadekvátní té které situaci, v nichž jsou začleněna zpěvní čísla. To, spolu s některými nepříliš vynalézavými výstupy na jedné straně a s nejméně čtyřmi výbornými hereckými výkony na straně druhé, činí inscenační výsledek značně rozporuplným. Z hereckých výkonů jmenujme především Leu Surovcovou v roli Popelky a Zuzanu Holubcovou v roli Macechy (ceny) a Evu Doležalovou a Janu Novákovou jako dcery Kasalu a Adlinu (čestná uznání).
O poznání zdařilejší inscenační výsledek předvedl soubor Tak jo z Brna. Uvedl původní text své režisérky Jany Blažkové Jak to bylo ve Strašidlákově. Autorka připravila košatou textovou předlohu, jejímž myšlenkovým poselstvím je, že ke štěstí lze dospět tehdy, přestaneme-li myslet jen na sebe a budeme myslet na druhé, respektive nalezneme sílu obětovat se v jejich prospěch. Nepochybně potřebné téma je realizováno ve dvou příběhových liniích, jejichž výchozí dramatické situace jsou však neorganické a působí vykonstruovaně. Inscenace hýří nejen košatostí verbálních prostředků, ale také přepestrou kostýmní výpravou Jany Blažkové (cena), bohatou hudební složkou, jejímž autorem je člen souboru Jiří Našinec (cena). Hlavní problém brněnské inscenace tkví v tom, že je vše jakoby důležité. Režie neodlišuje podstatné od méně důležitého, a tak se nakonec ambiciózní inscenace stává pocitově časově naddimenzovanou, dějově komplikovanou, znemožňující vnímat zřetelněji některé postavy hry (zvláště ty nadpřirozené). Dětské publikum mělo neobvyklou výhradu k velkému množství písní. A mělo pravdu. Navíc proporce některých byly pro inscenaci přímo vražedné. Zkrátka, všeho bylo moc, méně by bylo více. Z hereckých výkonů je třeba jmenovat Ditu Blažkovou v roli Daruly a Jana Tluka coby Brundulína (ceny).
K nejzdařilejšímu inscenačnímu výsledku se dopracoval Divadelní spolek Žďár nad Sázavou, o. s., při nastudování hry Alexe Koenigsmarka na motivy Nezbedných pohádek Josefa Lady Byl jednou jeden drak. Navzdory nesčetným uvedením na českých jevištích se nemůže hra holedbat významnou a zaznamenatelnou inscenační tradicí. Většina jejích provedení totiž ztroskotala v bezradnosti nad v podstatě bezkonfliktním dějem, komickým spojením pohádkového a reálného světa a jemnou satirou na lidské slabosti. Ladovy parafráze a parodie klasických pohádek obracejí na ruby pohádkové motivy, typické charakteristiky postav a jejich ustálené funkce v ději. Nadto vnášejí do příběhů civilní prvky, počínaje reáliemi a konče jednáním postav. Hezky se čtou, ale na divadelním jevišti jsou takřka neuchopitelné, nepřistoupí-li inscenátoři na stejnou hru. Žďárští na ni přistoupili, pohrávají si, hravost je motorem i tématem jejich inscenace. V ladovsky laděných dekoracích, umožňujících rychlé přeměny prostředí, a kostýmech stejného rodu vynalézavě rozehrávají jednotlivé situace hry v přesně vedené herecké nadsázce. Režisérce Kateřině Nedomové (cena) se daří budovat inscenaci v neutuchajícím tahu a přitom v křehké ladovské úsměvnosti. Má pro to oporu v původní zdařilé hudbě Jana Bořila (cena) a zejména v kompaktním a vybaveném hereckém kolektivu souboru. Má výbornou představitelku Princezny Anky v Pavle Kiliánové (cena), ale celou řadu dalších, z nichž zaujali zejména Marcela Svobodová v roli Čerta Haramáše, Aneta Vnenčáková jako Hraběnka Babáčková a Jiří Maruš jako Pohádkový dědeček Habaděj (čestná uznání). Myslím, že lze bez váhání konstatovat, že se ladovský oříšek jménem Byl jednou jeden drak podařilo konečně či zase jednou rozlousknout. Souboru ze Žďáru se za to dostalo hlavní ceny přehlídky a doporučení k účasti na celostátní přehlídce Popelka v Rakovníku.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':