Databáze českého amatérského divadla

Texty: FEKAR, Vladimír: Zpívající štětky, komická monstra a krvaví hoši v Karolince. Amatérská scéna 2009, č. 2, s. 68 - 69.

Zpívající štětky, komická monstra a krvaví hoši v Karolince

Vladimír Fekar

Na krajské přehlídce ve valašské Karolince se letos střetlo několik jen ztěžka porovnatelných titulů, ale i souborů.
Dramaturgicky nejodvážnějším Poručíkem z Inishmoru Martina MacDonagha se zlínské divadlo Opona odklonilo od problematického pohádkového repertoáru dřívějších let ku krutě směšné a krvavé irské dramatice. Tomuto takřka ryze chlapskému souboru ďábelská komedie o krutosti mladých irských teroristů a vesničanů rozhodně svědčila. Soubor disponuje velmi zajímavými hereckými typy, díky nimž má syrovost Donaghových her příležitost vyniknout. Režie Karla Semeráda staví často na rozehrávání krutých detailů, je však na mnoha místech jen přibližná a nesourodá. Inscenaci se nedaří postavit zvrácenou krutost k lidem proti umanuté, ale v kontextu hry až absurdní lásce ke kocourům do ostrého dramatického kontrapunktu. Celkové vyznění a pointa McDonaghovy hry, když se na jevišti objeví živý kocour, se tak bohužel vytrácí. Hudba Michala Vilíma vnáší do inscenace poněkud neústrojný lyrický prvek a v drsném světě Inishmoru působí jako nedramatická idylická selanka. Nicméně razance, s níž se Opona vydala touto v amatérském divadle ne zcela obvyklou dramaturgickou cestou, stojí za pozornost.
Naproti tomu přerovské Divadlo Dostavník vedené zkušenou lodivodkou Vlastou Hartlovou pokračuje ve své osvědčené linii hudebního divadla. Činoherní, herecky vděčný „ženský“ titul Nejstarší řemeslo Pauly Vogel si dovedně přizpůsobil v bezstarostný písničkál s hity Franka Sinatry, které byly přetextovány a dámy mohou v inscenaci pěvecky vyniknout. Výrazná textová úprava obrousila hrany vykonstruovanému jinotajnému „poselství“ hry Pauly Vogel, která z prostitutek dělá jakousi malou společnost s ručením omezením, nicméně z velmi průměrné hry žádné veledílo pochopitelně neudělala. Postavy pěti stárnoucích prostitutek, jak díky úpravě, tak díky vyrovnaným a suverénním hereckým výkonům se však staly uvěřitelnými, a to i přes problematické přesazení hry z ulice do kavárny u Jima.
Frankenstein (dramatizace Jiří Hladký) divadla DiGOknu z Rožnova pod Radhoštěm v režii Ilony Zámečníkové ukázal, že tomuto souboru svědčí hry nepsychologické, s jazykem plným jiskřivých archaismů, hry, v nichž si členové souboru mohou zachovávat odstup od postavy. Do jisté míry touto svou jazykovou hravostí a hrou s žánry navazují na dramatizaci povídky Jaroslava Haška Šťastný domov, která Frankensteinovi předcházela. Soubor využil dispozic jednoho člena, vždyť Štěpán Mach svým vzezřením doslova vybízí k tomu s nadsázkou a humorem zpracovat frankesteinovskou látku. Divadlu, jež herecky postupně vyzrává, by bezesporu prospěla preciznější práce s light-designem, scénografií, určením atmosféry jednotlivých situací a v dané inscenaci také přesnější hra s expresionistickou tradicí této legendy o nebezpečných hranicích vědeckých pokusů atd...
Karvinský K.V.A.S. vsadil na dobře napsanou komedii Řeči Neila Simona, která si bere na paškál newyorskou high-society. Ta se na jednu stranu bojí šíření fám a kachen o sobě samých, ale přitom se v nich zároveň sama vyžívá. Ve snaze o udržení tempa této situační komedie mnohdy herci pohřbili velké množství slovních gagů, divák nestačil vypozorovat Simonovu logickou výstavbu komedie. K.V.A.S. také nerozehrával komediální charaktery v celé své barvitosti, a to i přesto, že soubor se ukazoval být jako herecky dobře disponovaný.
Laskavé, až téměř muzeálně prosté nastudování Paličovy dcery Josefa Kajetána Tyla v provedení Divadelního souboru z Velkých Karlovic zaujalo naivní upřímnou čistotou. Jednoduchost řešení situací, takřka neexistující rozehrání situací v prostoru zcela paradoxně posílilo lidovost Tylovy hry. I když tato interpretace samozřejmě zplošťovala široké inscenační možnosti hry, kterou bezesporu můžeme považovat za jednu z nejlepších českých her devatenáctého století, dala vyniknout tomu, jak se Rozára nezištně obětuje za svého otce Valentu. Herecky zaujala především teta Šestáková (Anna Hořelicová), která v intencích naivního herectví vytvořila živou postavu zatrpklé a nevrlé „staré panny“, která pod obrannou slupkou nedůvěry k okolí skrývá dobré a laskavé srdce.
Divadlo BLIC Ostrožská Nová Ves se pohádkou O třech motýlcích Andrey Helmichové pokusilo o titul určený pro ty nejmenší děti. Režisérka a zároveň autorka scénáře tak vychovává soubor ke schopnosti interaktivního rozehrávání a kontaktu s divákem. Škoda jen, že prostý příběh o zrození tří motýlků a půvabu kamarádství vykazuje tolik nedůsledností, protože energie a hravost, s níž členové divadla BLIC k pohádce přistupují, je velmi sympatická.
Při volbě doporučit na celostátní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní Děčín nakonec dala porota (Vladimír Fekar, Pavel Petr Procházkaa Jan Štěpánek) přednost herecky nejvyzrálejší inscenaci Nejstarší řemeslo aneb Natoč ten gramofon, přestože dramaturgicky zajímavější byly na festivalu inscenace Frankenstein nebo Poručík z Inishmoru. Karolinka sice letos nepřinesla žádného jednoznačného favorita a žádná z inscenací nebyla mimořádnou událostí, ale svou domáckou atmosférou opět nezklamala.

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':