Databáze českého amatérského divadla

Texty: CÍSAŘ, Jan: Jeden celý a dvě poloviny dne v Písku. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 20 - 23.

Jeden celý a dvě poloviny dne v Písku

Jan Císař

Ten poněkud nejasný název tohoto článku určil způsob, jímž se – možná náhodou, možná důmyslností sestavovatelů programu – v čase obsahově uspořádal repertoár Šrámkova Písku 2009.

První polovina (pátek 29. května, podvečer a večer): BEZE SLOV

Počítal jsem se členy lektorského týmu, kolik slov zaznělo v prvních třech představeních této páteční poloviny. Dopracovali jsme se čísla 8 – slovy osm. A to šlo pouze o citoslovce, maximálně povely. Začalo to představením s názvem Narozeniny, které zahrál Theatr Ludem z Ostravy. Nazval jsem je pro sebe „mimovaným divadlem“ opíraje se o výklad Otakara Zicha z jeho Estetiky dramatického umění, kde píše o mimice jako „hře tělesné“, spočívající na „zrakových vjemech, do nichž počítáme chování a činy“. Ty tři herečky, které takto „mimují“ jsou nápadité, plastické, temperamentní, vtipné, dynamické; upoutají, zaujmou. A tak se díky jim řítí proud bizarních, pitoreskních akcí a minisituací, jež předvádějí přípravu narozeninových oslav a potom samu oslavu jedné z postav. Hlas, řeč se tu ozvou ovšem také. Mluví se však „svojštinou“, která intonacemi a zvukovou podobou hlasu posiluje a zvětšuje tu bláznivou polohu celého představení. V jistém okamžiku se ovšem tenhle dravý proud ztřeštěných nesmyslností stává monotónním. Mělo by se stát něco, co by přineslo nějaký zvrat, nějaké překvapení; dokonce snad téma, které by odůvodnilo, proč se to všechno děje. Vysvětlení nabídnuté na konci, že se to všechno odehrává v blázinci, je nouzové a nedostačující. Zajímavé a přitažlivé jsou jednotlivé výjevy svým šťavnatým a sytým herectvím; zdůvodnění celku těchto Narozenin si lze odpustit.
Představení souboru Kohen Kopřivnice s názvem Kohen Market jsem si nazval „vizuálně tanečním technologickým“ divadlem. Pojmem „technologický“ rozumím projekční sekvence, které realizují prostředí velkého supermarketu a k tomu ještě svými „vizuálními obrazy“ dokážou vyprávět příběh líčící osud dívky, jež nastoupí do toho supermarketu jako pokladní a postupně se stane odlidštěným šroubkem v dokonale běžícím mechanismu. Pokud to někomu připomene Chaplinovu Moderní dobu, pak se nebude mýlit. Ta podobnost vzniká tím, že tenhle příběh lineárně, přímočaře sděluje především technologie, zatímco „zpodobení“ ústřední postavy uskutečňované tanečně-pohybově je „herecky“ velmi jednoduché. Neukazuje nic jiného než to, že se dívka stává součástí onoho mechanismu. Což se mimochodem dá od první chvíle předpokládat. Soubor si nepochybně pro toto představení vymyslel formu, v níž vizuální obraznost technologie má přitažlivou podobu, která dokáže diváka přitáhnout a zaujmout. Ale tanečně-pohybové herecké rozvinutí lidského osudu za ní příliš zaostává; je vedle ní chudé, až schématické.
Tohle platí ještě více pro představení Proč to nezkusit? Divadla DDM – SMRŠŤ z Kopřivnice. Téma má aktuální a naléhavé: drogy. Jenže se prezentuje tak, že na jeviště přijde postava, která rozhrne kabát, na jehož podšívce jsou připevněny drogy, „hlavní hrdina“ ukáže na jeden ze sáčků a následuje taneční rej dívčí skupiny, který má zřejmě znázorňovat duševní stav hlavního hrdiny po požití drogy. Je to všechno strašně jednoduché, na konec je to opravdu klišé; navíc provedené nedokonale. V podstatě působilo jako snaživá, leč neumělá protidrogová agitka.
V posledním představení tohoto píseckého „půldne“ se mluvilo. Duch Libereckého Studentského Divadla a jeho píseckého vystoupení nazvaného Protentokrát Mimo je mně sympatický. V rozhovoru pro písecký zpravodaj The S(r)andy Times přiznali členové souboru, že chtěli udělat divadlo úplně jinak než všichni ostatní, aby to bylo všemu a všem proti srsti. Tahle „antidivedlní“ provokace ze všeho na jevišti vyzařuje; jako by se nemělo hrát divadlo, jako by se nemělo nic podařit. Je to nepochybně zárodek zajímavé komunikace s diváky. Jenže v Písku to vypadalo tak, že i ten zárodek je omylem. Provokace se měnila ve zmatek a rozpaky. Ale snad čas a zkušenosti dokážou převést tu sympatickou divadelní „protienergii“ ve tvar, jenž divákovi záměrně vnutí – jak si soubor přeje – pocit trapného nedorozumění v rovině cílevědomého výsledku a nikoliv nezáměrně z pocitu, že to na jevišti nejde, že je všechno pro chaotičnost skoro na rozpadnutí.

Celý den a noc (sobota 30. května): MEZI FIKCÍ A REALITOU

Divadlo Vysokozdvižného Soumara z Opavy se uprostřed toho sobotního dlouhého divadelního maratonu představilo autorským divadlem nazvaným Hra. Jeho jádro tvoří hra – podivuhodná, záhadná, s pravidly, která zůstanou divákům neznámá. Ta hra se provádí nejrůznějšími prostředky: od karet přes šachové titulky, pinpongové a badmintonové pálky (i míček) až k papírkům s napsanými příkazy, co mají tři hráči – plejeři – vykonat. Ta hra je ovšem také rituál. Začíná v přesný čas, jejž je třeba bezpodmínečně dodržet, a jakmile vypukne, pak se rituál promění ve svět fikce, do něhož vstupuje jakási mytologická postava Strážce Hry, jenž dbá na to, aby absurdní a sofistikovaná pravidla fiktivního světa hry byla důsledně dodržena. Sami tvůrci tohoto díla píší o „transcendentální variantě Malého bílého psíka“, což je zřejmě název kolektivu, jenž text Jiřího Karena přivedl na jeviště. Jak praví programová brožura ŠP: režii měl Malý bílý psík. Všechno, co je o souboru a tomto představení v brožuře napsáno, lze brát tak trochu jako mystifikaci. Ale: závěr Hry je smrtelně vážný, nemilosrdný. Všichni tři její aktéři zásahem Strážce Hry umírají; fiktivní vymyšlený svět se stal vládcem světa skutečného a jeho absurdnost si podrobila životy hráčů. Tento scénický tvar, v němž se fikce stane realitou, dovoluje na jevišti všechno. Představení to využívá, vzniká rozmanitá všehochuť, která bohatí, ale je scénicky nezvládnutá. Prolnutí fikce a skutečnosti, absurdnost situace, jež se pohybuje mezi směšností a krvavou vážností, mezi výstupy jen improvizačně nahozenými a herci nanášenými křiklavou barvou a jakousi děsivou osudovou otázkou o silách, jež člověk pro své potěšení vyvolá v život a které jej zničí, je ale nesporně příležitostí překonat běžné konvence divadla.
J.S.T.E. ARTYŽOK a DRED Náchod je v oblasti rituálu zakotven. I tentokrát přijel do Písku s představením, jehož název Dekalog: Kamtenpláč (adondellanto) svědčí o tom, že jde o další díl cyklu, který čerpá z křesťanského rituálu. Využívá jeho schopnosti dotýkat se normativní normality, spočívající na kánonu pevných hodnot určité pospolitosti a zároveň „scéničnosti“, která v tomto vztahu vyplývá ze vzorců prožívání skutečnosti, které rituál uvolňuje. V těch dílech dekalogu, jež jsem doposud měl možnost vidět, tato rituální „scéničnost“ jako výzva ke společnému aktivnímu sdílení normálních norem křesťanského typu převažovala; byla základním zdrojem „divadelní scéničnosti“. Na ŠP 2009 tato poloha nefungovala; nebylo to ani divadlo, ani rituál. Zvolený námět zřejmě vyžadoval, aby byl vskutku scénickými divadelními prostředky vyprávěn příběh dvou světců; divadlo mělo převládnout nad rituálem. Takto nefungovalo jedno ani druhé. Fikce nenahlédla skutečnost a skutečnost se neprojevila skrze fikci.
Pohádka je potom přímo prototypem prolínaní fikce a skutečnosti. Nadpřirozené a zázračné je pro ni přirozenou součástí skutečného světa, jejž v tomto spojení poměřuje v rozměrech obecných elementárních životních pravd a etických hodnot, zejména v konfliktu dobra a zla. Loutkové divadlo předmětností svého materiálu a jeho ohromnou proměnlivostí je na tomto poli doma. Někdo – tak se jmenuje dvoučlenný souboru jednoho herce ze ZUŠ F.A. Šporka v Jaroměři, za jehož činností nestojí samozřejmě nikdo jiný než Jarka Holasová – to dotvrzuje inscenací Ve dvě na hruškách II. Tvrdí o ní – dosti přiléhavě – že na této bázi „boří hranice mezi fyzičnem a metafyzičnem“. Námětem je jeden ze známých „putujících pohádkových motivů“ o smrti, která přelstěna lidmi nemůže plnit svou funkci, a proto se přestalo umírat. Tento motiv je ovšem touto inscenací zpracován v globálních souvislostech, neboť všechno se děje na velkém modelu zeměkoule – včetně té lidské aktivity, která globus doslova svými produkty zaplaví. Tak se zrodí na pohádkové fikci nápaditě, vtipně, půvabně téma tohoto našeho světa, jejž lidé uvedli v nepořádek a jemuž vezmou jeho přirozený řád.
Představení pražského Kunsthausu, jehož činnost stojí na základech psychoteraupetických, se rozkročilo mezi vyprávění příběhu textu Tankreda Dorsta Fernando Krapp mi napsal dopis a četné svébytné akce hereckého kolektivu, které vedle toho staví nejrůznější vizuální obrazy; někdy výrazně symbolického rázu, jindy naprosto konkrétní, ostře reálné. Simultánní, synchronní provádění těchto dvou rovin nerealizuje drtivou většinou společný význam; každá z nich si zachovává svou nezávislost, odkazuje ke svému osobitému smyslu. Do popředí se tak dostává symbolická poloha imaginace ve své tvůrčí, kreativní podobě. Jako by si „aktéři“ této činnosti – slovo aktér tu označuje nejenom herce, ale také, a zřejmě hlavně, kreativní účast každého na tvorbě fiktivního světa – z mnoha pohledů a každým okamžikem znovu a znovu ověřovali své chápání pojmu láska, jež se pro ně v představení stalo hodnotou nejvyšší.
Dvě sobotní představení nabídla divákům především skutečný svět. V největší míře a velmi překvapivě soubor LÁHOR/Soundsystem – „all-stars-band“ ctitelů a vyznavačů improvizace. Tentokrát „píšou“ svou improvizací příběh členů bývalé nonkonformní skupiny, která se po Listopadu 1989 projevovala svobodomyslně až anarchisticky, jež ale působením současného stavu společnosti koroduje. Námět i téma jsou nosné a zajímavé. A „all-stars-band“ improvizátorů se soustředěně a ukázněně snaží odehrát všechny události a situace tak, aby se tento problém zřetelně vyjevil. Ale improvizace jako projev spontánní imaginace, která jevištěm vstupuje do právě objevených a právě stvořených nečekaných fiktivních světů, je proto minimální; vlastně existuje jen ve slovním projevu, není jí ani dovoleno stvořit svobodně a plně jednání v prostoru.
Tato „krize angažovaných třicátníků“ má ledacos společného s generálním tématem souboru Antonín D. S., jenž svou „one-woman–show“ Žena. Říkejte mi žena pokračuje v mapování dnešního života určité vrstvy současných třicátníků až čtyřicátníků. Obě předešlé inscenace zaměřené na tento problém se vyznačovaly nemilosrdným černým humorem, jemuž nechyběl sarkasmus. Tato „one-woman-show“ je tentokráte – jak jasně sděluje název – věnována problematice ženské a ani jí nechybí v textu nekompromisní a věcná ironie. Leč v realizaci na jevišti ustupuje lyrice. Tím se rozmazává poetika souboru, která dovolovala v předešlých inscenacích otevřeně odkrývat a sdělovat jádro problému a přetvářet je v model, který obnažoval životní skutečnost, aby ji nečekaně prosvítil divadelní fikcí.
A tak scénický tvar fungující a existující mezi skutečností a fikcí uskutečnil důsledně, a předvedl tak jeho možnosti, Petr Macháček ve svém Zvěstování Bohunce, s nímž do Písku přijelo pražské Divadlo Kámen. Macháček uplatnil všechny dlouholeté vyzkoušené a prověřené prvky svého minimalismu, jež abstrahuje životní stereotypy a konvence a krůček za krůčkem buduje jejich scénický obraz jako výraz opakující se únavnosti sociálního bytí. Už v Žábách ovšem vsunul do této „sociální abstrakce“ fiktivní motiv racionálně nevysvětlitelný, iritující svou neuvěřitelností. Konání a bytí lidí se vyjevovalo – a chcete-li i zhodnocovalo – přes tuto neuvěřitelnost. Ve Zvěstování Bohunce postoupil v tomto směru Macháček dál. Jak už ukazuje sám pojem zvěstování, jde o neobyčejné, slavnostní ohlášení, které přesahuje všední zkušenost člověka a je znamením čehosi naprosto mimořádného, co ani není z tohoto světa. Koneckonců – ten pojem se používá především pro záležitosti náboženské: zvěstováno je evangelium, v katolické církvi existuje svátek Zvěstování Páně. A tak „prosté normální dívce“ Bohunce se dostane hned trojího zvěstování: je jí nabídnut naprosto nový model mobilního telefonu, kameník jí ohlásí, že udělal „pěknej kámen“, jenž jí věnuje a dá do bytu, a konečně Anděla, „bílá a dost dokonalá“ jí zvěstuje, že se jí za dvanáct měsíců narodí dcera a Bohunka se má rozhodnout, jak se bude jmenovat. A tak se ta „prostá, normální dívka“, kterou nám inscenace předvádí přesně v minimalismem abstrahované rovině jejího „reálného sociálního světa“ domova a kanceláře, ocitne uprostřed nepochopitelných, zázračných fiktivních událostí, které nečekaně ovlivňují její život až k osvobozujícímu závěru, neboť ve zvěstování je také zážitek, jenž přináší harmonii z poznání něčeho velkého, radostného, byť neuchopitelného, nevyjádřitelného. Velkolepá událost „zvěstování“ proměňuje únavnost životních stereotypů a uskutečňuje fiktivní svět nekonečných možností. O tom svědčí dva další komponenty této inscenace: gorila a hudba, která zní živě z klavíru, jenž je umístěn v pozadí na jeviště. Chápu tuto hudbu i gorilu jako opakování jistých stavebních – a mohli bychom říci i motivicko-tematických – principů, z nichž roste fikce. Ostatně: všechny prvky, jimiž Macháček dosahoval a dosahuje oné abstrakce sociálního bytí jsou vlastně provedením rétorické figury klimaxu jako opakování spojení a výrazů blízkého významu vyjadřujících stupňování a zesilování. A tak se na závěr všech situací inscenace objevuje gorila, zprvu jen pasivně stojící, ale čím více události spějí k onomu radostnému konci, tím aktivněji se svou aktivitou stává zhmotněním, zpodobením, prezentováním, ukázáním duchovního rozměru fikce. A hudba uplatňuje totéž: stupňuje očekávání, napětí, stává se spolutvůrcem kompozice tím, že zvyšuje naléhavě a trvale přítomnost neznámého, ale přitažlivého fiktivního světa.

Poslední polovina (neděle 31. května dopoledne): ČISTÉ DRUHY DIVADLA

Celý nedělní den svým kmitáním mezi fiktivním a reálným světem asi nejspíše naplňoval označení Šrámkova Písku jako celostátní přehlídky experimentujícího divadla, neboť touto polohou nějak, v nějaké míře a menší či větší kvalitě chtě nechtě překonával ustálené normy a konvence druhů divadla. Vystoupily v něm Cyranovy boty z Brna s představením Větve téhož stromu. Jistě je to představení s kultivovanou lyrizující taneční složkou – skoro by se dalo mluvit o taneční recitaci – a složkou hudební mířící do poloh výrazně dramatických. A zajisté i neobvyklé, pokud jde o tuto formu i takový druh divadla v amatérském divadle. Ale neobvyklost tohoto rázu rozhodně nezakládá povahu experimentu. Což platí i o inscenaci Rodinných příběhů DS SNOOP Opatovice nad Labem. Nepochybně si zaslouží ocenění volba tohoto náročného mnohovrstevnatého textu, který se rozhodně vymyká běžným „provozním“ záměrům. A soubor se s ním rve poctivě, byť na tu složitost mnohovrstevnatosti nestačí. Ale v zásadě je to „klasická“ činohra, již pod označení experimentu nelze zahrnout. Což se také dá chápat jako příspěvek do diskuze o tom, co je experimentující divadlo, která probíhala na stránkách tohoto časopisu.

Poznámka redakce: Více o Šrámkově Písku 2009 na www.amaterskascena.cz.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':