Databáze českého amatérského divadla

Texty: CÍSAŘ, Jan: Jeden celý a dvě poloviny dne v Písku - Zvěstování Bohunce. Amatérská scéna 2009, č. 3, s. 20 - 23.

A tak scénický tvar fungující a existující mezi skutečností a fikcí uskutečnil důsledně, a předvedl tak jeho možnosti, Petr Macháček ve svém Zvěstování Bohunce, s nímž do Písku přijelo pražské Divadlo Kámen. Macháček uplatnil všechny dlouholeté vyzkoušené a prověřené prvky svého minimalismu, jež abstrahuje životní stereotypy a konvence a krůček za krůčkem buduje jejich scénický obraz jako výraz opakující se únavnosti sociálního bytí. Už v Žábách ovšem vsunul do této „sociální abstrakce“ fiktivní motiv racionálně nevysvětlitelný, iritující svou neuvěřitelností. Konání a bytí lidí se vyjevovalo – a chcete-li i zhodnocovalo – přes tuto neuvěřitelnost. Ve Zvěstování Bohunce postoupil v tomto směru Macháček dál. Jak už ukazuje sám pojem zvěstování, jde o neobyčejné, slavnostní ohlášení, které přesahuje všední zkušenost člověka a je znamením čehosi naprosto mimořádného, co ani není z tohoto světa. Koneckonců – ten pojem se používá především pro záležitosti náboženské: zvěstováno je evangelium, v katolické církvi existuje svátek Zvěstování Páně. A tak „prosté normální dívce“ Bohunce se dostane hned trojího zvěstování: je jí nabídnut naprosto nový model mobilního telefonu, kameník jí ohlásí, že udělal „pěknej kámen“, jenž jí věnuje a dá do bytu, a konečně Anděla, „bílá a dost dokonalá“ jí zvěstuje, že se jí za dvanáct měsíců narodí dcera a Bohunka se má rozhodnout, jak se bude jmenovat. A tak se ta „prostá, normální dívka“, kterou nám inscenace předvádí přesně v minimalismem abstrahované rovině jejího „reálného sociálního světa“ domova a kanceláře, ocitne uprostřed nepochopitelných, zázračných fiktivních událostí, které nečekaně ovlivňují její život až k osvobozujícímu závěru, neboť ve zvěstování je také zážitek, jenž přináší harmonii z poznání něčeho velkého, radostného, byť neuchopitelného, nevyjádřitelného. Velkolepá událost „zvěstování“ proměňuje únavnost životních stereotypů a uskutečňuje fiktivní svět nekonečných možností. O tom svědčí dva další komponenty této inscenace: gorila a hudba, která zní živě z klavíru, jenž je umístěn v pozadí na jeviště. Chápu tuto hudbu i gorilu jako opakování jistých stavebních – a mohli bychom říci i motivicko-tematických – principů, z nichž roste fikce. Ostatně: všechny prvky, jimiž Macháček dosahoval a dosahuje oné abstrakce sociálního bytí jsou vlastně provedením rétorické figury klimaxu jako opakování spojení a výrazů blízkého významu vyjadřujících stupňování a zesilování. A tak se na závěr všech situací inscenace objevuje gorila, zprvu jen pasivně stojící, ale čím více události spějí k onomu radostnému konci, tím aktivněji se svou aktivitou stává zhmotněním, zpodobením, prezentováním, ukázáním duchovního rozměru fikce. A hudba uplatňuje totéž: stupňuje očekávání, napětí, stává se spolutvůrcem kompozice tím, že zvyšuje naléhavě a trvale přítomnost neznámého, ale přitažlivého fiktivního světa.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':