Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2002, č. 1, s. 28 - 29, Jiří Hraše.

Jubilující M.K.

Jestliže se dnešní šedesátník, poslanec Miloslav Kučera už nikdy nevrátí do amatérského hnutí (především divadelního a přednesového), ani do práce pedagogické (v oborech umělecké výchovy), zůstane po něm zmínka v „Cestách českého amatérského divadla“ 1. Praví se tam, že SUP, tj. Studio uměleckého přednesu Pardubice, patří jednak mezi soubory, jejichž pracovní kontinuitu udržoval jeho vedoucí, jednak mezi kolektivy, které „o divadlo poezie usilovaly velmi cílevědomě a některými svými inscenacemi vnášely zajímavé impulzy do diskusí o jeho podobě“. A o dvě strany předtím otisk fotografie z inscenace Arťoma Vesjolého „Rus krví umytá“. S touto inscenací přivedl Míla SUP na Wolkrův Prostějov roku 1975. Předlohou scénáře byl román téhož jména (první verze z r. 1932), o němž literární historik 2 píše: „Všude střílení a věšení. Revoluce se postavila na nohy, zahubila kozáka s mužikem, mužika s čerkesem. Všichni žhnou, pálí, kradou, znásilňují, bijí a vyhánějí dobytek. Mužici se organizují v rudé oddíly, zabírají panská pole. Je to pravé revoluční Rusko, umyté krví.“ Jak praví mladší pramen 3: tento jazykově nestřídmý obraz robustních charakterů, malovaný plným štětcem bez polotónů, který byl ovšem vyloučen spolu s jinými ze sovětské literatury, se měli vrátit ke čtenářům až v letech tání po XX. sjezdu KSSS. Jak fotografie dokládá, recitátoři byli kostýmováni v cárech z pytloviny. Přiměřeně předloze. A to dva roky před Chartou 77. Chraň bůh, abych z toho vyvozoval nějakou ilegalitu a protistátní činnost. Bylo to prostě tak: revoluční čas děje a sovětská příslušnost autora (notabene rehabilitovaného) musely být očky a školdozorci nakonec respektovány.
Tenhle model se v Mílově praxi opakoval vícekrát. Třeba když přijal můj scénář z poemy „Slovo“ Miroslava Válka. V duchu autorových odkazů byl rozšířen o citace z K. Marxe a W. Shakespeara a jinde zas přiměřeně krácen. To podstatné tam ovšem zůstalo (např. „Ne. Řády ne. Lesk kovu, hedváb stužky.../ A potom doma vzlykat do podušky/ ze studu?“). Nastudovaly to tenkrát čtyři kolektivy: v Ústí n. L. (R. Felzmann), v Praze (L. Marešová), v Pardubicích (M. Kučera) a v Čelákovicích (já). Bez komplikací inscenace prošla pouze v Pardubicích. Míla totiž poslal pozvání na premiéru autorovi (tehdy ministru kultury) do Bratislavy. Samozřejmě se nezmínil o tom, že pan ministr má ve scénáři spoluautory. A ministr samozřejmě nepřijel, ale samozřejmě se dopisem omluvil s přáním úspěchu. A Míla dopis samozřejmě přečetl před premiérou z podia.
Stejného rodu byla jedna ze soutěží, které Míla založil, O stuhu 7. listopadu. Recitovala se tam přeložená tvorba autorů územně pocházejících ze Sovětského svazu, to znamená revolučních, porevolučních až současných, ale i předrevolučních. A viněta soutěže kryla mnoho myšlenek, které od českých autorů nebylo možné (nebo nebylo tak snadné) uvést.
Míla Kučera absolvoval studium divadelní režie na AMU, r. 1963 nastoupil divadelní angažmá v Ostravě, 1967-69 pracoval v královéhradeckém rozhlase a 1968-70 jako metodik Krajského osvětového střediska. Tady (po vyloučení z KSČ) začalo jeho období pedagogické práce (1971-90 LŠU Pardubice-Polabiny, 1978-90 Konzervatoř Pardubice) a intenzivních aktivit v amatérském hnutí (zakládá SUP, zmíněnou soutěž O stuhu a soutěž divadelních monologů a dialogů O pohárek SČDO). Konferuje koncertní a tematické večery.
„Rus krví umytá“ si z WP odvezla (mezi 12 vystoupeními) jednu ze tří cen („Mírovou“), rok na to SUP uvedl na WP „Diabolo“ V. Nezvala a 1975 voicebandové nastudování Hrubínovy „Jobovy noci“. Téhož roku zvítězila Nina Vančatová, členka SUP, v soutěži sólistů (po politických komplikacích na WP se Skácelovou básní „Modrý pták“, s níž předtím zvítězila recitátorka na soutěži Svazu žen, viz v poznámce prostějovského jubilejního sborníku 4). Nina se umístila v soutěži také 1976 a 1977. SUP uvedl dále v Prostějově rozhlasovou hru Komenského-Nezvala „Do učení aneb Labyrint světa“, verše V. Solouchina, montáž pohádky a veršů J. Wolkera „Jony“ a pásmo z textů písniček V+W. Získal Cenu diváka 1981 (Majakovskij „Velevážení soudruzi potomci“) a 1986 (K. Havlíček-Borovský „Král Lávra“, Cenu české mírové rady 1987 (M. Macourek „Zurangor“). Z členů souboru v sólistech zabodovali ještě Martin Polách a 3x Martina Delišová. Je to kus dobré práce v období, abych tak řekl, ztížených podmínek. Je charakteristické, že Mílův SUP nezískával první místa. Není to bez souvislosti s tím, že se soubor dramaturgicky neopakoval, ani výrazově nevracel a také nestavěl na osvědčených hvězdách. Kučera totiž zřetelně uplatňoval především zřetele pedagogické. Zprostředkoval recitátorům novou zkušenost, rozvíjel i méně nadějné talenty, otevíral neověřené cesty. Chyběla tam vypočítavost, a to mi bylo vždy sympatické.
Po 90. roce začalo Mílových aktivit v této oblasti ubývat. 1990-91 vedl odbor kultury Magistrátu města Pardubice a 1991-96 Východočeské divadlo Pardubice. Na to byl dva roky uměleckým šéfem jihlavského divadla, 1994-98 byl členem Zastupitelstva a Rady města Pardubic. Dnes pracuje v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky (zvolen za ČSSD) a je členem jeho Výboru pro vědu, vzdělávání, kulturu, mládež a tělovýchovu (a podvýboru pro kulturu i komise pro sdělovací prostředky), zůstává tedy stále v mezích svého oboru, byť na jiné úrovni. V této funkci se stále objevuje na přehlídkách a soutěžích, které zakládal a jichž se účastnil, i na zasedáních amatérských organizací, jichž byl členem nebo je členem anebo jim prostě fandí.
Není to dlouho, co se Míla Kučera stal terčem veřejného mínění a militantních oprávců našich mravů. Jeho tzv. „cenzorská minulost“ byla označena nesprávně a napadena nespravedlivě. Byla to zřejmě „náhradní“ msta za jeho působení v oblasti sdělovacích prostředků. Zaplatil tím za příliš aktivní naplňování zájmů oposmlouvy, které dokonce - odhaduji-li Mílu správně - nejsou skutečně blízké jeho sociálně demokratickému srdci. Jestliže mu tyto zkušenosti znechutí dráhu politika, mohli bychom se možná dočkat jeho návratu do aktivní tvůrčí činnosti.
Což by nemuselo být marné!
Jiří Hraše

Odkazy:
1. Cesty českého amatérského divadla, vývojové tendence, Praha, IPOS 1998.
2. Josef Jirásek, Sovětská literatura ruská, Praha, Petr 1937.
3. Miroslav Drozda, Ruská sovětská literatura, Praha, Orbis 1961.
4. Prostě Prostějov, 40 let ve městě s poezií (1957-1996), Praha, IPOS 1997.

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':