Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2002, č. 2, s. 6 - 9, Milan Schejbal.

Wintrův Rakovník po šestadvacáté

Budoucnost ukáže, zda výrazná snaha o zachycení obrazu dnešního světa na jevišti je příznačným rysem současného českého amatérského divadla jako celku a zda je tato snaha jevem dočasným, či má-li trvalejší charakter. Obě „středočeské“ amatérské přehlídky, které se pokouším reflektovat (tj. rovněž pražská Karlínská Tříska) mě však k těmto úvahám vybízejí. Zdá se totiž, že po nejistých a sama sebe hledajících 90. letech dnes již minulého století se amatérské divadlo nadýchlo k nové kvalitě, která začíná připomínat pro amatérské divadlo slavnou druhou polovinu let sedmdesátých a léta osmdesátá. Tehdy amatérské divadlo stálo jasně v čele zápasu o tzv. divadlo současné, tj. divadlo, které vypovídá o světě, ve kterém žijeme; o světě, jenž nás obklopuje, o jeho starostech, ale i radostech.
Dalo by se říci, že po dramaturgické stránce byla letošní přehlídka Wintrův Rakovník z tohoto pohledu přímo symptomatická. Všech devět uvedených inscenací se dotýká naší současnosti a vychází z dramatiky, která tuto současnost mapuje. Nemůžeme již mluvit o náhodě, jestliže si uvědomíme, že z devíti zde uvedených titulů je plná třetina textů původních, které byly napsány přímo pro ten který soubor. V souvislosti s pražskou přehlídkou je tento trend již více než průkazný. V Rakovníku byly uvedeny původní předlohy Dědeček aneb Musíme tam všichni Jaroslava Koloděje, Bedřich raději jódluje Jiřího Šímy na motivy W. Allena, a především text Pavla Němce Podvodník a král, jehož kvality ho zařazují mezi vůbec to nejzajímavější, co v oblasti původní tvorby v poslední době vzniklo. Zmíněný trend dokumentují i předlohy dalších čtyř, v zásadě současných českých autorů D. Fischerové, O. Daňka, A. Goldflama a P. Kohouta. Uvědomíme-li si, že zbylé dvě soutěžní inscenace čerpaly z oblasti současné světové dramatiky (J. Patrick, A.R. Gurney), je řečeno vše. Myslím si, že ona snaha vyjádřit se k současnosti je velkým pozitivním rysem amatérského divadla jako celku, neboť – chtě nechtě – chce-li mít tato oblast divadelní kultury širší dopad, musí prostě jít s profesionálním divadlem do souboje o diváka - zvláště ve středočeském regionu, kde je poměrně široká nabídka z oblasti profesionálního divadla. Samozřejmě že nikdo nechce (a ani tomu tak nebude), aby jistý proud amatérského či chceme-li ochotnického divadla neplnil osvětovou a spolkovou funkci, ale má-li ve svých špičkách přinášet divadelní kultuře svébytnou hodnotu, musí jít cestami, které jsou pro diváka přitažlivé, i cestami, které jsou pro profesionální divadlo z různých důvodů jen těžko dostupné.
Měl jsem oprávněný pocit, že v drtivé většině případů stála zmíněná „současnost“ na počátku divadelního usilování vystupujících souborů. Snad jen v případě inscenace hry P. Kohouta Král Colas Nového divadla Mělník jsme tuto motivaci postrádali, byť přinesla některé jiné kvality. Základem této inscenace je Kohoutova dramatizace světoznámého románu Romaina Rollanda Dobrý člověk ještě žije. Příběh románu se odehrává v burgundském kraji, v kraji omamného i trpkého vína. A také hlavní hrdina Colas Breugnon je jak ono víno s tímto krajem spojen přímo pupeční šňůrou. Upíjí ze života plnými doušky a jako renesanční postava není vpravdě jen postavou kladnou. Dramatizace však nerespektuje hlavní nerv románové předlohy, respektive nenalezla adekvátní divadelní prostředky, kterak tento nerv účinně na jevišti sdělit. Spíše, bohužel, jen vypráví a informuje. Šedivý, nevzrušivý tok děje nemá šanci být narušen a povýšen sebelepším hereckým výkonem. Dokladem je znamenitý Bořík Procházka (profesionální host) v titulní roli, jehož herectví je ozdobou inscenace, pokud se týče niterné, osamocené herecké výpovědi. Avšak s dramatičností příběhu a situací ani přes tento excelentní výkon nic nepohne. Herci díky epickému nánosu nemohou vzkřísit divadlo a proměnit se v jednající postavy, vše je průhledné, dané, beze stopy překvapení a zvratů. I ilustrativní scénografické řešení podtrhuje tento základní dojem. Pouze Jiřina Lhotská v roli Lasičky využívá ojediněle zdařile napsaného dialogu a hned je to znát. Soubor Nového divadla složený z dobrých typů a zřejmě dobrých herců by si zasloužil lepší předlohu.
Snaha zachytit současnost byla patrná i z inscenace Divadelního spolku Jiří Poděbrady dle původního textu Jaroslava Koloděje Dědeček aneb Musíme tam všichni, byť výsledný dojem byl značně problematický. Nic proti tomu, že text ani realizace (režie a zároveň představitel ústřední postavy Dědečka rovněž J. Koloděj) si neklade žádné velké „umělecké cíle“, a že jeho posláním je diváka pobavit současnou satirou. Činí tak prostřednictvím jednoduchého anekdotického příběhu o tom, jak byl ztracen a pak opět nalezen jeden ne zcela zvladatelný dědeček. Text lze přirovnat k těm, které jsme běžně znávali z produkce bakalářovsko-televizní. A jeho tématem by mohla být myšlenka o tom, že také člověk staršího věku má nárok na plnohodnotný život. Značná většina jevištních výrazových prostředků je však omezena pouze na slovní rovinu, tj. pracuje se slovním humorem – tu více, tu, bohužel, méně zdařilým – někde se pohybujícím až na hranici vkusu. Jednotlivé „kapitoly“ děje lze poté přirovnat spíše k estrádním výstupům ve stylu „televarietním“ – v tomto okamžiku se paradoxně samotný příběh stává jaksi nadbytečným, jednotlivé slovní bonmoty jsou v tu chvíli nejdůležitější, a protože je jejich úroveň velmi kolísavá (počínaje předlohou a konče hereckým zpracováním), původně avizovaný inscenační tvar se rozpadá. Inscenace funguje spíše tam, kde je více přítomno divadlo – dramatická situace, například ve scéně, kdy dědeček opouští sociální ústav, a kde zazáří přesné herecké zpracování postavy Sociální pracovnice v podání Evy Novákové. Také scény obou policistů se jeví problematickými, přestože jejich první výstup slibuje mnohem více, než je jim poté v inscenaci dáno.
Jedním z nejfrekventovanějších titulů na kolbišti amatérského divadla je rozhodně hra Johna Patricka Rajčatům se letos nedaří, se kterou se představil na letošním Wintrově Rakovníku Divadelní odbor Tyl z Bakova nad Jizerou. Patrick v této hře uplatňuje všechny hlavní rysy své dramatické tvorby, ve které sází na lidské vztahy, lidskou soudržnost a má plné porozumění pro naše lidské slabosti. S touto strunou však inscenace bakovských příliš nepočítá. Režie (Miloslav Masopust) sází spíše na karikaturu a vnější charakterizaci, která spolu s přetaženými gesty takřka u všech postav spíše odkazuje k tomu, že soubor chtěl diváky za každou cenu pobavit, a to bez ohledu na výstavbu situací a jemnější předivo charakterů a vztahů. Tento princip však není Patrickově hře vlastní, ba naopak, a tak se divadlo v pravém slova smyslu ani nemohlo konat. Co je platné, že Vlasta Bobková podává v hlavní roli snaživý výkon a že i ostatní herci mají své kvality, když chybí citlivý a promyšlenější přístup k předloze. Někdy je prostě méně více. Je jen dobře, že soubor o těchto problémech přemýšlí, ale divadelní praxe jasně říká, že cesta za dobrou veselohrou je cestou z nejtěžších.
Jestliže Patrickova hra Rajčatům se letos nedaří patří k nejfrekventovanějším titulům našeho amatérského divadla, pak o scénáristovi, režisérovi a dramatikovi Oldřichu Daňkovi to platí dvojnásob. Vzpomeňme jen, kolikrát se objevila na amatérských prknech jeho hra Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, která mapuje na pozadí historických skutečností témata současná, vztah mužů a žen nevyjímaje. Přesně ze stejného soudku je i jeho mikrokomedie (či lépe povídka) Jeden den velkokněžny, kterou uvedlo Divadýlko na dlani Mladá Boleslav. Předloha trpí přesně tím, co bývá Daňkovým malým komediím často vyčítáno – literárností, nedramatičností, zaměřením spíše směrem k televizní tvorbě. Přesto ani tato hra nezapře Daňkův řemeslný um a jeho touhu poznat člověka, jeho skryté proudy a hloubky v něm. Toho se však v inscenaci mladoboleslavských dočkáme pramálo. Nejdále se z tohoto hlediska dostala Simona Hájková v roli Velkokněžny Kateřiny. Její nejednostrunné jevištní jednání dává tušit, že máme co činit s budoucí carevnou Kateřinou Velikou. Její v zásadě uvěřitelné, psychologicky motivované jednání však naráží na přímočaře pojaté, režijně nevyložené a především karikaturou okleštěné ostatní postavy děje. A tím je paradoxně oslaben výkon hlavní představitelky, neboť jí je znemožněno rozehrát vnitřní svár v plné šíři. Dá se to, i když krkolomně, říci i obráceně: z hlediska ostatních postav mohl být její výkon nepatřičný. Jistá povrchnost a nahodilost, stejně jako nezdůvodněnost žánru nejenže zavádí, ale vede k dalším velkým neujasněnostem, které vedou k základní otázce:
„O čem že jsme to vlastně hráli?“ Uvedení Daňkovy hry v podání mladoboleslavského souboru lze považovat za divadelní pokus, který uvízl někde na půli cesty.
Stejně tak za jistý pokus, který se nepodařilo dovést do zdárného konce, lze považovat i vystoupení Divadelního spolku Svatopluk Benešov s inscenací již zmíněné hry Pavla Němce Podvodník a král. O kvalitě textové předlohy není potřeba diskutovat. Svědčí
o autorově dramatické zkušenosti, o citu pro dramatické situace, příběh i postavy nepostrádají humor a nadhled. Jevištní realizace (scéna a režie rovněž Pavel Němec) však kvality předlohy, bohužel, plně nepotvrdila. Pavel Němec jako režisér se jako by nedokázal podívat na svůj text z jistého nadhledu a odstupu. Vše napsané je pro něj svaté, snad i včetně poslední scénické poznámky. Vše je stejně důležité, každé slovo musí z jeviště zaznít stejnou silou. Výsledek je pak nasnadě. Inscenace se utápí v monotónnosti, trpí rozvleklostí a absencí důmyslného temporytmu. I herci, jinak skvělí a vybavení, jakoby ukolébáni stereotypem, text pouze tlumočí bez vzrušivosti a překvapení. Je logické, že se pak ztrácí divadelní napětí, ale i jisté překvapující momenty příběhu. Pokud se herci, zejména v předloze tohoto typu, nestanou živoucím motorem inscenace, nemůžeme očekávat divadelní zážitek. Škoda promarněné příležitosti, která se opravdu nepotkává každý den.
Divadelní soubor Havlíček Neratovice patří v tom dobrém slova smyslu ke stálicím na nebi středočeského amatérského divadla. Tentokrát se v Rakovníku představil s hrou současného amerického autora A.R. Gurneye Sylvie. Je nesporné, že tato hra patří k těm lepším, které se u nás v posledních letech objevily a které zpracovávají téma partnerských vztahů. Je to zcela logicky dáno především tím, že nazírá manželský trojúhelník, v němž jeden vrchol tvoří pes, tedy fena Sylvie. Je pochopitelné, že jde u této postavy o autorovu symbolickou licenci, která je inspirována mnohými jeho předchůdci, kteří využívali tento divadelně účinný tzv. „prvek ozvláštnění“ (vzpomeňme např. Příběh koně, Ze života hmyzu, atd. ). Na úkor textu je třeba říci, že veliký otazník přináší úplný závěr hry, ve kterém se pracuje se sentimentem takřka „hollywoodského“ rozměru, kdy autor končí hru násilným happyendem a zbytečně doslovuje vše nedořečené, a to prostředky do té chvíle ve hře nepoužívanými. Přitom lze říci, že neratovická inscenace sděluje základní poselství hry, je velmi slušně řemeslně vystavěná, a po této stránce jí nelze vytýkat zásadnější prohřešky. Jejím vrcholem je bezesporu kultivovaný, přesně tvarovaný výkon Soni Klimešové v titulní roli, z pohledu letošního ročníku Wintrova Rakovníku herecký výkon asi nejlepší. Ve vděčné roli pejskaře Toma jednoznačně zaujal Mirek Rada, který pobavil nadhledem, odstupem i komentářem. Jediným (a ne nepodstatným) problémem inscenace je však nedostatečně vystavěný vývoj vztahu manželského páru Kate a Grega. Oba protagonisté vedou své postavy v přílišné lineárnosti, která nejen zjednodušuje to, o čem hra je, ale především způsobuje, že se tak ústředním tématem inscenace stává spíše vývoj (či kultivace) Sylvie a problém partnerského trojúhelníku je, pravděpodobně nechtěně, odsunut do pozadí. Z hlediska výtvarné stránky je nutné vyzdvihnout zejména kostýmové pojednání Sylviina vývoje, ale také kostýmy ostatních figur jsou řešeny významově přesně.
Asi největšího překvapení letošního ročníku Wintrova Rakovníku jsme se dočkali od Dramatického klubu při Gymnáziu J.A. Komenského Nové Strašecí, které zde uvedlo hru Daniely Fischerové Báj. Přes složitost a mnohovrstevnatou strukturu předlohy jsme byli svědky přehledné inscenace s jasným myšlenkovým vyzněním, které se dá shrnout do věty „Ďábel nekupuje nikdy půlku duše, ale vždy celou. “ Mladým divadelníkům z Nového Strašecí se po většinu času podařilo držet divadelní napětí, které vyrůstalo především ze způsobu herectví, jež by se dalo pojmenovat jako ostrý střet postojů. Tam, kde se režii (Iva Dvořáková, Michal Isteník) dařilo v jednotlivých situacích tento střet vyostřovat až na samou „hranu nože“, tam byla inscenace nejpůsobivější. Mám na mysli zejména výstupy Muže v podání Romana Štabrňáka, který podal jeden z nejpozoruhodnějších hereckých výkonů celé přehlídky. Problémy nastaly v okamžiku, kdy herci opustili herectví postojů a snažili se nám, mnohdy až zbytečně, sdělit své emoce či psychologické pochody. Tam se ukázala jednak určitá herecká nezkušenost a nevybavenost, jednak to, že struktura hry s psychologickým zázemím postav prostě nepočítá. Jistou neujasněností trpělo i pojetí chóru (či Mluvců),
u kterého nebylo zcela jasné, jde-li o onu „mlčící či mluvící většinu“, nebo o společenství různě jednajících individualit. Stejně neujasněně působila scénografie, kde vedle až symbolicky pojatého kříže byla k vidění i ilustrativní a nefunkční brána. Přes všechny výhrady je nutné konstatovat, že nás gymnazisté z Nového Strašecí překvapili velmi poctivou, upřímnou a promyšlenou divadelní prací. Jejich zaujetí pro věc a jejich touha dozvědět se na seminářích o ostatních inscenacích co nejvíce o divadle byla nejen sympatická, ale dávala praktický příklad všem, kteří jsou tzv. chytří a vědí vše. Věk v těchto případech nerozhoduje.
Svou svébytnou cestu za osobitým divadelním jazykem potvrdilo Divadlo Luna Stochov inscenací A. Goldflama Horror. Společným jmenovatelem Goldflamovy autorské tvorby je zobrazení absurdní reality, jejímiž symptomy jsou manipulace, agresivita, netolerantnost. Ve hře Horror tato témata vyplývají z premisy, že vše, co neodpovídá námi stanovenému řádu a vymyká se mu, je nutné zničit. Režisér Luboš Fleischmann a jeho Divadlo Luna jdou podobnou cestou divadelního vyjadřování a evidentní „souznění duší“ (tj. autora a všech zúčastněných) přináší své ovoce. Byli jsme svědky zajímavého a působivého představení, které sdělilo jasně ústřední téma předlohy, a kde aktéři věděli „o čem“ a „jak“ hrají. Divadelní praxe dokázala, že absurdita na jevišti zazní v plné své parádě tehdy, vyrůstá-li z realistického základu. Jakékoliv „zdivadelňování“ paradoxně absurditu popírá. Z tohoto úhlu pohledu byla inscenace nejsilnější v samotné expozici, ale postupem času se ukázalo právě problematickým a zavádějícím používání divadelních prostředků (např. stroboskop)
k ilustraci agresivity a „zvířeckosti“ rodiny v očích Syna 2, čímž se oslabuje vyznění vrcholné agresivní situace v závěru inscenace. Stejně tak na škodu je snaha o jistou psychologickou motivaci, neboť v takovémto divadelním systému není třeba vysvětlovat jak a proč se Syn 2 dostane do skříně – vyvolává to řadu dalších nepatřičných spekulací. Ze vzácně vyrovnaného hereckého kolektivu nás nejvíce zaujal Michal Isteník jako Syn 1. Divadlo Luna Stochov dokázalo, že jde sveřepě za svým jasným divadelním výrazem a že se mu na této cestě daří stále víc a víc.
Vrcholem celé rakovnické přehlídky bylo nesporně vystoupení známého Dividýlka Slaný, tentokrát s inscenací hry, jejímž autorem je Jiří Šíma na motivy Woodyho Allena,
s názvem Bedřich raději jódluje. Představení se odehrálo ve znamení kolektivního autorského divadla (jako režiséři jsou uvedeni Jaroslav Hložek a Jiří Šíma) - v plném jeho smyslu a důsledně ve všech inscenačních složkách. Ať už text či inscenace vznikla jakkoliv, zásadním smyslem počínání Dividýlka je setkání. A to setkání těch na jevišti s těmi v hledišti i těch na jevišti se sebou samými. Byli jsme svědky vodopádu slovních spojení, překvapivých i notoricky známých fórů všeho druhu, převracení významů slov i situací, vršení bláznivých prostředí až k tomu neuvěřitelně nejbláznivějšímu, viděli jsme tvořivou práci se scénou, kostýmem a rekvizitou, která zrovna tak překvapuje naprostou banálností, jako promyšlenou rafinovaností. Zkrátka a dobře, tím hlavním v tomto nepopsatelném a jakýmikoli poučkami neuchopitelném představení je především a jedině hra. Hra jako prostředek i téma, hra v rámci léty osvědčené poetiky souboru. Je pravda, že právě to, na čem je inscenace postavená, může být i důvodem k dokonalému vzájemnému nepochopení. A je také pravda, že šikovné zasazení celého příběhu do obchodního domu umožňuje „brát, co obchoďák dal“ – takto nahlíženo je racionálně vše v pořádku, ale, dle mého osobního názoru, by inteligentním tvůrcům Dividýlka ze Slaného stálo zato zamyslet se nad kvalitou některých gagů a fórů. Myslím, že je nutné, aby to měl soubor na paměti, i když představení v Rakovníku se uskutečnilo jen s minimem šumů, a přeji souboru, aby takových podařených setkání nad inscenací o Bedřichově jódlování v obchodním domě zažilo co nejvíc. Dovolte mi ještě poznámku. Dividýlko ze Slaného bylo na Wintrově Rakovníku jediným souborem, který evidentně pracuje s principy a postupy tzv. autorského divadla. Je jen škoda, že národní přehlídka Šrámkův Písek není otevřena díky svým problematickým regulím i souborům přesahujícím určitou věkovou hranici, neboť znám jen málo souborů, které by tak jednoznačně naplňovaly obsah spojení „autorské divadlo“.
Jak jsem již několikrát uvedl, dvacátá šestá přehlídka amatérských divadelních souborů Wintrův Rakovník 2002, měla v základních rysech velmi mnoho společného s pražskou přehlídkou Karlínská Tříska. To, co jsem napsal na závěr o pražské přehlídce, by se zde dalo otisknout přes kopírák. Je totiž patrné, že cesta amatérského divadla k výpovědi o současném světě je zde naplno odstartována - platí to zatím především pro oblast dramaturgie - a je normální, že v rovině realizační se teprve hledá. Vše totiž začíná u dramaturgie, jak praví pravěká divadelní poučka. A ani v divadle, stejně jako v žádné jiné lidské činnosti, není možné, aby přišlo vše najednou a bez bolesti. Ten, kdo to pochopí, má napůl vyhráno.
V tradičně vynikajícím prostředí Tylova divadla a v přátelské atmosféře, kterou dokáží vytvořit členové místního souboru, jsme zažili velmi příjemné čtyři dny. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Fixová, Kateřina Baranowská, Karel Semerád a Milan Schejbal nakonec nominovala na národní přehlídku amatérského činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč Dividýlko Slaný s inscenací hry Jiřího Šímy Bedřich raději jódluje. Na prvním místě doporučila Divadlo Luna Stochov s inscenací hry Arnošta Goldflama Horror a konečně na druhém místě doporučila Dramatický klub při Gymnáziu J.A. Komenského v Novém Strašecí s inscenací hry Daniely Fischerové Báj.
Nezbývá než všem vystupujícím souborům poděkovat za představení i za vstřícnost při diskusích a všem oceněným blahopřát.
Milan Schejbal
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':