Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2002, č. 2, s. 15 - 16, Jan Císař.

Zpráva o Červeném Kostelci

Zpráva o východočeské přehlídce amatérského činoherního divadla (soutěž o postup na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč), která se konala v Červeném Kostelci 21.- 24. března může být stručná. Přehlídka totiž jen potvrdila základní tendenci, jež se už nějaký čas v amatérské produkci tohoto území prezentující se v Červeném Kostelci, projevuje. Je to upevňující se standard, představující běžnou ustálenou míru, která neusiluje tolik o nějaké výboje, ale snaží se intenzivně především získat svého diváka. Ostatně inscenace, již jsme jako porota nominovali na Divadelní Třebíč, to také potvrzuje. Petr Hájek (pod hlavičkou svého mateřského souboru DS Vicena z Ústí nad Orlicí) hraje brankáře Samuela Blumenberga v Osamělosti fotbalového brankáře Didiera Kaminky velice přitažlivě. Je to herectví osobnostní, inteligentní, dynamické, proměnlivé, civilní, rozumějící textu a schopné toto porozumění divákovi zprostředkovat. Navíc je toto „divadlo jednoho herce“ i strukturovanou inscenací, protože Hájek se vědomě vztahuje k prostoru celého jeviště i promyšleně vybudovanému zvukovému plánu. Je to velice kvalitní vzorek toho standardu, o němž byla řeč. Představení se opírá o dobrou, slušnou literární předlohu, jež má šanci vzbudit zájem diváků, a pak už jde o to, jak se tyto vlastnosti a hodnoty textu podaří převést na jeviště. Hrátky s čertem místního souboru nejsou z jiného kadlubu. Snaží se však odstranit některé stereotypy a konvence, jež se v inscenacích tohoto už klasického pohádkového textu objevují. Režírující Jiří Kubina se především vyhýbá tradiční kresbě charakterů sytou a hustou barvou; usiluje o odlehčení, zjemnění, spád. Pomáhá si i dobře vymyšlenou i technicky chytře řešenou scénou Pavla Jančíka, která dovede vždycky nabídnout patřičné a jiné „reálné“ prostředí a přitom se díky točně rychle proměňuje. Pravda, někdy to v inscenaci zaskřípe, protože v tom tempu se nerozvine dostatečně všechno, co je potřeba k rozehrání situace i postav. To však nic nemění, že spolu s Osamělostí fotbalového brankáře je tato inscenace druhá, jež v tom standardu dosahuje nečekané kvality jevištního provedení.
U ostatních inscenací, které se představily v rámci tohoto standardu, pak šlo o to, s jakou obratností, zdatností a pochopením se zvolená literární předloha povede jako divadlo aniž by šlo o nějaké důraznější a výraznější interpretační usilování. Jednota divadelních ochotníků z Úpice zahrála hříčku Arthura Watkyna Volá Melbourne s odpovídající komičností, ve vyrovnané partnerské souhře, z níž vystoupilo do popředí několik zkušených a suverénních komediálních hereckých výkonů, byť čerpajících z jiných stylových poloh. Ale zvolený cíl byl se vkusem a solidně naplněn: divák se směje. O víc v tomto textu a jeho inscenaci skutečně nejde. DS (a)Maťák z Pardubic dramaturgickou volbu textu Alda Nicolaje, jejž nejvíce známe pod názvem Tři na lavičce, a který si pojmenoval jako Zralé víno aneb Tři tamboři, nevyužil. Jsou to monology, které – až na Jiřinu Mejzlíkovou jako Annu, jež se v tomto směru o cosi pokoušela – nikterak neusilují uskutečnit pomocí vztahů situace, a tím položit základ k rozehrání bohatých zvratů a změn, jež tento text nabízí. DVS Vlastík z Vrchlabí si zvolil pro svou inscenaci Tří mušketýrů literární předlohu, která kdysi vznikla pro pražský soubor CD. Její hravá, nezávazná a lehounká komediálnost spoléhající na jevištní nápaditost jim ohromně vyhovuje, šťastně se s ní sešli. V inscenaci je několik vynikajících míst a má i vynikajícího kardinála Richelieua Iva Fraského , jehož groteskně-karikaturní herectví překvapuje nečekanými, až dadaistickými spojeními, a konečně velice sympatického d‘Artagnana, jemuž lze zcela věřit jeho mladickou splašenost i vyjevenost. Ovšem má i místa, v níž jevištní, divadelním nápady dojdou a pak se – bohužel – jen odříkávají slova. A to tomuto textu opravdu nesluší. Náchodská divadelní scéna je soubor herecky zkušený, a to je především kvalita, kterou obdařila inscenaci druhé z Drdových pohádek. Její Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert se vyznačovaly vyrovnaností hereckou opírající se o tradiční pojetí které se v některých hereckých výkonech stalo odrazovým můstkem k osobitému rozvinutí kresby charakterů. O odklon od tradičnosti se inscenace pokusila ve scénografii, která šla svou výtvarnou koncepcí od realistického ilustrování prostředí, ale divadelně ztížila, někdy až znemožnila logické a účinné budování situací v prostoru. A konečně – i když s jistými rozpaky – připočtu k tomuto standardu inscenaci Mistra Petra Pletichy DS Kolár z Police nad Metují. Ty rozpaky vyplývají z toho, že tento text středověké francouzské frašky není věru obvyklým titulem, a už vůbec ne zárukou diváckého zájmu a vyzkoušenou jistotou pro inscenační postupy. Poličtí vsadili na prudký spád dialogů, na tempem strhující mluvní projev. Dosáhli v tom až překvapivého výsledku. Ale vzhledem k jisté chudobě děje a událostí textu to bylo přece jen málo. A tak na konec se přes nezvyklost a originalitu svého záměru dramaturgického pro malou rozpracovanost situací přece jen zařadili do onoho standardu.
Jemu se pokusilo vymknout Adivadlo z Havlíčkova Brodu. Příběh a některé události z Werichovy pohádky, již nazvali Tři... veteráni!? se pokusili převést na jeviště jako jakési hudebněpěveckotaneční vyprávění. Rozhodně to není divadlo, protože situace nehrají, skutečně o nich jen vyprávějí. Bohužel, s tímhle zvoleným principem neuspěli. A tím se už dostávám k inscenacím, jejíž cílem a záměrem byla snaha překročit nějak onen standard. DS při MKS v Červeném Kostelci – tedy druhá soutěžní inscenace domácího souboru – si k tomu vybralo Pana Hamilkara. Yves Jamiague napsal tento příběh svého „smutného hrdiny“, jenž si chtěl za peníze vytvořit iluzi rodinného a přátelského kruhu, v rovině psychologického dramatu, jemuž nechybějí výrazné prvky absurdity. Režisérka Marcela Kollertová se rozmáchla k překvapivě velkému gestu ve využití jevištního prostoru, které svědčí o její schopnosti poradit si s umístěním a pohybem herců v prostoru, tedy s mizanscénou. Bohužel se jí už spolu s herci stejně nedařilo při vedení postav, kde inscenace zůstala zvratům a paradoxům jejich jednání a jejich vztahů dost dlužna. Ale i tak si dramaturgický záměr, jenž klade na inscenaci nemalé nároky, zaslouží ocenění.
Zbývají dvě inscenace, jež šly v tomto směru nejdále. Shodou okolností se obě uskutečnily na textu Jevgenije Švarce Drak. A obě byly zřejmě zaujaty tématem, jež se ptá, jak se může rozvíjet společnost poté co zanikne hrůzná moc, jež ji ovládala. Smysl tohoto tématu je jasný: co se stane se společností po pádu totality. Ema Zámečníková proto položila důraz na závěrečnou část Švarcova textu, kde je toto téma naprosto jasné a zřetelné. Její inscenace v královéhradeckých Jesličkách si však velice zkomplikovala cestu k naplnění tohoto záměru řadou jevištních napadů, z nichž mnohé samy o sobě jsou sice působivé, ale neskládají se v celek vyjevující svou strukturou smysl. Režisérka ve svém slovu v programu neskrývá, že toužila inscenovat především pohádku, ale na druhé straně narazila na aktuální společenské až politické akcenty, které se agresivně prosazují svou tezovitou plakátovostí. Takže něco ukazuje k velké pohádkové podívané, něco k politickému jinotaji, společenské alegorii, její otázce jak žít po smrti Draka. A to vše si způsobila režie sama. Obdivuhodně položila důraz na poslední dějství Švarcova textu, nabídla nám palčivý až bolestný problém, jenž se nás všech bytostně dotýká, a zároveň realizuje pohádku, v níž převažují efektní „velkodivadelní“ prvky.
Divadelní soubor Heřman z Heřmanova Městce hraje pod názvem Drakovo v úpravě M. Dziedzinského (podepsal se pod inscenaci také jako režisér) a R.O. Vindušky především tu část Švarcova textu, jež je soustředěna na souboj s Drakem a končí jeho smrtí a Lancelotovým odchodem. Na rozdíl od královéhradeckých Jesliček je to inscenace chudá. Několik praktikáblů tvoří jakýsi obvod prostřední plochy, používá se několik rekvizit v rovině symbolů. A v této symbolické poloze jsou vedeny i obě hlavní postavy Drak a Lancelot. Vinduškův Lancelot je postoji, gesty, intonací, prostě vším profesionální hrdina, jenž si plní své „dějinné“ poslání, a tak moc mu nezáleží na tom, co bude až zabije draka. Drak Renaty Baxové je chladně cynický, ale také vnitřně nejistý a vlastně slabý a ustrašený. Proto vládne skrze jiné a učí pomocí jejich intrik a jejich násilí celé město vynucené loajalitě, takže když zemře – mimochodem scéna umírání Draka, který zůstane zcela sám a marně prosí o pomoc ty, kterým dal moc, ale kteří se ho už nebojí a naopak vědí, že přišla jejich hodina, kdy se dostanou k moci, je koncipovaná pozoruhodně. Drakovo pokračuje ve způsobu vládnutí a života, kterému toto společenství naučil. Situace této inscenace, vztahy postav, řetězení situací – tedy děj – jsou v této inscenaci důmyslně promyšleny. Bohužel, ne vždycky se podařilo tuto promyšlenost záměrů provést tak, aby došla stejně důmyslného naplnění na jevišti. Ale to nic nemění na tom, že se tato inscenace značně vzdálila standardu, jenž vyznačuje amatérské divadlo východních Čech, které se představilo letos v Červeném Kostelci a jež bylo po výtce divadlem činoherním.
Na závěr musím nezbytně konstatovat, že jako vždycky bylo v Červeném Kostelci velice příjemně díky organizaci pořadatelů a péči souboru. I díky tomu, že se na tuto přehlídku sjíždějí čím dále tím více další amatéři, což svědčí o tom, že si už – právem – vydobyla svou pověst a jisté postavení.
Jan Císař

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':