Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2002, č. 2, s. 27 - 28, Ondřej Černý.

Jsem mladý a chci vám sdělit jak tu trpím
aneb
Oblastní přehlídka mladého a netradičního divadla Ostrov

Město Ostrov na Karlovarsku se stalo již po osmé hostitelem oblastní přehlídky mladého a netradičního divadla. Od pátku 5.4. do neděle 7.4. patřil tamní Dům kultury a podkrovní prostor Staré radnice sedmi neprofesionálním divadelním souborům z Plzeňského a Karlovarského kraje, které se ucházely o přímou nominaci a další doporučení na prestižní Šrámkův Písek. Představily se HOP-HOP z Ostrova, DSNadrátkách z Karlových Varů, Divadlo Štěstí, TYAN, Rámus a MY z Plzně a Záškrt z Aše.
Hrálo se za oponou a mezi trámy
Na divadelníky čekaly dva velmi odlišné prostory - variabilní scéna „za oponou“ na jevišti Domu kultury a členitá půda historické Staré radnice. Rozlehlé podkroví plné trámů bylo již samo o sobě scénickým prvkem, se kterým bylo nutné se vypořádat. Nutno přiznat, že se to ani jednomu ze souborů, které tam hrály, příliš nepodařilo. Nedokázaly se vyrovnat s jednoznačným rozmístěním trámů a nosníků, se dřevem, které je obklopovalo, ani s nepravidelnými stupni, do kterých se půda rozkládala. Pro příští léta je potřeba, aby se divadelníci, kteří ve Staré radnici chtějí hrát, se zajímavým prostorem dopředu seznámily a byly na něj připraveny.
Scéna zvaná „za oponou“ byla pro soubory o poznání méně záludná. Svým technickým zázemím a mobilitou diváckých míst totiž nabízí nejrůznější varianty využití - od klasického kukátka až po arénu.
Ašský Záškrt využil ke své produkci i park v centru města.
Porotci byli lektory
Musím se nyní dopustit stylového prohřešku a být osobnější. Já, autor tohoto textu, jsem byl na ostrovskou přehlídku pozván jako porotce. Měl jsem hodnotit práci a výkony jednotlivých souborů, tepat je, na jejich svébytnost a individualitu nasazovat jakási objektivní měřítka. Složení „rady moudrých“, Šárka Havlíčková (produkční, sdružení Mamapapa), Jiří Juráš (režisér, spolupracovník divadla Continuo), Ondřej Černý (novinář, MFDnes), ale nakonec nasměrovalo naši práci trochu jinam.
Divadlo pro nás znamená jistý způsob komunikace, sdělování, vnímání. Je třeba naslouchat. Proto jsme se místo zřejmě dosud typického jednostraného kritického posuzování uváděných představení rozhodli uspořádat k nim sice kritickou, leč diskusi. Společnou pro tvůrce, diváky, porotu, kohokoliv, kdo chtěl, k tomu co jsme viděli, něco říci. Nevyhýbali jsme se přitom ostřejším výrazům, vyhraněným názorům, ani popisu chyb. Snažili jsme se (spolu se všemi, kteří se do diskuse zapojili) upozorňovat tvůrce nato, jak jejich představení fungují či nefungují, kudy by mohla vést cesta k jejich dotažení a podobně.
Nemohu posoudit, do jaké míry se nám náš záměr být otevření a otevírat možnosti, která představení skrývají, vydařil. Třeba se na těchto stránkách objeví i reflexe naší práce.
Show must go on
Devět představení sedmi západočeských souborů se dá pomyslně rozdělit do tří skupin. Nejvíce byly zastoupeny autorské výpovědi o sobě, vnějším světě a nemožnosti/pokusech se do něj zařadit (HOP-HOP, TYAN, Divadlo Štěstí). K vidění byly odlehčené grotesky (Záškrt, Rámus) a také „formální klasika“ (HOP-HOP, MY). V drobných reflexích se nyní dotknu všech představení, jak byla uváděna v chronologickém pořadí.
Cesta mladého muže od matčina lůna, přes dětské hřiště, první sexuální zkušenosti, zklamání z nezařazení se až k sebevraždě - takový byl pohled na svět ostrovského HOP-HOP a jeho Zkus být Vladislavem. Teenagerovský soubor si v něm sumarizoval, co pro něj znamená být jiný, nevědět, kam patřím, nedokázat splynout s šedým davem. Igelitem vymezil Vladislavův svět, uzavřel ho uvnitř prostoru, ze kterého nedokázal vystoupit (odchody Vladislava ze scény byly kvůli takto budované koncepci dosti problematické). Do ruky mu vložil igelitovou tašku, do které si ukládal vše s čím byl nějak citově spjat (stejný materiál, kterým oddělili hrdinu od světa, použitý k uchování jeho nejintimnějších myšlenek oslabil vypovídací hodnotu, již měl mít).
HOP-HOP se snažil ve svém Vladislavovi tvořit komplexně divadelně - pracoval se scénou, světly, znaky, imaginací. Dokázal bez zbytečných propriet vyhrát dětskou strkanici na hřišti, k pijácké scéně ale zbytečně potřeboval lahve a cigarety. Apriorní předpoklad, že nechápaný, vyčleněný, „jiný“ člověk musí odejít vlastní rukou ze světa, byl sice poněkud křečovitý, leč nejspíš blízký věku souboru.
Pod krkolomným názvem MASO:chistické noeticko-poetické pásmo, autora a režiséra Stanislava Hoffmana ukryl karlovarský DS Nadrátkách nonsensovou hříčku, založenou na variování slabikářových postupů a pouček. Ola mele. My máme maso. Maso se jí. Hříčka se ale ve snaze po uceleném kompaktním tvaru měnila v barikádové výkřiky typu Maso masám, se kterými si protagonisté neuměli příliš poradit. Zvolený styl slabičných souzvuků vybízel více k práci s rytmem, ani té se však příliš nedostávalo.
Soubor prošel velkou proměnou, MASO je jeho prvním společným dílkem v novém složení. Série drobných etudek, které předvedl, nápady využívající jednoduchých dřevěných tyčí doplňující hravý nonsensový text a vtípky se zmraženým kuřetem, se zdají být dobrou výchozí cestou pro jeho další směřování.
Pocity ze ztráty, představení plzeňského Divadla Štěstí, vnesly na přehlídku hercovo tělo a práci s ním, pokus o pohybové divadlo zaškrcené slovy autorských básní členů souboru, kteří se podobně jako HOP-HOP snažili vypovídat o krutosti a nepochopení světa vezdejšího. Po silném začátku - ztuhlý, kamenný muž (Lukáš Langmajer), rekapitulující svůj život, pohyb vycházející z těla, mysli i hudby, která vše doprovázela, příchází další představitelé a emoce těla se vytrácí, zůstává jen pohyb a text, který má vyjádřit (ilustrovat?). Strach z těla (a ze sebe) se proměňuje ve strach z otevření se.
Představení založené na sdělování často nepřenosných niterných prožitků a křehkých emocí hledá cestu jak komunikovat s diváky. Snaží se být učesané a vycizelované, přiznat si (a okolí), že funguje v neustálém vývoji a hledání tvaru, by pro něj mohlo být důležitým zlomem.
Plzeňský TYAN se představil Pustinou, autorským představením na motivy povídky J.L. Borgése, veršů T.S. Eliota a mnoha dalších textů. Zrod člověka, jeho formování, učení se, hledání a nenalézání, byl v jejich podání velice silným a výmluvným fenoménem. V gestu, přesném pohybu odkryli často víc než v chytré leč rušivé filozofické myšlence. Právě snaha mluvit a vyslovit se k Něčemu byla tím, co občas vykolejilo pozornost diváků napnutou fyzickou (a kupodivu jednoznačně srozumitelnou) akcí.
Jako jedno z mála představení přehlídky, měla Pustina jasný vnitřní řád, vyžadovala od protagonistů přesnost a preciznost, která pak dovolovala odlehčení v detailu. Partnerem pěti herců byla živá hudba Ladislava Vladyky. Jeho kytarové názvuky, doplněné expresivním pozounem a dalšími zvuky a ruchy byly šestým člověkem na scéně.
Prvním neautorský kus uvedl na přehlídce Záškrt z Aše, nejmladší soubor, který vystupoval. Pro své potřeby upravil pohádku Daniely Fischerové Turandot a dal tak vzniknout Pejpinu, bulvárnímu plátku dálné Číny, který přináší mediální obraz příběhu ukrutné princezny. Virtuální hravost a odstup od temného textu přináší pětičlený chór. Posouvá dění na scéně, dodává mu dynamiku. Jeho výstupy jsou vypointované a často přebíjejí kolísavou kvalitu partů ostatních účinkujících.
Ašští gymnazisté (vedení Annou Trčkovou) možná nevědomky vytvořily komiksovou féerii, kde se promyšlený detail střídá s méně bravurně zvládnutým celkem.
Ostrovský HOP-HOP předvedl na přehlídce i jinou polohu své tvorby, po úvodním hledačském Vladislavovi sehrál (opět v režii Ireny Konývkové) pověst Bruncvík, inspirovanou kronikami ze 14. století a pozdějším zpracováním Aloise Jiráska. V historizujících kostýmech odvyprávěl legendu o tom, jak král Bruncvík získal do českého národního znaku lva. Nic míň ani nic víc. Přestože se objevilo několik zajímavých režijních nápadů (opakovaný přechod hor, boj lva s drakem, používání jednoduchých stolů), představení chyběla šťáva a naléhavost. Při diskusi kdosi z diváků výstižně poznamenal, že jde o muzeální kousek. Chyběl rozmach a nadhled, který přebila pieta a „velikost“ předlohy.
To nejlepší, co použil v Pejpinu, přetavil soubor Záškrt do grotesky Ukrutný hrabě Pálfy, ironické hříčky od Huberta Krejčího. Již vtažení diváků do městského parku, kam příběh lidožravého tyrana umístl, znamenalo, že karty jsou jednoznačně rozdány a vy, kteří nás chcete poslouchat, dostanete, co vám patří. Rozehrála se série černočerných gagů, rakvičkárna plná útrap, krve a cynismu. Ne vše se vydařilo, několikrát představení spadlo, vytratil se prudký spád a energie, jindy zas propracované fórky zanikly ve snaze protagonistů pokračovat ve sprintu k absurdnímu finále. Malá plocha a jasně vyznačené hřiště Krejčího textu ukázaly možnosti i sílu Záškrtu (myslím, že kdyby existovala cena diváků, její nositel je jednoznačný).
Jack London: Samuel jako čtyřiapadesátý díl televizní show Osudy - takové bylo představení souboru Rámus z Plzně. Ostrý obraz a dobrý zvuk. Vítejte na natáčení. Jasná expozice, neuvěřitelná cesta od Londona k Tabu. Moderování ve studiu střídají televizní (zde maňáskové) rekonstrukce. Realizace ale za skvělým nápadem poněkud zaostává. Rámus zahajuje v televizním studiu, pak se ale stále více soustředí na příběh umírajících bratrů Samuelů. Ze hry na trapnost televizního vysílání zůstává jen sled událostí, o kterých má pořad vyprávět. Tvůrci nalákali diváky do studia, pak před ně ale postavili obrazovku. Ubývá i lehkost a úderost maňáskových gagů, některé vtípky protagonisté sami ubíjejí tím, že je nenechají doznít. Přesto považuji jejich Samuela za jedno z nejnosnějších představení, jež přehlídka přinesla.
Plzeňští MY přivezli inscenaci Něco o dešti, kterou si upravili podle Obchodníka s deštěm od N.R.Nashe. Byli styloví, čistí, poučení, zkušení, předvedli několik brilatních nápadů (telefon, raní holení, cibulové svádění), vytvořili atmosféru dusného vyprahlého venkova. Přesto šel z představení chlad formálnosti. Hrálo se o emocích, o lásce, o volnosti, přesto byl někde neviditelný okov „velkého divadla“, který všechny na jevišti svazoval. Nejsilnější byly momenty niterné lidské blízkosti, paradoxně režijně i herecky mnohem složitější než jiné části představení. Jako by protagonistům chyběl ukazatel, kudy a proč jdou, co vlastně chtějí hrát, zda romantickou komedii či psychologické drama.
Co je netradiční?
Ostrovskou přehlídku jsem vnímal jako výměnu zkušeností, ukázku tvůrčích možností, nápadů a námětů, jako příspěvek k přemýšlení o divadle. Za její největší obtíž považují žánrové škatulkování - ještě chápu přídomek Mladé, již méně ale Netradiční. Co to vlastně je? Jaký má tento atribut obsah? Znamená to, že sem nesmí lidé s Jiráskovou Lucernou? Že se musí jednat o pohybové nebo taneční divadlo? Že Jirásek, ano ale jen jako opera? Současné divadlo si taková omezení neklade. Proč to ale dělají neprofesionální divadelníci?
Ondřej Černý, MFDnes

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':