Databáze českého amatérského divadla

Texty: Roman Švehlík: Ochotnické divadlo v Uherském Brodě. Bakalářská diplomová práce. MU 2009

Masarykova univerzita - Filozofická fakulta
Kabinet divadelních studií při Semináři estetiky
Teorie a dějiny divadla
Bakalářská diplomová práce

Roman Švehlík
Ochotnické divadlo v Uherském Brodě

Vedoucí práce: doc. PhDr. Margita Havlíčková
2009

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Poděkování doc. PhDr. Margitě Havlíčkové, Daně Večeřové, Davidu Kryštofovi a Markétě Švehlíkové za vstřícnost, odbornou pomoc a podporu.
-----------

Obsah

Ochotnické divadlo v Uherském Brodě
(Od vzniku Občanské besedy po dnešek), s. 1

1. Úvodem, s. 1.
1. Čtyři poznámky na okraj (k divadelnímu životu v Uherském Brodě), s. 2
Uherskobrodský farář Pavel Kyrmerzer jako dramatik, s. 2
Datum, které se do dějin českého divadla nedostalo, s. 5
Jan Amos Komenský (1592 – 1670) a divadlo, s. 6
Kočovné divadelní společnosti v Uherském Brodě, s. 8

2. Tradice uherskobrodského ochotnického divadla, s. 10
2. 1. Od doložených počátků do roku 1922, s. 10
2. 2. Doložený repertoár, 15

3. 1. Divadlo orelské, s. 17
3. 2. Repertoár, s. 19

4. 1. Divadlo sokolské, s. 21
4. 2. Doložený repertoár před vznikem Divadelního odboru, s. 23
4. 3. Repertoár, 23

5. 1. Loutkové divadlo v Uherském Brodě, 25
5. 2. Repertoár Loutkářského odboru Sokola, 30

6. 1. Historie loutkového divadla po roce 1948, s. 32
6. 2. Repertoár, s. 36

7. 1. Ochotnické divadlo po roce 1948, s. 39
7. 2. Repertoár, s. 41

8. Dětské divadlo, s. 43
8. 1. Divadlo Za vozem, s. 43
8. 2. Repertoár, s. 45
8. 3. Dětský divadelní soubor Libuše Svobodové, 45
8. 4. Repertoár, s. 46

9. Další příležitostné soubory, s. 46

Příloha č. 1. Divadlo Brod jako pokračovatel divadelní tradice, s. 47
a) Důvod fúze, s. 47
b) Ocenění od roku 1999, s. 48
c) Repertoár, s. 49

Příloha č. 2: Výběr fotografií, s. 50

Literatura, s. 57

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ochotnické divadlo v Uherském Brodě
(Od vzniku Občanské besedy po dnešek)

1. Úvodem…
„Nezná-li člověk svou minulost, ztrácí vlastní budoucnost.“ Na tuto starou židovskou moudrost jsem si vzpomněl před třemi lety, když jsem stál před rozhodnutím, zda napsat alespoň krátkou studii o ochotnickém divadle v Uherském Brodě. Nezakrývám, jsem principálem uherskobrodského DIVADLA BROD, ovlivňuji současnou poetiku tohoto divadla a současně jako dramaturg přicházím do styku s různorodými materiály týkajících se historie tohoto divadelního ochotnického spolku. Jsou to však materiály neutříděné, často marginálního charakteru, ale uvědomil jsem si, že musím být vděčný i za tyto jednotlivé informace. Vždyť žádný konkrétní literárně-historický pramen o divadle v Uherském Brodě neexistuje. Jedinou vyjímkou je stručný sborníček 40. let loutkářství v Uherském Brodě z roku 1960. Heuristická práce, do které jsem se pustil, trvala s přestávkami tři roky a není u konce. Spíše stojíme na jejím začátku. Můj výzkum dal ochotnického divadlu v Uherském Brodě obecný historický rámec, našel jeho kontinuitu a zasadil ho do širšího společenského kontextu.
Tato krátká studie jen potvrzuje dnes již uznáváný názor, že ochotnické divadlo plnilo od českého národního obrození po rozšíření profesionálních scén po roce 1945 zcela jedinečnou funkci ve formující se české společnosti. Zejména v šedesátých letech 19. století význam ochotníků vzrůstá. Při příležitosti slavnosti kladení základního kamene k Národnímu divadlu (1868) je založena i Divadelní jednota, organizace, která má za úkol organizovat šířící se vlnu českých ochotnických divadel. Ochotníci jsou vždy spojováni s demokratickými myšlenkami (ve spolcích hrávali lékaři, lékárníci, úředníci, ale i řemeslníci či studenti a později učitelé), často spolupracovali s významnými osobnostmi (Semily – Antal Stašek, Pardubice – Josef Štolba, Hronov – Alois Jirásek) a naplňují kulturní a národně uvědomovací fukci divadla – zejména na českém a moravském venkově.
Vojta S. Táborský vyjádřil totéž ve své knize o divadelních společnostech. Česká společnost žádá na kočovné divadelní společnosti, „aby byla pěstounkou našeho jazyka, buditelkou národnosti, zahradnicí na sadech naší literatury, svědkyní našeho uvědomění, částkou naší hrdosti, rozkoší vzdělance.“
Uvážíme-li, že první kočovné divadelní společnosti vznikají v roce 1849 (První divadelní společnost česká pro venkov Josefa Aloise Prokopa), dostávají se demokratické myšlenky na venkov se značným zpožděním.
V ochotnickém divadle v Uherském Brodě nacházíme důrazy na výchovu k občanství a národnímu uvědomění i na přelomu devatenáctého a dvacátého století. To je posun téměř padesátiletý, ale vysvětlitelný. – Okresní město Uherský Brod bylo městem německým. V šedesátých letech devatenáctého století mělo 3080 křesťanských obyvatel a 1008 Židů. Bohatší měšťané hlásili a Židé se hlásili k německé národnosti.
Od sedmdesátých let devatenáctého století existuje v Uherském Brodě bohatý kulturní a zejména divadelní společenský život. Tato studie dokazuje kontinuitu divadelního vývoje, protože na rozdíl od jiných obcí či počtem srovnatelných měst zaznamenáváme v Uherském Brodě nepřetržitou činnost různých divadelních spolků (činoherních i loutkářských).

1. 1. Tři poznámky naokraj (k divadelnímu životu v Uherském Brodě)

Poznámka č. 1
Uherskobrodský farář Pavel Kyrmerzer jako dramatik
Pavel Kyrmerzer se narodil okolo roku 1530 v Banské Štiavnici. Již v mládí byl ovlivněn luteránstvím. Banská Štiavnica či Kremnice byly duchovně ovlivňovány německými přistěhovalci a není vyloučeno, že Kyrmerzer získal vzdělání v Německu. Kromě tehdy nutné latiny ovládal dobře právě němčinu.
Od roku 1560 je doloženo působení Kyrmerzerovo ve Strážnici. Živil se jako učitel a rektor školy a později i jako městský písař. Vysvěcen na kněze byl v Krakově. V letech 1572 – 1575 působí jako farář v Uherském Ostrohu a od roku 1576 jej nalézáme na faře v Uherském Brodě. Na Kyrmerzerově příkladu můžeme doložit, že náboženská otázka a příslušnost k určitému náboženství nehráli v době vlády Maxmiliána II. či Rudolfa II. tak závažnou roli, jak je nám často předkládáno. Na katolické faře v Uherském Brodě působí Pavel Kyrmerzer jako luterán a horlivě se snaží o spojení protestanských náboženství a přitom dostává se do vleklého sporu s Jednotou bratrskou.
Náboženský spor se dostal až před Jetřicha z Kunovic. Bratři Jednoty bratrské obvinili Kyrmerzera, že svými spisy tupí čest českých bratří a dává prostor katolickým jeziutům. Jetřich z Kunovic Kyrmerzera přeložil na faru v Ostrožské Nové Vsi (1581 – 1582), ale i odtud se brzy stěhuje. Na rozkaz císaře Rudolfa II. byl stíhán jako sektář – kalvinista, uchyluje se na Slovensko, a zde se díky polemickému spisu (O pravém věčném božství Ježíše Krista) dostává do střetu s teology.
Do Uherského Brodu se vrací v roce 1585. Nalézáme ho jako člověka zlomeného, nevýbojného, unaveného věčnými názorovými střety. Umírá zchudlý 15. března 1589 a je pochován ve zdejším kláštěře. O nemocného, nyní již bývalého, uherskobrodského faráře pečují paradoxně čeští bratři.

Pavel Kyrmerzer je autorem tří dramatických textů:
 Komedia česká o bohatci a Lazarovi (1566)
 Komedia nová o vdově (1573)
 Komedia o Tobiášovi (1581)

Velkou zásluhu na propagaci Kyrmerzerova dramatického díla má Milena Cesnaková –
Michalcová, která však prováděla výzkum v 50. letech 20. století, a proto se domnívám, že je nutné Kyrmerzerovo dílo přehodnotit a zbavit ideologického nánosu. Tím nechci snižovat podíl na výzkumu paní doktorky Cesnakové. Není zde mnoho místa k podrobného rozboru, přesto bych rád na některé znaky dramatikova díla upozornil.

1. Žánrové označení „komedia“ nelze pojímat v dnešním významu. „Komedia“ = drama. Kyrmerzer zobrazuje dramatický zápas hlavních aktérů, z hlediska teologického ukazaje na „bezvýznamný spor“, jenž musí u diváků budit směšný postoj. Komické vzniká na základě odmítavého postoje k činům hrdinů. Nutno podoknout, že v textech najdeme mnoho komických pasáží, ale celkové vyznění spíše nutí k přemýšlení nad vážností lidského jednání.

2. U Kyrmerzerových dramatických textů lze vyzdvihnout umění pracovat s dramatickým napětím a střídání komických a tragických situací.

3. Na rozdíl od Mileny Cesnakové se domnívám, že Kyrmerzerova první hra (Komedia česká o bohatci a Lazarovi) do sebe zahrnuje manýristické tendence více než humanismus končící renesance. Toto drama je parafrází na téma spravedlnosti Smrti. Ať chudý či bohatý člověk stojí před Smrtí na stejném žebříčku. Smrt zde nerozmlouvá a nevede úvahy nad smyslem života, naopak – Smrt zde především koná. Není již jen personifikovanou bytostí, která vyjadřuje myšlenky rozumného člověka, ale představuje zde „božské tendence“. V opaku ke Smrti je Boháč vypsán a znázorněn jako konkrétní člověk plný paradoxů. Vychytralý i bojázlivý, zlý i podbízivý. Nastupující fantaskní vidění světa je patrno v rozhovoru Smrti s Boháčem. Smrt vystupuje jen v rozhovoru s Boháčem, a ostatní ji nevidí. Takových příkladů zde najdeme více.

4. Komedia o Tobiášovi bývá hodnocena jako neslabší hra Pavla Kyrmerzera. Záleží však na úhlu pohledu. Hra je psána v době nástupu Rudolfa II. na trůn a do českého prostředí se dostává baroko. Kyrmerzer ji tedy píše v období, kdy se vzdává svých naivních náboženských představ o smíru, kdy prohrává své disputace jak s panstvem, tak věřícími. Do Kyrmerzerovi hry se tak dostává smíření, a možná jistá náboženská pasivita. Kyrmerzerův Tobiáš mladší i starý již nejsou plnokrevné postavy z masa a kostí, ale stávající se lidskými typy bez konkrétního charakteru. Kyrmerzer si zde pohrává s místem, jednou dokonce do jednoho jednání vpisuje dvě různá prostředí a nechává na inscenátorovi, jak si s tímhle „manýrem“ poradí. Takových znaků typických pro barokní drama zde najdeme více.

5. Významnou součástí Kyrmerzerových her jsou scénické poznámky (stávají se důležité právě v období baroka) a autor zde vpisuje „druh hudby“, takže se můžeme domnívat, že své hry přímo s hudbou spojoval (další významný prvek barokní literatury).

6. Nové znázornění čertů. Ti se zde stávají nositeli humoru a peklo již nebudí pocit strachu a hrůzy, ale spíše výsměch.

Kyrmerzerovy hry jsou psány staročeským veršem jedenáctislabičným, jen Komedia o Tobiášovi má jednoduchší osmislabičný verš.
Kyrmerzerovy hry dosud stály v pozadí zájmu režisérů. Pokud se však podaří najít správný klíč a napotlačovat v nich manýristický či barokní ráz, budou Kyrmerzerovy dramatické pokusy promlouvat dnešním jazykem k divákům.

Poznámka č. 2
Datum, které se do dějin českého divadla nedostalo
Přesto, že ani jedna hra Pavla Kyrmerzera nevznikla přímo v Uherském Brodě, je s Komedií o Tobiášovi spojena první zmínka o realizaci divadelního představení v Uherském Brodě. Po roce 1582 se uváděla alespoň jednou na zámku pánů z Kunovic (dnešní areál Muzea J. Á. Komenského). Je to jediná zmínka o realizaci Kyrmerzerovy hry v našem městě. Tak určuje datum představení Milena Cesnaková - Michalcová.
Sláva Růžička však ve Zprávách města Uh. Brodu uvádí jinou variantu vzniku hry. Ten tvrdí, že Pavel Kyrmerzer napsal svou poslední hru přímo v Uherském Brodě a věnoval ji synu držitele města Arklebovi z Kunovic. Uvádí, že v lednu roku 1581 byla Hra o Tobiášovi provedena žáky místní školy (tzv. Nová škola se nacházela za dnešním klášterem) u příležitosti jeho svatebního veselí. Jakého úspěchu před urozenými diváky měla, však nevíme. Víme však, že pan Jeroným Šlik byl proti Kyrmerzerovi tak zaujatý, že některé pány „od dívání na komedii odváděl“, protože se domníval, že s Písmem nesmí být zacházeno tak, aby se z něj dělali bezbožné hříčky.
Sláva Růžička ani Milena Cesnaková - Michalcová však neuvádějí zdroje této informace, a tak jej nemohu více prozkoumat. Přesto však výsledkem tohoto bádání je informace pro divadelní historiky:
V Uherském Brodě lze doložit divadelní produkci českého dramatického textu z roku 1581 (či 1582) včetně názvu hry a jejího autora.
Toto datum nezmiňuje Milena Cesnaková – Michalcová v akademických Dějinách českého divadla. Uvádí však, že existuje zachovalý rukopis i s latinskými režijními poznámkami. Významné datum nenalezneme ani v přehledném Kalendáriu dějin českého divadla od Františka Černého.

Poznámka č. 3
Jan Ámos Komenský (1592 – 1670) a divadlo
Teolog, filozof, spisovatel a poslední biskup Jednoty bratrské získává uznání po celém světě. V české kulturní oblasti byla po celé devatenácté a dvacáté století vyzdvihována Komenský činnost pedagogická. Teprve nálezem jeho nejvýznamějšího spisu De rerum humanarum emendatione consultatio catholica (Obecná porada o nápravě věcí lidských) v roce 1935 se posiluje jeho pozice evropského filozofa. V tomto díle nabízí Komenský propracovaný pansoficko-reformátorský filozofický systém, v němž reflektuje tradice české reformace, renesančního novoplatonismu i nové přírodní filozofie.
Bůh je tvůrcem čtyř pansofických světů, které mají sestupnou ontologickou úroveň. Sestupně tedy: svět možnosti, svět archetypů, svět andělský a svět hmotný. Člověk stojí nejvýše ve světě hmotném jako vrchol přírody a je spolutvůrcem tří pansofických světů: světa tvorby, světa morálního a světa duchovního. A právě duchovní svět je předstupněm posledního pansofického světa věčného, v němž se vše vrací opět k Bohu. Kreativita a vůle k činu u člověka vede Komenského i k dalšímu srovnání – svět je divadlo věcí.
Spis Theatrum universitatis rerum (Divadlo veškerenstva věcí) je toho dokladem. Poznání světa je neodmyslitelné od výchovy a vzdělání. Do divadla světa může vstoupit pouze zasvěcený divák, nebo jak tvrdí Komenský – divák vidoucí. „Člověk je divákem tohoto divadla a jeho mysl, nejvznešenější část jeho bytosti, je duchovním zrcadlem, v němž se svět duchovně odráží.“
V dalším spisu – Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech) – věnuje Komenský divadlu dva obrazy. Pokud uvážíme, že spis obsahuje šedesát jedna hesel, má divadlo v myšlení Komenského nezastupitelné místo. První obraz - Divadlo (ludus scenicus) - popisuje v intencích pozdně renesančního divadla. Ve druhém ohrazu – Kejklířství – zřetelně odděluje tento elementární způsob divadelnosti od „klasických“ divadelních produkcí.
U Komenského se objevuje nová koncepce světa jako divadla a lidské mysli jako zrcadla (tedy jako vnitřního oka). Tato koncepce „manifestovala úzkou a nám dnes již nepochopitelnou jednotu člověka a kosmu, člověka a jeho dějin. Hranice kosmu byly v renesanci hodně rozšířeny, ba někteří dokonce tvrdili, že vesmír hranice nemá. Nikdo však nepochyboval, že člověk je obrazem vesmíru. Vesmír byl člověku domovem, byl obrovskou budovou, podobající se však ve všech svých částech člověku. Vše se všemu podobá. Odhalit nitro člověka znamená pochopit strukturu vesmíru. Zkoumat vesmír znamená chápat i člověka.“
Jan Ámos Komenský je autorem deseti dramatických textů:
 Diogenes cynicus redivivus (Diogenes kynik znovu na živu) (1639 – 1640, tiskem 1658)
 Abrahamus patriarcha (1640 – 1641, tiskem 1661)
 Schola ludus seu Encyclopaedia viva, hoc est Januae linguarum praxis comica (Škola hrou nebo Živá encyklopedie, tj. Procvičení Brány jazyků na divadle) (1654, tiskem 1656) – osmidílný cyklus

Komenský pro své hry užívá označení ludus. Jeho pojetí slova ludus se blíží k významu hra či zábava. Ludi jsou pro Komenského pedagogické prostředky k osvojení určitých poznatní v pedagogickém procesu prostřednictvím hry. U Komenského však nalézáme i dnes hojně využívaný termín – drama. Vyskytuje se například v dedikačním listu k Labyrintu světa a ráje srdce. Zde se však označením žánru snaží o vyjádření kontrastu mezi protikladními silami života a světa. V dnešní terminologii bychom Komenského termín drama chápali spíše jako dramatičnost.
Za nejzdařilejší bývá považována hra Diogenes cynicus redivivus, i když nemá tak sevřenou dramatickou linii jako například Abrahamus patriarcha. Dějová nesoustředěnost (jedná se spíše o montáž jednotlivých scény) je nahrazena napětím, které filozof Diogenes prožívá ve svém rozporu s okolním světem. Komenský se v obou hrách ukazuje i jako dobrý režisér. Scénické poznámky Komenského dokazují, že ovládal plně soudobou scénickou praxi.
Jan Ámos Komenský dodnes překvapuje stálou platností svých myšlenek. Jeho názory na divadlo vycházejí z praktických zkušeností, jsou praxí zdůvodněná a do detailu promyšlená. Jako filozof tíhl k filozofickému zobecnění a dbal, aby školní divadlo nemělo jen úzký školometský význam. Pro Komenského se divadlo stává pedagogickou metodou, zcela suverénní a autonomní v rámci školní výuky .
Komenského hry však v českých zemích uplatnění nenašly. Ovlivnily zejména slovenské vzdělance či německé protestanty. Do Čech sice pronikly již v 17. století, ale pro Komenského protireformační postoj nenašly napřičnou odezvu.
Město Uherský Brod bývá nazýváno Městem Komenského. I zde je však inscenování děl tohoto filozofa spíše vyjímkou. V roce 1921 sehráli studenti reálné školy Komenského hru Diogenes kynik. Bližší informace o inscenaci však chybí. Zachoval se pouze plakát v archívu Muzea JAK v Uherském Brodě. Zapomenout bychom neměli na dramatický text Pavla Flosse – Lux lucet in tenebris, který byl inscenován v Městském divadle Zlín ke čtyřstému výročí Komenského narození v roce 1992. V režii Josefa Morávka vznikla zajímavá inscenace, která akcentovala jak výchovnou, tak potencionálně dramatickou složku Komenského děl. Hravost mezi herci navzájem, hravost s předměty, to byly klady této inscenace. Neprávem však v porevoluční eufórii zapadla do historie divadla.

Poznámka č. 4
Kočovné divadelní společnosti v Uherském Brodě
Česká kočovná herectva se začínají formovat po protihabsburských bouřích 1848. Řada dramatiků (včetně J. K. Tyla) a herců dostávají distanc účinkování v Praze, a proto se uchylují na venkov. Do té doby kočují po českém a moravském venkově pouze společnosti německé. O nutnosti vzniku divadelní společnost, která bude hrát výhradně česky snil J. K. Tyl v časopise Kwěty české již od začátku třicátých let. Za první českou hereckou společnost můžeme považovat skupinu herců okolo ředitele Josefa Aloise Prokopa (oficiální název: První divadelní společnost česká pro venkov Josefa Aloise Prokopa). Do konce 19. století již napočítáme více jak 34 divadelních ředitelů kočovných společností.
Na Moravu dorazila poprvé společnost Elišky Zöllnerové (1822 – 1911), která převzala společnost po svém muži Filipovi. V roce 1874 hraje společnost v Brně a poté v Olomouci. V roce 1877 se vydává na další štaci: Prostějov – Kroměříž – Přerov – Moravská Ostrava, Místek a Uherský Brod.
To je první zmínka o kočovné divadelní společnosti v našem městě. Nic bližšího o tomto působení se zjistit nepodařilo. Repertoár společnosti na začátku roku 1878 byl následující: Tři páry střevíců, Slavnost založení, Když ženy mužům pláchnou, Dva sirotci, Hezká krupařka, Ďáblův podíl, Studenti na Děvohradě, Carův kurýr, Milion, Hamlet, Cesta kolem světa, Svůj k svému, Žádný muž a tolik děvčat, Sklenice čaje, Mnoho přátel, Na palubě, Pokuta, Čarovný závoj, Jeníček a Kačenka, Král a sedlák, Starý desátník, Farář z Podlesí, Ostří hoši, Dcera pekel, Nápoj lásky, Hubička, Jiříkovo vidění a Anděl. Dramaturgický výběr, jak vidíme, byl žánrově značně široký.
Z plakátů můžeme dovodit, že se v Uherském Brodě s určitostí objevili dva režiséři společnosti: František Paclt (režisér pro činohru) a Aleš Houdek (režisér frašky). Dále zde s určitostí pobýval sbormistr Josef Pešek. V souboru v tuto dobu působili manželé Hurtovi, Šitina, Grunertová, Houdková, Pešková, Hanušová, Růžová a Veselá.
V průběhu roku 1878 se ke společnosti připojují manželé Seifertovi, kteří se stávají oporou za pár let otevřeného Národního divadla. Čtvrtou štací po Uherském Brodě bylo Nové Město na Moravě (také 1878), kde se představil a se společností krátkou dobu působil Eduard Vojan. Tyto velké herce konce 19. století však uherskobrodští diváci neviděli.
Další doložená kočovná společnost přijíždí do Uherského Brodu v roce 1892. Byla to Trnkova společnost, která zde hrála ve dnech 11. – 13. 3. 1892 a přivezla do našeho města první uvedení opery Bedřicha Smetany Hubička. Tato kočovná společnost měla i náročný repertoár.
V místních novinách Týden z roku 1921 nalézáme záznam dokonce o dvou divadelních společnost, které zde hostovaly. Na přelomu ledna a února 1921 převedl Činoherní soubor ředitele Oty Alferiho předvedl v Občanské besedě (u Vítů) cyklus 9 her, které však nedočkali u místních velkého úspěchu. Novinoví kritici poukazují na špatné obsazení všech her a na herecké nedostatky. Na repertoáru společnost měla například: J. Mahen – Jánošík, M. Gorkij – Na dně, A. Strinberg – Rytmistr, Bisson – Bezejmenná, Matuš – Čím srdce, čím jsi zhřešilo, Schönherr – Rodinná tragédie a další.
Mnohem úspěšnější byla Lacinova divadelní společnost. Ta zde hostovala nakonci září téhož roku a přivezla uherskobrodskému publiku například Jiráskovo realistické drama Otec, ale i Kvapilovu Princeznu Pampelišku či Tylovu Paličovu dceru. Předvedena byla i zcela nová hra Karla Čapka R.U.R. . Společnost zde setrvala celkem 10 dní.
Divadelní společnosti se staly nositeli kultury ve městě a kromě populárních frašek a veseloher přivážely do města světové dramatické novinky, které se však nesetkávaly s velkým úspěchem.
Od dvacátých let 20. století počet hostujících skupin vzrůstá. Není vyjímkou, že během jednoho roku se v místních hostincích vystřídají i tři herecké společnosti.


2. Tradice uherskobrodského ochotnického divadla

2.1. Od doložených počátků do roku 1922
Spolkový život se začíná rozvíjet v zemích Koruny české od druhé poloviny šedesátých let 19. století. Po vzoru Měšťanské Besedy, která byla založena v Praze již roku 1846, začaly i v menších městech vznikat spolkové domy, nazývané Besedy či Občanské Besedy.
I v Uherském Brodě je divadelní život úzce spojen se vznikem Občanské Besedy, jejíž činnost byla na konci 19. století velmi bohatá a pestrá. Jelikož neexistuje žádná historická práce, která by si více všimla této instituce, dovolme mi, stručně historii Občanské Besedy popsat.

Občanská Beseda (1869 – 1923)
Občanská Beseda byla založena na valné hromadě 29. června 1869 a její činnost je řádně ukončena 5. dubna 1923. Trvala 54 let a významně se zapojila do kulturního života našeho města.
Okolnosti založení jsou spíše rázu národnostního než kulturně-společenského. Občanské Besedy byly chápány jako obranný prostředek proti pangermánskému Rakousku, národnostní boj v sedmdesátých letech 19. století je třeba „vést na život a na smrt“. Tak hlásá tehdejší tisk. Dokonce i v tak malém provinčním městečku jako je tehdejší Uherský Brod v regionálním tisku čteme: „Až do té doby pohřížen byl Uh. Brod ve spánek národní letargie a ve městě, druhdy českobratrském, slavila německá furie své orgie. Panovalo tu německo-židovské kasino, německost města dokumentována zasazením dubu v městském parku z teutoburského lesa přineseného a projevy velkoněmecké myšlenky řinuly se tu z věrných německých srdcí při slavnostech feuerwehrů, jenžto byly doménou nejen brodského, ale i moravského němectví v letech sedmdesátých. Občanská Beseda, která „u Šrámků“ povstala, neměla pevné půdy, občanstvo bylo neuvědomělé a česky cítící úředník, jestli se k ní hlásil, vzbudil hned zášť ústavácké vlády a musel pryč. Osm až deset osobností tu bylo a v těch soustředil se život besední. „Pánové“, pravil dr. Smita v úzkém kruhu, „kdyby strop nyní spadl, zabije všechny Čechy v Brodě.“ (Zájmy Slovače, 1923)
Život Občanské Besedy byl v prvním desetiletí klidný a prosazoval duchovní jednotu. V osmdesátých letech však začínají i do spolku nepolitického pronikat hádky a snahy o ovlivnění vedení Besedy ze strany konzervativců. V roce 1911 dostala Beseda dokonce půlroční výpověď ze sálu, protože majiteli nevyhovali výbojní klerikálové.
Problémy měla Beseda zejména s místem pro svou činnost. Ze sálu u Šrámků se stěhuje již v roce 1873 k Medřickému (i s jevištěm), kde pobývá jen krátce a poté ihned k Fuchsovi na Horním náměstí, kde fungovala až do roku 1877. Právě u Fuchsů prodělává Beseda první velkou krizi a musela se dokonce zadlužit. Nakonec se opět navrací ke Šrámkům (do Široké ulice) a konečně v roce 1881 se stěhuje do hostince „U koruny“, kde fungoval místní záloženský dům (bývalá Nivnická ulice). V Záložně se našlo i stálé místo pro výbor a byl zde vybudován divadelní sál. Do té doby se všechna velká představení, koncerty či plesy odehrávaly v Havřicích v Červené hospodě. V záloženském sále tak našel útočiště pěvecký a hudební odbor Besedy a samozřejmě i divadelní ochotníci. Sálu se začalo říkat U Vítů.
V době největšího rozmachu měla Občanská Beseda 239 členů (bez sociálních rozdílů) a pořádala nejen divadelní představení, ale i besedy, čtení, deklamace, půjčovali se knihy (byla první veřejnou knihovnou). Nesmíme pominout fakt, že soustředila v tehdy německém Uh. Brodě vlastenecky cítící osobnosti.
Předsedy spolku byli: K. Skopalík, J. Parobek, B. Weber, Fr. Eliáš, V. Stojan, Renner, F. Hruban a V. V. Hauerland. Dalším významným činitelem spolku byl zejména Dr. Neděle, který byl činný nejen ve vedení Besedy, ale byl známým režisérem a uznávaným hercem.
Již za 1. světové války však spolkovou činnost ve městech postupně přebírá hnutí Sokola. Občanská Beseda zužuje svou činnost. Snaží se provozovat divadelní sál, udržuje svůj inventář a slouží zejména jako půjčovna časopisů (za měsíční členský příspěvek 60 haléřů). Po ukončení činnosti Besedy v roce 1923 přechází veškerý majetek (hmotný i nehmotný) na Jednotu Sokola v Uherském Brodě.

Spolkový život se v Uherském Brodě rozvíjí po založení Občanské Besedy v roce 1869. Nevznikají samozřejmě pouze kulturní spolky, ale i spolky vzdělávací: Muzejní spolek (1865), učitelský Komenský (1876) nebo německý vzdělávací spolek (1899). Tradiční tělovýchovná jednota Sokol je zaznamenána k roku 1891 a Orelská Jednota je zaznamenávána po roce 1911, avšak obě zatím nemají divadelní odbor. S divadelními představeními je na konci devatenáctého století spojováno pět spolků.

Divadelní odbor Společenského klubu (pravděpodně působil od r. 1869 při Občanské Besedě)
Akademický feriální klub Kollár (1896)
Spolek paní a dívek českých Božena Němcová (asi 1894)
Dobročinný spolek paní českých Vlasta (asi 1894)
Zábavný kroužek Čsl. spolku katolických tovaryšů (1891)

Pro vývoj ochotnického divadla mají význam zejména první dva jmenované spolky. Udržely si poměrně dlouhou kontinuitu vývoje a herci ve dvacátých letech 20. století plynule přecházejí pod hlavičku sdružení Sokola a Orla. Dva ženské spolky „Vlasta“ a Božena Němcová“ neprodukovaly povětšinou inscenace samostatně, ale vždy za pomoci herců a hereček Divadelního odboru SK nebo studentského sdružení Kollár. Zisk z představení byl vždy určen na dobročinné účely. O divadelním sdružení katolických tovaryšů víme bohužel nejméně a nelze o něm vynášet žádné závažné soudy. Jeho činnost po roce 1911 ustává.
Divadelní odbor Společenského klubu při Občanské Besedě vznikl pravděpodobně již r. 1869 při jejím založení. Doklad však nemáme. O počátcích českých divadelních představeních ve městě popisuje učitel a člen Musejní společnosti Vilibald Růžička (1884 – 1976):
„V novém besedním sále bylo i malé jeviště, na němž byla dávána první česká představení v městě. Když se toto jeviště ukázalo nedostačujícím, bylo r. 1881 prodáno do Nivnice a postaveno jeviště mnohem větší. Ustavil se d i v a d e l n í o d b o r, který vedl do roku 1876 Josef Kodejš, hospodářský správce v Těšově a po něm František Tejšl, c. k. soudní auskulant a odborný učitel Jan Rozsypal.
K nim se přidružil nadšený pokrokový vlastenec, Josef Kotek, který byl 15. srpna 1871 ustanoven na obecné škole podučitelem a 19. srpna 1873 učitelem. Kotek záhy poznal, že ospalého národního ducha v poněmčeném městě lze bezpečně probuditi lidovými hrami, divadlem. Pracoval v divadelním oboru tak horlivě, že se dostal do rozporu s německým hejtmanem, který ho důkladně žádal, aby „komedií“ zanechal. Kotek se však směle ohradil, že nehraje žádné komedie, ale divadlem že vzdělává lid. Hejtman zdánlivě ustoupil a Kotek Hrál dál. Němci se však chtěli „rebelanta zbavit. Byl proto - ač mlád – přeložen 1. ledna 1879 za nadučitele do Záhorovic. V blízkých Bojkovicích pořádal však dál divadelní představení.
Co se v Brodě hrálo a kdo všechno účinkoval, není dnes již známo. Teprve z pozdější doby zachovala se jména aspoň některých ochotníků, která se nejčastěji objevovala na plakátech. Byli to Josef Mazal, Antonín Sanitzer, Vilém Chmela, Anna Zuzanová. Pamatuji se, že hrávala i moje sestra Amálie.
Provozování českých her bylo spojeno s velikými potížemi. Vždy bylo nutno žádati o povolení až u c. k. místodržitelství v Brně. Toto však často vyhovělo přání zdejšího německého kasina a žádost zamítlo, Ale první zdejší vlastenci se nezalekli. Přes všechny překážky pokračovali v kulturní práci.“

Z Růžičkových vzpomínek vyplývá, že prosazování českých inscenací bylo v poněmčeném městě obtížné ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století. Růžička nám též potvrzuje výrok, že učitelé byli i na konci 19. století stále nuceni neprojevovat se veřejně a vystoupení na divadelních prknech bylo stále pokládáno za přestupek vůči loajalitě k zaměstnavateli (tedy Rakousko-uherského mocnářství).
První doložená představení máme až z roku 1892. Tento rok vyprodukoval Divadelní odbor Společenského klubu celkem 11 představení v osmi večerech. Jako každý ochotnický spolek však zažíval i své krize a v desátých letech 20. století již aranžuje pouze jednu hru. Ač se spolek snaží o výběr „závažnějších dramatických kusů“, základem repertoáru zůstávají především veselohry, nadále oblíbené německé frašky či hry již prověřené (například populární Raupachův text Mlynář a jeho dítě).
Dvě prvenství však tento spolek zaznamenal. V roce 1907 se v Uherském Brodě inscenuje Čechovův Strýček Váňa. Sedm let po slavném nastudování Stanislavského v moskevském MCHATu, má možnost uherskobrodský divák vidět ruské realistické drama. Publikum nadšené nebylo a recenzenti si stěžují na fakt, že diváci raději navštěvují prostoduché frašky. Otázkou však zůstává, jak vypadala inscenace, která byla patrně inscenována v duchu přežívajícího deklamačního herectví z konce 19. století.
Druhým počinem je první uvedení tragédie Williama Shakespeara v Uherském Brodě. Ochotníci si vybrali náročného Cymbelína. Recenze z roku 1922 se zachovala:

Shakespearův „Cymbelin“ na jevišti uh.-brodském. Po mnohých denně konaných a do noci trvajících zkouškách octl se Shakespearův Cymbelin 4. a 5. února na malém našem jevišti. Divili jsme se předně, jak dovedli, proměniti a přispůsobiti nedokonalé jeviště ději vůbec a zvláště ději tak těžkému. Pro technické a nemalé obtíže se tato Shakespearova tragedie málo hrává a provedení i na větších scénách bývá vždy odvážným činem. Proto byl také vyslán p. B. Stojan předem do Brna, aby tam ve velkém divadle něco odkoukal v závěsech a přeměnách. (Snad ani záhy zesnulý umělec Fr. Zavřel, režiser berlínské činohry nebyl by vymyslil účelnějšího scénování.) Také přes to, že musily býti v básni udělány pořádné škrty, nebylo to hře samé na škodu. Deklamace byla celkem plynná, ač u některých mohla plynouti důrazněji, scházela jim divadelní povýšenost hlasová. U Římanů postrádali jsme jim vlastního sebevědomí, které vůči cizincům vždy projevovali a scházel také obvyklý způsob pozdraviti úklonem a zdvihnouti pravou ruku. Pan dirig. Berčík obsadil úlohy šťastně a dobře, jak mohl, aby přiléhaly k povaze a k temperamentu ochotníků. Jeho Leonatus odpovídal zcela duchu, jejž Shakespeare do něho vložil; jeho hra jako na kothurnu čněla ze souhry ostatních. Sl. Rennerova hrála jako vždy jindy ve všech úlohách, v nichž jsme ji už viděli. Její Imogena byla pravdivý obraz ženské něhy, z níž vyplývaly její láska a věrnost manželská. Pletichářská, závistivá a intrikářská královna byla dobře sehrána a hlavně zjevem velmi přiléhavá, avšak sl. Kramerová, byla by více získala, kdyby tu tajemnou zlobu a zášť projevila nejen slovem, ale i celým gestem. Jako „nový“ herec představil se obecenstvu p. Hlobil v úloze Clotenově. Nenucené a rázné pohyby jeho i mimika ukázaly hned, že je na jevišti jako doma a že bude dobrým hercem, ovšem v úlohách jiných, než mu byla přidělena. Zdá se mi, že je asi komik, jeho Cloten byla také jediná úloha, která mu aspoň trochu „padla“. Není možno při účasti tolika hrajících osob ceniti vše, co podali dobrého ve výkonech sl. Růžičková, pp. Bardonek st. Jako Cymbelin, Bardonek Ol. jako Jáchym, Zeman v úloze Písaniově, Stojan M. a Paleček, Veselý, Hana, Pouč, Vařecha, Kramer a ostatní. U všech oceniti dlužno velikou oběť, a že nelekajíce se námahy, spojenými silami provedli to, do čeho se ochotně uvázali. Mnozí s velkými pochybami a proto se značnou zvědavostí šli na představení; doznali však, že se jim to líbilo. A naše obecenstvo, jež naplnilo hlediště po oba dny, také odměnilo ochotníky svatou trpělivostí, vytrvalým a odevzdaným posezením až do konce hry „trebars bolo po polnôci“.
Hauerland (Týden , 1922, č. 6)

Jedna zajímavost na závěr kapitoly:
Psal se rok 1923, kdy se na „uherskobrodském jevišti“ objevuje první židovská inscenace v českém jazyce. Autor Vojtěch Rakous ji nazval Modche a Resi a vyprávěla o obyčejných, chudých Židech v zapadlých vesničkách v Čechách. Jedinou jejich denní starostí je, jak udělat dobrý obchod, a přitom vyjít s domorodým českým obyvatelstvem. „Malé životy“ jsou kresleny na pozadí neustálého pronásledování a zesměšňování.
Svůj herecký talent zde uplatnili: sl. Böcková (Resi) a p. Schön (Modche), dále zde hráli například sl. Lamberková, sl. Löwy či sl. Rosenfeldová.
V historii divadelního spolku Kollár byl přelom devatenáctého a dvacátého století poznamenán silným antisemitským smýšlením. Ani v novinové recenzi v Týdnu (9. 3. 1923) se nezbavíme dojmu protižidovské nevraživosti. Autor, jenž se podepsal pouze novinářskou zkratkou, kvituje toto představení jako událost, protože poprvé je prolomena hráz židovského němčení v Uh. Brodě. Mladá židovská generace hraje českou hru s židovskou tématikou v českém jazyce. Autor nezapomíná poznamenat, že nevěří v chudobu a ubohost Židů, ta podle něj mohla existovat před 30 lety, ale ne dnes (rozuměj v roce 1923).
Na tomto konkrétním příkladu je možné doložit fakt, že městká společnost rané první republiky žila stále z kořenů německých teorií a nadále zůstávala silně antisemitská.


2.2. Doložený repertoár

1892 Jeřábek Sklenice čaje Div. odbor Společenského klubu
nezjištěn Duft (r. Poštulka)
nezjistěn Boucharon (tři hry v jednom večeru)

Vávra Cylindr Div. odbor Společenského klubu
Menhard Vzorný vlastenec (dvě veselohry v jednom večeru)

Sokol Farizejci Div. odbor Společenského klubu
F. F. Šamberk Jedenácté přikázání Div..odbor Společenského klubu
E. Souček Před sjezdem Div. odbor Společenského klubu
A. Raupach Mlynář a jeho dítě Div. odbor Společenského klubu (r. Dr. Renner)
V. Štech Maloměstské tradice Div. odbor Společenského klubu
L. Stroupežnický V ochraně Napo- Div. odbor Společenského klubu
leona Prvního
1898 nezjištěn Věčný pacient
Studentský kousek Spolek katolických tovaryšů
(r. F. Doležal)
1899 nezjištěn Narození Páně Spolek katolických tovaryšů
(r. F. Doležal)
J. Vrchlický Závěť Lukavického Div. odbor Společenského klubu?
pána
J. Kühn Následky prvního
manželství (dvě hry v jednom večeru)
1900 E. Souček Bludička Spolek „Boženy Němcové“
J. Hilbert Vina Studentské sdružení Kollár
1901 B. Mellanová Omyl Spolek katolických tovaryšů
F. S. Cech Pomsta r. Běťák (dvě hry v jednom večeru)
1906 Malachov Elsner Papínkovy zálety Studentské sdružení Kollár
(r. Dr. Neděle)
S. K. Macháček Ženichové ?
1907 A. P. Čechov Strýček Váňa Div. odbor Společenského klubu
V. Leon Stein Obětní beránek Dobročinný spolek Vlasta
H. Gibbon Manžel v base Studentské sdružení Kollár
(r. Fr. Nejezchleba)
V. Štech Ohnivá země SD Kollár DS Vlasta
1908 bratři Mrštíkové Maryša Spolek katolických tovaryšů
(r. S. Sušil)
J. L. Turnovský Staří blázni Spolek katolických tovaryšů
1909 nezjištěn Naše Gusta Dobročinný spolek Vlasta
(r. Nejezchleba)
J. L. Turnovský Staří blázni Čsl. spolek katolických tovaryšů
Lemaitre Slečna šafářka ?
Kneisl Chudý písničkář Div. Odbor Společenského klubu?
F. H. Svoboda Fialka SD Kollár S „Boženy Němcové“
V. Štech Třetí zvonění pořádáno dobroč. spolkem Vlasta
nezjištěni Na skřipci, Izák na Spolek katolických tovaryšů
vojně, Moderní léče- (r. Jiřík)
ní a další
1910 nezjištěn Tvrdé palice Spolek katolických tovaryšů
A. Raupach Mlynář a jeho dítě Spolek katolických tovaryšů
1911 V. B. Plumlovská Sůl nad zlato Učitelský sbor obecných
a měšťanských škol
nezjištěn Teta veselých Studentské sdružení Kollár
studentů
Viková-Kunětická Cop Studentské sdružení Kollár
1912 Baar Soukup Malí pastýřové Učitelský sbor obecných
Betlémští a měšťanských škol
nezjištěn Princezna ZlatovláskaUčitelský sbor obecných
a měšťanských škol?
J. Štolba Její systeno Div. odbor Společenského klubu
(r. Nejezchleba)
V. B. Plumlovská Honza v zakletém Učitelský sbor obecných
zámku a měšťanských škol
1913 nezjištěn Staré hříchy Div. odbor Společenského klubu
B. Němcová Cizáci Div. odbor Společenského klubu
1914 K. Rožek Samot chorobné Div. odbor Společenského klubu
Květy (r. Dr. Neděle)
J. Štolba Na letním bytě Div. odbor Společenského klubu
1915 V. B. Plumlovská Krakonoš Dobročinný spolek Vlasta
(r. sl. Směšná)
1916 nezjištěn Zlaté časy Studentské sdružení Kollár ?
(r. Dr. Neděle)
J. Balák Terna Studentské sdružení Kollár
(r. Nejezchleba)
1917 A. Jirásek Lucerna Studentské sdružení Kollár
(r. Nejezchleba)
nezjištěn Čarovná noc Omladina ochotníci?
1918 J. J. Kollár Pražský Žid ?
1919 A. Jirásek M. D. Rettigová Div. odbor Společenského klubu?
1921 K. Čapek R.U.R. Studentské sdružení Kollár
(r. Fr. Střída)
J. Á. Komenský Diogenes kynik Studenti reálné školy
A. de Musset Marianiny rozmary Studentské sdružení Kollár
1922 F.Molnár A. Halma Právní zástupce Studentské sdružení Kollár
W. Shakespeare Cymbelín Div. odbor Společenského klubu?
(r. Berčík)
A. Hrdina Poslední Merlínův činStudentské sdružení Kollár
E. Verhaeren Filip II. Studentské sdružení Kollár
Skružný Žabec Rodinná škola dívčí
Viková-Kunětická Cop Sdružení čsl. Mládeže

1923 J. Štolba Vodní družstvo Svaz Junáků Skautů
V. Rakous Modche a Resi Židovský Skaut „Techeleth-Zavan“
1924 V. Baldesseari Princezna ZlatovláskaStudenti měšťanské školy
Plumlovská
1925 W. Shakespeare Večer tříkrálový Div. odbor Společenského klubu?
1929 V. Werner Hotel Zázračná voda (r. V. Stojan)
1927 F. Langer Grandhotel Nevada Studentské sdružení Kollár
1936 V W Balada z hadrů Studentské sdružení Kollár
1939 V. Werner Noví lidé Mladá Národní Jednota
r. M. Večeřa

Pozn. Do repertoáru řadím všechny zjištěné inscenace z důvodu propojení řady herců a hereček. To tohoto přehledu jsem zařadil již příležitostné inscenace po roce 1922, které jsou spojeny se zaniklou Občanskou Besedou v roce 1923, a poslední předválečnou režii Dr. Večeři v roce 1939.


3. 1. Divadlo orelské
Orelské hnutí v Uherském Brodě se formovalo nejdříve odbor tělocvičný, a to již roku 1908. Tento odbor existoval jako součást Spolku katolických tovaryšů (v letech 1911 – 1920 jako Československý spolek katolických tovaryšů). Vedoucím odboru se stal Alois Goldmann. Spolek katolických tovaryšů však s místním kroužkem divadelních ochotníků (budoucí Orlové) spolupracuje na různorodých veřejných produkcích (včetně divadelních) již od roku 1898. Akce se konají ve spolkové místnosti u Strnadů, kde Orlové také cvičí. 23. 5. 1898 se konala volba zábavního výboru pod hlavičkou Spolku katolických tovaryšů. Ze zápisu se dovídáme jméno prvního režiséra. Stal se jím Ferdinand Doležal. Nápověda byla přidělena Leopoldu Sedlářovi. První divadelní představení proběhlo již v listopadu 1898. Hrány byly dvě jednoaktovky: Věčný pacient a Studentský kousek. První inscenování nového spolku přineslo i značný finanční výdělek 26 zlatých. Druhá premiéra již takový úspěch neměla. Vydělala jen 2 zlaté 11 krejcarů. Hrálo se Narození Páně (leden 1899).
Z další spolupráce (zapojil se i katolický spolek Omladina) vzniklo mnoho inscenací. V současné době však známe pouze názvy: Rychtářův poklad, Dědečkovy housle, Na kozlanském klepači, Bujná krev, Nevinně odsouzeni, Ideály manželství, Z českých mlýnů, Staří záletníci, Pražské švadlenky a operety Píseň mládí a Dražba za nevěstu.
Samostatnost orelské Jednoty je ustanovena na valné hromadě 23. května 1920 v sále Občanské záložny. Starostou byl jmenován Jaroslav Hurban. Již v červnu téhož roku si Orlové pronajímají za částku 4.000,-Kč ročně tzv. Lidový dům.

Lidový dům
Lidový dům, dům č. p. 124, vybudovala Občanská záložna v roce 1876. Zde se scházeli čeští vlastenci a od začátku 20. století se místnosti záložny staly sídlem katolických spolků. Dvacátá léta 20. století jsou poznamenána nejistotou o ztrátu budovy. Patří bankám a ty ji chtějí prodat. K vyřešení sporu dochází až v roce 1928, kdy je Lidový dům za částku 288.000,- Kč prodán Orlům. Je ustanoven Spolek „Lidový dům“ a Orlové definitivně získávají spolkový dům ve středu města s velkým a malým sálem, klubovnou, hostincem, kuželnou a zahradou.

Repertoár orelské Jednoty je různorodý. Cílem spolku byla výchovně vzdělávací činnost, ale také kulturní rozptýlení. Proto se u Orlů střídá na repertoáru činohra s tehdy velmi oblíbenou operetou, ale nejsou vyjímkou ani hry katolicky zabarvené sloužící k prohlubování náboženského cítění. Nrozdíl od Sokolů, kteří si často vybírají k inscenování veseloherní (často plytké) kusy, jsou Orlové při sestavování repertoáru pečlivější. Nechybí uvádění stále populárního dramatika Štolby (Na letním bytě) či Raupacha (Mlynář a jeho dítě) , objevuje se brzy zfilmovaná novinka Matka Kráčmerka, ale důraz je kladen na hry s české historie. Dvakrát inscenují Orlové J. K. Tyla (Strakonický dudák, 1937 a Paní marjánka matka pluku, 1950). Pokus o návrat do hluboké české historie je učiněn inscenací hry I. Stodoly Král Svatopluk (1938). V roce uvedení šlo zejména o zvýšení národního sebevědomí. Jedna zachovaná fotografie však dokazuje i velmi realistické scénování a pokus o vytvoření realistických historických kostýmů a rekvizit.
Úspěch zaznamenalo i uvedení hry Františka Langera – Jízdní hlídka (1936). Bohužel informace o této inscenace zatím chybí. Z fotografie opět můžeme obdivovat zajímavou scénu a věrnost v kostýmovaní herců. Podobně chybí zdroje k incenování Šubrtova Jana Výravy (1935). Realisticky kostýmová inscenace byla sehrána v přírodním plenéru orelského stadionu. Na pozadí malovaných kulis opevnění se odehrávaly dramatické realistické bitvy, kterým diváci přihlíželi z arénového hlediště.
Největšího úspěchu dosáhl divadelní odbor orelské Jednoty při uvádění populárních operet. Na rozdíl od Sokolů disponoval divadelní odbor Orla kvalitním salonním orchestrem. Ve třicátých letech 20. století pracoval pod vedením dirigenta Bedřicha Rektoříka. V operetě Růže z Argentiny (1941) hrál dvanáctičlenný jazzový orchestr. Uvážíme-li, že Jěžkův ochrestr Osvobozené divadla čítal v době největší slávy 15 – 18 členů, měl i Rektoříkův dvanáctictičlenný orchestr dobrý zvuk. Dokázal zahrát žánrově odlišné skladby, od hudby vážné po moderní – jazzovou. Byl sehraný díky četným vystoupením. Kromě vystoupení pro propagaci orelských akcí, bavil společnost i po skončení divadelních představení. Tato zábava se stala tradicí a hrálo se do druhé hodiny ranní.
O způsobu inscenování slavných operet víme opět málo. Dochovalo se však dostatek informací o přípravě operety Mamzelle Nitouche (F. Hervé) v režii Karla Kopečka z roku 1949. Premiéra již proběhla v rámci sjednocených souborů Závodního klubu pracujících, ale i inscenátory a herci bývalého orelského divadla. Lze tedy předpokládat, že přípravné a inscenační postupy byly ve třicátých a čtyřicátých letech podobné. Rekonstrukci provedeme v kapitole o divadlo v Uherském Brodě po roce 1948.
Neslučitelný názorový postoj Orlů vůči komunismu se projevil i tím, že v roce 1950 sehrál předválečný soubor ještě tři inscenace pod hlavičkou orelské Jednoty. Výběr repertoáru pro tento rok je více než symbolický. Důraz na českou klasiku (Paní Marjánka matka pluku), akcentace vlastní divadelní historie (Polská krev) a demonstrace komunisty napadaných katolických postojů (Kašpárkova cesta do Betléma).





3. 2. Repertoár

1930 nezjištěn Tulák r. C. Krajíček
nezjištěn Kristuška z myslivny r.?
R. Piskáček Perly Panny Serafínky r.?
1931 J. Štolba Na letním bytě r.?
nezjištěn Pes a kočka r.?
nezjištěn Štěstí chudé dívčiny r.?
nezjištěn Matka Kráčmerka r.?
1932 nezjištěn Čaroděj tónů r.?
F. Lehár Dráteníček r. B. Rektořík
nezjištěn Hvězda z Lisieux r.?(sdružené katol. spolky)
Vrána Krajánku, vrať se! r.?
1933 A. S. Pošumavský Kristus vítězí r.?
A. Ridley Půlnoční vlak r.?
nezjištěn Falešný doktor r.?
A. Branald Rézinka od pěchoty r. B. Rektořík
nezjištěn Kde mám svého tatínka r.?
1934 bří Mrštíkové Maryša r. C. Krajíček
Veselský Evropa hoří… r. J. Rozehnal a C. Krajíček
Ch. Bird-Pfeifferová Zvoník u Matky boží r. B. Rektořík
Al. Čáp Krásná paní Massabielská r.?
A. Branald Veselí tři mušketýři r. B. Rektořík
1935 Rudolf Na polském zámku r.?
A. Vondráček Dragouni jedou r. B. Rektořík
F. A. Šubert Jan Výrava r.?
A. Raupach Mlynář a jeho dítě r. B. Rektořík
1936 Č. Falta Jak Kašpárek se Šmidrou r. R. Prager
zvítězili nad Ježibabou
F. Langer Jízdní hlídka
1937 J. K. Tyl Strakonický dudák r. C. Krajíček, L. Gášek
J. Beneš Ztracená varta r. B. Rektořík
1938 I. Stodola Král Svatopluk r. J. Mičánek
1939 nezjištěn Kašpárek a Šmidra
Z. Štěpánek Kamaráde, kde jsi? r. L. Gášek
J. Mácha Pět párků pana Tancibárka r. L. Gášek
A. Raupach Mlynář a jeho dítě
1940 V. Stěžerský Dražba na nevěstu r. L. Gášek
A. Santner Jak Kašpárek a Šmidra r. R. Prager
přemohli obra lidožrouta
J. Šelle, O. Dubovský Pozor na dědečka r. B. Rektořík
1941 J. Beneš Růže z Argentiny r. R. Prager
J. Jankovec Děvče z přístavu r. R. Prager
1943 J. J. Houštecký Doktor Fiakr r. J. Karas
1950 O. Nedbal Polská krev r. K. Kopeček
J. K. Tyl Paní Marjánka matka pluku r. K. Kopeček
A. Santner Kašpárkova cesta do Betléma r. R. Prager



4. 1. Divadlo sokolské
Tělovýchovná jednota Sokola vznikla v Uherském Brodě na valné hromadě zakládajících členů 17. května 1891. Prvním starostou sokolské obce se stal JUDr. Karel Večeřa, náčelníkem pak učitel František Nejezchleba. Sokol získal od města místnost zvanou Kasárna (dnešní Nadační dům v ulici bří Lužů). Na přelomu 19. a 20. století probíhá cvičení bratrů a sester ve spolkové místnosti u Strnadů, a když je postavena v roce 1909 obecná a měšťanská škola, využívá spolek její tělocvičnu. Sokolové se v této době pod vedením doktora Poštulky dokonce zdokonalují v šermířských dovednostech.
Teprve v roce 1922 dochází k odkoupení pozemku na stavbu sokolovny a sokolského stadionu. Se stavbou Sokolovny se započalo 17. 6. 1930 a již 14. 6. 1931 byla slavnostně otevřena. Celkové náklady na stavbu sokolovny činily téměř jeden a půl milionu korun, ale úvěr sokolové rychle splácejí. Nová budova přinesla občanům Uherského Brodu kromě nové tělocvičny zejména prostorné jeviště (náklady 31.671,-Kč) a moderní sálek pro pořádání loutkových divadel (náklady 18.680,-Kč). Díky této multifunkční budově zabezpečuje hnutí Sokola v letech 1931 – 1938 téměř celou kulturní, osvětovou i zábavní činnost ve městě. Za zmínku jistě stojí, že sokolská knihovna čítala v roce 1936 úctyhodných 1.400 kusů svazků.
Mohutný rozvoj je zastaven německými úřady 11. dubna 1941. Po druhé světové válce je Sokol postupně transformován pod Závodní jednotu Sokol Závodů přesného strojírenství v Uherském Brodě. Trasformace začíná v roce 1951 a v roce 1956 je již veškerý movitý a nemovitý majetek komunisty přespsán na tuto novou sjednocenou Jednotu.
Sokolské činoherní divadlo se pravděpodobně hrálo od jeho založení v rece 1891. Divadelní činnost však připadala pod zábavní část hnutí a střídala se společenskými zábavami, přednáškami, koncerty a podobně. První doložené představení sehrané ženským odborem Sokola máme z roku 1901. Známe však jen název hry: Era Kubánkova. Divadelní odbor Sokola však vzniká mnohem později. Záznam o jeho vzniku nebyl dosud nalezen, ale k založení došlo pravděpodobně v roce 1925. Od tohoto roku zaznamenáváme rozmach všech sokolských odborů v Uherském Brodě. Z roku 1926 již máme zmínku o tom, že v čele dramatického odboru Sokola stojí bratr Stojan.
Soupis repertoáru po roce 1925 je vytvořen ze sokolských kronik, které vznikali na základě souhrnu materiálu jednotlivých sokolských odborů. Můžeme ho považovat za téměř kompletní. Chybí však údaje o režisérech. Tyto kroniky se o nich nezmiňují, jsou spíše statistickými ročenkami. Kronika Divadelního odboru se bohužel nezachovala.
I z níže uvedeného repertoáru lze vyčíst zajímavé skutečnosti. Bratr Stojan si vytyčil úkol uvádět divadelní představení alespoň jednou za měsíc. Ne vždy se to podařilo. Časté jsou pozvánky sokolských ochotníků na divadelní premiéru v uherskobrodském sokolském Zpravodaji a v následujím čísle se dočítáme o přesunutí premiéry o několik týdnů. V letech 1931 – 1935 se však tento úkol dařilo plnit.
Repertoár uherskobrodských Sokolů se obracel k širokému publiku a chtěl zejména bavit. Je nutné vědět, že Divadelní odbor Sokola funfoval jako dnešní občanská sdružení a muset tudíž plnit divadelní kasu. Každá finanční ztráta musela být dotována samotným odborem. Pokud se na repertoáru objevuje klasický autor, ruka režiséra sáhne po komedii. Příkladem může býr Molièrův Lakomec (1927), Vrchlického Noc na Karlštejně (1929), Shakespearovo Zkrocení zlé ženy (1932). Také z díla populárního Františka Langera je vybrána veselohra Obrácení Ferdyše Pištory (1930). Časté je i uvádění populárních operet, ale v tomto žánru nedosahují Sokolové úspěchu jako Orlové.
Masarykovy ideály o občanské společnosti a důraz na národní uvědomění se u Sokolů projevilo uváděním zejména českých autorů.
Vrcholem Divadelní odboru sokolské Jednoty jsou léta 1937 – 1939. V této době jsou s velkým úspěchem incenována tři dramata Karla Čapka.
 Bílá nemoc (1937)
 Matka (1938)
 R.U.R. (1939)
Čapkovy hry přinesly do Uherského Brodě moderní dramatiku, která vyžadovala nové přístupy k herecké práci a nový způsob scénování. Dobový tisk hodnotí provedení R.U.R. jako nejlepší inscenaci sokolských ochotníků. Hra byla zařazena do repertoáru jako pocta zemřelému spisovateli a hrála se 2. března 1939. 17. března 1939 vstupuje do města německá okupační armáda, pozdější uvedení by nebylo možné.
Ve Zpravodaji sokolské Jednoty nalézáme tuto zprávu:
„Všimněme si nejprve rámce hry, výpravy, kterou navrhoval br. V. Stojan. Jednochuchá, moderní, přiléhavá, vskutku „rossumovská“ svou střízlivostí a reklamností (I. dějství). I osvětlení bylo velmi dobré a scéna, kdy operuje Alquist, svou realitou až příliš sugestivní. Herecké výkony všech předních představitelů byly na výši. Zvláště pak třeba vyzvednouti Helenu s. Zory Martinkové, která každému stadiu své role dala potřebný tón a barvu.“
Rokem 1939 se končí vrcholná éra uherskoubrodského sokolského divadla. Za války uvádí spolek českou klasiku a v dubnu 1941 je činnost všech odborů Sokola německými úřady zakázána.
Po skončení války se činnost souboru obnovuje až v roce 1946. Někdejší slávy však již nedosáhne. V témže roce sice odehraje soubor celkem osm představení, ale jedná se (kromě Tylova Strakonického dudáka) o pohádky pro děti. V poválečné aufórii nezbýval na divadlo čas.

4. 2. Doložený repertoár před vznikem Divadelního odboru
1901 ? Era Kubánkova
1907 J. Vrchlický Noc na Karlštejně
1909 ? Slečna šafářka
1910 ? Myška

4. 3. Repertoár

1925 M. Matlasová-Vaníčková Rusálčina píšťalka
K. Piskoř Radostná událost
1926 Štolba Ach, ta láska
nezjištěn Z Vídně do Prahy
J. Jirásek Lucerna (pravděpodobně pod hlavičkou Sokola)
1927 nezjištěn Pes a kočka
K. Scheinpflug Geysir
Moliere Lakomec
nezjištěn Španělská muška
nezjištěn Carevič
1928 nedoloženo
1929 nezjištěn Noc na Pancíři
M. Halbe Proud
J. Vrchlický Noc na Karlštejně
1930 Fr. Langer Ferdyš Pištora
nezjištěn Tulácké dobrodružství
nezjištěn Choulostivá historie
nezjištěn Jánošík
1931 nezjištěn Láska není všechno
nezjištěn Půlnoční vlak
nezjištěn Rozvádějme se
Sokol-Tůma Pasekáři
Hein-Gross Potasch a Perlmutter
nezjištěn Peg mého srdce
G. Preissová Její pastorkyňa
1932 O. Scheinpflugová Okénko
W. Shakespeare Zkrocení zlé ženy
J. Werner Právo na hřích
G. Zapolská Morálka paní Dulské
nezjištěn Milenky starého kriminálníka
nezjištěn Svatba v Káni Galilejské
1933 Benedetti-Zorsi Muži, pozor
Bernard Vrbský 1 1 = 1
Štěpánek Vrbský Ať nás nevykradou
J. Bradley Hlava ve smyčce
Tobis Kohout Rolan Jeho krásná neznámá
Caillavet deFlers-Erey Rozkošná příhoda
nezjištěn Osmá první
1934 A. Jirásek Otec
Weinberg Na růžích ustláno
O. Scheinpflugová Houpačka
1935 B. Nusič Paní ministrová
G. Preissová Jaro v podzámčí
L. Stroupežnický Naši furianti
Baldy Jankovec Lojzička
Pirandelo Rozmysli se, Jakoubku
1936 J. Beneš Na tý louce zelený
Stelibský Podej štěstí ruku
nezjištěn Tulácká krev
1937 K. Čapek Bílá nemoc r. F. Remeš
Nušič Dr.
T. Sakánková Na dolenském klepáči
J. Průcha Tři bratři
Ch. Winsloe Děvčata v uniformě r. O. Stojanová
1938 K. Čapek Matka r. V. Stojan
J. Verner U pokladny stál
J. Beneš Za naší salaší r. J. Martinek
1939 K. Čapek R.U.R.
F. X. Svoboda Čekanky r. M. Večeřa
1940 L. Stroupežnický Zvíkovský rarášek a Paní mincmistrová
? K. Kilián Láska Její výsosti
1941 bří Mrštíkové Maryša
1946 J. K. Tyl Strakonický dudák r. J. Tesař
J. A. Hradčanský Zázračné boty
Nejedlý Šíma Čtverák hastrman
1947 A. Kučerová-Fischerová Dlouhý, Široký a Bystrozraký
V. B. Plumlovská Zlatá nit
1948 Fr. Mikulášek O třech princeznách


Poznámka na závěr prvorepublikového spolkového života
Spolkový život první poloviny 20. století se příliš neodlišoval od spolkového života druhé poloviny století devatenáctého. Důraz je kladen na upevňování národního sebevědomí, hlavní náplní spolků se stávají přednášky, besedy a vzdělávací kurzy. Spolky si vytvářely vlastní knihovny, knihy pak byly za malý finanční příspěvek půjčovány členům. Součástí spolkového života se staly zábavné večírky a divadelní představení. Polovina 20. století je nejlepším dokladem fungování občanské společnosti. Všechny spolky fungovaly z vlastních finančních zdrojů, pořizovaly si vlastní budovy, měly vlastní pediodika. Ve třicátých letech vycházejí v Uherském Brodě informační buletiny města, Sokolů i Orlů.
Životně důležitá byla i kooperace spolků. Půjčovaly se místnosti, zisky spolků často putovaly na humanitární účely. Orelská Jednota díky své náboženské dispozici spolupracoval zejména s katolickými spolky. Pouze mezi spolkem Sokol a Orel vzniká antagonistický postoj. Posílání stížností městskému zastupitelsvu, boj o členy či prostory ke cvičení kolorují třicátá léta 20. století v Uherském Brodě. Díky nevraživosti však vznikají ve městě dva nové stadiony – orelský a sokolský a dva poměrně velké divadelní sály – Katolka a Sokolovna.
Spory ustávají až po roce 1945. Masarykovy myšlenky prosazované Sokoly a náboženská vyhraněnost Orlů byly neslučitelné s komunistickou totalitní mocí. Členové těchto spolků však v činnosti pokračují dále, tentokrát ve státem ogranizovaných útvarech.


5. 1. Loutkové divadlo v Uherském Brodě

Loutkové divadlo je především spojeno s dětmi. Orelská jednota nedisponovala loutkovým divadlem, i v pozdějších dobách byly pohádky pro děti hrány „živě“. Dokonce i ve třicátých a čtyřicátých letech, kdy byla na vrcholu zájmu rodinná loutková divadla, byli orelský Kašpárek a Šmidra (v podání Rudolfa Pragera a Karla Kopečka) spojováni s živými herci. Loutkové divadlo v Uh. Brodě je připsáno hnutí Sokola.
Sokolská jednota byla založena v roce 1862. Uherskobrodský Sokol vzniká v roce 1920. S rokem 1920 se váže i snaha o založení stálé loutkové scény v Uherském Brodě. V kronice se píše: „Psal se rok 1920 a tehdy se rozhodli někteří bratři a sestry, že zařídí loutkové divadlo, aby sokolský potěr měl svého Kašpárka.“
K založení loutkářského odboru dochází na podzim 1920 a přes velké finanční problémy (vyráběly se loutky, kulisy, byl zakoupen potřebný technický materiál) se odehrálo celkem 17 představení. Zjistit názvy inscenací se mi nepodařilo. Písemné materiály z prvního období jsou nenávratně ztraceny. Stalo se tak v průběhu druhé světové války.
V čele loutkářského odboru stál zdejší učitel Augustin Hladký. Počáteční aktivita velmi rychle ustala a v letech 1922-23 se téměř nehrálo. V roce 1924 nebylo provedeno ani jedno představení.
Loutkářský odbor postupně zatěžuje velký dluh (4.000,-Kč) a rozpory s vedením Jednoty, která chápe loutkové divadlo jako nevýnosný přívažek.
V roce 1925 byly sehrány tyto tři hry:
 Hloupý Honza
 Kašpárek dvorním lékařem
 Do Prahy za panem presidentem.
Pokud nahlédneme do starých sešitků, zjistíme, že tyto texty pro děti nevybočují s tehdy uznávaného diváckého vkusu. V každé nalezneme hlavní postavu Kašpárka, postavu modifikovanou z lidového Kašpárka starých českých loutkářů. Tato postavička se stává hlasatelem prvorepublikové morálky a někdy až bezmezné oddanosti ideám Masarykovým. Z Kašpárka se vytváří ideálním symbolem nově vzniklé demokratické společnosti, který může vychovávat mladého člověka.
Další léta nejsou pro loutkářský odbor ničím vyjímečným. Loutkáři bojují s dluhem i s dramaturgií, především však chybí loutkářům energická a tvořivá osobnost, která by spolek obohatila a vnesla do tvůrčí práce nové podněty. Přelomovým se stává rok 1929, kdy do čela odboru nastupuje bratr Rudolf Tomica. Tento místní učitel uvedl v témže roce tři loutkové pohádky (Kašpárek v Kocourkově, Perníková chaloupka a Honzova maminka) a na propagaci loutkového divadla uspořádal večer „Co loutky dovedou“. Program byl sestaven jak pro děti tak pro dospělé a setkal se s velkým úspěchem. Večer loutek byl hrán celkem šestkrát, což se v reprízovanosti za 8 let existence odboru nepodařilo žádné inscenaci.
Bratr Tomica měl také velkou zásluhu na dobudování stálé scény loutkářského odboru Sokola v nově postavené Sokolovně. Vznikl tak jeden z nejmodernějších sálů na Moravě, byl vybaven pevnými mosty pro vodění marionet s velkým zázemím a sálem, jenž byl určen pouze pro loutková představení. Loutkářství se mohlo směle rozvíjet. Slavnostní otevření nové scény proběhlo 7. června 1931 a do konce roku inscenovali uherskobrodští loutkáři celkem 8 loutkových her, jak pro děti tak pro dospělé. Již v říjnu byl uspořádán župní loutkářský kurz, kterého se zúčastnilo 30 loutkářů z celé župy. Kurz byl vyplněn referáty a ukázkami repertoáru pro malé i velké.
Léta 1932-34 znamenají pro brodské loutkářství především stabilizaci kádrů - jak hereckých tak technických. Je navázána trvalá spolupráce s místními řemeslníky, kteří nezištně pomáhají a loutkářský odbor konečně začíná prosperovat. Odvádí pokladně Sokola zisky okolo 1.500,-Kč ročně. V průměru je uváděno 11 her ročně a přes tradiční hry s Kašpárkem začíná být inscenována i česká klasika (Strakonický dudák, árie z Prodané nevěsty) a pohádky jiných národů (Šuki Muki). V roce 1934 má již loutkářský odbor přes 30 aktivních členů.
Ve Zpravodaji z roku 1935 čteme: „Rok 1935 jest činnosti loutkářů naší jednoty novým mezníkem. Znamená naprostý přechod od loutkářství starší doby k využití přístupných možností technických, jež ovšem připouští prostor, schopnosti jednotlivců a finanční náklad. Loutkové jeviště dostalo co největší hloubku, loutkovodiči postavili se až ke stropu na nový můstek, který jest nad jevištěm, aby s této výše vykouzlili pomocí nití pohyby loutek a dali tak život bytostem z pohádek a kouzelných světů. Velké změny si naše jeviště nevyžádalo, neboť již od počátků bylo budováno podle zkušeností loutkářů našich i cizích. (…) Rozvoj a zdokonalování loutkových scén nesouvisí ani tak s rychlým rozvojem směrů literárních a uměleckých (čemuž musí podléhati velká scéna osobní), jak se snahou, učiniti loutku co nejpohyblivější a scénu co nejvýpravnější. Nové technické vymoženosti, zvláště světelné a zvukové, staví loutkáře na neomezené pole vynalézavosti a působivosti.“ V témže roce je hodnocen uherskobrodský odbor Sokola v župních listech jako jeden z nejlepších v republice.
Slibný vývoj pokračoval i v roce 1936. V tomto roce proběhly tři významné události, které svým významem přesáhly hranice brodského okresu.
 Premiéra komedie Josefa a Karla Čapka Ze života hmyzu.
7. května 1936 o dvacáté hodině večerní proběhlo v Sokolně představení, které se dostalo na první stránky časopisu Loutkář. Zprávy nalezneme v ročníku XXIII., v číslech 1 – 2. V době, kdy televize ještě neexistovala, vznikl zajímavý, téměř tříhodinový projekt, určený pouze dospělým. Profesor Tomica, režisér hry píše: „Z celé hry o 70 str. knihy IV. vyd. škrtnuto v úpravě pro loutky celkem 7 stran. Asi tři strany v prvním jednání, jedna v druhém a tři v třetím jednání. Hra trvala tři hodiny a hrála se jen pro dospělé. – Hra „Ze života hmyzu“ byla ukázkou hodnotných divadelních her, jež možno v malém městě na loutkovém jevišti vypraviti s větším úspěchem, než na jevišti s živými herci.“
Uherskobrodští loutkáři vytvořili incenaci, která vzbudila zasloužený obdiv. Bylo to představení inspirativní, se zajímavou scénografií a upozornilo na jeviště, které v té době bylo na Moravě jediné tohoto typu.
 Župní loutkářská škola (9. – 16. května 1936)
Byla vlastně pokračováním loutkářského kurzu. Setkala se s netušeným úspěchem v širokých odborných kruzích. Měla přes 100 účastníků, z toho 90 z cizích, okolních obcí a okresů. Jednalo se opět o slet odborných přednášek, předávání zkušeností v diskusních kroužcích a o praktické ukázky.
 Loutkářská výstava (9. – 16. května 1936)
Bohatá výstava, která byla zahájena za účasti zástupců osvětových korporací a školských úřadů, se těšila po celý týden velké oblibě a pozornosti velkého i malého obecenstva. Vystavovalo se v prostorách loutkového sálu sokolovny. K vidění byla loutková divadla spolková, školní a rodinná, dekorace a loutky všech typů a velikostí, nábytek, rekvizity a loutkářská literatura odborná a divadelní.

22. dubna 1937 se uherskobrodští loutkáři poprvé potkávají s profesorem Josefem Skupou. Přijel do Uherského Brodu se svými výstupy, které byly známé především z rozhlasu. Po představení se Josef Skupa sešel i s ochotníky.
Počátek okupace a války je v kronikách zmiňován pouze v náznacích. Loutkové divadlo dlouho unikalo pozornosti německých úřadů, protože hrálo především pro děti. Na začátku roku 1940 určuje profesor Tomica hlavní úkoly loutkového divadla na malém městě: „V prvé řadě má udržovati dětskou duši co nejdéle ve světě pohádek a zmírňovat tak působení vlivů, jež chtějí někdy trochu brzy hrubostmi učit mládež odvaze a samostatnosti. – Je-li dobře vybaveno technickými divadelními prostředky a obětavým souborem, může splniti i úkol druhý, tj. doplniti výchovu školní předvedením těch jevištních děl domácí tvorby, která nemohou býti z mnoha důvodů provedena na ochotnickém jevišti a která jinak nemůže mládež malého města shlédnouti.“
Rudolf Tomica zde skrytě řekl to, co v období války trápilo zejména českou inteligenci. Byl však příliš inteligentní a horlivý vlastenec, než aby udržel dramaturgii loutkového divadla v patřičných mezích, která by vyhovovala jak úspěšnému souboru tak německým zástupcům na radnici. V březnu 1940 byla nacvičena tato představení: Tři vlasy Děda Vševěda, Jirka, kocour Felix a Kašpárek, Kašpárek u krále větrů a Oldřich a Božena. Tajně je však nacvičována hra nová. Zlatým hřebem divadelní sezóny se mělo stát opětné uvedení opery Bedřicha Smetany – Prodaná nevěsta. Tato inscenace se stala vrcholem a současně i zkázou uherskobrodského loutkářství.
Premiéra Prodané nevěsty se uskutečnila 19. června 1940 o dvacáté hodině. Přípravy se zúčastnilo 40 sester a bratří. Bylo provedeno úctyhodných 11 představení, ve kterých účinkovalo 22 loutkářů. Repríz mohlo být více, ale jejich uskutečnění zabránila nesmyslná vyhláška o školních vycházkách.
Režie se ujal Rudolf Tomica, který je také autorem scény (společně s Ot. Veselým). Hudba se využila reprodukovaná z desek His Master’s Voice. Tento zvukový snímek vznikl pod vedením O. Odstrčila za doprovodu orchestru Národního divadla. A tak mohli diváci uslyšet hlasy našich předních operních umělců: Krušina – Jan Konstantin, Ludmila – Marie Pixová, Háta – Marta Krásová, Kecal – Emil Pollert a další.
Provedení Prodané nevěsty na naší scéně vyvolalo příznivé posudky nejen v sokolském Zpravodaji, ale také v Luhačovickém zpravodaji, tři zprávy a 1 reportáž s obrázky v Moravské orlici, zprávu v odborném časopise Loutková scéna a referát Dr. Jana Malíka v rozhlase. Inscenace byla hodnocena jako velmi významný a mimořádný počin, technicky náročný a přitom podnětný pokus tohoto druhu u nás.
Inscenace Prodané nevěsty jen potvrdila nové trendy českého ochotnického loutkářství:
1. Nutnost kvalitní dramaturgie, která se nebude opírat pouze o často naivní hry pro děti.
2. Kvalitní loutkové divadlo je založeno především na precizní technice.

Musíme si uvědomit, že opera Bedřicha Smetany je založena na komparsech a v tomto ohledu se na scéně vyskytovalo až 18 loutek najednou. Davové scény byly řešeny přesným plánem. Preciznost, s jakou brodští loutkáři pracovali, se plně projevila při tanečních číslech. V Moravské orlici se dočteme: „Tančily dva páry furiant, tanečník se dvěma tanečnicemi a varietní loutky pro produkci komediantů. Možno říci, že v tom měli brodští větší kumštýře než na kterékoli naší scéně živé. Baletka nevynechala ani tanec špičkový, ani „špagát“, Indián házel dvěma tomahavky, žonglér přehazoval deštník z rukou na nohy a obráceně, jiný dělal přemety a muzikanti stojky. Souhra loutek s hudbou v áriích byla již jednodušší, ale vyžadovala jen u jednotlivých loutkovodičů znalost nejen libreta, ale i melodií a recitativů.“
Úspěch Prodané nevěsty a odezvy v celé okupované republice však zvýšili ostražitost německých orgánů. Na jaře 1941 přišel Rudolf Tomica s dalším smělým plánem: inscenovat Dvořákovu Rusalku. K provedení už nedošlo následkem válečných událostí. V roce 1941 je secvičena pouze jedna pohádka (V říši divů a bájí). Poté je divadelní spolková činnost úředně zakázána a odvážní Sokolové odnesli téměř před očima četnictva, co mohli a stačili z divadelního fundusu. Bylo zachráněno rozhlasové zařízení s gramofonovými deskami, některé loutky, závěsy a cenné části loutek. Během dalších čtyř válečných let bylo zničeno téměř vše. Po válce byly zjištěny škody: divadlo je bez loutek, bez jediné žárovky, bez opony a závěsů, chybějí zesilovače a mikrofony. Přesto se podařilo divadélko obnovit. 1. prosince 1946 je zinscenována první poválečná pohádka Zakletá labuť.


5. 2. Repertoár Loutkářského odboru Sokola

1920 nehrálo se -
1921 není známo -
1922 není známo -
1923 nehrálo se -
1924 nehrálo se -
1925 neuveden Hloupý Honza
J. Průcha Kašpárek dvorním lékařem
Fr. Zeman Do Prahy za panem presidentem
1926 nehrálo se -
1927 J. Žemla Ponocný a strašidlo
B. Schweigstill Kašpárek a ponocný
B. Schweigstill Zlaté srdce
V. B. Plumlovská Honza a pán
1928 J. Káš Oldřich a Božena
1929 J. Hloušek Kašpárek v Kocourkově
neuveden Perníková chaloupka
F. Wenig Honzova maminka
R. Tomica a kol. Co loutky dovedou (pásmo)
1930 J. Schmoranz Začarovaný les
1931 A. Jirásek Pan Johanes
F. Čech Kašpárek, Škrhala a Pivoňka
B. Smetana – K. Sabina Prodaná nevěsta (árie)
1932 J. K. Tyl Strakonický dudák
K. Driml Šuki Muki
1933 J. Průcha Kašpárek hledá byt
1934 B. Schweigstill Zlaté srdce
K. Bakák Kašpárek u čaroděje
B. Schweigstill Kašpárek u ježibaby
J. Horáková Kašpárek u vodníka
neuveden Čarovné bačkory
B. Schweigstill Jak Honza čerta chytil
B. Schweigstill Krejčí, švec a Kašpárek
O. Šeller Raketou na měsíc
J. Stejskal Pták Avion
R. Russ O smutné princezně a čarovném ptáku
neuveden Kašpárkovy veselé příhody
kol. autorů Kašpárkova besídka
V. B. Plumlovská Honza a pán
1935 J. Loutecký Kašpárek a Mikuláš
V. Kopenec V říši divů a bájí
K. Batulka Maminčin mazánek
J. Schmoranz Začarovaný les
K. Moser Kašpárek na Měsíci
Ch. Habersbergerová Král Nešetřil a víla Spořivost (opr. z princezna)
P. Pocci Šípková Růženka
1936 F. Čech Kašpárek, Škrhola a Pivoňka
bří Čapkové Ze života hmyzu
A. Suchardová Tři zlaté vlasy děda Vševěda
J. Průcha O zlaté labuti
B. Schweigstill O princezně Dobrovíle (opr. z Dobromile)
M. Dráha Ostrov pokladů
K. Batulka Posvícení v Hudlicích
neuveden Krejčík a Kašpárek
A. Kučerová Za živa do nebe
K. Jírová Sněženka
1937 T. Sahánková Na dolanském klepáči
J. Průcha Tři bratři
Scheinerová Sokolí pramen
E. Stoklas Kupec a obr
V. Brtník Jirka, kocour Felix a Kašpárek
V. Plánička Jak se stal Vašek králem
J. Duchoň Veselé příhody Kašpárka nezbedy
1938 J. Průcha O zakleté labuti
S. Nejedlý Hasan a Sulejka
J. Malík Pohádka se vrací
neuveden Kouzelná jablíčka čarodějky Brikule
1939 J. Schmoranz Začarované boty
V. B. Plumlovská Honza Nebojsa v zakletém zámku
B. Schweigstill Kašpárkovy čertoviny
1940 A. Suchardová Tři zlaté vlasy děda Vševěda
V. Brtník Jirka, kocour Felix a Kašpárek
J. Průcha Kašpárek u krále větrů
J. Káš Oldřich a Božena
B. Smetana – K. Sabina Prodaná nevěsta
J. Stejskal Pták Avion
1941 V. Kopenec V říši divů a bájí
1942 – 45 nehrálo se
1946 J. Průcha Zakletá labuť
1947 V. Kopenec V říši divů a bájí
B. Schweigstill Krejčí, švec a Kašpárek
Fr. Čech Drak
J. Duchoň Veselé příhody Kašpárka nezbedy
Scheinerová Sokolí pramen
A. Suchardová Tři zlaté vlasy děda Vševěda
B. Schweigstill Ponocný a strašidlo
1948 Fr. Čech Kašpárek, Škrhola a Pivoňka
B. Schweigstill Kašpárek a Ferdáček
K. Driml Šuki Muki
Fr. Čech Pilulky čaroděje Dobroděje
B. Schweigstill Skřítkové u stříbrné hory
V. Kadlec Princezna Juliána a drak Drobeček
J. Schmoranz Začarovaný les
J. Malík Míček Flíček
Fr. Čech Psaníčko pro sv. Mikuláše
Ejem Divotvorná studánka


6. 1. Historie loutkového divadla po roce 1948
Oprava válkou zničené scény byla zdlouhavá. Pravidelné incenování nových pohádek začíná na jaře 1947. Rok 1948 je poznamenán především odchodem agilního, vzdělaného a obětavého režiséra Rudolfa Tomici. Na podzim roku 1948 odchází do Brna, kde se nadále věnuje amatérskému loutkářství. Nejdříve působí v loutkářském odboru Sokola v Brně I., poté spolupracuje s ředitelem Matouškem na scéně Divadla Radost. Ještě před svým odchodem ustavuje svého nástupce, učitele Vladimíra Šťastného.
Vladimír Šťastný přišel do loutkového divadla v roce 1940, v roce 1948 získává funkci režiséra, v letech 1949 – 1965 byl současně vedoucím souboru. Přímím spolupracovníkem Vladimíra Šťastného se stává učitel Jaroslav Šiška, který se uplatnil jako pečlivý inspicient.
Do roku 1950 dochází zejména ke konsolidaci souboru a též majetku loutkového odboru. V roce 1949 dochází k nákupu rozhlasového zařízení, na které divadlo získalo 12.000,- Kčs.
Budovatelská etapa neminula ani uherskobrodské loutkáře. Zdůrazňuje se kolektivní práce, v roce 1950 odpracuje soubor 560 dobrovolných brigádnických hodin a zapojuje se aktivně do různých soutěží kroužků a souborů. V roce 1952 je definitivně zrušeno hnutí Sokola a loutkářský odbor přechází pod hlavičku Závodního klubu Závodů přesného strojírenství v Uherském Brodě. Pro loutkáře však žádná velká nenastala. Soubor se nemohl přestěhovat do prostor budovy Závodního klubu, protože ten nedisponoval hledištěm uzpůsobeným pro loutkové divadlo. Soubor nadále zůstává se svých prostorách nyní již bývalé sokolovny.
V roce 1953 dochází na popud Vladimíra Šťastného a Josefa Dleštíka v vybudování zájezdové skládací scény, která umožňuje divadelníkům vyjíždět za publikem do okolí a zejéna na loutkářské festivaly. Do roku 1953 nepřekročilo loutkového divadlo hranice města a vesnické děti musely do divadla dojíždět s rodiči či v rámci školních představení. První zájezd se konal do Slavičína (1954) na I. krajský festival loutek. Hrána byla inscenace Červený kvíteček v režii Vladimíra Cmírala. O rok později se tento festival již koná ve Zlíně (Gottwaldově), kterého se soubor zúčastňuje inscenací Petr a pan Proto v režii Vladimíra Šťastného. Z obou festivalů si loutkáři přivezli ocenění.
Jak stoupá úroveň souboru i jeho vybavení, stoupá i počet odehraných představení. V roce 1954 bylo uskutečněno jedenáct představení a o rok později jich napočítáme již sedmnáct. Nejhranějšími autory tohoto období jsou František Čech a V. Cinybulk.
Druhá polovina padesátých let je spojena především s úpravami scény. Všechny změny, které navrhli Vladimír Šťastný a Vladimír Cmíral, prováděli loutkáři sami. Hlavní proscénium dostalo jednotný černý rámec, horizont byl napnut na kovový rám, recitátoři byli přesunuti na bok jeviště. Získali tak lepší výhled na loutky. Byly pořízeny nové závěsy, reflektory, výrobník mlhy, nový gramofon i amplióny. Napnutím horizontu vznikla možnost zadní projekce, které doposud nebylo možné využít. Uherskobrodký sál se tak stává nejlépe vybavenou loutkářskou scénou v budoucím okrese Uherské Hradiště.
Významným se pro loutkáře stává rok 1960. Z vlastní iniciativy zorganizuje spolek v místnostech Závodního klubu I. okresní loutkářskou přehlídku. Konala se 10. dubna 1960 a zúčastnili se jí tři soubory, včetně brodského. Oba dva hostující soubory postoupily, brodský soubor byl mimo soutěž. Po ukončení festivalu proběhl aktiv loutkářů, který dokazuje popularitu loutkového divadla na přelomu padesátých a šedesátých let. Soubory hrající s marionetami 50 centimentrů vysokými fungují v Bojkovicích, Uherském Brodě, Luhačovicích. S menšími marionetami (25 – 35 centimetrů) se hraje v Bánově, Dolním Němčí, Dobrkovicích a v Nivnici. Maňásková scéna se nachází (kromě souborů v Uherském Brodě a Bojkovicích) také ve Veletinách, Pozlovicích a v Květné. Na malém prostoru okresu Uherské Hradiště koexistuje deset loutkářských souborů různé úrovně. Dnes, v roce 2009, zde stále funguje pouze jeden.
V roce 1960 získává soubor druhé místo v krajské přehlídce (7. krajský festival loutek) s inscenací hry Kluci, hurá za ním! na motivy knihy Václava Řezáče. Je to ocenění o to cennější, protože hra byla nacvičena s novými členy souboru. Vedle staré gardy V. Šťastného, J. Dleštíka, F. Polanského, S. Šťastné, B. Šťastné, A. Dleštíkové, M. Dleštíkové, J. Šišky či J. Veselky zde začali pracovat žáci osmileté střední školy I. Šterbová, L. Janík, J. Kubík, M. Fialová, V. Novosadová a M. Havránková.
V roce 1961 si stanovuje soubor nová dramatugrická pravidla. Hodlá uvádět kvalitní české texty a každou sezónu inscenovat alespoň jednu dramatickou novinku. Na repertoár se tak dostávají osvědčení prvorepublikový autoři jako Josef Skupa, Frank Wenig či František Langer (méně již „zastaralý“ Bohumil Schweigstill), ale i autoři noví. Vladimír Cmíral upravil pro loutky pohádku Jana Vladislava Janek Pecivál, nasazena je i novinka Františka Kožíka Tři zlí bratři určená původně pro rozhlas.
Polovina šedesátých let 20. století je též bohatá na tvorbu jednotlivých členů souboru. V roce 1964 uvádí Vladimír Šťastný svou vlastní verzi pohádky o Smolíčkovi. A v témže roce inscenuje pohádku Na shledanou, Měsíčku! , příběh o dětech a jejich touze létat. Přání jim ve snu vyplní kouzelný Měsíček a děti se dostávají do vesmíru. Vznikla inscenace s objevnou scénografií a loutkami v kosmických skafandrech. V roce 1965 je uvedena hra Pavla a Vladimíra Cmírala Kouzelník Petr. Jednalo se pásmo krátkých výstupů, které kombinovaly použití loutek závěsných s maňásků. Šlo zejména o to, ukázat dětem technické možnosti loutek a vodičské umění uherskobrodských loutkářů. Názvy výstupů řeknou více: Kachna a saxofon, Vzpírač s činkou, Černoška s kuželkou, Klavírista a další. Nechyběl ani Dupák a ukázka loutek přímo v hledišti. Pořad získal velkou oblibu dětí a podle statistiky souboru navštívilo toto představení 1886 dětí. V roce 1966 je opět uveden Smolíček Pacholíček Vladimíra Šťastného, tentokrát v režii Vladimíra Cmírala.
Konec šedesátých let je poznamenán neustálým odcházením členů. Poslední premiéra v roce 1967 (Karafiátovy Broučci) tento stav potvrzuje. Loutkoherci, studenti z místních škol, se museli naučit náročné vodičské umění. Hlasy loutek byly tentokrát pro nedostatek mluvičů namluveny na magnetogonový pás. Z původních recitátorů zůstali Naďa Ondrůšková a Josef Dleštík. V natáčení museli vypomoci místní ochotníci. Spolupráci přijali nejlepší z nich: Marie Nevrklová a Antonín Coufalík.
Od 15. listopadu 1967 do 15. února 1972 byla činnost loutkářského kroužku pozastavena pro nedostatek členů.
V únoru 1972 je na popud profesora Demla z místního gymnázia obnoven loutkářský kroužek. Má devatenáct členů a vedením je pověřen opět pan Vladimír Cmíral. Plánuje se uvedení jednoduché hry Vladimíra Šťastného O Smolíčkovi. K jejímu uvedení však nedojde. 6. září 1972 vyhořel Závodní klub pracujících. Z veškerého zařízení se podařilo zachránil jen loutky a kroniku.
6. října 1978 si Vladimír Cmíral poznačil do kroniky, že byl položen základní kámen nového Domu kultury. Naděje na obnovení loutkové scény v Uherském Brodě se objevila. Dům kultury měl být otevřen v roce 1981, nakonec se slavnostně otvíral až v listopadu 1984. Díky angažovanosti Vladimíra Cmírala se již od počátku výstavby počítalo s vybudováním loutkového sálu. V osmdesátých letech 20. století se však již stálá loutková scéna s vodičskými mosty považuje na překonanou. A tak náročné Cmíralovy požadavky musí ustoupit variabilitě a multifunkčnosti sálu. Loutkářský sál v visutými lávkami byl nakonec vybudován a dnes se toto řešení ukázalo jako výhodné. Zvednutím mostů vzniká prostor malého jeviště, který je vhodný pro představení s přiznanými vodiči na scéně. V původním plánu byl sál budovaný i pro maňáskovou scénu, ale k dokončení této aktivity již nedošlo.
Na podzim 1985 je obnovena činnost loutkářského kroužku, který zašťiťuje nový Dům kultury ROH. Jeho vedoucím se stává Vladimír Cmíral, který vedl loutkářský kroužek od roku 1965. Na repertoár se dostávají staré osvědčené hry. Cmíralovi jde především o to, aby na těchto inscenacích vybudovala nový soubor. Vždyť z původního souboru pokračovali v práci jen loutkovodičky Květoslava Nágelová, Libuše Macková a Alena Urubčíková. Z recitátorů zůstala jen Naďa Odrůšková. Celý soubor se musel tvořit, učit se loutkářské technologie a získávat zkušenosti u mikrofonu. Soubor disponoval třiceti novými marionetami velikosti 50 centimetrů. V Moravské ústředně v Brně – Únanově vznikly i nové rekvizity a kulisy, které Vladimír Cmíral nechal vyrobit podle nákresů ze starých inscenací.
Pod vedením Vladimíra Cmírala zůstaval soubor inscenačně v padesátých a šedesátých letech 20. století, přesto však vznikaly kvalitní insceance, které se publiku nepodbízely. V roce 1988 je již Vladimír Cmíral vážně nemocný a postupně svou práci předává svým kolegům: Blance Vojancové, Aleně Kročové a Romanu Švehlíkovi.
První režie Blanky Vojancové proběhly v přelomovém roce 1989. Blanka Vojancová vstoupila do souboru jako švadlena a kostymérka loutek. Změny byly pociťovány již o rok dříve, kdy si Vojancová prosadila na již velmi nemocném Vladimíru Cmíralovi vytvoření čistě textilních scén. Využila ji v pohádce Oslíčku, otřes se! a umožnila tak loutkářům rychlou přeměnu scén. Další možnosti nového scénování zužitkovala v pohádce místní autorky Aleny Bartošíkové O studánce Ohloběnce.
Vedení souboru se ujímá na konci roku 1989. Také Vojancová se snaží využít nové možnosti loutkového divadla a odpoutat se od klasických loutkářských technologií. Hledá i nový repertoár. Uvádí například pohádku další místní spisovatelky Ivony Konečné (Vodník a červená aktovka) a po dlouhé době odstraňuje z jeviště malého sálu vodičský můstek a propojuje tak loutky s přímou hereckou akcí na scéně (O pejskovi, který neuměl štěkat).
Na práci Blanky Vojancové navazuje Roman Švehlík, který společně s Lenkou Pláškovou-Škubníkovou a Václavem Špačkem zakládají občanské sdružení Loutkové divadélko – Uherský Brod. Občanské sdružení přebírá veškerý inventář Loutkářského kroužku při Domu kultury ROH v Uherském Brodě a samozřejmě jeho členy. Pro divadlo nastává doba komerční, musí si na svou činnost vydělat. I tato skutečnost vedla členy souboru k většímu odpoutání od klasického marionetového divadla. Bylo nutné vytvořit zájezdová představení, ve kterých se nemohlo počítat s loutkami na dlouhých nitích.
Přelomovou inscenací se stává Perníková chaloupka, ve kterou jsou všichni loutkoherci přiznaní na scéně. Nové výtvarné techniky ve scénografii a vytváření loutek bylo použito v pohádce Ivy Peřinové Kolíbá se velryba. Kontaktní představení vzniklo obnovením populární ruské pohádky Káčátko. Od roku 1993 se tak divadlo snažilo nabídnout malým divákům vždy jednu klasickou inscenaci (s využitím klasického loutkářského mostu a marionetových loutek) a jednu pohádku v moderním pojetí.
Tradice loutkového divadla je velmi silná a projevuje se to i na návštěvnosti. Průměrná reprízovanost klasických her se pohybuje okolo šesti repríz. Představení určená k zájezdům překonávají často počet patnácti repríz.


6. 2. Repertoár

1949 K. Horák Vládce ohnivého křišťálu r. V. Šťastný
Sv. Nejedlý Hasan a Sulejka r. V. Šťastný
Fr. Čech Pohádka na ruby r. V. Šťastný
Fr. Čech Matěj čaruje r. V. Šťastný
L. Tesařová Vodníkova Hanička r. V. Šťastný
E. Skálová Začarovaný Kašpárek r. V. Šťastný
Fr. Čech Štědrý večer r. V. Šťastný
1950 J. Káš Oldřich a Božena r. V. Šťastný
J. Malík Míček Flíček r. V. Šťastný
J. Průcha Kašpárek u krále větrů r. V. Šťastný
Fr. Čech Kašpárkovo vítězství r. V. Šťastný
L. Tesařová Vodníkova Hanička r. J. Šiška
Denk Rímský Černé zlato r. V. Šťastný
R. Kučera Červený kvíteček r. V. Šťastný
R. Kučera Pohádka o zlaté rybce r. V. Šťastný
J. Dleštík Dr. Kašpárek a spol. r. V. Šťastný
1951 L. Tittelbachová Jak Honza vyzrál na princeznu r. V. Šťastný
J. Kopenec O nespokojeném kohoutkovi r. V. Šťastný
M. Lesný Pohádka o slunci r. V. Šťastný
K. Čapek O princezně Solimánské r. V. Šťastný
Fr. Čech Kašpárek vaří živou vodu/
O pyšné base r. V. Šťastný
kol. autorů Kulihrášek r. V. Šťastný
1952 B. Svatoň Sůl nad zlato r. V. Šťastný
R. Kučera Pohádka o zlaté rybce r. V. Šťastný (obn. prem.)
Gernětová Gurevičová Káčátko r. J. Dleštík, V. Šťastný
1953 V. Simanov Aldinova kouzelná lampa r. V. Šťastný, J. Dleštík
A. Suchardová Tři zlaté vlasy Děda Vševěda r. V. Šťastný
R. Kučera Marusja kozačka r. V. Šťastný
Fr. Čech Kašpárkův první krok do života r. V. Cmíral
1954 J. Becker Dvě Maričky r. V. Šťastný
Podhorský Zlatý motýlek r. V. Cmíral
J. Kopta Král žrout r. V. Šťastný
J. Kopenec O nespokojeném kohoutkovi r. V. Šťastný
R. Nešvera Kašpárek – anděl míru r. V. Šťastný
R. Kučera Červený kvíteček r. V. Cmíral
Fr. Čech Kouzelný koberec r. V. Cmíral
1955 J. Malík Míček Flíček r. V. Šťastný
L. Tesařová Vodníkova Hanička r. V. Šťastný
Fr. Čech Pohádka na ruby r. V. Šťastný
J. Kaliba Petr a pan Proto r. V. Šťastný
Z. Skořepa Pohádka o perníkové chaloupce r. V. Cmíral
Fr. Čech Kašpárek vaří živou vodu/
O pyšné base r. V. Cmíral
V. Cinybulk Hračky na cestách r. V. Cmíral, V. Šťastný
1956 J. Průcha Kašpárek u krále větrů r. V. Šťastný
P. Wenigová Čert a Káča r. V. Šťastný
Skupa-Wenig O fousatém Pavlíkovi r. V. Cmíral
Tkalců Fikr Ivan Pecivál r. V. Cmíral
Z. Skořepa Popelka r. V. Cmíral
V. Becker Dvě Maričky r. V. Šťastný
B. Sudaruškin Ivan, selský syn r. V. Šťastný
1957 K. Driml Šuki a Muki r. V. Cmíral
Štorkán Tvrdek Dlouhý, široký a Bystrozraký r. V. Cmíral
Fr. Čech Bezhlavý rytíř r. V. Cmíral
Čapek Šťastný Pohádka o princezně Solimánské r. V. Šťastný
( scénka Šetříme na spartakiádu)
Gernětová Gurevičová Káčátko r. V. Šťastný
1958 Skupa Wenig Adámek mezi broučky r. V. Cmíral
Havlík Kalif čápem r. V. Šťastný
B. Schweigstill Krejčí, švec a Kašpárek r. V. Cmíral
P. Wenigová Čert a Káča r. V. Šťastný
M. Lesný Pohádka o slunci r. V. Cmíral
V. Šťastný Smolíček r. V. Šťastný
R. Kučera Pohádka o zlaté rybce r. V. Šťastný
J. Průcha Kašpárek dvorním lékařem r. V. Cmíral
J. Becker Dvě Maričky r. V. Šťastný
B. Svatoň Sůl nad zlato r. V. Cmíral
1959 V. Šťastný Smolíček r. V. Šťastný
V. Cinybulk Ostrov splněných přání r. V. Šťastný
L. Tesařová Vodníkova Hanička r. V. Šťastný
? Hirsch Děd Všechnosněd r. V. Cmíral
1960 R. Kučera Červený kvíteček r. V. Šťastný
Řezáč Mašek Kluci, hurá za ním r. V. Cmíral
J. Malík Míček Flíček r. V. Šťastný
Gernětová Gurevičová Káčátko r. V. Šťastný
1961 V. Cinybulk Estráda šaška Juchajdy r. V. Cmíral
O. Lukeš Čarovné květiny r. V. Cmíral
1962 J. Vladislav Janek Pecivál r. V. Šťastný
Fr. Kožík Tři zlí bratři r. V. Cmíral
Skupa Wenig Adámek mezi broučky r. V. Cmíral (pro Šumice)
Skupa Wenig O vousatém Pavlíkovi r. V. Cmíral
1963 J. Švarc Zakletí bratři r. V. Šťastný
O. Lukeš Čarovné květiny r. V. Cmíral
1964 B. Svatoň Sůl nad zlato r. ?
V. Šťastný Pohádka o Smolíčkovi r. V. Šťastný
V. Šťastný Na shledanou, Měsíčku! r. V. Cmíral
M. Lesný Pohádka o slunci r. V. Cmíral
1965 V. Cynibulk Zlý dědek Pikuliš r. V. Cmíral
P. a V. Cmíral Kouzelník Petr r. V. Cmíral
1966 V. Šťastný Smolíček Pacholíček r. V. Cmíral
B. Schweigstill Pozor, straší! r. ?
Fr. Langer Kašpárek jako detektiv r. ?
1967 J. Karafiát Broučci r. V. Cmíral

1968 – 1985 nehrálo se

1986 B. Schweigstill Kašpárek jde do světa r. V. Cmíral
1987 M. Lesný Pohádka o slunci r. V. Cmíral
Pokorný Čtvrtek Pohádky o princeznách r. V. Cmíral
J. Knotek Pohádka lesa r. V. Cmíral
1988 F. Wenig Adámek mezi broučky r. V. Cmíral
M. Nohelová Oslíčku, otřes se! r. V. Cmíral
L. Tittelbachová O Smolíčkovi r. V. Cmíral
A. Bartošíková O studánce Ohloběnce r. V. Cmíral
1989 Lada Hoskovec O statečné Máně r. V. Cmíral
P. Grym Honza a drak r. B. Vojancová
Gernětová Gurevičová Káčátko r. A. Kročová a R. Švehlík
M. Nohelová O kozlíčkovi Ivánkovi r. B. Vojancová
Rudloff Vavruška Kašpárek doktorem r. B.Vojancová
1990 R. Kučera Červený kvíteček r. B. Vojancová
I. Konečná Vodník a červená aktovka r. B. Vojancová
A. Suchardová Dlouhý, Široký a Bystrozraký r. B. Vojancová
K. Čapek Pohádka o princezně Zubejdě Solimánské r. B. Vojancová
1991 kol. autorů O pejskovi, který neuměl štěkat r. B. Vojancová
L. Tittelbachová O Smolíčkovi r. B. Vojancová
1992 B. Schweigstill Kuba Všeckosněd r. B. Vojancová
P. Grym Honza a drak r. B. Vojancová
1993 Lada Hoskovec O statečné Máně r. B. Vojancová
Iva Peřinová Pohádka do dlaně r. R. Švehlík
kol. autorů Perníková chaloupka r. R. Švehlík
1994 M. Nohelová Oslíčku, otřes se! r. R. Švehlík
L. Tittelbachová O Smolíčkovi r. R. Švehlík
Iva Peřinová Kolíbá se velryba r. R. Švehlík
1995 Alex Königsmark Café au lait neboli Rum r. R. Švehlík
Vostárek Hrubín Paleček a Budulínek r. R. Švehlík
1996 pouze reprízy
1997 B. Schweigstill Kuba Všeckosněd r. R. Švehlík
I. Peřinová Popelka r. R. Švehlík
1998 Lada Hoskovec O státečné Máně r. R. Švehlík
Gernětová Gurevičová Káčátko r. R. Švehlík
1999 Iva Peřinová Pohádka z lístků kalendáře r. R. Švehlík
2000 kol. autorů Od Palečka po Malíčka r. R. Švehlík
2001 P. Polák Kašpárek v pekle r. R. Švehlík
2002 M. Zinnerová Pohádka pro kočku r. R. Švehlík


7. 1. Ochotnické divadlo po roce 1948
K zániku sokolské a orelské divadelní tradice dochází postupně. Na konci čtyřicátých let 20. století nastává doba sjednocování. Aktivitu v kulturní oblasti převzal největší národní podnik ve městě Závody přesného strojírenství (dnešní Slovácké strojírny, a. s.).Již v první polovině roku 1950 dochází k ustanovení divadelního kroužku, do kterého se přihlásilo 70 pracujících závodu. Na první zkoušku jich přišlo deset.
24. ledna 1951 dochází ke sloučení divadelních ochotníků a vzniká Divadelní odbor při Závodním klubu Závodů přesného strojírenství. Ze zbylých členů (asi 30) bývalého Spolku Lidový dům v Uherském Brodě a nových členů tak vzniká soubor, který má více jak padesát členů. Na ustavující schůzi je dohodnuto, že nový repetoár bude postaven střídavě na činohře, operetě a moderních socialistických hrách. Hru s ideovým podtextem však v padesátých letech nacházíme pouze jednu (J. O. Dunajevský – Dobrý vítr). Vlivem převládajících členů bývalého orelského spolku převažují celá padesátá léta na repertoáru operety, které režim trpí a ty jsou doplňovány českou klasikou, zejména dramaty J. K. Tyla.
Na výpravné operetě Mamzelle Nitouche lze dobře demostrovat fungování souboru a vytváření inscenace. Spolek, ač sjednocený, stále funguje na bázi občanského sdružení, které sice nevytváří zisk, ale musí si své náklady zaplatit. Opereta nebyla levnou záležitostí. Úspěšnost inscenace přinesla spolku čistý zisk 10.216,- Kč. Celkový příjem za odehraná představení byl 69.650,- Kč, ale náklady na inscenaci se vyšplhaly do výše 59.433,-Kč. Ochotníci zaplatily všechny náklady včetně autorských práv.
Výčet některých položek:
Autorská práva 5.937,-
Poplatek NV 7.718,-
Úprava sálu 6.814,-
Půjčovné not 750,-
Půjčovné – kostýmy 1.406,-
Nákup reflektorů 5.418,-
Kostýmy byly zapůjčeny známou firmou Bohuslava Petránka z Kolína (v roce 1951 již přetvořenou na komunální podnik). Zachoval se seznam kostýmů i s udanou výškou těla a objemem hrudníku u každé role.Také propagace incenace nebyla nechána náhodě. Byl propracován seznam všech míst, kde budou plakáty vylepeny (nechybí ani autobus Prakšice – Gottwaldov). Vylepeno jich bylo úctyhodných 200 kusů.
Inscenování bylo režisérem Karlem Kopečkem do detailů promyšleno, na improvizaci nezbývalo místa. Vždyť režisér dával pokyny třiceti dvěma hercům a herečkám a sedmnáctičlennému salónnímu orchestru Bedřicha Rektoříka. Kritika hodnotí dobré herecké výkony a zvládnutou rychlou přeměnu scény. Kritici se shodují, že nejlépe byla provedena třetí scéna (Na dvoře kasáren) a vyzdvihují pěvecké výkony K. Rošické v roli Denisy a A. Coufalíka v roli Celestina. Podobné postupy inscenování nalezneme i v nastudování Strakonického dudáka z roku 1952.
Nová etapa uherskobrodského divadla nastává v roce 1960. Post režiséra přijímá učitel a pozdější ředitel Tomáš Milička. Působil zde více jak dvacet let a po jeho smrti byl soubor přejmenován na Divadelní soubor Tomáše Miličky. Pod tímto názvem působí spolek až do roku 2002. Milička posunul dramaturgii do spíše nenáročných komedií, detektivek a nezapomínal také na pohádky pro děti. Postupně si vypěstoval z nové generace soubor, který vynikal hereckými osobnostmi. Milička byl režisér aranžér, v dobrém slova smyslu, který inscenaci stavěl na herecké kreaci. Sám byl velmi dobrým charakterovým hercem. Herecké kvality souboru se potvrdily i v roce 1982, kdy po smrti Tomáše Miličky dokončuje hru Mrtvý přišel na návštěvu tehdejší reřisér Slováckého divadla Hugo Domes.
V tradici Tomáše Miličky pokračuje ve čtyřech režiích Milan Čechmánek. Nové režisérské postupy přináší až Jaroslav Kovanda. Nynější zlínský výtvarník, sochař a básník, tehdejší učitel výtvarného oboru LŠU připravil v roce 1991 svou vlastní dramatizaci Gogolovi povídky s názvem Houser. Od roku 1985 však již nastudoval pět inscenací s dětským kolektivem Divadlem Za vozem.
Zatímco Tomáš Milička byl typ „hereckého reřiséra“ (počítal s hercem jako určitým typem), Jaroslav Kovanda se projevil jako „despotický“ režisér. Herce a herečky neustále provokoval k novému ztvárnění dramatické situace, nutil je do nekonvenčního (místy stylizovaného) herectví a tomu uzpůsovoval i scénu. V „Houserovi“ využil velkých dřevěných beden, jejichž přemísťováním se obrazy rychle měnily. Z beden se Kovandovi podařilo vytvořil na scéně jak neživé, tak živé věci (např. koně). Změnil se i způsob herectví. Kovandovou specialitou se stala teze: Nenechat herce v klidu. Herec si svou postavou a jejím ztvárněním nebyl do premiéry nikdy jistý. A tudíž o ní stále přemýšlel. Kovanda se nebál změnit aranžmá i na generální zkoušce. Ne všem hercům tento způsob práce vyhovoval a díky tomu se soubor začal rozpadat. I přes velký úspěch Housera na krajských přehlídkách.
Tři roky se hledala nová hra. V roce 1996 předává Kovanda divadelní soubor Romanu Švehlíkovi, který již od roku 1993 vede Loutkové divadélko Uherský Brod. Hodnotit svou režijní, dramaturgickou či principálskou funkci nechci a nemohu. Tu ať posoudí jiní. Zmíním na závěr alespoň několik tezí, se kterými vytvářím repetoár divadla a inscenace.
1. Dramatický text musí vždy oscilovat se společenskou situací, i starý text může vytvářet paralely v současném dění.
2. Inscenace musí být vždy pečlivě připravena, v inscenačním postupu přináší nové prvky, divadlo se stává prostředníkem mezi současnou profesionální a amatérskou scénou.
3. Divadlo Brod je otevřená společnost založená na dobrých mezilidských vztazích, která podporuje a ukazuje možnosti funfování občanské společnosti, ve které občan pracuje nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Není mi známo, proč z patnácti dosud nastudovaných celovečerních inscenací, bylo dvanáct od českých dramatiků (a jedna dramatizace od slovenské autorky). Nabízí se další teze: Nejlepší oscilace společnosti nastává prostřednictvím českých, vlastních autorů. Ti svou společnost znají nejlépe.

7. 2. Repertoár
1950 J. K. Tyl, Piskáček Děvče z předměstí r. M. Večeřa
1951 F. Hervé Mamzelle Nitouche r. K. Kopeček

J. O. Dunajevský Dobrý vítr r. A. Coufalík
1952 J. K. Tyl Strakonický dudák r. A. Coufalík
1953 J. K. Tyl Paličova dcera r. B. Rektořík
1954 J. K. Tyl, Fr. Škroup Lesní panna r. J. Moštěk
1955 nehrálo se
1956 R. Piskáček Děvče z předměstí r. M. Večeřa
1957 M. Matušíková Kristina r. Ot. Moučka
M. Kubátová Jak přišla basa do nebe r. Z. Hefka a Ot. Moučka j. h.
1958 J. Zeyer Doňa Sanča r. M. Kapinus
1959 nehrálo se
1960 Fr. Frýda Sylva r. T. Milička
1961 F. Örsi Černý ventilátor r. T. Milička
bří Černí Kufr a my r. T. Milička
1962 K. Ptáčník Roman a já r. T. Milička
1963 A. Mirodan Slavný muž ze Sing-Singu r. T. Milička
L. de Vega Sedlák svým pánem r. A. Coufalík
1964 O. Daněk Sklenka krétského vína r. T. Milička
O. Železný Případ herečky Madenové r. T. Milička
1965 M. Stehlík Mordová rokle r. A. Coufalík
A. Watkin Anna přechází na červenou r. T. Milička
1966 nehrálo se
1967 O. Daněk 40 zlosynů a jedno neviňátko r. T. Milička
1968 nehrálo se
1969 L. Stroupežnický Mikuláš Dačický z Heslova r. T. Milička
1970 L. Šubrt Komisař odchází r. T. Milička
1971 L. Aškenazy Host r. T. Milička
V. Novák, S. Oubram Strašidlo Bublifuk r. T. Milička
1972 nehrálo se
1973 nehrálo se
1974 nehrálo se
1975 Fr. Kožík Noci na Zvíkově r. T. Milička
1976 B. Palotaiová Přísní milenci r. T. Milička
1977 J. Bourek Plakala princezna plakala r. T. Milička
1978 nehrálo se
1979 nehrálo se
1980 J. Jílek Sůl nad zlato r. T. Milička
1981 nehrálo se
1982 H. Eckert Mrtvý přišel na návštěvu r. T. Milička, H. Domes j. h.
1983 nehrálo se
1984 R. Strahl Případ Adam a Eva r. M. Čechmánek
1985 O. Zelenka Košilka r. M. Čechmánek
1986 C. Goldoni Neotesanci r. M. Čechmánek
1987 nehrálo se
1988 V. Renčín, J. Brabec Nejkrásnější válka r. M. Čechmánek
1989 nehrálo se
1990 nehrálo se
1991 Gogol Kovanda Houser r. J. Kovanda
1992 nehrálo se
1993 nehrálo se
1994 nehrálo se
1995 J. Kovanda Máchova 6 (six) r. J. Kovanda
1996 nehrálo se
1997 N. V. Gogol Ženitba r. R. Švehlík
1998 J. Patrick Rajčatům se letos nedaří r. R. Švehlík
1999 bří Čapkové Ze života hmyzu r. R. Švehlík
2000 V W J Osel a stín r. R. Švehlík
2001 Ron Klíma Srba Theatrum passionale r. R. Švehlík


8. 1. Dětské divadlo
Neopomenutelnou součástí divadelního života v Uherském Brodě je divadlo hrané dětmi. Nebudeme se zde zabývat školními soubory, které většinou vzniknou příležitostně a hrají jeden či dva školní roky, ale připomeneme dva soubory, které rámec školního, zájmového kroužku překročily.

8. 2. Divadlo Za vozem
Počátky Divadla Za vozem spadají do roku 1985. V tomto roce je při LŠU Uh. Brod (dnešní ZUŠ) založeno Divadélko MYŠ. Zakládá jej 14 dětí literárně-dramatického oboru pod vedením učitele Jaroslava Kovandy. První nastudovanou hrou byla pohádka od Aloise Mikulky – O bílé kočičí princezně. Spolupráce s výtvarným a hudebním oborem přinesla nový pohled na dětské divadlo v Uherském Brodě. Napadité kostýmování, jednoduchá, ale funkční scéna jakoby symbolizovala budoucí Kovandův pohled na dětské herectví. Vše je podřízeno dětské fantazii a scéna nesmí být dětskému divákovi na obtíž, naopak, dítě-herec si samo svou dramatickou akcí vytváří často symbolický dramatický prostor.
Tohoto pojetí divadla se Jaroslav Kovanda držel i v další inscenaci Odysseus. Na brodském jevišti se poprvé představuje i jako dramatizátor. Jak sám přiznává, po úporné práci se mu podařilo 12 000 Homérových veršů redukovat na 27 stránek textu. Básně „Slepého pěvce“ bylo nutno dále vysvětlit malým hercům. Inscenace opět vsadila na fantazii a pohybové kreace dětí, které museli bojovat nejen s Kyklopy, ale také s verši. Ve své první velké roli se zde objevuje Vasil Fridrich.
Jaroslav Kovanda se v současnosti prezentuje především jako sochař a básník. Básnická tvorba však byla častou inspirací jeho dětských inscenací. V roce 1989 slavil soubor úspěch na dnes již neexistujícím festivalu dětských divadel Zlaté slunce s pásmem básní Jiřího Žáčka – Aprílová škola. Mladí herci získali hlavní, putovní cenu festivalu.
V září 1989 zakládá J. Kovanda další soubor – Žabinec. Jednalo se vlastně o přípravku LDO ZUŠ. Žabinec uskutečnil pouze jednu incenaci sestavenou z veršů Františka Hrubína – Přijel kmotr z Poličky. První herecké krůčky a ihned úspěch. S tímto pásmem získali mladí 1. místo v okresním kole soutěže dětských dramatických souborů.
Jaroslav Kovanda se snažil, aby děti pochopily, že divadlo (lépe řečeno kumšt) je především řehole, kterou musí člověk žít. A tak aby se soubor co nejlépe poznal, začal organizovat různé výjezdy a zájezdy. Herci tak na vlastní kůži zakusili „divadelní kočovnictví“. V roce 1990 se divadlo vydalo na svou první kočovnou cestu. Kovanda sehnal koně i vůz a základnu ve staré hájence na Mikulčině vrchu. Z této stanice pak odjížděli mladí herci dobývat srdce divadlachtivých turistů i místních obyvatel Kopanic. Hrála se pohádka Pták Ohnivák a liška Ryška.
Kovanda byl dobrý organizátor. V roce 1991 zorganizoval pro divadlo zájezd do Itálie, v roce 1994 se herci zúčastnili divadelní dílny v Canterbury v Anglii a v roce 1996 se soubor představil opět v Itálii. Přímo ve Veroně zahrál svou verzi Shakespearovy tragédie Romea a Julie.
První uherskobrodský kabaret secvičuje Kovanda na jaře 1993. Odvážil se tak díky mladým lidem – gymnazistům, kteří divadlo hráli již na místním gymnáziu, a nyní přešli pod LDO. Kabaret nesl název První zasedání strany Placatých HZAMS. Výraznou roli zde sehrál Vasil Fridrich. Představení bylo tak úspěšné, že se hrálo i v Městském divadle ve Zlíně.
V září 1993 odchází Jaroslav Kovanda z místní ZUŠ a s ním i všichni žáci LDO. Divadlo J. Kovandy pokračuje pod novým názvem Divadlo za vozem. Zkoušky a vystoupení probíhají v Domě kultury. Podaří se realizovat pohádka Jana Jílka – Hloupý Honza, dále Robinson a Romeo a Julie. Velkým experimentem se stala inscenace Romea a Julie, kterou soubor hrál na námět Shakespearův, ale převyprávěl ho svým originálním způsobem – pomocí zástupných slov (jazykolamů) a zobecňujících gest. Proto tato inscenace slavila úspěch i v Itálii. Porozumět mohl každý. Ve vlastním textu Ráj na 5 chtěl Kovanda navázat na úspěch Romea a Julie. Vzniklo opět zajímavé představení, ale již nešlo o nic objevného a podobné postupy se opakovaly.
Na podzim 1997 přechází soubor pod právní ochranu Domu dětí a mládeže v Uherském Brodě, kde vlastně působí dodnes. Odcházejí však silné herecké osobnosti a Kovanda není schopen nacvičit novou hru. Omezuje se proto pouze na pásma básní (Sedmá hlava, Želva, Makarony; Cirkus Bruno). Z posledních velkých inscenací souboru musíme jmenovat pohádku na motivy německé pohádky bří Grimmů – O jednoočce, Dvojočce a Trojočce, která opět účelně a vtipně propojovala Kovandovu dramatizaci s hereckou akcí dětí a nápady scénografickými.
Jaroslav Kovanda „utíkal“ od divadla několikrát. Od uherskobrodských ochotníků utekl v roce 1996, kdy předal pomyslné divadelní žezlo Romanovi Švehlíkovi. S Divadlem za vozem se rozloučil v roce 2006. Soubor předal svému žáku Josefu Kollerovi, herci Městkého divadla Zlín.
Závěrem bych chtěl poznamenat, že Divadlo za vozem bylo a je typickým dětským divadlem. Má za sebou velké úspěchy i pády. O tom ví Kovanda své. Vždy totiž záleží na tom, jaké děti se sejdou, zda vytvoří tvůrčí kolektiv a tím i tvořivou atmosféru, která může být často nabourána jedním neukázněným dítětem. I když to chtěl Kovanda mnohokrát vzdát, práce se mu zdála zbytečná či nesmyslná, vychoval řadu mladých lidí, kterým kumšt zavoněl a dělají ho dál. Za všechny jmenujme úspěchy Vasila Fridricha, Jitky Joskové, Josefa Kolera či Jitky Kostelníkové. Ti všichni si „kovandovskou“ školou prošli. Další zůstali u Divadla Brod: Rudolf Jedounek, Zuzana Daňková-Chramostová, Marie Rapantová a další. To jistě není špatná bilance.

8. 3. Repertoár

1986 A. Mikulka O bílé kočičí princezně
1987 Homér-Kovanda Odysseus
1989 J. Žáček Aprílová škola
1990 Fr. Hrubín Přijel kmotr z Poličky (Žabinec)
1990 ? Pták Ohnivák a liška Ryška
1991 Homér-Kovanda Lstivý Odysseus
1993 J. Kovanda První tajné zasedání strany Placatých HZAMS
1994 J. Jílek Hloupý Honza
1995 Defoe Kovanda Robinson
1996 Shakespeare Kovanda Romeo a Julie
1997 J. Kovanda Ráj č.1
1997 J. Kovanda Ha ha mlet
1998 M. Macourek Sedmá hlava, Želva, Makarony
1999 J. Kovanda Cirkus Bruno
2001 J. Kovanda Kdo je na světě nejhloupější
2002 Grimmové Kovanda O Jednoočce, Dvojočce a Trojočce
2003 J. Kovanda Vraní král
2004 Grimmové Kovanda Jednoočko, Dvojočko a Trojočko
2005 J. Kovanda Pohádka o nemocné kuří nožce
2006 kol. autorů Líbání nekrásných dívek


8. 4. Dětský divadelní soubor Libuše Svobodové
8. 5. Repertoár

1964 G. Luongo Pohádka o zlaté knize
1969 H. Hauser Zajíček Doveda
1970 Jiráková Deborová Dřevěný zámeček
1971 H. Stehlíková Karolína líná
1972 V. Radikovská Zajíček Mucánek

1981 A. Mikulka O bílé kočicí princezně
Hastrmaní princeznička
1983-4? R. Lošťák Poněkud ztracená princezna
Zajíček Mucánek
1985? J. Horák Zvířátka a loupežníci
1987 J. Novák O Honzovi a víle Verunce
1988 Vlk, koza a kůzlátka
1989 H. Hauser Zajíček Doveda ?


Další příležitostné soubory

1952 J. K. Tyl F.Škroup Fidlovačka r.B. Neřima (Československá strana socialistická)
1954 O. Nedbal Vinobraní r. B. Neřima (Div. Kroužek ZK Slováckých cihelen)

9. 1. Divadlo Brod jako pokračovatel divadelní tradice
9. 2. Důvod fúze
Od roku 2000 dochází ke stále většímu hereckému propojení obou uherskobrodských souborů: Spolkového loutkového divadélka a Divadelního souboru Tomáše Miličky. Toho výhodné personální propojení se však projevuje problémy organizačními. Především je třeba si uvědomit, že vedle sebe existují dvě občanská sdružení jako právnické osoby, oba spolky musí vést účetnictví a podávat daňová přiznání. Značka divadla je pro mnohé diváky nečitelná: na plakátech se objevuje jako spolurealizátor „loutkové divadélko“ a mnohým není jasné o jaký projekt vlastně jde.
Po dlouhých diskuzích dochází k riskatnímu kroku – ke sloučení souborů a změně názvu divadla. Byla dohodnuta tato pravidla:
 nový název se bude vztahovat k místu působení div. souboru
 název souboru nesmí obsahovat jméno žijícího či nežijícího člena souboru
 bude deklarována návaznost na divadelní tradici v Uh. Brodě.
V roce 2002 tak oficiálně vzniká nové občanské sdružení Divadlo Brod. Do čela
sdružení byl zvolen Roman Švehlík s funkcí principála, jeho zástupcem pro loutkové divadlo pak Blanka Vojancová. Rozhodovalo se mezi mnoha názvy. Nápadité bylo například označení „BRODvej“ Libora Talaše, ale nakonec v hlasování zvítězil název méně invenční leč zapamatovatelný. Alespoň současné zkušenosti ukazují, že označení přešlo do povědomí lidí a je používané.
Po roce 2002 dochází k proměně dramaturgie. V rámci stanov musí divadlo připravit nejen inscenaci pro dospělé, ale též nejméně jednu inscenaci pro dětské publikum. Z přehledu repertoáru vidíme, že se to daří. Díky fúzi souborů může Divadlo Brod připravit i inscenačně náročné pohádky (Pohádka o studánce Ohloběnce, Sněhová královna, v přípravě Popelka a princ), což dříve nebylo možné. Dramaturgie pro dospělé se snaží o žánrovou pestrost, a tak dochází ke střídání lehké múzy s múzou tragického podtextu.
Od roku 2001 dochází též k poklesu stálých členů souboru (z 33 členů v roce 2001 na 20 členů v roce 2007). Tento stav je způsoben zejména fluktuací mladých herců, kteří odejdou na novým zaměstnáním, studují apod. Soubor se chlubí nejmladším hercem regionu a snad i republiky (Kryštof Švehlík si v pohádce A. Bartošíkové odbyl svůj herecký křest ve 3 měsících svého života v roli dcerky) a též nejstarším ochotnickým hercem této oblasti (Bohuslav Křivda nacvičuje roli rakousko-uherského inspektora ve svých 68 letech).
Krédem souboru je oslovit publikum a sdělit mu určité poselství. Členové souboru nemají ambice jezdit po přehlídkách a hledat jen nové herecké či režijní postupy. Cílem je vytvořit moderní, sdělné, inspirativní představení určené k diskuzi.
Jako současný principál si nedovolím hodnotit kvality tohoto souboru. Nedokáži se odprostit od blízkých vztahů se svými kolegy, ale několik úspěchů souboru zmínit musím.
Soubor si zahrál na barokním zámku Kuks (2002). Předvedl zde s obrovkým úspěchem pašijovou hru Theatrum passionale. Hosty představení byli například světící biskup Dominik Duka či Bořek Šípek. Se svým pásmem Pocta V W J účinkovali na celostátním shluku Werichovců ve Vsetíně (2002), na kterém jim byla vytknuta poklona samotným vrchním bidelníkem. Kromě Kuksu (Hradec Králové) si herci zahráli v Olomouci, Brně, Ostravě, Vyškově, Uherském Hradišti, Břeclavi, Kojetíně, Otrokovicích, a snad ve všech okolcích obcí. Podařilo se přivést na svět inscenaci pohádky místní spisovatelky a sběratelky pověstí Aleny Bartošíkové. V souvislosti s tím byl vydán první oficiální kompaktní disk O studánce Ohloběnce, který je dostupný v obchodech. Tato pohádka je tak úspěšná, že se i po čtyřech letech po premiéře drží na repertoáru.
Sám za sebe jsem rád, že se daří inscenovat i náročná témata jako středověkou Marketu Lazarovou nebo velmi intimní zpověď Boženy Němcové ve hře Dávno, dávno již tomu. A největší radost mám z rozzářených očí malého dětského diváka. A protože o lístky na pohádku Divadla Brod musíte bojovat, věřím, že zaséváme v dětech semínko fantazie a tolerance k druhým. Což není k zahození.
Na závěr uvádím ocenění, která uherskobrodsští divadelníci v posledních letech získali.

1999 Ceny za nejlepší ženský a mužský herecký výkon ve hře Rajčatům se letos nedaří Jaroslavě Tchořové a Romanu Švehlíkovi – Trdloviny Festival Vyškov
2000 Cena za nejlepší režii a dramaturgii Romanu Švehlíkovi (Ze života hmyzu) – Divadelní festival Kojetín
2001 Cena za hudební doprovod k inscenaci Osel a stín Aleně Jurčíkové-Šilerové – Divadelní festival Kojetín
2001 Cena za nejlepší mužský herecký výkon Jiřímu Nešporovi a Romanu Švehlíkovi
v inscenaci Osel a stín – Divadelní festival Kojetín
2005 Cena za nejlepší ženský herecký výkon Marii Nešporové ve hře Marketa Lazarová – Valašské křoví Slavičín
2005 Čestné uznání Bohuslavu Křivdovi za herecký výkon ve hře Marketa Lazarová - Valašské křoví Slavičín
2005 Cena za hudbu k inscenaci Markety Lazarové - Valašské křoví Slavičín
2006 Čestné uznání Alexandře Svobodové za herecký výkon ve hře Dávno, dávno již tomu - Valašské křoví Slavičín
2007 Cena za nejlepší mužský herecký výkon Romanu Švehlíkovi v roli Vlka (O vlku a kůzlátkách) – Hvozdenský měšec pohádek
2008 Cena za nejlepší ženský herecký výkon Emě Jurkové v roli Popelky v inscenaci Popelka a princ - Hvozdenský měšec pohádek
2008 Cena za nejlepší ženský herecký výkon v roli Blaženy Lence Sasínové (inscenace: Tonka Šibenice) – Divadelní festival Kojetín
2008 Cena dětské poroty pro loutkovou pohádku O vlku a kůzlátkách – Divadelní přehlídka Napajedla


9. 3. Repertoár

2002 R. Švehlík Pocta V W J r. R. Švehlík
L. Talaš Zákon stability r. L. Talaš
V. Káňa spol. Rychlé frézy r. R. Švehlík
L. Tittelbachová O Smolíčkovi r. R. Švehlík
2003 A. Bartošíková Pohádka o studánce
Ohloběnce r. R. Švehlík
2004 Genětová, GurevičováKáčátko r. R. Švehlík
V. Vančura Marketa Lazarová r. R. Švehlík
J. Patrick Rajčatům se letos nedaří r. R. Švehlík (obnov. premiéra)
2005 Fr. Pavlíček Dávno, dávno již tomu r. R. Švehlík
H. Ch. Andersen Sněhová královna r. R. Švehlík
B. Schweigstill Kašpárkovo pometlo zametlor. R. Švehlík
2006 F. Wenig Adámek mezi broučky r. R. Švehlík
P. H. Cami Opilcovo dítě rež. dohled R. Švehlík
2007 M. Truxová O vlku a kůzlátkách r. R. Švehlík
L. Aškenazy Tonka Šibenice r. R. Švehlík
M. Nohelová Oslíčku, otřes se! r. R. Švehlík
S. Tále Hra o hřbitově r. R. Švehlík
2008 J. Jílek Popelka a princ r. R. Švehlík
2009 P. Polák Červená Karkulka
a Perníková chaloupka r. R. Švehlík
I. Konečná Barevné sny r. R. Švehlík
Peška-Galuška Slovácko sa súdí r. R. Švehlík





Literatura:
Brockett, Oscar G.: Dějiny divadla. Praha: Lidové noviny, 1999.
Knap, Josef: Zöllnerové. Praha: Obris, 1958.
Kol. autorů: Pocta univerzity J. A. Komenskému. Praha: Univerzita Karlova - Karolinum, 1991.

Kol. autorů: Uherský Brod; Minulost a současnost slováckého města. Brno: Blok, 1971.
Kol. autorů: Vlastivědný věstník moravský. Ročník XLII. 1990. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1990.
Kronika Loutkářského odboru „Sokola“. Archív Divadla Brod.
Kyrmerzer, Pavel: Divadelné hry. Bratislava: Slovenská akadémia vied, 1956.
Orelská kronika. Archív Muzea J. A. Komenského v Uh. Brodě.
Sokolská kronika. Archív Muzea J. A. Komenského v Uh. Brodě.
Staročeské drama. Praha: Československý spisovatel, 1950.
Táborský, Vojta S.: Dějiny venkovských divadelních společností. Praha: Svaz československého herectva, 1930.
Zemek, Petr: Bartoškova kronika. Uherské Hradiště: Tomáš Ježek – Ottobre 12, 2004.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':