Databáze českého amatérského divadla

Texty: DUBSKÁ Alice: Čeští lidoví loutkáři a jejich opony. Rkp. úvodu ke kapitole Kočovní marionetáři publikace Malované opony českých divadel, 2009

Čeští lidoví loutkáři a jejich opony

První čeští loutkáři začali v českých zemích působit v druhé polovině 18. století. Po příkladu cizích loutkářů, kteří k nám přijížděli od skončení třicetileté války stále častěji, hráli s marionetami na kukátkovém jevišti hry o Faustovi, Donu Juanovi, Herkulovi a Alcestě či hraběnce Jenovéfě, tedy vesměs hry, které tehdy byly na repertoáru loutkářů v celé Evropě. Samozřejmě, že loutky a prvky loutkového divadla se v našich zemích vyskytovaly už mnohem dříve např. v magických či náboženských obřadech a v lidových zvycích. V ranném středověku to byly zejména nejrůznější spodové loutky, s kterými komedianti bavili diváky na trzích a jarmarcích a také různé mechanické systémy s pohyblivými figurami, na nichž byly předváděny biblické výjevy nebo mystéria. Avšak právě rozšíření marionet - loutek shora ovládaných na drátě - které se svou antropomorfní podobou a pohybovými možnostmi přibližovaly představě člověka-herce, znamenalo zcela novou etapu ve vývoji loutkového divadla v Evropě a u nás začátek novodobé historie českého loutkářství.
Nejstarší, zatím známý český loutkář, náchodský měšťan Jan Jiří Brát, hrál s marionetami již v 60. letech 18. století, ale již koncem tohoto století se loutkovému divadlu věnovala řada loutkářů z později známých loutkářských rodů: Kopečtí, Meissnerové (později Majznerové), Vídové, Dubští, Lakronové (též Lagronové), Finkové, Kočkové ad. Druhou vlnu nárůstu loutkářů můžeme datovat do druhého desetiletí 19. století, do doby pro skončení napoleonských válek, kdy se houfně objevovali noví loutkáři, ale hlavně se tomuto divadelním druhu věnovaly již další generace prvních loutkářských rodin, které se rozrůstaly a větvily. V souvislosti s tímto zintenzivněním loutkářské činnosti, s předáváním profesních zkušeností otců na své nástupce, se celkově stabilizovala tehdejší inscenační praxe a z toho vyplývající inscenační styl, příznačný pro české lidové loutkářství až do poloviny 20. století.
Typický lidový marionetář jezdil po českém venkově z vesnice do vesnice, z městečka do městečka. Měl většinou vůz, na kterém dopravoval svou rodinu i celé své divadelní vybavení. Scéna, která byla nápodobou barokní kukátkové scény, byla z tohoto důvodu jednoduchá, skladná a lehce transportovatelná. Loutkář měl často pouze několik typových dekorací, především vesnickou náves, pokoj v chalupě, rytířský sál, zámeckou zahradu či les, jež odpovídaly tehdejšímu repertoáru. Jeho nejcennější majetkem byly loutky. Právě ony byly podstatnou složkou výtvarné působivosti jeho produkcí, na které si zakládal, proto se obracel především na profesionální řezbáře, kteří zaručovali, že jejich loutky budou jak po řemeslné i konstrukční stránce, tak s hlediska výtvarného pojetí odpovídat jeho požadavkům. K významným řezbářům loutek v této první historické etapě českého loutkářství patřili zejména Mikoláš Sychrovský z Mirotic, Antonín Sucharda, otec i syn z Nové Paky, později Josef Alessi z Prahy a další. Jejich nejlepší dochované práce, které jsou dnes ozdobou řady českých muzeí, vypovídají o úsilí loutkářských principálů oslovit diváky nejen dějem, zajímavou zápletkou či komickými výstupy, ale zapůsobit i na jejich vizuální představivost.
Ale dříve než loutkář zazvonil na zvoneček a představení začalo, byla tu ještě opona, která skrývala jeviště zrakům nedočkavých diváků. Opona byla tím, co jako první působilo na divákovy dojmy, byla jakousi vizitkou principála, úrovně jeho divadla, vážností jeho cílů a proto byla pro něho důležitá. O oponách prvních českých loutkářů, které se bohužel nezachovaly, nemáme žádné informace. Snad první zmínku o oponě lidového marionetáře lze najít v eseji Karla Rotha Čeští marionetáři, která vyšla v Lumíru v roce 1851. Roth ve své práci, která je v podstatě prvním příspěvkem k poznání českého loutkářství, popisuje typ českých kočujících marionetářů, jejich životní styl, repertoár, typický způsob deklamace i jejich loutky a dekorace. Stylem, který osciluje mezi věcným popisem a úsměvnou ironií Roth píše: "Po obou stranách jeviště visejí dva malovaní Turci s vytasenými šavlemi .... Jeviště samo zahaleno jest v šero mystické starou oponou, na nížto se zříceniny jakéhosi angela s rozmašírovanou lirou nacházejí". Poněkud konkrétněji si všímal loutkářských opon Karel Procházka, katolický kněz, který na základě svých rozhovorů s marionetáři a pozorováním jejich produkcí napsal v roce 1904 studii O loutkových divadlech v časopise České květy: "Úprava divadla našich loutkářů bývá prajednoduchá. Na př. divadlo, jež Landgraf podědil po Vinickém nemělo ani opony. Za to Landgraf pořídil si později oponu a na ni si dal vymalovat Příchod Čechů. Později na novou oponu hrad Trosky. Tuto oponu má teď Jan Kaisr a starý Landgraf dal si malovati od Vysekala z Kutné Hory na nynější svoji oponu : Karlův Týn. Kočkův otec na oponě mel: Břetislava a Jitku od Šroma z Vlachova Březí. Zašla věkem. I dal si mladý Kočka tolikéž od Vysekala v Hoře jako Landgraf namalovati oponu zase s Břetislavem a Jitkou. A když na cestě z Nepomuku někde ji vytrousil, Pokorný, malíř v Plzni namaloval mu novou oponu: Karlův Týn". Tyto dvě citace jakoby ve zkratce naznačovaly vývojový trend, který ostatně dokládá řada loutkářských opon, které se dochovaly ve sbírkách různých muzeí. Zdá se, že původní klasicistní motivy s mytologickými, biblickými či symbolickými výjevy byly v průběhu druhé poloviny 19. století často vystřídány motivy z českých dějin. Patřily k ním opony s příchodem Čechů do dnešní vlasti, věštící Libuše, setkání Libuše s Přemyslem, s postavami Břetislava a Jitky, Jan Žižky, Prokopa Velikého, Jana Jiskry z Brandýse a další. Oblíbené byly i opony s vyobrazením památných míst českých dějin, např. již zmíněny Karlův Týn. Je zjevné, že zatímco loutkářský repertoár se v této době měnil jen velmi pozvolna a většiny loutkářů hrála stále tradiční hry, opony českých loutkářů, které loutkáři obměňovali i několikrát v průběhu svého působení, odpovídaly v druhé polovině 19. století společenským proměnám doby, právě svými oponami se mnozí principálové hlásili k zjitřenému vlasteneckému cítění svých diváků.
K nejznámějším malířům loutkářských opon patří Jindřich Boška z Vlachova Březí a Jan Vysekal z Kutné Hory. Je ovšem jisté, že malířů opon pro lidové loutkáře bylo hodně, bohužel autory mnoha dochovaných opon už dnes nelze identifikovat a také u mnoha opon se nedá určit ani loutkář, který je vlastnil. Přesto všechny tyto opony, často pozoruhodné svou výtvarnou hodnotou, z dob, kdy staří loutkářů přinášeli svým divákům až do zapadlých vesniček často jako jediní silný divadelní zážitek, jsou jakýmsi poselstvím tradičních loutkářů do dnešních dnů.
Alice Dubská

Související Osobnosti

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':