Databáze českého amatérského divadla

Texty: Randák, Jan: Mýty, Vlastenectví, texty J. Randáka, red. Vítězslava Šrámková. Texty pro publikaci Malované opony českých divadel, 2009

Mýty české historie
Jan Randák

„Dvě jsou známky neomylné národnosti: dějiny a jazyk, čili historie a literatura, plody národního života.“ Tuto myšlenku napsal roku 1827 v Časopise českého muzea Josef Jungmann a při zpětném pohledu na posledních zhruba dvě stě let vývoje moderní české společnosti ji nelze než potvrdit. Historie totiž skutečně hrála jednu z nejvýznamnějších rolí při formování novodobého českého národa po celé 19. století i v desetiletích 20. věku. Důvod je jednoduchý – právě dějiny, ony příběhy a obrazy o minulosti, jsou neopomenutelným nástrojem při vytváření kolektivních identit, mezi nimi i té národní, v našem případě tedy české. Protože právě historie nám dokáže sdělit, kým jsme, odkud jsme se vzali a kam bychom měli směřovat. Právě historie nám říká, že jsme Čechy a Češkami, že území, jež obýváme, je územím naším, že nás spojuje něco, co lze nazvat společným kulturním i historickým dědictvím. A ztotožnit se s českými dějinami, jak jsou nabízeny v učebnicích dějepisu, v mnoha odborných syntézách i dílčích studiích, znamená přihlásit se k „našim“ předkům, do řady za slavné i tragické postavy národních dějin, ať už jsou to panovníci, duchovní, lidé práce či intelektuálové. Slovy historika Jiřího Raka k 19. století: „Jestliže byl národ pojímán jako svého druhu mystická jednota předků, současníků i potomků, stala se i národní minulost společně sdíleným osudem, společným dědictvím celého národa, jehož každý uvědomělý příslušník se nyní mohl hlásit i k slavným panovníkům a k členům nejproslulejších rodů jako ke svým předkům.“
Nicméně naši představivost či představivost našich předků nedokáže oslovit kdejaká historie, především ne ta v učebnicovém, popřípadě striktně odborném podání. Identitotvorné jsou především ty obrazy o minulosti, jež dokáží oslovit myšlení a především city a emoce svého publika. Obrazy a příběhy, které jsou nositelem nějakého poselství, jasného ponaučení, a především ty, jež pojednávají o výjimečnosti, popřípadě jedinečnosti daného kolektivu, skupiny, v našem případě českého národa 19. a 20. století. V ojedinělost, ba jedinečnost vlastních dějin pak věřili i naši obrozenečtí předci. Z jejich pohledu byla v české historii vystopovatelná kontinuální linie tragického vývoje i slávy. Dobový publicista Jakub Malý to charakterizoval jednoznačně: „Národ český jest bez všeho nadsazování jak dle povahy, tak i dle osudů svých jediným úkazem toho spůsobu v Evropě, a potřebí jest, aby nám vědomí toto pevně se v mysli zakořenilo k důkladnému poznání sebe a spasitelnému poučení.“ Jak by ne, vždyť se stačí podívat zpět do předminulého století a zjistíme, co že vlastně hrálo v historickém vědomí našich předchůdců významnou roli. Byl to především slovanský dávnověk obsažený v rukopisných padělcích, Kollárově Slávy dceři či Palackého Dějinách národu českého; dále kníže Oldřich a jeho vztah s prostou českou selkou Boženou; hrdinný i tragický osud Přemysla Otakara II. s jeho smrtí na Moravském poli; čeští husité coby bojovníci údajně za národní myšlenku proti křižákům ztotožňovaným naprosto samozřejmě s němectvím; Bílá hora – symbol národní katastrofy a počátek temného věku.
Ovšem podobné stereotypní, ba až mytizující představy o národní historii měli i Češi a Češky ve 20. století. Stačí se podívat, jak často byla česká historie v různých dobách přepisována, jak se měnila pomyslná znaménky u jednotlivých událostí a postav, jen aby zapadaly do nějakého chtěného obrazu národní minulosti. A vždy s cílem formovat identitu českého kolektivu v různých politických režimech a uspořádáních, ať to byla první republika, protektorát či Československo po únoru 1948. Každý režim, každé uspořádání chtělo svou podobu historie, s níž se měla česká společnost ztotožnit. Historie tak v mnoha případech a v různých dobách na sebe brala spíše podobu historického mýtu. Ten pak našel své ztvárnění ve veřejném prostoru v sochách i památnících, ve formě literárních i výtvarných děl a v neposlední řadě, a to je náš případ, i na divadelních oponách. I ty totiž měly promlouvat ke shromážděnému publiku a předávat mu žádoucí poselství.
S odkazem na známého českého historika Dušana Třeštíka tudíž přiznejme, že člověk je zvíře mýtotvorné – bez vyprávění, jež dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to však být vyprávění živé, ne pouze soubor holých pouček. A znalec náboženství rumunského původu, Mircea Eliade výstižně konstatoval, že „Historická událost sama o sobě, byť byla sebevýznamnější, se v lidové paměti neudrží, ani její památka nevznítí básnickou představivost, leda že by se tato událost těsně blížila mytickému modelu.“


Praotec Čech
S praotcem Čechem je spojen prakticky nejvýznamnější mýtus táhnoucí se celými českými dějinami, neboť pověst spojená s touto legendární postavou je zároveň pověstí nejen o osídlení zdejší geografické oblasti, ale především o jejím pojmenování a původu obyvatelstva. Tedy nahlédnuto optikou 19. století – pověstí o původu a kořenech českého národa. První písemný záznam o příchodu Čechů je poprvé uveden v Kosmově kronice, nicméně notoricky známý Čechův výstup na Říp s jeho legendárním proslovem nalezneme zaznamenaný až v Dalimilově kronice z počátku 14. století. Punc skutečnosti však celé pověsti dodal až v 16. století známý fabulátor Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české. Celý příběh o Čechovi doplnil o mnoho podrobností, ba dokázal nejen přesně datovat příchod Čecha s jeho družinou rokem 644, ale znal i datum jeho smrti a Čechův věk – praotec měl zemřít roku 661 ve věku 86 let. Pochován pak měl být na úpatí Řípu v oblasti dnešní obce Ctiněves.
Jan Randák


PŘEMYSL ORÁČ
Podobnou roli jako bájný Praotec Čech, jenž dal jméno naší zemi a jejím obyvatelům, sehrál v české společnosti – od středověku až po 20. století – legendární Přemysl Oráč. Jak to, že oráč ze Stadic dosedl podle pověsti
jednoho dne na český knížecí trůn? Informátorem nám budiž Kosmas. Podle tohoto kronikáře žili dávní Čechové v jakémsi „zlatém věku“ neznajíce majetku ani zákonů. Teprve postupně se mezi nimi objevila touha po bohatství a jmění. Tento zvrat však přinesl potřebu mít vážené osoby – soudce, kteří by řešili jednotlivé spory a nepravosti. Mezi nimi vynikl Krok, po jehož smrti si lid vybral za nástupce jednu z jeho dcer – Libuši, ženu s věšteckými schopnostmi. Když ale rozhodovala spor dvou bratrů o hranice jejich pozemků, jeden z nich se ohradil proti skutečnosti, že muže soudí žena. Všechny národy přece mají ve svém čele muže, jen Čechům vládne žena! Dotčená Libuše na druhý den svolala shromáždění, na kterém dle Kosmase rozhodla: „Aj, vyberte ze středu svého posly, nechť jdou na stranu severní, děla kněžna Libuše, za horami oněmi je říčka nevelká, Bílina zvaná. Na jejím břehu viděti jest vesnici, jež Stadice slove. Za vsí se úhor nachází - dvanáct kročejů zšíři, dvanáct kročejů zdéli… Ten budoucí kníže váš oře se dvěma voly. Je-li vám libo, vezměte koně, řízu, plášť a přehozy a jděte tomu muži vzkaz vyřídit ode mne i lidu a přiveďte sobě knížete a mně manžela. Muž ten má jméno Přemysl. Jeho potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův (…).“ Poselstvo následující Libušina koně zamířilo ke vsi Stadice. A nalezlo orajícího muže, kterého poslové přivedli ihned do Prahy. Přemysl si vzal Libuši za ženu a ujal se vlády nad českou zemí. Česká středověká společnost dostala touto pověstí doklad o původu svých panovníků, moderní český národ pak odkaz na lidovost svých kořenů. Ovšem pověsti o oráčovi coby zakladateli vládnoucí dynastie se objevují i u jiných slovanských národů, ba doložitelné jsou také u Germánských Gótů.
Jan Randák

Libušina věštba
Jedním z oblíbených námětů obrozenecké historické, literární či obrazové tvorby byla kněžna Libuše a její věštecké nadání. Zajímavé při tom je sledovat, jakým způsobem česká společnost 19. století s touto, dnes mytickou postavou dávné panovnice nakládala. Především se pro naše obrozenecké předky stala Libuše postavou z reálné historie. Libuše představovala doklad o vyspělé minulosti národa a české samostatnosti. Vždyť „doložena“ byla nejen středověkými kronikářskými texty, například Kosmou. Své místo, a to zásadní, nalezla v Rukopise zelenohorském. A toto literární falzum se v době svého „objevení“ těšilo až nekritické důvěře. Spolu s Libuší byly českými vlastenci brány vážně i její věštby. Formující se česká společnost vnímala Libušiny vize především jako výzvu k sobě samé. Literární historik Vladimír Macura v této souvislosti připomněl, že „Libušiny věštby nebyly jen součástí fantaskního, romaneskního koloritu, vnímaly se jako výzva k přítomnosti, aby připravovala jinou budoucnost.“ Libuše se tak díky svým proroctvím proměnila i v národní symbol, znak dávných kořenů národa a jeho nadějí. Centrální místo mezi Libušinými vizemi zaujala věštba věnovaná Praze a její velikosti. Nelze se proto divit, že právě Praha zaujala v obrozenecké imaginaci výsostné postavení. Podle Vladimíra Macury představovala Praha v symbolické rovině soubor emblémů s minulostním příznakem, byla symbolem Vlasti – svatým místem. Tvořila prostor, v němž se aktuálně prožívané české znovuzrození stýkalo, či dokonce přímo prolínalo se sakrálním prostorem vlasteneckých představ a idejí.
Jan Randák



HORYMÍRŮV SKOK

Jedním z dokladů, jak silně je historické vědomí společnosti ovlivňováno různými obrazy vybraných událostí, je i pověst o odvážném vladyku Horymírovi a jeho koni Šemíkovi. Pověst se poprvé objevila ve fantaskní Kronice české Václava Hájka z Libočan, odkud si nalezla cestu i do Starých pověstí českých Aloise Jiráska. Podle legendy došlo mezi českým knížetem Křesomyslem a neumětelským vladykou Horymírem ke sporu o těžbu stříbra. Horymír byl obviněn a knížetem Křesomyslem odsouzen za zničení dolů a zařízení potřebných k jeho těžbě v Březových Horách u Příbrami. Před smrtí ho měl údajně zachránit jeho kůň, který s ním přeskočil vyšehradské hradby. Udivený kníže následně Horymírovi udělil milost, Šemík svůj skok ovšem nepřežil. Jde o událost vymyšlenou, nicméně otázkou zůstává její původ. Pokud by byla dílem až doby Václava Hájka z Libočan, pak by nemohla patřit mezi staré české pověsti. Srovnávací výzkumy ovšem zdůrazňují podobnost této legendy s obdobnými rytířskými vyprávěními, jak je známe ze západní Evropy, mimo jiné i ze známé legendy o Tristanovi a Izoldě.
Jan Randák

PRUTY SVATOPLUKOVY

Velkomoravský kníže Svatopluk zaujímá v historii zvláštní postavení. Bezpochyby byl nejvýznamnějším velkomoravským vládcem, nicméně jeho strategie několikerého „převlékání kabátů“ v průběhu budování moci může oslabovat jeho morální kredit. Deváté století ovšem smýšlelo jinak, než naše korektní současnost. Co každopádně nelze opominout, je skutečnost, že v průběhu jeho vlády v letech 871-894 dosáhla Velká Morava největšího mocenského rozmachu. Vedle své historické podoby se ovšem dochoval Svatopluk v historickém povědomí české i moravské společnosti jako moudrý panovník nabádající potomky k svornosti, tedy jako autor ponaučení s univerzálním poučením. Území své říše rozdělil mezi tři syny Mojmíra II., Svatopluka II. a Představa (historicky jsou však doložitelní pouze první dva jmenovaní). Před smrtí si je k sobě zavolal, podal jim tři svázané pruty a postupně je vyzval, aby je zkusili zlomit. To se jim nepodařilo. Pruty pak rozvázal, každému podal jeden. Ty už synové zlomili snadno. Svatopluk se jim snažil vštípit, že jen ve vzájemné svornosti udrží zemi v prosperitě a rozkvětu a odolají tlakům sousedních států. Smír však synům vydržel pouze krátce. Brzy po otcově smrti mezi nimi vznikly rozbroje a s nimi započal i postupný úpadek a rozpad Velké Moravy. Pověst o Svatoplukových prutech se v povědomí lidu zachovala a v různých dobách mohla být a také byla aktualizována jako memento pro zachování svornosti a spolupráce, především v prostředí českého národa.
Jan Randák

BÁJE RUKOPISŮ
Nedílnou součástí procesu vytváření kolektivní identity mnoha evropských národů formujících se v 19. století byly odkazy na slavnou historii daných kolektivů. Své specifické místo v nich pak zaujaly velké národní eposy. Těch najdeme v evropských kulturních dějinách této doby mnoho. Za všechny jmenujme finskou Kalevalu, skotské Písně Ossianovy, ruské Sovo o pluku Igorově. Konečně v českém prostředí měly sehrát tuto roli, a po několik desetiletí i sehrály, rukopisy Královédvorský, „objevený“ v září 1817 Václavem Hankou, a rukopis Zelenohorský, jenž se objevil v listopadu roku 1818 v zásilce pošty adresované nejvyššímu zemskému purkrabímu, hraběti Františku Kolovratovi. Oba dokumenty představovaly v očích tehdejší společnosti, jež je vskutku nadšeně přivítala, skvělé doklady dávné kulturní vyspělosti starých Čechů. Ve svých Úvahách a vzpomínkách starého vlastence napsal publicista Jakub Malý v souvislosti s oběma nálezy nadšeně: „V obou rukopisech představoval se nám netušený dosavad obraz ryze slovanské kultury starověku našeho, jímž nezůstalo nepohnuto žádné srdce české, ano povznešeno se cítilo každé zvýšenou hrdostí národní (...). Národ, jaký vystupuje v těchto neocenitelných památkách našeho písemnictví, jest národ hodný svrchované úcty (...).“ Jak by ne, vždyť sám Josef Dobrovský datoval Rukopis královédvorský do let 1290-1310. Rukopis Zelenohorský, o jehož pravosti ovšem Dobrovský pochyboval, pak byl podle dobových odhadů ještě starší – pocházet měl údajně již z 9. století! Svou roli hrály obě údajné památky až do známého sporu o jejich pravost, v němž byly odhaleny jako literární falza. S touto skutečností se však mnoho Čechů vyrovnávalo jen těžko.
Jan Randák

ŽIVOT STARÝCH ČECHŮ
Jedním z mnoha charakteristických rysů života české společnosti 19. století a utváření její národní identity bylo vytváření stereotypů nejen o vlastních dějinách, ale rovněž i o vlastním charakteru, vlastnostech a národních rysech. V rámci této tendence si pak své místo nalezly obrazy o dávných slovanských předcích, neboť staří Češi, to byli v dobových představách staří Slované. A česká společnost 19. věku si své slovanské předky vskutku proměnila v lákavý a podmanivý ideál. Tak Jan Kollár o nich ve svém pojednání O dobrých vlastnostech národa slovanského soudil, že: „Nakolik jen původ, příběhy a skutky tohoto národu známy jsou, nikdy a nikde nenalezneme u Slovanů příklad surovosti anebo ukrutnosti a zhovadilosti, ale všudy jakousi zvláštní vlídnost, krotkost, pokojnost, takže mu někteří, ne bez příčiny, jméno holubičího národu dávají, tj. tak krotkého a nevinného jako holubice.“ V této souvislosti pak nepřekvapí ani dobový, rovněž idealizující náhled historika Františka Palackého na údajnou demokratickou organizaci těchto předků: „Nejstarší u Slovanů způsob ústavy státní hodil se jen pro národ pokojný, bezelstný a v politickém ohledu ještě nedospělý. (…) Vláda jejich byla veskrze demokratická. Pročež neznali s počátku ani knížat dědičných, ani rozdílu stavů. Všechna veřejná moc u nich brala původ a vznik svůj z náboženství a otcovství.“
Jan Randák

OLDŘICH A BOŽENA
Historické vědomí jednotlivců i kolektivů je často formováno různými srozumitelnými popularizacemi dějinných námětů – obrazy, pověstmi, beletrií, divadlem či v moderní době filmem – spíše než odbornou historickou tvorbou. To platilo i pro český národ na počátku 19. století, jenž si hýčkal různé pověsti s historickými tématy, neboť ukazovaly, podobně jako známá pověst o Oldřichovi a Boženě, národní minulost v ideální a líbivé podobě. Obrozenecká společnost se mohla s příběhem Oldřicha a Boženy setkat i na divadelních prknech, a to díky Antonínu Josefu Zímovi, který napsal a roku 1789 vydal stejnojmenné drama. Zímovi se podařilo sestavit dílo, jež oslovilo emoce vznikajícího českého kolektivu. Jak bylo v této době typické, opřel se při zpracování námětu o Kroniku českou Václava Hájka z Libočan převzal i jeho stereotypy a idealizace. Zímův Oldřich je tělem i duší vlastenec, odmítá za ženu německou kněžnu a raději volí „obyčejnou“ českou selku. Bez odezvy nemohl být rázný Oldřichův monolog s dobově aktuálním přesahem: „Ovšem že sláva česká skrze to by vzrostla, kdybych se s císařem příznit chtěl, ale já se obávám usazení cizího národa v Čechách, který kdybych jen jednou v zemi české vštípil, s tíží bych jej vykořenil.“ Navíc byl Oldřich bytostným demokratem: „Mlčte s vaší urozeností! – kdo byl první otec lidského pokolení? – Zdaž Krok, první soudce v Čechách, jaký kníže byl? – A zdaž i Přemysl chlapského rodu nebyl? – (...) jakoby sedlák nebyl dílo rukou Božských? Jako kníže, vladyka a zeman. – Ano, když na to přijde, upřímnějšího ti sprosťáci bývají srdce, nežli jeden z těch.“
Jan Randák

BŘETISLAV A JITKA

Romantický příběh o mladém Břetislavovi, který byl okouzlen pověstmi o kráse mladé Jitky barvitě vylíčil již Kosmas: „Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. Ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji.“ Mohlo by se tedy zdát, že Břetislav byl především „chlap“, který se rozhodl jednat takříkaje po svém. Ovšem zapátráme-li v historických pramenech, pak se nám celá situace ukáže v poněkud jiném světle. Pokud totiž Břetislav Jitku skutečně chtěl za manželku, pak mu moc jiných možností nezbývalo. Byl sice potomkem knížete Oldřicha, ten ho však zplodil se svou družkou, nikoliv ženou – Boženou. Břetislav byl tudíž levoboček. Jitka ze Svinibrodu (ze Schweinfurtu) pocházela z rodu Babenberků, s nímž měli Přemyslovci dobré vztahy. Ty měly být stvrzeny i sňatkem. Pro svůj původ však byl Břetislav limitován. Proto věc řešil pravděpodobně roku 1021 únosem Jitky z rodinného kláštera. Někteří historici soudí, že Jitka byla o akci zpravena předem – sám Břetislav totiž nebyl za svůj odvážný počin nijak potrestán. Nedlouho po únosu následoval sňatek.
Jan Randák

PŘÍCHOD VĚROZVĚSTŮ

Cyril a Metoděj – bratři ze Soluně, dva slovanští věrozvěsti, kteří jsou v české společnosti až dosud prezentováni jako poslové vyspělé byzantské kultury na úsvitu našich dějin. Zapojení obou bratrů do pomyslného národního pantheonu bylo stvrzeno i volným svátečním dnem na počátku července. A není to jen současný stát, kdo kolem soluňských misionářů rozvinul různé náboženské, národní či politické příběhy a legendy. Zářným příkladem mohou být snahy představit oba věrozvěsty jako předobraz české otevřenosti východním vlivům v době po 2. světové válce. Cyrilometodějská tradice slovanské kultury a vzdělanosti se prý měla táhnout jako červená nit celými českými dějinami od 9. až do 20. století. Podívá-li se však na věc historik, ztrácí jasný a pozitivní obraz soluňských bratří své kontury. Podle Dušana Třeštíka nemělo jejich působení s národním písemnictvím a kulturou mnoho společného – šlo pouze o to vzdělat moravské duchovenstvo v domácím jazyce, nikoliv v obtížné latině. Zásluhy neměli bratři ani o zavedení křesťanství na Moravě. Velkomoravská aristokracie začala budovat kostely již před příchodem Cyrila a Metoděje. Jejich příchodem se ani nerozhodovala otázka „politické“ příslušnosti Velké Moravy k Západu, či Východu. Rostislav povolal byzantské misionáře z pragmatické ptořeby vzdělat domácí duchovenstvo. Velká Morava tím měla zrovnoprávnit své postavení mezi tehdejšími křesťanskými státy. Nešlo o vytváření slovanské kulturní sounáležitosti, jak to chtěli vidět naši obrozenečtí, ale i prvorepublikoví či poúnoroví předci.
Jan Randák

KARLŠTEJN
Mezi pomyslné dominanty českých dějin nepatří jen významné postavy či události, ale také budovy. Samy o sobě jsou jen hmotným bodem zasazeným do krajiny. Lidská představivost je však dokáže leckdy proměnit v symboly, jež upomínají, nebo by měly upomínat na významné okamžiky či zmiňované postavy dějin. Mezi takové hmotné symboly a vskutku výrazné stavby, jež jsou z pohledu české společnosti obdařeny nadčasovým významem, patří i středověký Karlštejn odkazující k „zlatému věku“ českého středověku – k době panování Karla IV. Oblíbenost tohoto místa je zřetelná i v množství pověstí, které tento hrad v minulosti opředly. Za všechny jmenujme legendu o zákazu vstupu žen, jež se dočkala i svého dramatického ztvárnění z pera Jaroslava Vrchlického – Noc na Karlštejně.
Jan Randák
HUSITÉ
Zvláštní místo v povědomí české společnosti zaujímalo husitství a muž, od něhož toto středověké hnutí odvodilo své pojmenování – Jan Hus. Reflexe husitství přitom v průběhu předcházejících staletí prodělala průběžné změny od postupného zapomnění až po nekritický obdiv. Jak napsal ve své knize o národních mýtech Bývali Čechové Jiří Rak, husitství z národní paměti postupně mizelo od 16. století. Změna nastala až koncem 18. století, když se začal formovat moderní český národ. Došlo především k aktualizaci dvou postav – symbolů husitství: Jana Husa jako symbolu pravdy, ducha a sebeobětování pro vyšší cíle a hodnoty a Jana Žižky coby ztělesnění válečné slávy, statečnosti, hrdinství a samozřejmě i vlastenectví. Oba tito aktéři národní minulosti pak společně prezentovali neporazitelnost pravdy a jejích obhájců, ať již svádějí boje svým duchem či se zbraní v ruce. Zvláštního postavení se tak dostalo husitství například v dějepisném díle „otce národa“ Františka Palackého. Ten z něj učinil jednu z vrcholných fází českého dějinného vývoje, když tvrdil, že husitům šlo v prvé řadě o svobodu, jež „všude jest právem přirozeným.“ Publicista Emanuel Arnold v práci Děje husitů s zvláštním vzhledem na Jana Žižku roku 1848 se zřetelnou dávkou idealizace napsal, že v případě svého konečného vítězství mohli husité vytvořit v Čechách demokratickou republiku. Podobně nekritickým tezím husitství a jeho představitelé neunikli ani ve 20. století. Stačí vzpomenout marx-leninskou historickou tvorbu po únoru 1948, jež z Jana Husa a husitů činila jakési středověké sociální revolucionáře.
Jan Randák

BÍLÁ HORA
Obraz národní minulosti vytvářené v 19. století nevyprávěl jen o slavných dějinách, kulturní vyspělosti, významných vítězstvích, zkrátka o národních úspěších. Své místo v něm zaujaly i momenty tragické, jež však zpětně poukazovaly na heroičnost a význam českého národa. Mezi centrální symboly národní identity proto patřila i Bílá hora – symbol národní pohromy a třistaletého úpění. Ačkoliv se ve skutečnosti roku 1620 konala na Bílé hoře „pouze“ dvouhodinová bitka, podle některých historiků vlastně šarvátka, přesto se tento střet v historickém povědomí české společnosti 19. věku proměnil v katastrofu obřích rozměrů a nedozírných následků, v událost stojící na počátku dlouholeté národní poroby v podobě germanizace, rekatolizace v čele s jezuity či odchodu české elity do zahraničního exilu. Ačkoliv se z pohledu 19. století jednalo o událost vzdálenou prakticky tři staletí, mnoho z českých vlastenců mělo spojeno tuto lokalitu s až traumatickými pocity. Sám František Palacký prý odmítal na toto místo byť jen vstoupit. Bílá hora totiž pro mnohé z nich představovala z historického hlediska moment přetržení dosavadní kontinuity českých dějin od středověku přes „národní“ husitství, dobu poděbradskou až k předbělohorské společnosti s její oceňovanou kulturní a jazykovou vyspělostí. Jednoznačně to formuloval Václav Beneš Třebízský – Bílá hora, „místo to Čechům po veškeré časy náramnou ztrátu připomínající. Zde zlomena byla sláva Čechů, zde potlačen byl národ český, zde zavržen byl jazyk mateřský, zde domohli se nadvlády Němci (...).“
Jan Randák

JAN ÁMOS KOMENSKÝ
V očích moderní české společnosti 19. i 20. století představuje porážka stavovských vojsk na Bílé hoře jednu z centrálních událostí českých dějin. Proměnila se v symbol úpadku, nástupu doby germanizace a kulturního temna. Zemi bylo tehdy nuceno opustit mnoho výrazných osobností. Mezi exulanty, kteří se nechtěli smířit s nastupujícími poměry, například s nedobrovolným přestupem ke katolictví, patřil i Jan Ámos Komenský, dle Riegrova slovníku z roku 1865 „nejslavnější muž a poslední biskup Jednoty bratří českých“. Komenský však neopustil českou zemi ihned po porážce stavovského povstání. Nějakou dobu se skrýval na různých místech Čech a Moravy, určitý čas působil v Brandýse nad Orlicí. Do exilu odešel až roku 1628 a poté působil jako teolog a pedagog v řadě evropských krajin a svými díly si získal značný věhlas v celé nekatolické Evropě. Jeho naděje na návrat padly s koncem třicetileté války uzavřením vestfálského míru roku 1648. S vlastí se symbolicky rozloučil spisem Kšaft umírající matky Jednoty bratrské. V paměti české společnosti se postupně proměnil v symbol tíže nuceného odchodu z vlasti a nelehké cesty bez domova, zakončené spočinutím v cizí půdě. Tento obraz Komenského byl aktualizován především v době národního obrození v první polovině 19. století, odkud se postupně přenášel do dalších let.
Jan Randák

PSOHLAVCI
Zapátráme-li v kolektivní paměti české společnosti, zjistíme, že jen několik historických mýtů předcházejících generací se v ní dochovalo ve své původní podobě až do dnešních dnů. Mezi ně patří legendární obraz Chodů a jejich revolty. Povědomí o chodské historii bylo formováno především Jiráskovým románem Psohlavci, byť již rok před jejich knižním vydáním byla roku 1885 odhalena pamětní deska Jana Sladkého-Koziny na jeho statku v Újezdě. O deset let později, kdy uplynulo dvě stě let od jeho plzeňské popravy, byl dokonce na vrchu Hrádek nad Újezdem postaven Kozinův pomník. Eduard Maur v knize Paměť hor připomíná důvody, proč Chodové uchvátili české národní hnutí 19. věku: česká společnost, vymezující se vůči všemu německému, oceňovala jejich službu při ochraně hranic, odolnost vůči poněmčení i národopisný svéráz, v němž spatřovala prvky staré slovanské kultury. V představách českých vlastenců se stali Chodové symbolem boje za svá tradiční práva proti cizáckému panstvu.
Jan Randák

KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ

Z řady představitelů formujícího se českého národa 19. století vystupuje několik postav, jež svými schopnostmi, činností, výkony a rozhledem zastínily řadu svých současníků. Vedle Josefa Jungmanna, Františka Palackého a Boženy Němcové k nim náleží novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský. A právě o posledně jmenovaném napsal Jan Erazim Sojka v knize Naši mužové: „Karel Havlíček, proslavený v celé vlasti české, žije v hloubi srdce národa českého! – Památka jeho neuhasne, a kdykoliv národ český se rozhovoří o svobodě politické, o rázných a poctivých charakterech, kteří za doby novověkého rána vymaněním ducha národního z pout nevolnictva blaženější jali se vlasti české připravovati budoucnost, vždy rozpomeneme se na velkého toho mučedníka svobody politické, jenž dal vlasti vše, co měl (…).“ Po vykázání do tyrolského Brixenu a zvláště po smrti v roce 1856 se Havlíček v mysli české společnosti proměnil v legendu. Stal se rekem na bojišti za národní svobodu a mučedníkem. K rychlosti, s níž rozvinul jeho kult, napomohla i snaha rakouských úřadů této mytizaci zamezit.
Jan Randák

NÁROD SOBĚ

V průběhu druhé poloviny 19. století prezentovala česká společnost své vlastenectví masovými akcemi i hmotnými symboly – sochami, památníky, pamětními deskami atd. Příkladem těchto snah o „čechizaci“ veřejného prostoru byla i několikadenní slavnost pokládání základního kamene Národního divadla v roce 1868. „Velkolepá, nikdy dosud nepřekonaná slavnost založení Národního divadla v Praze byla vrcholným vyzářením našeho vlasteneckého cítění a ideálního snažení,“ napsal o ní dobový publicista Servác Heller. Národní divadlo bylo současníky vnímáno jako velkolepý pomník národní kultury. Základní kámen jedné z nejoficiálnějších národních budov české společnosti 19. století byl současníkům představován jako základ národní budoucnosti, jako pomyslná setba velikých děl a skutků. Nejvýmluvnější byla v tomto ohledu slavnost převozu základního kamene z památné hory Říp, jehož při vjezdu do Prahy vítal jásot podle dobových svědků asi 80000 lidí.
Jan Randák

DĚLNICKÉ DIVADLO
Dělnictvo – pojem, jenž dnes, díky dějinné zkušenosti soudobé české společnosti, budí spíše skepsi, možná úsměv, a v někom snad i obavy. V době formování dělnického hnutí v průběhu 19. století, a zvláště na jeho konci, se tato část společnosti jevila jako sebevědomá síla, která věděla, co chce, a byla ostatními náležitě respektována. Především přelom století byl v jejím znamení: masové demonstrace za všeobecné volební právo měly úspěch, takže v roce 1907 byla v rámci habsburské monarchie uskutečněna volební reforma; dělníci byli lákáni do řad českých politických stran, jež si uvědomily přinejmenším početní význam „pracující třídy“, byť měly obavu z proklamovaného dělnického internacionalismu povyšujícího identitu třídní nad národní. Dělnictvo se v očích mnohých jevilo jako ta část společnosti, jíž by měla patřit budoucnost. Zajímavé je přitom sledovat strategii, s níž vstupovalo do veřejného prostoru a soutěžilo o sympatie společnosti – využívalo různá provolání, letáky, masová shromáždění i plakáty a kladlo důraz na vizuální zpodobnění: svalnatý, dobře rostlý, sebevědomý muž, často s nějakým pracovním náčiním, nejlépe kladivem, hleděl do dáli ke světlu. Proletariát se vehementně hlásil o slovo a bylo by chybné devalvovat jeho tehdejší ambice odkazem na neúspěch komunistického panství v části Evropy v 2. polovině 20. století. Dělnictvo či sociální otázka obecně k české moderní společnosti 19. i 20. věku neodmyslitelně patřily.
Jan Randák

SOKOLOVÉ

Období 19. století bylo časem, kdy se Evropa měnila v kontinent národních států. Možnost sebeurčení však byla podle tehdejšího přesvědčení uznána pouze těm národům, jež byly považovány z hlediska velikosti, kultury i ekonomiky za životaschopné, ba dokonce schopné expanze. Na pozadí těchto názorů se odvíjelo myšlení představitelů českého hnutí druhé poloviny 19. století, mezi nimi i mluvčích Sokola. Příkladem budiž programová stať Miroslava Tyrše Náš úkol, směr a cíl, otištěná roku 1871: „Veškeré dějiny tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště jsou věčný boj o bytí a trvání, v němž podlehne a vyhyne, co je nadále neschopné k životu a je pro celek závadné.“ Tyrš chápal, že zárukou národní budoucnosti je především zdravá a činná přítomnost. Odsud plynul pro české Sokoly závazek zachovat národ „při té všestranné jarosti, při té stálé a svěží síle, při tom tělesném, duševním a mravním zdraví, které nedá národům odumřít (…).“ Tělo se proto stalo významným nástrojem vytváření identity národa a zosobněním národní hodnoty a síly. V nacionalistických představách hrálo tělo srozumitelnou roli – bylo vnímáno jako metaforické vyjádření národní společnosti. Výkonnost, efektivita či rychlost cvičence Sokola měla zrcadlit sílu a schopnosti celého národa. Vzdělávání a sílení těla znamenalo v symbolické rovině vzdělávání a sílení národního kolektivu. Sokolové měli stát na stráži českého národa, připraveni postavit se na odpor vůči každému pokusu o jeho ohrožení.
Jan Randák

OSVOBOZENÍ
„Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných kulturních států světa.“ Takto nadšeně promluvili v říjnu roku 1918 prostřednictvím Provolání Národního výboru československého k lidu československému známí muži 28. října. Jejich vyjádření reflektovalo zakladatelský čin a oznamovalo počátek nové národní, respektive státní éry naší společnosti. V euforii z nabyté svobody se hovořilo se o konci třistaleté poroby, o „odčinění Bílé hory“ atd. S odkazy k národnímu obrození byl nový stát vnímán jako vyvrcholení dosavadních emancipačních snah předchozích desetiletí a zároveň jako počátek demokratické existence českého, respektive československého národa. I tato doba potřebovala své symboly, jejichž prostřednictvím by vytvářela a upevňovala svou novou kolektivní identitu. Byl zde především Prezident Osvoboditel – T. G. Masaryk, vzor par excellence, dále jeho blízký spolupracovník Edvard Beneš. Byli zde Sokolové ztělesňující národní sílu a připravenost k obraně vydobyté svobody. A byli zde legionáři, kteří nasazovali v průběhu první světové války životy na různých místech tehdejšího rozbouřeného světa. V dobové představě byla stále živá myšlenka zděděná z 19. věku – není národního státu, jenž by nevznikl z války. Prokázaná připravenost českých legionářů k nejvyšší oběti pro ideál vlasti a národa byla z tohoto zorného úhlu jedním ze základních předpokladů národní existence. Smrt mnohých z nich na válečném poli pak zavazovala pozůstalé Čechy a Češky k zachování a obraně hodnot a vizí, za něž legionáři položili své životy.
Jan Randák

SVOBODNÁ VLAST
Období druhé poloviny čtyřicátých let 20. století se v rámci české společnosti neslo ve znamení mnoha společenských, hospodářských i politických změn. Jednalo se o dobu vskutku přelomovou, s níž tehdejší lidé spojovali mnoho nadějí. Druhá světová válka totiž v dobovém myšlení nepředstavovala konflikt vedený na straně dohodových mocností s cílem nastolit předválečné poměry neúspěšného liberalismu. Jak připomněl britský historik Eric Hobsbawm – nebyla bojem za vojenské vítězství, ale za lepší společnost. V zasažených státech toužila většina obyvatel po hmatatelných, zřetelných společenských změnách založených na poučení z předválečné ekonomické i politické krize třicátých let, jež se neměla opakovat. Na mnoha okupovaných územích tak byla představa osvobození od nacismu spojena s vizemi sociální revoluce či alespoň citelné transformace. Eduard Táborský, blízký spolupracovník Edvarda Beneše, se ve své brožuře O novou demokracii v září 1945 jednoznačně ptal: „A není-li možný ani návrat k září 1938, jak by bylo lze vrátiti se k únoru 1920, kdy naše revoluční ústavodárné shromáždění schválilo naši ústavu? Návrat takový by ani nebyl žádoucí. (...) my si ani nejsme s to představit, že bychom se zase měli vrátit do toho, co bylo.“ Poválečná doba totiž měla svá očekávání, na ně pak navázal po únoru 1948 komunistický režim se svou propagandou plnou až kýčovitě krásných vizí šťastného věku plného hojnosti, blahobytu, usměvavých pracovníků budujících v táboře míru spokojenější budoucnost československé vlasti. Vize však zůstala ve skutečnosti nenaplněnou představou a idealizující obrazy mnohým ze současníků zhořkly...
Jan Randák


SOUČASNOST
Pátráme-li po kořenech a inspiracích maleb na českých divadelních oponách, dojdeme v naprosté většině případů k 19. století, maximálně k době první republiky. To bylo období formování a upevňování české národní identity prostřednictvím odkazů do minulosti, plné různých stereotypů vnímání sebe sama, sousedů, nepřátel atd., stereotypů, jež se vtělily i do kulturních představ národního kolektivu. Proto na oponách najdeme postavy a události národní mytologie, reálné stavby a historické aktéry, ovšem opět v mytizujícím kontextu. Nepřekvapí tedy, že na oponách nenajdeme prakticky vůbec výjevy zachycující dějinné události z času po květnu 1945, respektive po únoru 1948. Nikde nepotkáme usměvavé budovatele, nesetkáme se s žádnou alegorií vyjadřující šťastnou budoucnost, žádného politika či pracující. Přitom pro komunistický režim byla typická snaha obsadit veřejný prostor nejen prostřednictvím manifestací, názvy ulic a náměstí, ale také symbolicky – sochami, pamětními deskami, výtvarnými díly.
Opona, coby rozsáhlá plocha k zaplnění, se pro agitaci nabízela. Můžeme se tudíž ptát, proč právě divadlelní opony stály mimo tlak režimu, respektive tomuto tlaku odolaly…



Vlastenectví a vlastenčení
Jan Randák
Vlastenectví a vlastenčení – stejný kořen slova a jak rozdílné významy a konotace. Na jedné straně vlastenectví coby jedna z nejvyšších hodnot chování, jednání i myšlení českého člověka 19. století. Na straně druhé vlastenčení – ironizující označení pro plané řečnění, prázdná slova a ploché zaštiťování se vlastí a národem. Jsou to i dvě dimenze formování novodobého českého národa v průběhu 19. století. Ostatně tento rozpor vnímali i sami obrozenci a dehonestující výrazy „vlastenčit“ a „vlastenčení“ tvořily nedílnou součást jejich slovníku. Nedělejme si iluze, česká společnost národního obrození nebyla ideálním kolektivem, v němž by každý měl rád každého a všichni byli vespolek bez sporů a názorových diferencí.
Třicátá, ale hlavně čtyřicátá léta 19. století byla jakýmsi obdobím dozrávání českého národního kolektivu. Hlavní úlohu tehdy již nehrála výlučně úzká vrstva vzdělanců, jako byli Jungmann, Šafařík nebo Palacký. Tyto autority sice zůstávaly v čele hnutí, nicméně novým faktorem dávajícím národnímu hnutí tvář se stalo měšťanstvo. Romanticky založený bouřlivák Josef Václav Frič o těchto poměrech s odstupem doby napsal: „Zpozoroval jsem totiž ke svému překvapení, že mimo hloučku pouhou literaturou živořících, učeným prachem všechen zápal v sobě umořujících vlastenců probouzel se v samém jádře lidu, zvláště ve vrstvách drobného měšťanstva mocný ruch národního sebevědomí, jemuž postačilo několik jen v masu vržených, jadrných hesel, aby jimi povzbuzen byl k rozjímání nad žalostným svým stavem a k úsilovné, občanské činnosti pro vymanění se z tísně jsoucích poměrův.“

Znalost češtiny jako předpoklad pro vstup do vlastenecké společnosti byl v této době v měšťanském prostředí naplněn. Došlo tak k růstu základny potenciálních vlastenců. Ovšem naprostá většina z nich se stala pouhými konzumenty, kteří nekriticky přijímali vše, co jim bylo předloženo v českém či slovanském obalu. Tato doba je obdobím prvních českých bálů, merend či koncertů, jež se nemohly obejít bez sentimentálních deklamací umožňujících dosud pasivním vrstvám podílet se na tvorbě českého společenského života. Tyto akce uspokojovaly vlastenecké potřeby měšťanských vrstev a umožňovaly jim zažít obrození národa bezprostředně na sobě samých. Většina vlasteneckého života byla organizována právě v jejich rámci. Tím ovšem současně docházelo k rozmělňování vlastenectví, což se následně stalo terčem kritiky. V dobových pramenech se setkáváme s kritickým poukazováním na masové vlastencování a hejslovanštění. O vlastenectví obrozující se české společnosti by se mnohdy dalo hovořit dokonce jako o módě. V takovém kontextu nutně musela mít větší úspěch česky psaná „Kuchařka“ Magdaleny Dobromily Rettigové než Máchův Máj.
Hladu po vlastenectví odpovídala kvalita velké části tehdejší tvorby s národním obsahem. Z dnešního pohledu šlo často o velmi naivní díla. Jednotlivé počiny byly hodnoceny spíše podle kvality jazyka, než podle umělecké úrovně. Dá se říci, že skoro každý výtvor, ať dobrý či špatný, byl považován za vlastenecký čin a byl tak širší společností chápán. Naštěstí se našli v českých řadách tací, kteří na ono hejslovanštění a vlastencování dokázali řádně upozornit, byť se to neobešlo bez zlé krve a osobních sporů. Mezi prvními byl Karel Havlíček Borovský se svou štiplavou kritikou jednoho z románů tehdy oblíbeného Josefa Kajetána Tyla: „… Ale i nám, sprostým lidem, začíná již být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují. Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělání národu.“


VLAST
Slovo vlast se stalo v průběhu 19. století jedním z nejdůležitějších pojmů procesu formování moderního českého národa. Tvořilo nedílnou součást myšlení a vyjadřování několika českých generací, které tento pojem zatížily nanejvýš kladným významem a pozitivními emocemi. Zajímavé přitom je sledovat konkrétní případy jeho užití. Jak upozornil Vladimír Macura ve známé knize Znamení zrodu, představovala vlast ještě na počátku 19. století pojmenování nejen ve smyslu rodné země, ale obecně ve smyslu území, např. polední vlast, polární vlast atp. S postupem let se však význam tohoto slova konkretizoval. Čechům tento pojem sloužil k označení pro rodnou zem, ale zároveň v širších geografických souvislostech odkazoval na celé územní rozšíření Slovanů. Odtud bylo také odvozeno obrazové ztvárnění vlasti – alegorické ženské postavy, velmi často chápané jako matka Slovanů či v našem případě Čechů a Češek. Máme tak co do činění s vlastí vymezenou na jazykově etnickém základě. Česká vlast představovala místo odvěkého, současného i budoucího života českého národa, jenž se o ně dělil a ke konci století i soupeřil s německo-jazyčným obyvatelstvem.
Jan Randák

KDE DOMOV MŮJ?
Mocná národní idea se v průběhu 19. století dotýkala prakticky všech stránek života české společnosti, a nemohla se tak vyhnout ani prostoru, neboť národ byl mimo jiné vnímán jako teritoriální jednotka a pospolitost. Určitý krajinný typ se proto stal jedním z masových symbolů i českého národního hnutí. Území představovalo hodnotu spjatou s mnoha emocemi. Tak to alespoň dokládá mnoho dobových písní, básní či obrazů. Jak pravil český historik Miroslav Hroch: „Promítnutí národa do prostoru se v 19. století stalo jakousi všeobecnou kulturní potřebou, nejprve u státních národů, ale záhy také v masové fázi národních hnutí. (…) Národní prostor byl chápán jako domov a měl proto své kvalitativní charakteristiky jako národní krajina.“ Snad i proto se ptal zpěvák národní písně, kde že je jeho domov, aby ihned poté popsal jeho ideální podobu s loukami, šumícími bory, pahorky porostlými sady, listnatými i jehličnatými lesy. Naši předci v 19. století měli vnímat a také často vnímali území svého národa, svou vlast, jako zemi krásnou, úrodnou, zkulturněnou pilnou prací předchozích generací a obehnanou přirozenou hranicí jednotlivých pohoří, jež tvoří z českého území jakousi přirozenou pevnost chránící po staletí český národ před jeho nepřáteli.
Jan Randák

HEJ, SLOVANÉ
Doba 19. století byla časem, kdy si mnoho evropských národů vytvářelo stereotypní obrazy sebe sama i svých sousedů či vlastní národní mýty. V nich byla velmi často vůdčím motivem slavná minulost, jež se měla stát především argumentem pro další existenci toho kterého národního kolektivu. V představě o vlastní slavné historii hrála pro formující se českou společnost zásadní roli i dávná slovanská minulost, a to prakticky po celé 19. století. Dnes je všeobecně známé, že podnětem pro „slovanské uvažování“ českých vlastenců se stala především práce Johanna Gottfrieda Herdera z konce 18. století „Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit“, v níž přisoudil Slovanům vedoucí roli v dalším evropském vývoji. V české společnosti se stal hlavním prostředníkem herderovských představ o Slovanech a současně nejzásadnějším tvůrcem slovanského mýtu Jan Kollár se svým rozsáhlým a rozmanitým básnickým i cestopisným dílem: „Mezi všemi ale nynějšími národy v Evropě jest národ Slávů čili Slovanů největší a nejrozšířenější, takže se jejich počtu žádný jiný přirovnati nemůže. Patnácte krajin hned menších, hned větších mluví s malým rozdílem až dosavád jazyk slovanský (…) a jakkoli jeden ode druhého vzdáleni jsme, přece jsme všickni bratří a sestry jednoho národu.“ Pro Kollára byli Slované národem velikým, starožitným, slavným a památným, jenž se mezi všemi jinými národy vyznačoval několika charakteristickými rysy – nábožností, pracovitostí, nevinnou veselostí, láskou ke své řeči a snášenlivostí vůči jiným národům.
Jan Randák

HRADČANY
Jedním ze symbolů české státnosti, jenž odkazoval na slavnou národní minulost a připomínal Čechům v průběhu 19. století jejich historická práva, bylo hlavní město království – Praha, centrum minulého a slavného státního i kulturního života národa. Praha byla místem, s nímž česká společnost spojovala řadu vzpomínek na významné historické události. A jednou z jejích centrálních lokalit byly Hradčany – tradiční sídlo českých panovníků. O tom, že se tato pražská dominanta těšila v řadách českého národa náležité popularitě, svědčí i pověst o ohnivém meči, která byla otištěna v úvodu publikace Rudolfa Jaroslava Kronbauera věnované pražské Jubilejní výstavě roku 1892. Plamenný meč měl být ukryt v Karlově mostě. Objevit se měl ve chvíli, kdy bude národu nejhůře a „Češi nebudou mít kouska místa, ba ani té tvrdé skály, kam by jako Kristus Pán znavenou svou hlavu položili.“ Téměř apokalyptická situace potemnělé pražské oblohy v pravé poledne a zmizelého slunce vrcholí zjevením plamenného meče, jenž se vznese symbolicky právě nad Hradčany a pokyne směrem k Blaníku, aby v jeho útrobách probudil „od nepamětných dob spící svatováclavské rytíře a zavolal je na pomoc nešťastné a osiřelé zemi české.“
Jan Randák

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':