Texty: Machková, Eva: Nic napůl, všechno naplno. AS 2002, č. 2, s. 50 - 51

Nic napůl, všechno naplno

Věra Hučínová promine, že jsem si jako titul medailonku k narozeninám Soni Pavelkové vybrala větu z její „dojmologie“ o Soně z Tvořivé dramatiky. Vystihuje Soňu víc než cokoli jiného, už proto, že je nejen pravdivá, ale také expresivní, pádná, určitá a rytmická jako ona. Pro mně ovšem má Soňa ještě jeden neopominutelný rys: smysl pro humor, ba nutno říci rovnou pro srandu. Prožily jsme spolu mnohé nocování na přehlídkách a seminářích či dlouhodobých kursech, v Kaplici i Solenicích a mnohde jinde, často v hotýlcích či ubytovnách velice socialistických - ale i ty nejhorší podmínky a nejtěžší pracovní maratony se vždycky nějak proměnily v smích a řehot, i tehdy, když Soňa dostala v Kaplici „padací“ postel.
Soňa Pavelková patří k zakladatelské generaci novodobé české dramatické výchovy, důsledně na jejích obou pomyslných „polích“- v oblasti zájmové umělecké činnosti i v oblasti tehdejších lidových škol umění. A co je nejdůležitější, patřila k těm, které obě tyto tak si blízké činnosti, bohužel někdy uměle oddělované, spojovala, neboť dobře chápala. Věděla, že jde o jedno a totéž, o stejnou činnost, byť poněkud odlišně organizovanou (ale ne zas až tak moc), a hlavně o stejné děti; že dělící čára nevede mezi různými organizačními formami, ale mezi dobrým a špatným, mezi seriózním uvažováním o metodách a tématech na jedné straně a neumětelstvím a snahou o rychlý efekt na straně druhé. Toto schizma trvá dodnes, i když se postupem doby poměr sil mění - a na těch proměnách má Sonina energická a fundovaná práce podstatný podíl. Neboť bez lidí, kteří jako Soňa Pavelková vzali dramatickou výchovu jako vážný úkol a věnovali jí veškerou svou energii a všechny své schopnosti, by dnes nebyla dramatická výchova součástí školství, od mateřských škol po vysoké. Nevím, zda sama by byla schopna dnes sepsat a vyčíslit, kde všude školila a vzdělávala, kolik lidí prošlo jejími semináři a kursy, od polodenních, víceméně informativních setkání, přes týdenní či víkendové dílny, až po vyučování v dvouletých lidových konzervatořích, a také až po státní konzervatoř v Praze, kde působí dodnes.
Soňa Pavelková podstatně zasáhla do vývoje dramatické výchovy a divadla dětí i mládeže svými inscenacemi. Najdou se mezi nimi i tituly nejen dobré a úspěšné ve své době, ale i ty, které lze označit za převratné, které se výrazně zapsaly do vývoje oboru.
Připomenout bych chtěla jen dvě z nich. Jediné slunce (ŠP 1975), montáž lidové poezie s výrazným tematickým nábojem, bylo vědomě budováno podle modelu Vojny a Lásky, vzdoru a smrti E.F. Buriana, s plným pochopením a schopností ony principy realizovat. To není málo, jsou mnozí, kteří by chtěli, jen nemnozí umějí. Nové a pro dětské divadlo mimořádně inspirativní prostředky přinesla Soňa Pavelková inscenací Střepinky (podle celkem průměrné knížky Z. Novákové a J. Nováka). Byla to snad zcela první (přinejmenším první opravdu zdařilá) inscenace v dětském divadle, která se hrála v poloaréně, na ploše mezi diváky, v imaginárním prostoru, prakticky bez rekvizit, a dokázala sdělit podstatné téma. Hrála se s velkým úspěchem nejen na KDL, ale také na celostátní přehlídce v Šale (1977) a následně na Scénické žatvě v Martině (1978). Úspěch na Slovensku tu zdůrazňuji proto, že tehdy naplno vzplanuly v dětském divadle nacionální vášně a krátce na to došlo na půdě dětské divadla k „dělení Československa“, působivost této inscenace byla taková, že všechny vášně převálcovala.
Mám-li charakterizovat v čem konkrétně se Soňa Pavelková nejvíce zasloužila o dramatickou výchovu, musím opakovat, co o ní bylo napsáno v Tvořivé dramatice v loňském roce, hlavně to, co napsala její odchovanka a nástupkyně v ZUŠ Ostrov nad Ohří Irena Konývková. To nejdůležitější, co dala tomuto oboru, je v první řadě důraz na rytmus, který charakterizuje její osobnost, dynamickou a výraznou v každém momentě. Ani zde u ní není nic jen tak napůl, vždy buď tak, či onak. Navíc si rytmus uvědomuje a rytmu učí, proto také například ráda pracovala s lidovou poezií. Druhá věc, kterou z pozice bývalého žáka popsala právě Irena Konývková a kterou mohu potvrdit z hlediska dlouholeté spolupráce a pozorování její činnosti v porotách a na seminářích i při jednáních poradního sboru, je právě schopnost a potřeba dotahovat věci do konce, pracovat na doraz. Pak je tu také její podíl na ustanovení podílu herectví na dramatické výchově, na rozlišení jednoho od druhého, ale také podstatný příspěvek na uplatnění prvků metody Stanislavského, i její transformace pro práci s dětmi a mládeží. A konečně obohatila dramatickou výchovu o celou řadu her a cvičení, která dodnes nesou pečeť její osobnosti a v práci se objevují, byť třeba v malém počtu. Mám na mysli její „velké hry“, jako je například „brána smrti“ nebo její uvolňovací a rytmická cvičení. Tři z těchto věcí dnešní generace pedagogů dramatické výchovy - vědomě či nevědomky - přebírá a dál rozvíjí. Některé více, jiné méně, ale bohužel se to netýká toho, co se do metodik a sborníku her a improvizací tak snadno nevtělí - onoho „nic napůl“.
Soňo, díky, jsem ráda, že jsem Tě potkala, bez Tebe by to nebylo bývalo ono. Buď hodně zdravá, neztrácej elán. A opatruj se, jak se dnes říkává? Ne, to ne, sebeopatrování - to je pro padavky, a to Ty nejsi a nikdy nebudeš.
Eva Machková