Texty: SLAVÍK, Mirek: Poslední, pětadvacáté Setkání v Ostravě. Amatérská scéna 2010, č. 1, s. 26–27.

Poslední, pětadvacáté Setkání
v Ostravě

Mirek Slavík

Na prvním Setkání divadel a lidí v roce 1989 jsem nebyl. V době, kdy se po České republice cinkalo klíči, jsme se souborem hráli na Pedagogické poémě v Prachaticích a večery jsme trávili u televize nebo v davu kolem kašny na prachatickém náměstí, přes kterou dali prkna, aby řečníci měli na čem stát. Až o rok později, v roce 1990, se setkaly tři soubory – Dividlo Ostrava, Hudralo Zliv a Pirko Brno a od té doby se náš soubor zúčastnil většiny ročníků až po ten poslední, letošní.
Účastníci se proměňovali. Byly ročníky, kdy se chodilo z představení na představení a v hledišti si nebylo kam sednout, byly ročníky s vystoupeními cizinců, dospělých profesionálů, muzikantů, tanečníků, viděli jsme veliké divadelní projekty Vlada Sadílka i dramatické miniatury žáků ZUŠ, hrálo se v tělocvičnách, v jídelně rekreační zotavovny, v divadelních a koncertních sálech, ale taky na schodech, v místnostech o velikosti obýváku, v parku…
Když jsem letos uváděl vystoupení Hudradla na posledním, pětadvacátém Setkání, měl jsem v plánu začít vzpomínat a vyjmenovávat situace, které mi z předchozích let utkvěly v paměti. Pak jsem si ale uvědomil, že se chystám mluvit o době, kterou většina účastníků nemůže pamatovat, protože ještě nebyli na světě, a že jim moje vzpomínky k ničemu nebudou.
Tak se pokusím svoje myšlenky zachytit na tenhle papír:
S posledním ročníkem tady končí jedna z akcí, které měly smysl, a je to škoda. Nevím, jestli by Saša Rychecký s tradicí Setkání skončil, kdyby měl i dál odpovídající podmínky pro práci souboru i pro realizaci takové přehlídky, ale z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když vám pomalu mizí pod rukama, co jste roky pracně budovali, když vám lidi, kteří jsou od toho, aby vám vytvořili podmínky pro práci, nebo vám při ní aspoň nepřekáželi, pomalu ale jistě ukrajují peníze, materiál, lidi. Když se najednou musíte o prostory, které jste doslova vydupali ze země, dělit s někým, kdo nikdy nic neudělal. Pamatuju si, co mi kdysi dalo práce bojovat o prostory pro práci našeho souboru, shánět peníze na provoz a s kolika lidmi jsem se musel hádat o to, kolik jsme protopili a prosvítili, kolika lidem jsem musel vysvětlovat, že školné nebo členský příspěvek je v podmínkách našeho městečka na hranici únosnosti, když do souboru chodí z jedné rodiny nejen dvě děti, ale i jejich rodiče. Pamatuji si, jak z naší zkušebny postupně zmizela koženková zatahovací stěna před zrcadly, žíněnky, pak piano, magnetofon, reproduktory, reflektory, potom i zrcadla, co byla za koženkovou stěnou, pamatuji si, jak mě jednoho dne vzali na prohlídku chodby v budově školy a řekli mi: tady uděláme příčku, tady by byly dveře a tady byste si mohli věšet kabáty. Ze sálu v kulturním domě, kde jsme kdysi začínali, jsme se třikrát stěhovali a na to čtvrté stěhování, ze zrušených jeslí na zazděnou chodbu ve škole, už naštěstí nedošlo. Kulturní dům se sálem pro 750 lidí, v němž jsem kdysi dokonce pracoval a do jehož rekonstrukce město nedávno investovalo obrovské finanční prostředky, dnes celý slouží jako soukromá hospoda, další budovy město prodalo, bývalé jesle jsou zavřené, opuštěné, zahrada před nimi se proměnila v džungli a nikomu to nevadí.
Nesoutěžní Setkání divadel a lidí v Ostravě se stalo akcí, která byla jedinečná hned několika věcmi: setkávaly se tu soubory naprostých začátečníků se soubory otlučenými mezinárodními festivaly a setkávaly se tu jako rovnocenní partneři jak při vzájemném hodnocení svých vystoupení v dětských diskuzních klubech, tak při společných tvůrčích dílnách. Byly tu k vidění špičkové amatérské i profesionální inscenace vedle nesmělých prvních divadelních krůčků i vyslovených tvůrčích omylů a často se stávalo, že hry, které na jiných přehlídkách propadly nebo naopak zazářily, v kontextu této akce fungovaly jinak. I my jsme tady hráli představení, která předtím byla na Dětské scéně, na FEMADu, na Hronově, v Řecku, v Rusku, v Portugalsku atd., ale v Ostravě na Setkání fungovaly jinak, tady se dalo experimentovat s prostorem i s alternacemi, tady byly přesné reakce dětských diváků, neovlivněné atmosférou soutěže a dospělými.
Měl-li jsem někdy na některé přehlídce pocit, že dětské a teenagerské soubory jsou tam jen proto, aby si dospělí měli o čem povídat, ostravské Setkání jako by šlo přesně opačnou cestou: důležití jsou především členové souborů a zážitky, které si z Ostravy odvezou. Odborná hlediska jsou věcí diskuze mezi vedoucími, ale pro chod akce nejsou prioritou. To, myslím, bylo někdy na škodu především dobrému jménu této akce u odborné veřejnosti, na druhé straně ale, když jsme v dobách největších úspěchů našeho souboru s jeho rozmazlenými členy probírali, jaké akce omezit, aby si školy pořád nestěžovaly, že máme moc zameškaných hodin, o Ostravě se nikdy nediskutovalo, ta byla vždycky jasná.
Je samozřejmě úplně v pořádku, že u nás existují odborné akce, kde porota zkoumá divadelní, pedagogické i všechny jiné aspekty vystoupení konkrétního souboru. Ovšem při veřejných diskuzích se seminaristy vedoucí souborů v duchu děkují pánu bohu, že se u nás, na rozdíl od Ameriky, nevžila tradice lynčování. Přihlásím-li se na takovou přehlídku, musím počítat s tím, že moje práce bude podrobena kritice a že porota je tam od toho, aby co nejpřesněji pojmenovala a porovnala to, co viděla, v kontextu ostatních hrajících souborů i oboru jako takového.
Ale je v pořádku, že existovaly i akce koncipované jinak. Setkání v Ostravě bylo jednou z nich, a jak se zdá, české neprofesionální divadlo přišlo o další, specifickou, nesmírně užitečnou akci.
Nevím, hrají-li v tomto případě roli peníze, osobní vztahy, něčí osobní ambice nebo jen obyčejná lidská únava z nekonečné války o maličkosti. Viděl jsem stavební úpravy ve Středisku volného času, p. o. Ostrava-Mariánské Hory a nemohl jsem si nevzpomenout, jak jsem před rokem budoval počítačovou síť pro jednu soukromou firmu v Písku, zaměstnávající 40 lidí: většinu budovy zabíral útvar ředitele, jeho náměstků, jejich sekretářek, ekonomické oddělení, obchodní oddělení, technické oddělení, dvě zasedací síně, rozmnožovna, archiv a malá posilovna pana ředitele. A v přízemí byla dílna, kde 15 dělníků montovalo čidla pro zabezpečovací zařízení.
V téhle zemi se už tradičně utrácejí peníze za věci, které jsou důležité jenom pro několik vyvolených, a tam, kde by ty peníze byly opravdu potřeba, se zřizují nadace, dobrovolnické sbírky, loterie nebo se žebrá ve fondech EU. Není politik, který by vám při volbách ochotně neslíbil, cokoliv si budete přát, protože dobře ví, že jakmile se vydrápe do židle, o kterou se rval, už ho z ní nikdo nevystrnadí, a kdyby náhodou jo, on už bude mít dávno vystaráno do konce života, a tak s vámi už nikdy nebude o ničem diskutovat, bude dělat jen to, co je dobré pro něj nebo jeho partaj, a to je, jak se zdá, filozofie nejen politiků.
Poslední, pětadvacáté Setkání divadel a lidí v Ostravě se ničím nelišilo od předchozích ročníků. Byla tu vystoupení podařená i nepodařená, několik velice dobrých nápadů i dva tři omyly a taky jeden paradox: Saša Rychecký končí. Končí s tradicí Setkání, končí možná i se souborem Dividlo a chce se věnovat něčemu jinému a mluví o tom v době, kdy má v souboru nejlepší lidi (většina z nich je, myslím, ve věkové hranici 15 18 let), jaké kdy měl. Znám jeho soubor od počátků v roce 1987 a měl jsem ho možnost sledovat téměř nepřetržitě dodnes. Pamatuji si jeho inscenace od skvělého Ukradeného měsíce, pamatuji si lidi, kteří prošli Dividlem a dneska se kumštem živí, vídám je v televizi, potkávám je v Praze, v Brně, ale to vždycky byli spíš jen talentovaní jednotlivci, které soubor postrčil dál.
Dneska je mezi staršími členy Dividla nejmíň patnáct báječných, talentovaných a kultivovaných mladých lidí na prahu dospělosti Saša si je piplal od prvních krůčků a dneska by s nimi bavilo pracovat každého režiséra v téhle zemi. Tohle já nikdy neměl, a tak mu to závidím. V našem souboru přechod na střední školu znamenal vždycky dojíždění do bližších či vzdálenějších míst jižních Čech, a tím i okamžitý nebo postupný konec spolupráce.
Tak tedy hlubokosklon, pane Rychecký, kdyby za Vámi nic jiného nebylo, tak lidi, které jste naučil divadelní abecedu a dneska je POTĚŠENÍ vidět je na jevišti, jsou dokladem toho, že Vaše práce měla smysl. Oni si to ti mladí často neuvědomují, nepamatují si, že to není tak dávno, co neuměli na veřejnosti říct větu, která by měla začátek, konec a smysl. Nepamatují si, že nevěděli, že herecké jednání není jen mluvit a máchat při tom rukama, že pohyb herců na scéně může být promyšleným uměleckým prostředkem ke sdělení skrytého významu textu a tak podobně. Dneska jim to připadá samozřejmé, ale kde se to vzalo?
Kdyby to záleželo na mně, zakázal bych Vám mluvit o důchodu a začal bych vymýšlet další divadelní projekt, třeba na léto, na Slezskoostravský hrad!