Databáze českého amatérského divadla

Texty: HULEC, Vladimír; STUCHLÍK, Jaroslav: Běsné dny Modrého kocoura. Amatérská scéna 2010, č. 2, s. 29 - 33.

Běsné dny Modrého kocoura

Vladimír Hulec, Jaroslav Stuchlík

Patnáctý ročník Modrého kocoura byl letos v Turnově divý a běsný. Během čtyř festivalových dnů (25. 2. – 28. 2.) se mělo odehrát dvacet šest představení (jedno z toho dvakrát, ne všechna byla soutěžní těch bylo osmnáct: deset směr Mladá scéna a osm směr Šrámkův Písek). A jen dvě šrámkovo písecká a jedno mladoscénické nakonec odpadla. Hrálo se od rána do noci, diskutovalo, pilo a přelo od noci do rána. Takže i porota byla divá a běsná. A autoři tohoto textu jsou doteď. Mají v hlavě guláš, v těle citron a v jejich duších se perou kocouři běsu s ďábly děsu. Co napsat, co vynechat, co zapomenout, co si pamatovat? Je toho moc a místa málo. Předseda poroty směr Šrámkův Písek Vladimír Hulec píše členu poroty směr Mladá scéna Jaroslavu Stuchlíkovi: Pomoz! Tak vzniká tento text. Odevzdáváme jej syrový, bez ladění a úprav. Turnovskému Kocourovi takové přístupy sedí: Modrý kocour – nejběsnější amatérský festival v Česku.

Čtvrtek převážně liberecký očima Jardy Stuchlíka

Festival začínal ve čtvrtek odpoledne představením Paní Žižková v provedení DS Ladji Dlouhého Nahoď Chomutov. Autoři si bez zbytečné piety pohrávali s fiktivním rodinným zázemím vojevůdce Jana Žižky. Prostřednictvím manželky a dcery Jana Žižky konfrontují svět obyčejných lidí s velkými dějinnými událostmi v Praze té doby, o kterých se dozvídáme prostřednictvím rytíře Kemra Hlena, který pravidelně přináší Žižkovým ženám, manželce a dceři, zprávy o manželovi a spodky na vyprání. Střet velkého, kdy muži hrdinně bojují o vznešené ideály, a obyčejného, kdy ženy provozují prádelnu, aby se uživily, přináší mnohé komické momenty. Kvalitní text je postaven především na slovním humoru a vesměs neupadá do prvoplánovosti nebo dokonce vulgarity. Ke škodě inscenace však často nejsou komické situace rozehrávány divadelními prostředky a zůstávají jenom ve verbální rovině. Přesto je to vkusná inscenace, souborem zahraná s lehkostí a až pouťovou stylizací s odkazy na cimrmanovskou poetiku, která diváka příjemně pobaví. Je třeba poznamenat, že soubor se potýkal se značnými technickými problémy (na místě nebyla připravena projekce a selhával i zvuk), a tak jsme viděli zčásti improvizovaný tvar inscenace. V plném provedení jsou mnohé věci patrně jinak, nejspíše i lépe udělány.
Přehlídka pokračovala Hrou liberecké Stopy. Na scéně se objevil chór, ze kterého vystoupil básník. Sledovali jsme jeho tvůrčí rozlet, kdy soubor postupně přešel z metajazyka k nedokonalé češtině a odtud až k recitacím úryvků básní současných autorů. Básník se setkává s múzou, nepochopením a úplatky, které jsou nutné k prosazení jeho díla. Nakonec hyne, pohlcen chórem, aby vzápětí povstal básník nový. Snaha souboru představit silné téma poněkud troskotá na plytkosti příběhu, který je přespříliš svázán stereotypy o nepochopené poezii. Divák vnímá z herců snahu intenzivně něco sdělit, ale inscenace je příliš proklamativní. Je to škoda, protože jsou v ní zajímavé momenty, které naznačují možný potenciál souboru. Například scéna psací stroj krásná jevištní metafora fungovala nápadem, rytmem, překvapivostí i mnohovrstevnatým obsahem. Bohužel takovéto situace nebyly rozvedeny a vyskytovaly se ojediněle.
Další liberecký soubor BezNazvu.doc vyvolal poměrně bouřlivé reakce u diváků inscenací No.1, které nebylo doslova nic svaté. Herci rozehrávali setkání dvou katolických kněží, kteří reprezentovali veškerou zvrácenost a neřád, který se církvi přičítá. Fetují toluen, jsou to pederasti, masochisti, sadisti, lžou a hlavně upalují nebohé křesťany v měřítku masovém, což je divoce realizováno; pro diváky a pro samotnou budovu divadla značně nebezpečně za pomocí spreje na vlasy a zapalovače. Jednoduše je to takový liberecký de Sade bez zábran a skrupulí. V podstatě sympatický přístup být nekorektní, někdy i za každou cenu, se však otočil v nechtěné nedorozumění s částí publika. Stereotypně opakovaná klišé o církvi se proměnila v ideologické moralizování. Něco takového autoři inscenace ale vůbec nezamýšleli.
Turnovský DS připravil adaptaci Twainova románu Tom Sawyer, která se inspirovala především filmem Páni kluci. Byla přenesena do současnosti a došlo k určitému věkovému posunu směrem nahoru, neboť soubor byl složený spíše z téměř dospělých slečen a pánů. Kluci a holky tam už vlastně nebyli, což působilo rušivě. Dramatizace se soustředila na útržkovitou mozaiku situací, která přibližně kopírovala známý příběh. Převládalo řešení první dobrá bez toho, aby se nápady dopracovávaly. Pozitivem inscenace jsou solidní herecké výkony. Věrohodně se vydařilo uličnictví Toma díky zajímavému výkonu Víta Burjánka. Ve vedlejší roli Peta exceloval Pepa Jarolímek. Přesto je to trochu rozpačitý divadelní tvar, který patrně vznikal jako pokus nalézat divadelní situaci cestou společného hledání a zůstal – bohužel v rovině prvního nálezu. Nepokusil se vhlédnout hlouběji do příběhu a objevit víc divadelně i tematicky zajímavého, co by se v něm mohlo skrývat.
Soubor Liberecké studentské divadlo (LSD) uvedl inscenaci Bicykle Day. Společná improvizace, v něčem odkazující k poetice divadla VOSTO5, se zaměřila na manýry a klišé amatérského divadla. Exploze herecké energie, která se na jevišti odehrála, se v podstatě nedá popsat. Bylo to nesvázané konvencí, a přitom v neustálé hravosti a objevování jevištních překvapení výsostně divadelní. Fungovaly i takové zdánlivé nesmysly jako housenka ve spacáku kukle, která se jen tak plouží po jevišti. Občas se ten divadelní stroj sice zadrhl, ale nezadýchal. Herci vždy našli další cestu, kudy improvizaci vést. Výsledek byl nejen vtipný, ale v objevování fenoménu divadlo v pravém slova smyslu moderní.
Večer pokračoval inscenací Kwenda katika souboru Není to... ani to z Turnova. Prostředky na pomezí loutkohereckého divadla a činohry jsme byli prováděni příběhem, který začínal narozením, pokračoval dětstvím a mládím a končil metaforickou proměnou hlavní hrdinky v (její) matku. Drak Našeptávač průběžně podněcoval v hlavní hrdince hříšné skutky. Ale, stejně jako v životě, se její rozhodování rozbíhalo na obě strany: na tu dobrou i zlou. Koloběh života se uzavírá a soubor složený převážně z mladých dívek, které si postupně předávají hlavní roli, to průběžně komentuje s lehce ironickým, ale hlavně úsměvným nadhledem. Komorní inscenace je založena na atmosféře, pečlivé práci s detailem a na zkratce směřující k pointě. Některé střípky životního osudu se však trochu rozplývaly v obecnosti, neuzavíraly oblouk, scházela jim čitelná, jasná pointa.
Čtvrtek končil představením The Arthortura, další inscenací od nekonečného množství libereckých souborů, tentokrát s názvem Dvojdivadlo. Nabídla neobvyklý tvar, který by se dal označit jako konceptuální divadlo. Představení je omezeno počtem 12 diváků. Uvnitř se odehrává klauniáda dvou herců, jejímž cílem je uvolnit diváky a zatáhnout je do hry, kdy v řadě, připoutáni k provazu, putují prostorem a dostávají rozličné úkoly, které musejí splnit prostřednictvím obou klaunů, které provazem sami ovládají. Je to svým způsobem osvobozující cesta k divákům, kteří jsou účastni na inscenaci jiným způsobem. Nesluší se prozrazovat víc, protože potencionální diváci by byli ochuzeni o zážitek. V každém případě je to chytré, rafinované, nápadité a pro diváka velice zábavné. Je to v pravém slova smyslu moderní inscenace, která obráží aktuální trendy světového divadla překračujícího hranice mezi hercem a divákem, mezi inscenací, happeningem a performancí.

Divadelní láskou posedlý pátek – vodhulce

Dopoledne se hrála Gazdina roba boskovického Divadla Naboso – mimosoutěžně a pro místní školy. Neviděl jsem.
Festival oficálně zahájil až odpoledne před představením Sheppardovy hry Láskou posedlí TDS A. Marek Turnov místostarosta Aleš Hozdecký. Laškovně míněnými slovy „festivalu je patnáct, tak už není pod zákonem“. Následující inscenace rozhodně pod zákonem nebyla. Existenciálně laděný příběh dvou opuštěných existencí se odehrává v motelu kdesi uprostřed mohavské pouště. Drsná slova, drsné scény, prázdnota životů tváří tvář nekonečné prázdnotě pouště, to vše bylo nad síly souboru a – především – režiséra, nemýlím-li se, Petra Hakena, mimo to také ředitele Kocoura a představitele hlavní role Eddieho. Rozlišit hru na ... (drsnost, opuštěnost, krutost...) od hraní skutečných emocí a zoufalých osudů je nad síly, obávám se, téměř jakéhokoli, nejen amatérského českého souboru, natož takto nezkušeného. Škoda, že u nás nebyl uveden Altmanův film se Samem Sheppardem právě v roli Eddieho. Snad všechna divadelní zpracování u nás (naposledy v Divadle Ungelt) postrádala sheppardovskou naléhavost a spodní proudy.
Následující monohrátky ztřeštěné divožínky Emy, jakési Alenky v říši divů za zrcadlem, přesněji v podzemní jarní říši květin a brouků, v podání performerky Aničky Duchaňové, doprovázené obrovským ježibodlákem, kytaristou Jablkoně Michalem Němcem, aktuální soubor Vyrob si své letadýlko, nazvané Království byly balzámem na duši. Nádhera, krása, fantazie a hravost ve stylu Petra Nikla rozehrávajícího na jediném klobouku miniaturní lesní figurky Františka Skály. Studánka, z níž se divák mohl napájet ještě dlouho po konci hodinového představení. Doporučuju kdykoli, kdekoli a v jakýchkoli dávkách.
V Městském divadle se mezitím připravil pražský duo-soubor Antonín D. S. & Krvik Totr s malým totalitním melodramem, slavnou Jelizavetou Bam Daniila Charmse. Úprava, režie a scénografie Martin J. Švejda, hudba Sonia Cieślar, choreografie Bogdan Cieślar, texty písní (kromě Charmse) Puškin, Lermontov, Krchovský. Netradiční zpracování Charmse jdoucí proti (u nás) zavedenému proudu košatých, groteskních interpretací tohoto výstředního ruského expresionisty a dadaisty pronásledovaného KGB a zemřelého (pravděpodobně hlady) v leningradské psychiatrické léčebně počátkem roku 1942 během blokády města. Jeho hra je precizně zpracovanou absurdní groteskou z totalitního Ruska 30. let, kdy všechny ovládá strach z KGB. Švejda text interpretuje soudobým divadelním jazykem. S potlačenými emocemi podpořenými precizní textovou analýzou, s důrazem na každé slovo, na každé gesto, s maximálně civilními výtvarnými prostředky (u nás takto pracuje Divadlo Komedie). Intelektuální Švejdův přístup obohacovaný tanečními čísly à la Pina Bausch a hudebním (klavírním) doprovodem dokážou herci, vesměs z Krvik Totr, pečlivě a s jistou (velmi jemnou) dávkou ironie přenést do inscenace tak, že vzniká kompaktní divadelní tvar využívající prvky kabaretu, tanečního divadla, mechanického baletu a proletkultu vysokých, takřka profesionálních kvalit. Pro mne – spolu se zcela odlišným Královstvím – nejlepší inscenace přehlídky.
Ovšem u pátečního konce ještě nejsme. Tím byl další díl – snad osmý – Dekalogu náchodského Dredu / J. S. T. E Artyžok. Jmenoval se Dvojjediný dekalog: Trojkámen, hrálo se v otevřeném prostoru, jakési ulici cestě mezi po stranách rozsazenými diváky. Performeři – a bylo jich snad deset či víc – souběžně dvakrát po sobě, jednou v levé, podruhé v pravé části ulice uprostřed rozdělené neprůhledným plotem interpretovali tři biblické příběhy o vině, nevině a (slepé) víře se základním mottem biblického Kdo jsi bez viny, hoď první kamenem. Vybrané příběhy nahlíželi z různých úhlů a s různými možnostmi (nejen biblických) řešení. Rituální divadlo, performance, událost. Hudba, oheň, přírodní materiály. To jsou základní stavební kameny, z nichž režisér Ondřej Pumr stloukává svůj Dekalog. Intelektuálně promyšlenému celku však chybí pevnější stavba, náročnější práce s hercem a oproštění se od řady vedlejších motivů. Až celek ukáže, zda jednotlivé části do sebe zapadají a jak. Tato inscenace – při troše dopracování – by mohla obstát i sama o sobě.

Hulcova sobotní porozumění

Pražské Divadlo Kámen přivezlo improvizované noční dopolední setkání s palčivě hubenou rodinnou historií nazvané Eéliška kolem. Řízená (dějově, motivicky a temporytmicky předpřipravená) improvizace je dalším promyšleným krokem vedoucího souboru Petra Macháčka v cestě za konkrétním a přesným divadlem. Konkrétním a přesným v obrazu, tématu, slově, gestu a – především – ve výrazu. Pro komorní ráz inscenace vybral Macháček vhodné prostředí v rohu provaziště, sám na klavír akci doprovázel a (možná) i řídil. Herci rozehrávali nejen hrací prostor, ale celé 3D sálu. Začínali mezi diváky, seděli a do akcí vcházeli z první divácké řady, využívali zákulisí, ke konci se jedna z aktérek „snesla“ z výšky provaziště. Tematicky trochu zašmodrchaná historie à la Láhor Soundsystem je zajímavá především pro ty, co Kámen sledují delší čas. Inscenaci – ač se tváří jako absurdní komedie – je třeba vnímat jako (mírně ironickou) hudební skladbu. Herci využívají zkušeností se zpomaleným rytmem, nebojí se opakování, záhad a nedořečeností, pracují s přelévající se energií pohybu, slov a výrazu, která je důležitější než cokoli jiného. Ten, kdo sleduje příběh a hledá čitelnost a srozumitelnost, tápe a smysl „toho divného dění“ mu snadno unikne.
Razantní, téměř komunální komedií byl naopak Krteček pražské Divé Báry. Autorský text – erotický psychothriller o skrytých stvůrách v hloubi duše – je ztřeštěnou fraškou z rodinného prostředí s oidipovsky freudistickými motivy. Atraktivnost a úspěch inscenace stojí a padá s dobře zvoleným rytmem, akurátní délkou a šťastně zvolenými hereckými typy všech čtyř protagonistů – obludně medvídkovského Jakuba Císaře, syrově nesnesitelné Marcely Magdové, eroticky svůdné Markéty Burešové a ztřeštěného Lukáše Hobla v titulní roli.
Po dvou nesoutěžních představeních – Tejklově Elegii tyrolské Rádobydivadla Klapý (vzhledem k Pepíkovi dojemná a důležitá inscenace, v jádru ale velmi problematický text, dramaturgicky, režijně i herecky příliš toporně a ostýchavě interpretovaný) a hořké společenské komedii Pan Hamilkar Yvese Jamiaqua DS Svatopluk Benešov, o nichž zajisté AS psala či napíše, se ve dvou – zhruba hodinových inscenacích představili pražští Oldstars. Vlastně šlo o jakýsi dvojprogram z her současného britského dramatika Joe Penhalla: Slyšet hlasy a Láska a porozumění. Obě nabídly v netradičním komorním prostoru s diváky téměř na dotek, obě čerpaly z kvalitního osobnostního, vědomého herectví. V první inscenaci Matyáše Řezníčka (Ray), Jeníka Tyla (Pete), Bětky Tučkové (Laura), Tomáše Žatečky (Dave) a Zdeňka Charváta (Ives), v druhé Marie Háskové (Rachel) a – opět Tyla (Neil) a Žatečky (Richie). Oldstars se pomalu stávají špičkou moderního pražského amatérského činoherního divadla, což těmito inscenacemi potvrdili. Současné světové dramatiky znalá dramaturgie a režijní vedení mladého Tomáše Staňka i herectví generačně spřízněných členů souboru přinášejí své plody. Penhallovi rozuměli excelentně. V obou případech. Jen se bojím, že místo divadla, které bolí, je „lapne“ nějaký seriál či sitcom. Co totiž Oldstars chybí, je názorová vyhraněnost a důsledný umělecký postoj.
„Svému“ autorovi – tentokrát Steinbeckovi rozuměli i další mladíci (a mladice). Říkají si – pro mne nesrozumitelně SBV Turnov a v městském divadle – nesoutěžně uvedli dramatizaci Steinbeckova románu O myších a lidech. Solidní, moderně pojatá činoherní inscenace s poctivými hereckými výkony. Milé, poctivé divadlo. A pilo a diskutovalo se do rána...

Neděle – vodvobou

Ráno se jako první probudil Jarda Stuchlík. Ostatně, měl to v popisu práce – byl členem poroty směr Mladá scéna. V kině se hrálo taneční představení Nářek nad zkázou města Ur souboru Magdalena Rychnov. Pomalu již tradiční účastník festivalu přivezl ještě o něco vyspělejší tvar než v minulém roce. Vynikající hudba Zdeňka Fišera mu byla znamenitým východiskem a dobrou oporou. Citlivě, bez jakýchkoliv líbivých nebo prvoplánových scén odvyprávěli tancem dramatický příběh o stavbě a zkáze sumerského města Ur. Skupinový výkon ani na chvíli nezakrýval individuality tanečníků. Choreografie byla fyzicky mimořádně náročná, i vzhledem k třicetiminutové stopáži. Soubor dokonale ovládl prostor těla se stávala mytologickou spojnicí mezi Zemí a kosmem a přibližovala inscenaci k rituálu. Viděli jsme výrazné, srozumitelné mnohovrstevnaté představení s jasně akcentovaným tématem, které ve finále poskytlo mnohým divákům až katarzní zážitek.
Následující Sen o P. královéhradeckého jesličkovského souboru Jezle již mířil do Písku, a tak se opět ujímá slova Vladimír Hulec, porotce směr Písek.
Pod záhadným názvem se skrývá inscenace hrabalovské komedie ze současné maďarské vesnice, hra Portugálie Zoltána Egressyho přenesená do českých reálií. P. tak značí – třeba – Prahu. Diváci jsou rozesazeni těsně kolem jeviště, jsou vlastně součástí hospody, kde se valná část textu odehrává. Herci využívají především autentické, osobnostní herectví. Všechny situace působí jako téměř dokumentární záznam reality. V tom je klad i úskalí tohoto projektu. Neřízené, nevědomé herectví je nahaté herectví. Někdy působí mile a text násobí, jindy se na ně nedá koukat a text ničí. V Turnově si téma, zvolený prostor i herci navzájem sedli. Nuda, naivita i prázdnota venkovského světa se vyjevovaly skrze situace a střípky situací až zázračně. Herci ani nemuseli příliš hrát. Jen se dobře orientovat v prostoru a čase. Nemusí však tomu být vždy a všude. Trenérka družstva – režisérka a pedagožka Ema Zámečníková – přespříliš spoléhá na kreativitu otisků reality. Nejhodnější medvídci, kteří si na obdobném přístupu vystavěli vlastní poetiku a kteří také byli žáky Emy, se nerodí každý rok. Jezle zatím medvídky zdaleka nejsou. Každý je příliš jiný, všichni jsou příliš „jesličí“. Zatím...
V turnovském kině letošní Modrý kocour své skoky končil semaforským muzikálem Kytice v provedení Divadelní Klubu mladých Česká Lípa. Zlatý kolovrat – Svatební košile – Bludička. Dětský soubor v krinolínách a s estetikou televizních estrád. Úporné (dětské) herectví, raně školní tancování, školkovské loutky, popová hudební aranžmá. Paní Ivo Bufková a Zdenko Zahrádková, režisérky a vedoucí souboru, tudy cesta k živému divadlu a zdravé dětské psychice nevede. Tudy vedete děti do reklam a showbyznysu.
Nu nešť. Každý je svého sebeklamu strůjcem. Vyhlásily se kocouří ceny, oznámila doporučení směr Mladá scéna a Šrámkův Písek a šestnáctý ročník Modrého kocoura byl poté – dle tradice zahájen. Snad nebude tak divý.

Výsledková listina festivalu Modrý kocour 2010

Doporučení na celostátní přehlídku Mladá scéna Ústí nad Orlici 2010:
 Oldstars Praha Slyšet hlasy
 TS Magdalena Rychnov − Nářek nad zkázou města Ur
 Není to… ani to… Turnov − Kwenda katika

Doporučení na celostátní přehlídku Šrámkův Písek 2010:
 Divná Bára Praha − Krteček
 Antonín D.S. a Krvik Totr Praha − Jelizeveta Bam
 Liberecké studentské divadlo − Bicykle Day
 Jezle Hradec Králové − Sen o P.
 J.S.T.E.Artyžok a Dred Náchod − Dvojjediný dekalog: Trojkámen

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':