Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2002, č. 3, s. 29 - 34, Vladimír Hulec.

Divadlo je pomeranč
41. Šrámkův Písek, 23. - 26. 5. 2002

Čtyři dny, patnáct představení souborů z celé republiky, pět diskusí s porotou, jedna nominace a čtyři doporučení na Jiráskův Hronov. Co všechno se vejde do těchto čísel a faktů. Šrámkův Písek zažil různé časy a události, vždy se mu však dařilo být - i když, pravda, různě hlubokým - otiskem stávajícího stavu mladého, tvar a různé přístupy si osahávajícího amatérského divadla. Divadla, které má jednu obrovskou výhodu, jež je šťastnou jeho výsadou, pro niž jej jedni zavrhují a druzí milují - ať je jakékoli, nepředstírá. Může být falešné, může se v přístupu potýkat s různými problémy a nedostatky, vždy jím však prosakuje autenticita. Někdy záměrná a přímá, mnohdy a častěji různě kódovaná, nesmělá, ba i schovávaná. Kdo však je trochu vnímavý, citlivý, otevřený a bez předsudků, ony slupky vnějších postojů a stylizací za chvilku „oloupe“ a pod ní objeví šťavnatou dužinu jedinečnosti. Zahlédne na jevišti člověka, dolehne k němu jeho vize bytí a tvorby. Být v takovém prostoru je štěstím a radostí.
Promiň čtenáři, že začínám svůj pohled na letošní Šrámkův Písek takto obecně a vzletně, ale právě tento pohled, tento pocit a tuto zkušenost jsem na letošní „národní přehlídce mladého divadla“ pociťoval a zažíval zvláště intenzívně. A přišlo by mi líto, kdybych se o ně nepodělil. Výběr divadel a inscenací, a tím i souborů a lidí, kteří do Písku přijeli, se mi zdál nebývale šťastný. Každý nabídl úplně jiný přístup k divadlu, úplně jinou představu o jeho smyslu, a přitom téměř každý byl otevřený k jiným vizím a pohledům. Na diskusích se téměř jejich účastníci nepřeli, nehádali, zato se daleko více ptali, sdělovali své dojmy a naslouchali druhým. A že těch pohledů a názorů bylo!

Cesty do hor a okopávání zahrádek
Současné divadlo se rozlévá do neuvěřitelných šířek. I největší avantgardisté hrají klasické texty a naopak - i nejkamennější divadla se pouštějí do neověřených experimentů. A tak dopředu nelze odhadnout, co se skrývá za výběrem autorů, jakými byli na ŠP například „klasici“ V. K. Klicpera, W. Shakespeare, J. Švarc či F. Arrabal. Přesto bychom mohli tuto festivalovou linii označit za cesty probádanými územími, ať už směřovaly jen na snadněji dostupné paloučky, či mířily vysoko do hor. A nejen inscenace těchto autorů, ale i brněnské Studio Dům s Princem Bhadrou Huberta Krejčího či pražská Konzistence médi s vlastní bezeslovnou inscenací O človeku, ktorý ďalekohľadá bychom mohli zařadit do této divadelní zahrádky. Tyto dva posledně jmenované soubory však programově a velice zkušeně pracují s pevným, vysoce stylizovaným divadelním jazykem, zatímco ty úvodní se snaží najít vlastní přístupy, sobě blízké skuliny, kudy se „prosmýknout“, kudy se dobrat divadelního tvaru.
Nejkonvenčněji na přehlídce dopadla skupina středoškoláků Hrobeso, jež působí jako součást Dětského dramatického divadla Ty-já-tr v Praze. Jejich Shakespeare byl jednoduchým, přímočarým přečtením předlohy, bez většího rozkrývání spodních vrstev textu, bez složitějšího rozehrávání situací. Tím ale docílili jedné velmi důležité kvality - Sen noci svatojánské se stal jejich příběhem, jejich textem, „jejich“ Shakespearem. Důraz kladli na frivolnost vztahů, snadnou zaměnitelnost partnerů a vnější - vždy směšnou - zamilovávanost. Hrálo se na prázdném jevišti v současných kostýmech, nikdo nepředstíral, že jsme na dvoře „karmínového krále“ Shakespeara. Pravda, bylo to hrané jen tak „nalehko“, divák si stokrát mohl říkat, že i tak by mohli herci hledat a nacházet v některých situacích víc, ale otisk myšlení a postojů určité části současných teenagerů z inscenace vyzařoval. I herecké výkony takové byly. Rvačky Hermie a Heleny, proměny vztahů Lysandra a Demetria, to nebyl sen, to byl vhled do jednoho nesvatojánského, zcela současného dne jakékoli třídy jakékoli dnešní střední školy. Duo Puků vtipně rozehrávalo celý prostor a skupina řemeslníků v čele s tesařem Pořízem se bavila sebeironickým hraním a nápady. V kontextu tvorby Ty-já-tru je toto určitě milý pokrok směrem k živějšímu, osobnějšímu divadlu.
To liberečtí Krátcí a úderní divadelníci si situaci zkomplikovali. Původní Klicperův textový kabát si rozstříhali a přešili z něj jim blízké košile. Z Komedie na mostě se stala Hra na mostě, postav ubylo, ale absurdnost situace i situací a vztahů zůstala. Navíc byla povýšena do polohy téměř kabaretní. Herci hrají na praktikáblech umístěných mezi dvěma stranami diváků, tedy jsou opravdu „na mostě“. A protože si košile ušili velice šikovně - byť trochu ve starším střihu realistické „komedie v rytmu civilismu“ - divák i herci se baví. Inscenaci prospěly určité redukce - jak ve výpravě tak v textu - oproti původní podobě, s níž se soubor prezentoval na Modrém kocourovi v Turnově. Stále ještě je ale co „zahušťovat“, zvláště v temporytmu, souhře a hledání výraznějších hereckých vkladů. Vzorem a příkladem - nejen Libereckým a dokonce nejen amatérům - by mohl být představitel Učitele, podle mne nejlepší komediální výkon přehlídky. Vymanil se z gestické i slovní popisnosti, nechodil jako ostatní bez cíle sem a tam, ale vždy přesně věděl, co činí a kam míří. Navíc měl spoustu skvělých, „prdlých“ hereckých nápadů (vzpomeňme jen na hádanku s jelenem, do níž zapojil všechny přítomné, či odevzdávání průvodního listu). A přitom nepřehrával. Groteskním podáním i té největší banality povýšil jakoukoli situaci na vzrušující divadlo. Kéž by mělo české divadlo víc takových herců!
Obdobně na herectví byla postavena inscenace Švarcova Draka hradeckými Jesličkami. Soubor prokázal - jak je ovšem již léta po celém Polabí známé - vynikající pedagogické vedení. Všichni herci umějí zcela přirozeným způsobem na jevišti existovat, pracovat s vlastní postavou, rozvíjet situace a pointovat je. I výprava - zvláště kostýmy - přesně odpovídala zvolené divadelní koncepci a dotvářela inscenaci do komplexního tvaru. Jen ten Švarc mi trochu neseděl. Podobenství o totalitě a posttotalitě je až příliš průhledné, až příliš pohádkově jednoznačné. Ovšem vezmete-li inscenaci jako pohádku s divadelně aktualizovanými vstupy současné pop-music, bude vám v hledišti dobře. Drak (Andrej Drbohlav) je nádhernej mužskej, a když umře, promění se ve funící, dojemnou dračí hlavu. Purkmistr resp. kancléř (Martin Škeřík) a jeho syn Henrich (Milan Tomáš) jsou dokonalí padouši, slizcí a lepkaví jak hlemýždí maz a Elsa (Veronika Khmorová) neodolatelně krásná naivka. Lancelot (Ondra Majuk) je typický český hloupý Honza, dobrák od kosti, který strach nezná, neb nezná nic, a proto je „profesionální“ hrdina, a madam Archivária (Martina Erbsová) je téměř kafkovská figura chladné dámy, nepříjemné „baby“, temné jak neprobádaná pustina. Tak bychom mohli pokračovat dál o všech - skutečně všech, včetně těch s nejmenšími rolemi - hercích. A protože já herce miluju, miluju i Jesličky a jejich vedoucí a režisérku Emu Zámečníkovou.
Ovšem zamilovat bych se letos mohl téměř v každé inscenaci. A to i v té herecky daleko náročnější, ambicí patřící k nejvyšším, neb existenciálním štítům divadelních hor - Fando a Lis podle Fernanda Arrabala turnovského Ateliéru T55. Pro ústřední dvojici nesmírně náročný úkol zvládli její představitelé s až mrazivou suverenitou, a přitom křehce, chvílemi až ostýchavě. Až chladně beckettovské autorovo zamyšlení nad smyslem života a nikde nekončící pouti člověka odnikud nikam - tedy přesněji do Taru - zvládají Mario Kubaš s Kristýnou Zajícovou s takovou soustředěností na každý slovní i situační detail, že diváka mrazí. Problém inscenace ovšem tkví v trojici s deštníkem. Režisérovi J. Š. Stuchlíkovi se nepodařilo tuto groteskní, „nadreálnou“ trojici skloubit se superreálnou ústřední dvojící. Temná existenciální hlubina se jak mořská vlna tříštila o příliš loutkové pojetí oné trojice. Cenné ovšem bylo - vedle již zmíněných hereckých výkonů - i využití prostoru (hrálo se na prázdné scéně před otevřeným zákulisím, diváci seděli na jevišti, herci využili i vertikálních možností scény) a hlavně dramaturgické zacílení titulu. Jako by soubor říkal: Když nejde o smrt, nejde o nic. A to je hodnota, před kterou smekám.
A smekám taky před ukázněností a precizností. Tou se vyznačovala pražská Konzistence médi a brněnské Studio Dům. Oba soubory nabídly vysoce stylizované divadlo. Pražané moderní stínové, Brněnští tradiční asijské. Ač obsahově i tematicky každé jiné, přístupem k divadlu jsou si oba soubory blízké. Jejich práce se pohybuje vlastně už v proporcích profesionality. Studio Dům svou inscenací textu Huberta Krejčího Princ Bhadra a princezna Vasantaséna dokázalo, že ne nadarmo je jakousi „přípravkou“ brněnské divadelní alternativy, a Konzistence médi Človekom, ktorý ďalekohľadá zase přesvědčila, že i na pražské DAMU studují občas umělci, a ne jen řemeslníci. Kdo trochu rozumí divadlu, musel obě inscenace vysoce ocenit - od herectví přes hudbu po precizní výtvarné zpracování. A kdo má duši, musel pocítit jejich snad až posvátnost. Možná pro někoho chladně, možná pro někoho až příliš neosobně zhmotňovala obě divadla danou chvíli v očistný tvar divadelního básnictví vznikající a daný právě onou „čistotou“, pokorou, precizností, ukázněností a ve všech směrech dotažeností divadelního přístupu. Ať už šlo o asijský humorný příběh, nebo o cestu temnými hlubinami snu a podvědomí.
Těmito místy vykračuje i literárně-dramatický kroužek ZUŠ v Novém Městě na Moravě. Jejich představení Drobečkem sem, Drobečkem tam! bylo však zatím jen vykročením na dlouhou cestu fyzického divadla. Vedoucí souboru, který si sympaticky říká Chandraradar, Ivona Čermáková, vybrala několik příběhů ze Šrutovy sbírky pohádek a povídaček o Paulu Bunyanovi Obr jménem Drobeček, propojila je s dětskými verši Michala Černíka a členové souboru je prostředky pohybového divadla a slova převedli do otevřeného divadelního tvaru. Hraje se bez kostýmů, na otevřené scéně, ale také bez napětí, bez rytmu, jakoby chaoticky. Pohybově i ve vzájemných dialozích. Herci zatím dramatické situace i vášeň jen simulují. Typická práce pro seznamování se, co je pohybové divadlo, co obnáší být na scéně a vést dialog (mluvní projev herců byl na dobré úrovni). V konkurenci ostatních - a ve srovnání s dvěma předešlými - rozhodně nejméně propracovaná a dotahovaná inscenace. Avšak - myslím-li na herce - účast na ŠP může pro ně být inspirací a výzvou. Nemají-li ve svém okolí inspiraci a srovnání, tady je získat mohli. Chtějí-li se ubírat směry, jež naznačují v programu, inspirací různými typy divadla, letošní ročník ŠP byl jimi bohat.

Co se doma upeče...
Autorské divadlo se tomu říká. Divadelník si sám nebo s kamarády napíše text, zrežíruje ho a všichni si zahrají. Když se mu povede zachytit vlnění doby či dokonce její tep, vzniknou divadelní události, a někdy i epochy. Když se mu to nepovede, nevadí, vždyť stejně šlo hlavně o to hraní si a setkání. Mezi těmito póly se pohybuje spousta divadel, a na které polaritě to které zrovna je, bývá - aspoň na začátku jejich práce, v onom „inkubačním“ amatérském období - těžko odhadnutelné.
Pro mne byli na té hraně sousedského setkání a divadelního setkávání herci souboru BLIC z Ostrožské Nové Vsi. Jejich „původní novoveský muzikál“ Setkání s Kateřinou nabídl propletenec písniček a skečů propojených ústřední postavou Dívky v rádiovce Andrey Helmichové. Za téma si Novovesští vzali média a jejich pokleslost. Ovšem jejich parodie byla až příliš „olejnatá“, napsaná i hraná „neořezanou tužkou“ popisného herectví a plochých, jednorozměrných zrcadel parodovaných realit, bez větší autorské i hudební invence. Chvílemi až sklepácký humor přiznané „stupy“ se nebezpečně mísil s televizně estrádním se stejnou „stupou“, ale bez odstupu. Jako bychom otevřeli ČT v dobách, kdy jiná u nás ještě nebyla a my doufali, že možná přijde i kouzelník. Baletky fešně tančily, pěvci vesele pěli, herci pitvořili, kouzelník nepřišel - tehdy ani teď. Ovšem oblíbená čísla si každý najít mohl dle svého gusta. Mě nejvíc fascinovala píseň Čokoláda, při které Muž (Váňa Helmich) něžně plácal přes vystrčený zadeček po čtyřech se rozverně pohybující Ohnivou vílu (Adéla Botková), a ta pěla: Mám to ráda jako čokoládu...
A na druhé straně „brnknutí“ do tětivy doby byli a jsou pro mne hradečtí DNO. Jejich Revue byla také - jako u novovesského BLIC - mozaikou skečů a písní, ovšem každým gestem, každou barvou, kterou Jiří Jelínek a spol. přinášejí, rozechvívají struny nejvyšších, nejjemnějších emocí „napadnutého“, inteligentního humoru, ač téměř vždy naprosto absurdního, naivistického a - svým způsobem - primitivního. Ovšem primitivního použitými prostředky, ne obsahem a nápadem. Na jevišti kapela a několik herců, pár rekvizit a tisíce nápadů. Přesto se nemohu ubránit pocitu, že zvolená plocha vyžaduje víc. Možná by stačilo pevnější, sevřenější podání, možná naopak osobnější přístup s improvizovanými a rozehrávanými vstupy a komentáři, to záleží na tvůrcích. Jejich Revue je zatím jen koncertem bez ladu a skladu posbíraných korálků. Jistě, Jelínek není až tak nezkušený, aby je neseskládal v barevně sladěnou duhovku, byli i tací, kteří v scénosledu viděli přesnou dramaturgickou stavbu, ale ať tomu je jak chce, aby Revue měla rozměry inscenace, musela by se najít ještě nějaká další rovina, ať ideová či herecká, která by propojila jednotlivá čísla v klenbu, která drží. Jako ji kdysi objevili S+Š ve svých Zuzanách tím, že se herecky vyhranili, tím, že objevili kabaret, tím, že se stali kabaretiéry. Tuto dvojici nepřipomínám nahodile - DNO má podle mne na to, stát se Semaforem dneška! Energie, nabitost nápady, divadelní „zaťatost“, radost z objevování a vymýšlení i těch největších poťouchlostí z nich přímo prýští.
Ovšem autorské divadlo nejsou jen extrémy, ale i střed. Tím je pro mne pražský Kulturně divadelní spolek Puchmajer. Jejich již více než rok stará inscenace Hoši z nároďáku aneb „Zabili Kemra, parchanti!“ je jejich nejúspěšnějším dílem v dosavadní desetileté existenci souboru. Doufám, že se dostane na Hronov (byla první doporučenou), neb tam patří. Řemeslně dobře vystavěná „cool“ komedie čerpá z divadelního prostředí, jež bizarním způsobem čerpajícím z crazy nápadu o podobě sportu a divadla propojuje s fotbalem. Řadou slovních gagů vyšperkovaná hra je ve všech směrech dotažená, vypointovaná a „funguje“. Jsem opravdu zvědav, jak některá slovní surovost bude konzervativním publikem vnímána. Na Písku byli všichni nadšeni. Až jsem si začal představovat, že za chvíli opravdu vzniknou v Čechách divadelní hooligans a budou s vlajkami podporovat „svého“ Dóňu, Poloczka či Rösnera a pískat na hostujícího Morávka, Pitínského či Lišku. Vlastně, nestalo se to už?
Ve středu mezi v úvodu definovanými póly se pohybuje i divadlo BAF Hostinné. Jejich inscenace Nezkrotné vášně nebyla zdaleka tak autorsky, herecky i režijně důsledná jako u Puchmajerů, nicméně i oni nabídli velmi zdařilou hru. Úvodní vstup jejich herečky jako divákům nadávající uvaděčky byl natolik přesvědčivý, že dokonce dvě dámy vstaly a se slovy „Urážet se nenecháme“ odešly. Přišly tak o čtyři vtipné jednoaktovky, jež poukázaly na velmi dobré profesní kvality autora textu Luďka Haška. Zvláště dialog úvodní dvojice v kině a závěrečné setkání uvaděčky a sebevražedkyně na mostě byly ukázkami až absurdního dramatu čerpajícího z tradic Ivana Vyskočila, J. R. Picka či Vratislava Blažka šedesátých let. Vida, kde se dá objevit další český Antonín Procházka. Doufám, že - v parafrázi na plzeňského Moličra alias Procházku - je Luděk Hašek v Hostinném zván „náš Goldoni“.

Divadlo je rituál
Všechno předchozí zapomeňte, teprve nyní přichází „mladé“ divadlo. Mladé odvahou pálit mosty, stavět hrady, bořit mýty, kácet duby.
Začnu koncertem rytmizované poezie Jiřího Žáčka brněnského Ústafu. Jejich Spolužáčkovina aneb Volte slova je další variantou již dříve jimi používaného přístupu rockové poezie na scéně. Má drajv, šlape jak bicí Buddy Riche, má humor, pojmenovává přímo a jednoduše, trefuje se přesně. Do divadla přináší nezvyklou poetiku, jež mění divadlo v rockový sál i posvátný chrám. Vedoucí souboru, Zdeněk Šturma je vlastně kněz a jeho chór andělé i ďáblové. Koncert se mění v mši. Lze vypnout všechny smysly a nechat se zvukem a rytmem slov nést. Škoda jen, že jde o trochu infantilního Žáčka, a ne - třeba - o beatniky, Nezvala, Durycha, Diviše, Krchovského či Jáchyma Topola.
Skutečný pokus o rituál však nabídli až plzeňští TYAN s inscenací Pustina. Bíle nalíčení v bílých řízách na bílém čtverci ztvárnili před divákem příběh inspirovaný Evageliem dle Marka J.L. Borgčse. Smekl-li jsem před dramaturgií Atelieru T55, ještě víc se kořím před snahami Plzeňských. Z velkých vizí a slov utkaná inscenace je nebezpečným úskalím. Hrozí jí nesrozumitelnost, uzavřenost, „dosebezahleděnost“. Aby komunikovala, musí splňovat až příliš mnoho věcí najednou - skvělé, výrazné herectví, čitelná divadelní gesta, musí fascinovat, musí jít na dřeň, až do krve. To TYAN zatím nedokázal. Jejich Pustina je zatím zabalená do přemíry patetických slov, rozmazaných obrazů, otupujícího pomalého tempa, nepřehlednosti. Má nádherná místa - pro mne to byl začátek, kdy se během příchodu diváků herci mezi nimi líčí, komunikují mezi sebou, chystají scénu i židle pro diváky, tanec masek a závěrečné objevení kříže - ovšem jako celek je to peřina plná peří, jež diváka zavalí.
Svým způsobem rituálem - pokud tak mohu nazvat cesty do světa podvědomí, které poutníka zásadním způsobem promění - a přitom svébytným, originálním divadlem byla inscenace náchodských Dred Dům lásky. Autorem textu je chorvatský básník, prozaik a dramatik Miodrag Pavlović (u nás vyšla jeho sbírka i s tímto dramatem v polovině 60. let v Odeonu). Šéf souboru, režisér a výtvarník Ondřej Pumr záhadný a na první pohled nehratelný text přetransformoval do současného, přitom předlohu neznásilňujícího divadelního jazyka. Výrazná scénografie sestávající ze „záhadných“ věcí (šikmý stůl, na němž se sprchuje jedna z postav, otáčející se židle, červeně se rozžhavující stěna, jídlo, které hoří...) dává inscenaci ráz démonického snu. Už úvodní scéna souložícího mladíka (herecky bezvýrazný Otakar Faifr - On) s nafukovací pannou je výzvou k nebezpečné cestě do neprobádaných oblastí člověka, po cestě překračující tabu. A taková je celá inscenace. Pohybuje se na hraně surrealismu a dekadence. Lze ji vnímat jako svého druhu výtvarné divadlo či dokonce happening a současně i jako báseň. Nic není předem jasné, herci improvizují, zadní scéna tvořená velkými rentgenovými snímky kosterních částí člověka se záhadně otevírá a za ní se objevuje pokoj s rodící ženou. Porodí sifon, židli a další podivuhodné předměty. Postavy se z reálné přední místnosti na konci ocitnou v této „záhadné“ zadní - je to peklo, nebo sestup do další části snu? Probudíme se, nebo jsme mrtví? Takové klade inscenace otázky. Vyžaduje však velmi vnímavý přístup diváka, jemuž nic neulehčuje. Po velkých diskusích jsme ji - tedy letošní porota ŠP: Karel Tománek (předseda), Peter Janků a autor tohoto textu - nakonec vybrali do Hronova jako reprezentanta Šrámkova Písku, tedy do všech důsledků „mladého“ (neuchopitelného, svébytného, tvrdošíjného, originálního) divadla, jež boří jinde přesně definované hranice divadla jako jednou dané normy. Dům lásky jistě vzbudí v Hronově mnoho různých reakcí, stejně jako je vzbudil v Písku. Bude-li tak herecky rozpačitý, temporytmicky rozvláčný a ve zvládnutí náročných výtvarně technických parametrů nedůsledný (svícení, občasné překrývání lidí a výpravy ap.), jako byl v Písku, budou mít potenciální odpůrci zbraní dost. Přesto jsem přesvědčen, že právě takové divadlo by jinde než v Písku neviděli a že takové divadlo je počinem, který právě byl na Šrámkově Písku i v celém amatérském divadelním hnutí mít velký prostor.
Obdobně jako pražská skupina Sergej, která do Písku přivezla vlastní adaptaci kultovního románu Anthonyho Burgesse Mechanický pomeranč (nazvala ji Pomeranč). Se Sergejem vtrhl na jeviště současný svět násilí. Obdobně jako v románu, zvolili Sergej přímočarý, až popartový přístup. Každá scéna je jako políčko komiksu. Herci své postavy nijak psychologicky nekoplikují. Vše odehrají přímočaře, jako bychom sledovali televizní přenos ze světa nejdrsnější spodiny. A herci té spodině rozumějí. Román přesně vystihuje jejich pocit frustrace z dnešního světa, který manipuluje jedincem od narození do smrti. A vzepřít se nejde. Jen mlátit kolem sebe hlava nehlava. Sergej vznikl na jaře tohoto roku právě na základě přípravy této inscenace. Ta s sebou nese všechny atributy prvního díla. Je necezená žádnou zjevnou jevištní zkušeností. Tvůrci přinášejí na jeviště svůj svět, který ovšem zdaleka není prostoduchý, formálně jednoduchý či obsahově banální. Jako kulisy slouží chladně civilistní abstraktní velká plátna studenta AVU Daniela Pitína, hudební doprovod, jenž je rovněž takovým chladně technicistním zvukovým „plátnem“ sestavil zpěvák skupin Vertigo Jakub Siňor, dramatizaci připravil a hlavní roli ztvárňuje student FAMU Vladimír Škultéty, režie se zhostil a filmové dotáčky připravil zaměstnanec dokumentaristiky v ČT Jan Rendl. Zkrátka profese této skupiny se v inscenaci silně zhodnocují a až se tvůrcům podaří zvládnout i zatím nepřekonatelné divadelní problémy s prostorem, přestavbami scén ap., může Pomeranč být Inscenací roku.
Neviděl jsem u nás tak „hustý“, přesný otisk pocitu a stavu dnešní cool generation.
Vladimír Hulec
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':