Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2002, č. 3, s. 40 - 41, Jan Dvořák.

JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI JOSEFA
aneb
O PADESÁTNÍKU, KTERÝ BY ZASLOUŽIL KORUNU

(Josef Tejkl, narozen 8.7.1952)

motto: Ač zrozen v hájovně,
nebývá hájen.
Navíc o hájení
nemívá zájem…

Píšeme-li o jubilantu, sluší se zřejmě podivit se nad tím, kolik mu už je, vtipně poznamenat, že se nám ani nechce věřit, že už mu je tolik, že na to nevypadá, že je stále mladý, že jeho neutuchající elán a nadšení …a cílevědomá mravenčí práce… a že ještě mnoho let se budeme těšit …a dlouhá řada úspěchů…. a nesčetná uznání a ocenění… a předávání zkušeností mladším …a sláva mu a piškumpré a krucajda a hujaja a slavme slavně slávu slavných Slávů. A přehled všeho, co, kdy, kde a s kým udělal.
Omlouvám se té části čtenářstva Amatérské scény, která by si něco takového chtěla přečíst o Pepovi Tejklovi. Oba nemáme rádi bronzová poprsí velikánů (navíc první pád na zem většinou odhalí, že šlo o pobronzenou sádru), a tak si ctitelé tohoto glorifikačně mumifikačního žánru budou muset počkat na Pepovy šedesátiny, kdy už jistě redakce pověří článkem někoho serióznějšího. A o čem tedy bude můj článek? O Pepovi. O Pepovi, kterého někdo řadí mezi génie, někdo mezi podivné existence, někdo mezi přírodní úkazy či nezkrotné živly - hned vedle tornáda a zemětřesení. Pokud jde o mě, už před lety jsem rezignoval na snahu Pepu někam zařadit. Od té doby spolu docela slušně vycházíme.
Podle informací, které o sobě oslavenec šíří, se narodil v Těchoníně (víska v okrese Ústí nad Orlicí), a to – jak poetické - v hájovně. Vzhledem k jeho až patologické lásce k vyšším nadmořským výškám by byl zřejmě vhodnější slovenský název horáreň.
Ve věku roku jednoho byl přesazen do Kostelce nad Orlicí, kde trčel až do maturity na
Střední všeobecně vzdělávací škole. Vzhledem k tomu, že tam studoval nejen on, ale i další nepřehlédnutelné individuality - jmenujme alespoň (re)publikána Miroslava Sládka – vhodnější by jistě byl název Výstřední všeobecně vzdělávací škola. Z dob středoškolských pochází jeho hluboký a vášnivý vztah k literatuře, bezpochyby determinovaný tím, že první delirium a první pohlavní styk (neznámo v jakém pořadí) prožil na Strážnici Marušky Kudeříkové. Ve všestranném zkoumání a ochutnávání života pokračoval i při studiu češtiny a výtvarné výchovy na hradeckém „pajďáku“ (1970-74). Na své první učitelské štaci ve Slatině nad Zdobnicí propadá malování (vliv Trampoty a Slavíčka?), na vojně v Malackách alkoholu (vliv prostředí!!!). Na druhé učitelské štaci v Luži – Košumberku (1976-78) pak propadá vlivu dobrého ducha východočeského ochotnictva - Aleše Němečka. Bohužel pouze částečně – spolu s ním sice obdivuje křivky barokních soch a socialistických žen, ovšem vůči amatérskému divadlu je stále imunní. Ne tak vůči své kolegyni Naděždě, s kterou uzavírá manželství a stěhuje se do Orlických hor – na Nový Hrádek (1978 – 85). Lužská kapitola ovšem svůj divadelní plod nakonec přinese – z jejího genia loci a z archivů vydoluje Pepa svou slavnou Kalvárii (otištěna v AS 1/2002).
Na Novém Hrádku pak Tejklovi propadají kromě jiného i ochotnickému divadlu – první opus prý byl Zločin v jahodách a jak Pepa tvrdí „byl to opravdu zločin“. Aby se neopakoval, rozhodli se oba divadelně se zdokonalit vzděláváním na Lidové konzervatoři – v režijní třídě pánů Císaře a Štěpánka (1981-83). Tam jsme se s Pepou vlastně poprvé setkali a nemohu říci, že to byla láska na první pohled. Zač měl on mě nevím, a vědět snad už ani nechci, já ho měl za poněkud jurodivého pana řídícího, takového podivného křížence zapadlých vlastenců s blouznivci našich hor. Vždycky přišel pěšky odněkud z obrovské dálky a hýřil energií. Urputnost a eufemisticky řečeno neobvyklost jeho diskusních vystoupení na seminářích a hodnocení porot na přehlídkách byla rovněž proslulá. Zkrátka – přestože se Pepa na konzervatoři trochu „kultivoval“ (jeho režie Návštěvy mladé dámy už nebyl zločin, maximálně přestupek, a v absolventské inscenaci své ženy – Bednářových Klaunech – docela slušně hrál), v mých očích zůstával stále neuvěřitelným samorostem, kterého je možné jednou za čas vidět, ale dělat s ním divadlo – to snad ani ne.
A pak se to nějak zamotalo, Pepa se rozvedl a spustil. Z Orlických hor do Polabské nížiny. V roce 1985 začal v Hradci Králové – LŠU Na Střezině vydupávat ze země literárně dramatický obor. Tu a tam se ho sice pokoušeli otrávit nechutí k něčemu, co dosud nebylo, věčným stěhováním po jednotlivých třídách jednotlivých základních škol a jinými obstrukcemi. Ale ukázalo se, že otrávit Tejkla je daleko těžší, než se s ním smířit – a tak se nakonec všichni smířili a obor začal bujet. A Pepa se začal opět vzdělávat – tentokrát na jakémsi postgraduálu loutkářské katedry DAMU. A aby toho neměl málo, založil podivné uskupení – divadelní soubor OBSAZENO, složený zčásti z hradeckých ochotníků, zčásti ze svých žáků, zčásti ze svých turisticko-horských kumpánů, zčásti ze svých milenek. Ochotníci s divadelními zkušenostmi v tomto souboru nepřevažovali. Na výsledku to sice bylo trochu vidět, ale zato to byla zajímavá společnost a hlavně – Pepa začal obrovsky růst jako autor – ať už původních her (Cesta z hlíny do hlíny, Pozor chromý pes!) nebo dramatizací (Náš Berti). Jeden z hradeckých bdíčů nad kulturou tehdy tvrdil, že není jasné, na které straně barikády ten Tejkl vlastně stojí. S tímhle názorem byl ale osamocen – myslím, že všem ostatním to jasné bylo. Tehdy někdy jsem konečně i já blbec pochopil, co je ten Tejkl vlastně zač a že dělat divadlo s ním potřebuju jako prase drbání. Že ta jeho neuvěřitelná energie je přenosná či chcete-li nakažlivá, že je to člověk, s kterým můžete nesouhlasit, ale nemůžete ho nebrat. Že je lepší s ním si natlouct ústa, než s někým indiferentním jít od jednoho mírného úspěchu v mezích zákona k druhému. A tak jsem to s ním začal taky táhnout. Vymysleli jsme dobrou hlínu – měl jsem právo kdykoliv vstoupit do kteréhokoliv představení Obsazena jako jakákoliv nová postava a všichni na to museli nějak reagovat. Pepa tehdy tvrdil, že tak připravuje soubor na všechny možné situace, včetně partyzánské války. Pak jsme spolu (a s Pavlem Švorčíkem) připravili novou verzi Klaunů – s nadsázkou jsme tvrdili, že to bude poslední rána režimu. Režim byl rychlejší, zhroutil se už před generálkou. Zkrátka – vyblbli jsme se. Jen jedno jsem dva roky odmítal – literárně dramatický obor LŠU. Pořád jsem tvrdil, že divadlo si má človíček vyvzdorovat a ne do něj od mala chodit jako do houslí nebo do sokola. Vydrželo mi to do jara 1990, pak ukecal i mě. Dodneška jsem mu za to vděčen – a čím dál tím víc. Už dlouho přede mnou ukecal Janu Portykovou a Emu Zámečníkovou, rok po mně – to už jsem mu škrcením dotyčného pomáhal – i loutkářského fanatika Jirku Polehňu. A pak jsme dostali konečně vlastní prostory a založili Divadélko Jesličky jako stálou školní scénu (s bohatým využitím mimoškolních elementů). Ale o Jesličkách psát nechci a nebudu, takže zpátky k Pepovi.
A dopředu říkám, že nebudu objektivní. Jsem na něj totiž fanda a mám proč. Vděčím mu jak za krásné role (Kardinál v Balzacově Succubovi, Poláčkův doktor Munory, starý lékař v Čechovově Pavilonu č. 6…), tak za to, že ze mě vytloukl přehnané ambice a naopak do mě vtloukl trochu té kantorsko zahradnické pokory při péči o štěpy, z nichž plody budou sklízet jiní. A fanda jsem i na jeho specifické herectví, kdy na jevišti vynakládá na všechno třikrát víc energie než je potřeba, řve, buší do partnerů, máchá rukama a jen trochu ustrašený pohled prozrazuje, že si není tak zcela jist, jak má znít jeho příští replika. Jednou přijel z nějakého horského dýchánku s úplně omrzlýma nohama, pajdal se o berlích a každý krok byl pro něj utrpením. Ale na Hronově třikrát za den odehrál svého milionáře Robinsona v Leacockově Volání jara a mládí v prvotřídní restauraci – o berlích, ale s vervou a skvěle. A spousta lidí myslela, že ty berle jsou režijní trik, ha ha ha. Po prvním představení mu říkám – hele, jestli můžeš, zašermuj tou berlí Vlastíkovi před obličejem, jako že mu vyhrožuješ. Mohl a zašermoval. Vlastík pak bez těch tří předních zubů trochu šišlal. Prostě – Pepa je něco jako tatranky Opavia – energie sbalená na cesty. Za divadlem, za horami, za lidmi. Buldozer, bagr, tahač, motorová pila a mostní tank v jednom. Rozhodně ne bezkonfliktní typ. Ale je radost se pohádat s někým, kdo ví, že bouřka vyčistí vzduch a že hádáme-li se o jednu věc, neznamená to, že se na sebe budeme mračit globálně a na věky věků.
Píše-li se o význačných individuích, bývá zvykem poznamenat i cosi o rodinném zázemí a vytváření podmínek. Pepova druhá žena Ivečka si taky ráda zahrála divadlo, pak ovšem zvítězil její největší koníček – rození Pepíkových potomků. Mají čtyři kluky, takže s dvěma kousky z prvního manželství je Pepa vlastně půltuctovým otcem. Kolik ovšem postavil domů a zasadil stromů, nevím. Vím ale, že Ivečka je ženská velmi tolerantní a Pepíka nechává žít. Což je asi jediná cesta, když chce žít s ním. Což je asi vůbec jediná cesta, když kdokoliv chce žít s někým, a ne jen vedle někoho.
Ještě by se slušelo popřát cosi do příštích let, ale tady čtenáře zase zklamu, na to je spousta času. Ta pravá oslava totiž vypukne až v pátek 20. září v 19:30 v našem divadle.
Čtyřicet dní po Pepovi se totiž narodil Jirka Polehňa a dalších deset dní jsem se na houbách flákal ještě já. Takže – protože prázdniny jsou prázdniny a Pepa je jistě někde na horách - slavíme naše společná jubilea až v září a na jevišti. Ke čtyřicetinám jsme si zahráli Tři muže ve člunu, k pětačtyřicetinám Tři mušketýry a letos si dáme úryvky z nejslavnější a teď tolik hrané Čechovovy lyrické komedie Tři bratři. Kdo chcete – přijďte se podívat (a přineste nám pěkné dárky). Pepíkovi největší – jednak je principál a jednak – jak říká při pohledu na své čtyři synky, jednu manželku a jeden plat - je to vlastně sociální případ. A i kdybychom škrtli to sociální : Pepa – to je případ. Ale zaplaťpámbu za něj. Kdyby nebyl, snad bychom si ho museli vymyslet. Bez lidí jako on by totiž ten náš svět byl takovej fádní…
Jo, Pepo – stav se v divadelním baru, máš tam nějakej dloužek.
Honza Dvořák
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':