Databáze českého amatérského divadla

Texty: ČERNÁ, Martina: Raději živé chyby než mrtvou dokonalost. Amatérská scéna 2010, č. 4, s. 36 - 37.

Raději živé chyby než mrtvou dokonalost
Martina Černá

Přiznám se, že českou amatérskou, ať už studentskou nebo experimentální, scénu nesleduji nijak kontinuálně. Ale právě proto, že si jako teatroložka uvědomuju její důležitost pro české divadlo minulé, současné i budoucí, uvítala jsem i letos možnost účastnit se již podruhé jako členka poroty pražské přehlídky studentského a experimentálního divadla s výběrem na národní přehlídky Stodůlecký píseček 2010. Letošní Píseček (1.– 2. dubna) se musel podobně jako v loňském roce vypořádat s hostováním mimo Stodůlky, na opačném konci města v KC Zahrada, což však nebyla jediná změna v jeho tradiční organizaci. Tentokrát si jeho nabitý program rozdělily dvě poroty. Jelikož jsem s kolegy Petrem Christovem a Dušanem Vicenem působila v té první, bude se můj příspěvek věnovat pouze inscenacím zařazeným do kategorie studentského divadla. Pětice představení, kterou jsme zhlédli, se vzájemně velmi lišila především stylově.
Viděli jsme pokusy v oblasti nového cirkusu, klasické činohry, provokativního happeningu, stínového divadla s nádechem dokumentárního postupu i komunitního přístupu k divadelní tvorbě. Podle tohoto rozdělení si je v následujících řádcích přiblížíme.
Dvojice vystupující pod názvem Cirkus Mlejn se představila s akrobatickou show Postav na čaj! V ní využívá zejména dvě techniky: akrobacii na hrazdě a akrobacii na šále, dále také žonglování, akrobacii na židlích nebo s míčem. Všechny tyto dovednosti slouží k vyplnění jediné a jednoduché situace: dvě dívky uzavřené v jednom prostoru čekají na to, než se uvaří voda na čaj. A kdo se nudí, ten zlobí. Jejich vzájemné naschvály a pošťuchování vzdáleně připomínají atmosféru filmu Sedmikrásky Věry Chytilové. Dílko však zůstává na poloviční cestě mezi prezentací technik, které protagonistky ovládají, a rozvinutím situace nastavené v počáteční expozici. Máme před sebou bezesporu talentované představitelky nového cirkusu, ale napříště bude zapotřebí, aby při své tvorbě provedly mnohem razantnější dramaturgicko-režijní volbu, zda chtějí směřovat k estetické dokonalosti akrobatického fyzického výkonu včetně bohatšího využití scénografických prvků nebo naopak k originální výpovědi v rámci příběhu, který pomocí zmíněných technik vyprávějí. Je však třeba poznamenat, že Eliška Brtnická a Jana Klimová vystupují jako nadějné a sehrané duo akrobatek, které si v sále KC Zahrada dokázalo víceméně poradit i s prostorem, který je k provozování nového cirkusu zcela nevhodný.
Antigona, s níž na přehlídku přijel holešovický Ty-já-tr, je bezesporu velká výzva. A to nejen pro divadelní soubor, ale i pro dramaturga a režiséra inscenace, který nesáhl po Sofoklově „klasice“, ale po zpracování látky z pera francouzského dramatika Jeana Anouilhea. Hra vznikla v roce 1944 a autor do konfliktu Antigony bouřící se proti otci a thébskému vládci Kreontovi zašifroval kontext francouzského odboje proti nacistické okupaci. Inscenace Ty-já-tru se však drží především slova, které je hlavním nositelem sdělení v tomto souboji konfliktů a postojů, a pokud přistupuje k historické lokalizaci příběhu, pak je to aktualizace příběhu rámováním současnou dobou. Jakousi anketou mezi diváky iniciuje postava Moderátorky ještě před začátkem představení za účelem aktivizace diváka, který se na základě argumentů, jež přinášejí obě dvě antagonistické strany, má rozhodnout, na čí stranu se přikloní. Z důvodu nešikovného timingu však úvodní anketa ne zcela vyšla (na plátno v sále byl pomocí videozáznamu přenášen téměř prázdný foyer), což by nebyl takový problém, kdyby princip rámování představení živými vstupy přenášenými z herecké šatny během představení postupně zcela neztrácel smysl. K divákově aktivizaci nepřispíval, hereckému projevu nenapomáhal ani nijak zvlášť objevným způsobem nerozvíjel inscenaci formálně. Publikum na konci představení téměř zapomnělo odevzdat svůj hlas pro Antigonu či Kreonta a soustředilo se tedy především na výkony herců, pro něž byla inscenace zejména průpravou v deklamaci a činoherním řemesle obecně. Právě v rozvíjení těchto oblastí bychom asi měli spatřovat hlavní pedagogický cíl.
Zapomněla jsem si poznamenat, jak přesně dlouho trvalo představení Jak to přišlo souboru Patologické jahody z Prahy 10. O moc více ani méně než 5 minut to však nebylo. Během tohoto nestandardně krátkého času jsme byli svědky jediného výjevu: mládež znuděně polehávající a povalující se na podlaze došla k takovému stupni apatie, že ani není schopna natáhnout se pro dálkové ovládání televize, která vévodí celé scéně, a přepnout program. Tuto tristní situaci ukončuje rázný mladík, který s tlustou knihou v ruce přichází na scénu a televizi rozseká sekyrou. Patologické jahody se již na minulém ročníku představily dílkem, jež se netajilo kritičností vůči současnému stavu společnosti. Kritikou konzumního životního stylu měl být bezesporu i počin s názvem Jak to přišlo. Happening začali v 2. polovině 20. století původně provozovat výtvarní umělci za účelem aktivizace diváka pomocí divadelních principů počítajících s přímým kontaktem umělce s publikem. Potud by byla forma, kterou si mladí divadelníci pro svůj protest proti statu quo zvolili, adekvátní. Byla však provedena zcela neadekvátními prostředky. Televize na scéně byla pochopitelně pouze plastovou atrapou, lenost zobrazovaná herci byla líčeně umělá a radikální gesto protagonisty pak nemohlo těžit ani z divadelní iluze, ani z šokující opravdovosti. V následné diskuzi se zástupci souboru přiznali, že se pokusili o formát v kontextu jejich spíše činoherní tvorby radikálně nový, leč tentokrát se při hledání novátorského tvaru pro svou konstantní výpověď bohužel vydali slepou uličkou.
Za nejzdařilejší počin letošní přehlídky v kategorii studentského divadla považuji Z alb autorského dua Dva ve jhách. Zdá se, že jediná protagonistka poetických obrazů, která před námi rozvíjí prostřednictvím stínového divadla a projekce lyrickou hru se stíny a tvary, se ponořila do krajin nevědomí a odvíjí před námi nit svého dětství od formování lidské bytosti po její přerod do mladé dívky. Z této atmosféry nás však vytrhne poslední pasáž jejího vystoupení, kdy se při putování po městské vilové čtvrti symbolicky propojí se starou ženou, která před námi listuje rodinným albem a popisuje události a osoby na jednotlivých fotografiích. Postaví nás tak před otázku, zda ten, respektive ta, kterou jsme provázeli na její cestě k vědomí, je vnučka nebo babička. Odpověď na tuto otázku však nakonec není důležitá. Autorka před našima očima zjevila až mystickou „tekutost lidské existence“, z níž se vytrhujeme pouze pomocí vůle, vědomí a racionality dospělého věku. Lucie Páchová nalezla ve své inscenaci pro své téma ideální formu. Snad jen zbývá vycizelovat některé detaily provedení a poněkud ostrý přechod z lyrické části do dokumentárního oddílu druhé části představení.
Divadelní soubor Černošice není na přehlídce Stodůlecký píseček žádným nováčkem. Iveta Dušková se svými svěřenci přijela do Prahy představit nejnovější inscenaci Plavba aneb Počkej s tím! Komedie, která vznikla na základě improvizací členů souboru, před námi odvíjí příběh o jedné ztřeštěné plavbě, v níž díky bláznivým i fantaskním zápletkám odhalujeme nečekané vztahové souvislosti mezi postavami i jejich pravou identitu. Je patrné, že sledujeme výsledek práce sehraného souboru, protože inscenace je vyšperkována řadou detailů ať už v práci herecké, dramaturgické či zacházení s kostýmními či scénografickými prvky. DS Černošice se nevydává cestou extrémních formálních výbojů a ve své poslední inscenaci využívá lehkou retro estetiku. Díky energii, s níž na jeviště jeho členové přicházejí, jistě velmi dobře funguje jako zábavný element ve vlastní komunitě, která nabízí duchaplně společně strávený čas. Bylo by zajímavé sledovat tento soubor i mimo fantazijní úniky do komediální fabulace, například v nějakém lokálně angažovanějším tématu z vlastního prostředí. Pozici na takovou reflexi jistě má.
Kategorie studentského divadla letošního Stodůleckého písečku nabídla produkce, v nichž je pochopitelně možné konstatovat celou řadu kritických až krizových momentů. Nicméně jasně ukázala, že nejpřesvědčivější jsou mladí elévové Thálie tam, kde se mohou sžít s tématem, kde skrze divadlo mohou ukázat sebe a svůj svět.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':