Databáze českého amatérského divadla

Texty: AS 2002, č. 6, s. 29 - 32, rozhovor připravil Milan Strotzer.

„Prostě mě to baví“ aneb Povídání s Milanem Schejbalem

Královéhradecký rodák domestikovaný v Praze, vůdčí osobnost slavného pražského Anebdivadla, někdejší dramaturg a vedoucí pracovník Žižkovského divadla, nynější umělecký šéf a režisér divadla ABC v Praze, hostující režisér v celé řadě profesionálních divadel i v souborech amatérských, pedagog nejedné vzdělávací instituce připravující divadelníky z profese i z ochoty, porotce stovek divadelních přehlídek amatérského divadla a recenzent řádově nemenšího počtu jejich inscenací, člen nejrůznějších odborných uskupení usilujících o kultivaci amatérského divadla, ale také milovník života, manžel, otec, lyžař, plavec ve vodách pod žhnoucím sluncem etc. etc., zkrátka jedna z nejznámějších osobností našeho amatérského divadelního dění a také profesionálního divadla současnosti – Milan Schejbal – oslavila 14. prosince 2002 padesátiny. Amatérská scéna položila jubilantovi při této příležitosti několik obligátních i méně běžných, seriózních i nejapných otázek.
Ti, jejichž divadelní paměť sahá alespoň čtvrtstoletí nazpět, mají před očima dodnes zlatou éru Anebdivadla a jeho inscenace, zejména z konce 70. a první poloviny 80. let 20. století, jakými byly Voják vydrží všechno aneb Evelyn Worchestrova pouť podle Patricka Ryana, Candide aneb Optimismus podle Voltaira, Pábitelé podle Bohumila Hrabala, Adam Stvořitel bratří Čapkových, …a jitra jsou zde tichá Borise Vasiljeva, U zeleného papouška podle Arthura Schnitzlera (v koprodukci s pražskou Lucernou v režii Petera Scherhaufera), Florencie 1536 aneb Lorenzaccio podle Alfreda de Musseta a další. Všechny jmenované inscenace tehdy patřily k tomu nejlepšímu, co bylo na půdě amatérského divadla vytvořeno.
Jak se to přihodilo, že v nepřerývaném tahu vzniklo v jednom souboru tolik pozoruhodných inscenací?
Myslím, že to byl výsledek zhruba čtyřletého hledání, tápání a svým způsobem boje s konzervativnější částí souboru o tvář divadla, které by promlouvalo k tehdejší mladé generaci, a to nejen v oblasti tematické, ale i co se týče divadelního jazyka.
Anebdivadlo bylo vnímáno jako tzv. autorské divadlo kolektivního typu. Bylo takové vymezení oprávněné, nebo tomu bylo jinak, např. tak, že v něm hráli podstatnou roli výrazné osobnosti? Byla tu přece kromě tebe Kateřina Fixová, Jana Paterová, Hynek Bouček…?
O tzv. autorském divadle kolektivního typu by se dalo hovořit snad jen co se týče herectví, a i to se mi z dnešního úhlu pohledu zdá přinejmenším problematické. V podstatě šlo o divadlo interpretační, i když zde rozhodující vklad přinášela autorská práce s textem (včetně vlastních dramatizací) a režijní pojetí. V oblasti herecké bylo využíváno znaku, náznaku a především jistého odstupu od role, komentáře, nadsázky. Už tehdy jsme však věděli (nebo jsme si na to přišli), že demokracie v divadle je pěkná blbost. Byť byli pod režií podepsáni většinou dva, vždy měl rozhodující slovo jen jeden, pohříchu často jsem si na to nedal sáhnout. Dramaturgie byla doménou Kateřiny Fixové, scénografie Hynka Boučka, a i když jsme všichni mohli mluvit do všeho, dokázali jsme se navzájem respektovat a podřídit, a to si myslím, že byla jedna z největších deviz tehdejšího Anebdivadla. Navíc jsme měli na tu dobu výborné zázemí v Žižkovském divadle, kde pracovala Jana Paterová, a protože jsme se i s ní většinou shodovali v názoru na divadlo, nechali jsme si do toho mluvit i od ní.
Není to tak dlouho, co jsem zaznamenal derniéru inscenace Pábitelé, která, jestli se nepletu, měla premiéru v roce 1982. Proboha, jak jste ji dlouho hráli, kolik měla reprís?
To je těžké, my jsme se s našimi největšími miláčky (rozuměj inscenace) jen těžko loučili, a vlastně jsme se s nimi nikdy nerozloučili. Násilně skončil jenom Adam Stvořitel, a to v jakémsi malém městečku v Portugalsku, kde jsme museli zanechat dekoraci, neboť když jsme se vraceli z festivalu v Portu, rozbil se autobus a již nemohl tu váhu uvézt. Tak se stane, že čas od času si pro svoji potěchu a pro naše kamarády Pábitele či Candida zahrajeme. Naposledy to bylo, když jsme slavili padesátiny Mirka Vejdovce, tak jsme si jen tak zahráli část Pábitelů. Kolikátá to však byla repríza, to už nikdo nespočítá, ale určitě jich bylo přes 200. Dekorace Candida a Pábitelů jsou však stále složeny v Žižkovském divadle a asi se část 14. prosince zase opráší…
Jubileum nemá Anebdivadlo, ale ty. A tak otázka takříkajíc od pazourku a možná spíše pro psychoanalytika. Když se rozvzpomeneš na svá mladistvá, ba děcká léta, nalezneš něco jako prvotní „prenatální“ impuls, který mohl být příčinou toho, že na tebe zapůsobila magie divadla natolik, že se tvůj život ubíral a ubírá těsně spjat
s divadlem?
Vzpomínám si, že už jako kluk jsem se bavil tím, že bavím ostatní, a jestli si dobře pamatuju, tak introvert jsem opravdu nebyl nikdy. Zřejmě na základě toho jsem byl jako kluk obsazen na ZŠ do role Petra Bajzy v dramatizaci Poláčkových Bylo nás pět. Zjistil jsem, že mě hraní na divadle rajcuje stejně jako všechny míčové sporty, a navíc se mi líbila představitelka Rampepurdy, a na divadle k ní bylo nepoměrně blíž než u fotbalu. Existuje
i inkriminovaná fotografie, která mě zachytila asi jako osmiletého v baletním úboru z rytmiky, ale tato je přísně střežena, zvláště pak před pedagožkami výchovné dramatiky.
Dá se v tvém případě hovořit o převzetí rodinné divadelní štafety, respektive „za co mohou rodiče“ pokud jde o divadelní bytí?
Opravdu nedá, i když jisté stopy (už asi nikdy nerozluštitelné) vedou k Jiřině Šejbalové, která se psala Schejbalová, ale jelikož je v českých zemích „sch“ často vyslovováno jako „š“, což mohu jen potvrdit, nechala se tato slavná herečka přejmenovat. Můj odchod z FFUK prakticky k divadlu znamenal v naší rodinné štafetě pouze to, že otec ekonom mě málem vydědil a já se definitivně osamostatnil. Je pravda, že když táta zjistil, že necouvnu, vzal mě na milost, a měl jsem i ten dojem, že mi fandil.
V jaké roli (herec, režisér, autor atp.) jsi vstoupil na půdu divadla? Kdy, kde a v čem to bylo?
To vím naprosto přesně. Kromě zmíněného Petra Bajzy jsem poprvé vstoupil doslova na dlažbu divadla v srpnu roku 1975 na nádvoří zámku Hrubý Rohozec v Turnově v jedné z klíčových rolí v inscenaci Moličrova Pána z Prasečkova, a to již se souborem, jehož jádro tvořilo budoucí Anebdivadlo. Strašně jsem prosil o titulní roli, ale bylo mi sděleno, že na to nejsem typ.
A co tvůj režijní debut?
To byla již zmiňovaná inscenace Voják vydrží všechno, která se ovšem původně jmenovala podle Ryanovy knížky Jak jsem vyhrál válku. Odehráli jsme asi osm vyprodaných představení, když nám bylo oznámeno, že tuto inscenaci nesmíme nadále hrát. Jak jsme se později dozvěděli, někdo nelenil zavolat na odbor kultury a oznámit, že nemáme svolení autora předlohy. Tehdy jsme netušili, že něco takového musíme mít, později se nám to už nestalo – mám například schovaný lapidární souhlas pana Hrabala s naším uváděním Pábitelů. Napsal tam: „Dělejte si s tím co chcete, mám vás rád. Bohumil Hrabal“ Spíš nás tehdy zarazil ten telefonát… Protože jsme však chtěli „Válku“ hrát a tu inscenaci jsme měli moc rádi, přepracovali jsme s Hynkem Boučkem scénář tak, aby naše autorství nebylo napadnutelné a hráli jsme ji pod již zmíněným názvem. Nikdy jsme se však netajili tím, že jsme čerpali inspiraci z Ryanovy knihy. Má lehce raněná dušička se však dočkala, neboť když jsem v roce 1994 nastoupil jako umělecký šéf do Divadla ABC, jako první inscenaci jsme uvedli právě naši dramatizaci knihy Jak jsem vyhrál válku, nyní již pod původním názvem, a měl jsem velkou radost, že se právě tato inscenace, vlastně z odkazu Anebdivadla, udržela na repertoáru plných 7 let a to mě ještě někteří herci přesvědčovali, abych ji nestahoval.
Anebdivadlo nebylo tvým prvním divadelním kolektivem. Pokud vím, působil jsi např. v souboru Dvacetník. Možná tu byly další. Můžeš tuto etapu divadelních začátků charakterizovat? Cítil ses v divadle svobodnější než dnes?
Ale vlastně Anebdivadlo bylo mým prvním divadelním kolektivem. Soubor Dvacetník, do jehož konkurzu mě bez mého vědomí přihlásili spolužáci z filozofické fakulty, byl zajímavý tím, že se zde ocitli studenti různých vysokých škol s tím, že se předtím nikdo
s nikým neznal a ani dva nestudovali stejnou vysokou školu. Protloukali jsme se po různých divadelních sálech, takže v divadle ÚDA jsme se jmenovali Dvacetník, v Gongu Studio mladých a v Žižkovském divadle zpočátku soubor číslo 2. Někteří odcházeli, jiní přicházeli, ale okruh zhruba osmi lidí založil pak na Žižkově právě Anebdivadlo. A to bylo velmi pikantní. Jistý student dramaturgie DAMU nás režíroval a nutil hrát tzv. tradiční divadlo. Když po velmi neúspěšném Macbethovi došlo na generálky Krysaře E.F. Buriana, udělali jsme revoluci. Práskli jsme do stolu a řekli, že už takové divadlo hrát nechceme a nebudeme. Onen režisér řekl, že využívá svého práva veta a nařizuje nám, abychom pokračovali ve zkoušce, a my jsme mu oznámili, že už nechceme, aby byl náš režisér. Cítili jsme se očištěni z destrukce, ale to bylo tak vše. Najednou jsme zjistili, že bořit je super, ale tvořit vůbec super není. Protože však naše ješitnost sahala dost daleko a měli jsme kolem sebe řadu skvělých divadelních podnětů (na Žižkově tehdy vystupovala liberecká Y, ČS Ústí nad Labem, brněnský Provázek aj. aj.), pustili jsme se s Hynkem Boučkem do inscenování „Války“. A jelikož neměl kdo režírovat, tak jsem se toho ujal. Zdálo se nám, že název Anebdivadlo odpovídá asi nejvíce našemu vidění divadla (slovo „alternativní“ bylo vyloučeno používat). Cítil jsem se tehdy v divadle velmi svobodný, především proto, že (alespoň prvních zhruba osm let) jsme vycházeli při inscenování z našeho společného vidění světa, z toho, co nás na tehdejším světě trápilo a bolelo a proti tomu jsme se snažili postavit naději jakožto východisko. V tomto smyslu jsem již nikdy na divadle tak svobodný nebyl, i když musím říci, že ani dnes se necítím ničím svázán (kromě neúprosného provozu poměrně velkého profesionálního divadla).
Co já pamatuji, tvá zatímní životní a divadelní cesta, což zdá se téměř jedno jest, se klikatila také tak, že jsi na ní potkal mnoho krásných žen, a ne s jednou vyvolenou, ale s několika setrval ve vztahu nejtěsnějším. Myslíš, že za to klikacení cesty může divadlo?
Rozhodně za to divadlo nemůže. Může za to to, že jsem hezký, šaramantní, inteligentní a hlavně, že mi to sluší. A abych nezapomněl – také skromný. Těmto vlastnostem žádná žena neodolá… U divadla zvlášť!
Měly tvé životní partnerky vliv na tvou divadelní práci? Pokud ano, jaký?
Samozřejmě že měly – hrály vždy hlavní role!
Jak jsi na tom v padesátce s energií?
Nemám pocit úbytku, a to v žádné oblasti!
Co je pravda na tom, že ses letos v říjnu zase ženil?
Ano, je to pravda. Na vysocké přehlídce jsem byl oddán s Kateřinou Fixovou a naše manželství záhy přineslo, ke škodě i užitku divadla, dvacet dětí – frekventanty několikaletého Kurzu praktické režie. Ovšem pozor: sňatek se odehrál skutečně v obřadní síni ve Vysokém nad Jizerou se všemi těmi věcmi okolo.
Obraťme hovor na vážno. Co měla být a co byla tvá první profese?
Studoval jsem na Filozofické fakultě UK češtinu – angličtinu – obor pedagogický. Měl jsem být tudíž učitel – profesor na střední škole. Ku prospěchu českého školství jsem se jím však nestal.
Prošel jsi před přijetím na vysokou uměleckou školu nějakým divadelním „vzdělávacím institutem“, nebo tu bylo něco, co suplovalo jeho roli?
Když jsem začínal s divadlem, připadal jsem si jak malé děcko, které objevuje svět. Jezdil jsem, jak čas dovolil, na všechny možné amatérské přehlídky, kde jsem doslova hltal porotce. Chodil jsem na různé vzdělávací akce tehdejšího Středočeského krajského kulturního střediska, navštěvoval jsem jednorázové kurzy v Městské knihovně v Praze atd. atd. Strašně rád vzpomínám, co všechno jsem se dozvěděl o divadle od Jarmily Drobné-Černíkové, prof. Jana Císaře, Rudolfa Felzmana či Petra Janiše, ale i mnoha dalších. A pak jsme neustále
o divadle diskutovali nejen u nás v souboru, ale i s mnoha dalšími kamarády, například s Frantou Zborníkem, Luďkem Richterem a mnoha dalšími. A záhy mě začal brát do porot amatérských přehlídek Milan Strotzer, a to byla snad největší škola ve smyslu utříbení názorů, ujasnění terminologie, uvědomění si souvislostí a v neposlední řadě umění komunikace. Všem jsem za to vděčný a mnohým jsem dodnes velkým dlužníkem.
Nevím, bylo-li to opravdu tak, ale zdá se mi, že v období, kdy kulminovalo tvůrčí vzepětí Anebdivadla, patřil jsi k těm poučeným, ba nejpoučenějším režisérům, a přesto (nebo možná právě proto) jsi začal studovat na pražské DAMU režii a dramaturgii. Co sis od studia sliboval a co se z toho splnilo?
To za mnou jednou na divadelní přehlídce přišel pan profesor Císař, s kterým jsem již několikrát porotoval i polemizoval, a řekl mi, že bych měl jít studovat DAMU, že by to bylo dobré pro obě strany. Pamatuji se, jak jsem se styděl a koktal a on se se mnou moc nebavil a řekl mi, že je to jistá věc. Pak mi ještě oznámil, že mám rok počkat, neboť další první ročník povede profesor Jaroslav Vostrý. Tehdy jsem netušil, co pro mě pan profesor Císař udělal. Setkal jsem se totiž s člověkem, na kterého nikdy nezapomenu a který mě, vedle již zmíněných, otevřel pro mě do té doby netušené pohledy na divadlo. Bylo to snad mých nejkrásnějších pět let vysokoškolského studia, kdy jsem se do školy vyloženě těšil a kdy mě samotnému bylo víc než trapně, když jsem něco nevěděl. Sliboval jsem si od DAMU, že si rozšířím své divadelní vzdělání, ale tato očekávání byla dalece překonána. S profesorem Vostrým jsme se později stali přáteli, i díky tomu, že s námi vždy jednal jako s partnery a kolegy, a nikoliv jako s retardovanými studentíky. Tohoto přátelství si velmi vážím a jen ten, kdo zná J.Vostrého ví, o čem hovořím. Stejně tak jsem pyšný na to, že mi již několikrát profesor Císař řekl po zhlédnutí mé práce, že vysokoškolský diplom vracet nemusím.
Ke studiu na DAMU jsi nastoupil ve svých bezmála 30 letech. Myslíš, že to byl handicap, nebo naopak výhoda díky předchozí praktické divadelní zkušenosti?
Myslím, že to byla výhoda veliká, zvláště pro obor, který jsem studoval. I mé současné pedagogické zkušenosti prokazují, že ve většině případů je jistá zkušenost s divadelní praxí pro studium režie takřka nezbytná.
Nyní jsi se na DAMU vrátil jako pedagog. Kdo jsou tvoji svěřenci a co je předmětem tvé výuky?
Hlavním předmětem mé výuky je režijní tvorba, tj. příprava režisérů na jejich budoucí povolání z hlediska praxe. Shodou okolností jsem se před dvěma lety stal vedoucím celého ročníku, takže vlastně svým způsobem „fušuji“ i do tvorby herecké. Mí svěřenci jsou nyní v pátém ročníku a drtivá většina z nich se již seznamuje s neúprosností profesionálního divadla v praxi.
Baví tě učit?
Baví. A moc. Myslím, že to má smysl.
Od sezóny 1994/1995 jsi uměleckým šéfem pražského divadla ABC, přitom hostuješ coby režisér v jiných divadlech. Kolik máš za sebou inscenací na mateřské scéně ABC a kolik jako hostující režisér? Kde jsi všude režíroval?
Na mateřské scéně Divadla ABC mám za sebou doposud 16 inscenací, sedmnáctou dokončuji. Pravidelně jednou, častěji však dvakrát za sezónu hostuji v jiných divadlech. Každoročně režíruji v Městském divadle v Mostě, kde přímo miluji ono ohromné jeviště a kde jsem byl v angažmá před příchodem do ABC, dále jsem režíroval např. v Činoherním studiu v Ústí n.L., v Klicperově divadle v Hradci Králové, v Divadle F.X. Šaldy v Liberci, v Horáckém divadle v Jihlavě, ale také jsem získal zajímavou zkušenost v Theater der Altstadt ve Stuttgartu i jinde. Nedávno jsem po patnácti letech režíroval s amatérským souborem, a to ve Vysokém nad Jizerou, protože mě o to požádal můj kamarád Jirka Pošepný. Trochu jsem se bál, že už amatérské dušičce nebudu při konkrétní práci na place tak blízko. Je to ale fakt: divadlo je jen jedno.
Jak to všechno stíháš?
Stíhám. Někdy blbě, ale stíhám. A pak, jak říká Shakespeare: „Je-li námaha slastí, nenamáhá.“
Jsi režisérem rád?
Samozřejmě, že jsem, protože rád pracuji s lidmi. A navíc s lidmi tvořivými. Mnohdy si na herce pěkně zanadávám a posílám je v duchu do pekel (často i úplně jinam), ale vlastně je mám rád. Doufám, že je to i obráceně (včetně toho posílání).
Je něco, co kdybys nezrežíroval, cítil bys jako osobní divadelní dluh?
Přál jsem si režírovat Shakespearův Sen noci svatojánské, a to se mi nedávno splnilo v Jihlavě. Jinak se musím přiznat, že se vždycky strašně zamiluju do hry, kterou právě dělám.
Při nástupu do ABC jsi, myslím, měl jasnou představu o profilu divadla, které ti bylo svěřeno. Jaká ta představa byla? Daří se ji naplňovat? Doznala po devíti letech tvého působení změny?
V základní linii, si myslím, se ona představa o profilu divadla plnit daří. Stručně jde
o zábavné divadlo, ovšem v daleko větší šíři než jsme zvyklí toto spojení používat. Vedle tradičního zábavného repertoáru se věnujeme i divadlu hudebnímu (např. Golem) či velkým romantickým příběhům (D´Artagnan, Červený a černý aj.) Nedávno jsme si vymysleli inscenování v naší zkušebně, v tzv. Ábíčku. Uvádíme zde komornější inscenace, tematicky
i závažnější, které umožňují bližší kontakt s diváky. Je to něco nového a vzrušujícího, zvláště pro herce zvyklé hrát na poměrně velkém prostoru. A myslím, že je pořád vymýšlet co. A navíc mám rád komedie a inteligentní humor.
ABC, to nemusí být na doživotí. Co potom?
Zatím na to nemyslím. Tady jsem teď doma a sem musí směřovat hlavní můj zájem. A jak praví jedna cimrmanovská postava: „Prostě mě to baví.“ Práce mám, zaplaťpánbůh, víc než nad hlavu. A když bude nejhůř, půjdu pinglovat k Jirkovi Pošepnému do Vysokého. Slíbil mi to.
Navzdory enormnímu pracovnímu vytížení jsi neopustil amatérské divadelní dění. Působíš jako lektor dílen a seminářů, nevyjímaje dlouhodobé vzdělávací projekty, jako např. Kurz praktické režie aj., vídáme tě v porotách národních, ale i krajových přehlídek amatérského divadla, zasedáš v odborné radě pražské Artamy, býváš členem programových rad národních přehlídek etc. V čem spatřuješ smysl těchto aktivit?
Jestli se mohu o své vědomosti a zkušenosti podělit s někým dalším, a ten je přijmout chce, tak je to přece príma pro obě strany. A jak už jsem řekl mnohokrát, i já se dozvídám od amatérských divadelníků mnohé o jejich názoru na svět, ve kterém žijeme, o tom, co si myslí o divadle, o společnosti, o lidech. Jsou to většinou vnímaví lidé a okolí jim není lhostejné. Já z toho pak mohu čerpat ve své vlastní práci.
Nepochybuješ někdy o tom, že vynaložené úsilí nekoresponduje s docílenými efekty, že je všechno snažení marné?
Kdo z nás nepochybuje? Někdy se člověk dostane do situace, že by s tím opravdu nejraději praštil. Většinou bezprostředně poté se objeví okolnost, která vás strašně mile překvapí a vše odpustíte. Je pravda, že v divadle se vynaložené úsilí zúročuje jen velmi pomalu, ale stojí za to.
Co si myslíš o přetrvávajícím nastavení mechanismů reflexe (přehlídek atd.) a kultivace českého amatérského divadla na kvalitu?
Myslím, že model odborné analýzy zhlédnutých představení v co největší možné šíři zatím nebyl překonán. Záleží jen na dvou „maličkostech“. Kdo tuto analýzu provádí a je-li ochota naslouchat. Kvalita je pak přirozeným důsledkem kultivace.
V čem tě v posledních letech divadlo nadchlo a v čem zklamalo?
Mnozí v devadesátých letech odepisovali divadlo jako umění, které již dnes nemá v plejádě médií a masmédií šanci na život, že je to umění, které nemá co říct. Dnes již je prokazatelné, že divadlo nejen má co říct, ale že ho jistá část populace dokonce potřebuje. To mě nadchlo. Zklamalo mě, že k těmto pochybnostem vůbec došlo. A vůbec nejvíc mě nadchlo, že si amatérské divadlo našlo opět své nezastupitelné místo. A to je dost.
Jak vidíš budoucnost amatérského divadla a divadla vůbec?
Když už je tady divadlo víc než dva a půl tisíce let, není důvodu, aby se končilo.
Kdybys měl na adresu amatérských divadelníků vyslovit výzvu ŕ la „Lidé, bděte!“, co bys vykřikl?
Amatéři, nepovyšujte se nad profíky. Učte se od nich. – To samé říkám profesionálům o amatérech.
Děkuji za rozhovor a k Tvým kulatým narozeninám Ti za Amatérskou scénu i za sebe přeji, abys stále neochvějně užil každého dne, carpe diem!
Rozhovor připravil Milan Strotzer
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':