Databáze českého amatérského divadla

Texty: Gregar, Saša:Jaromír Vosecký, 27. 9. 1950

Jaromír Vosecký, 27. 9. 1950

Saša Gregar

Před pěti lety jsem k půlkulatému výročí Jaromíra Voseckého napsal do Divadelní Hromady, kterou vydává Volné sdružení východočeských divadelníků, že je to „člověk mnoha podob a že proměny jsou a byly vždycky dramatické, že z fotografie pořízené před mnoha lety na nás jukne téměř chlapecká tvář, později ozdobená plnovousem a pak zas do hladka vyholená, že jen vlasy ustupují ze své slávy a konfekční velikosti klamou“. Připomněl jsem, že ho neopouští úsměv a coby dlouholetého lektora divadelních přehlídek ani humor, s nímž vyslovuje své soudy o amatérské scénografii. Zvlášť ve známé trojce s profesory Laurinem a Císařem, na přehlídkách v Miletíně, v Červeném Kostelci... Jaromír je milovníkem laskomin, z Miletína vždy vleče plné tašky perníkových modlitbiček a porotu (ze svého) zásobuje věnečky a trubičkami, což ostatně dělal už ve Vysokém nad Jizerou, kam jsme po léta jezdili a byli o pár kilogramů mladší. Za posledních pět let, až do tohoto roku, kdy začíná psát věk s počáteční šestkou, se Jaromír vůbec nezměnil. Má snad nové auto, ale s ním staré trable, učí stále pilně mladé návrháře a cestuje mezi středními školami v Ústí nad Orlicí a v Praze. Štvou ho politici a policajti (pokuty platit nebude!), na své chalupě v Jevanech sklízí rok co rok dobré švestky, které kamarádům doveze i stovky kilometrů. K jeho kulatým šedesátým narozeninám si ho připomeneme rozhovorem, který vznikl již před nějakou dobou.
Kdy ses poprvé potkal s divadlem, jaký je tvůj nejstarší divadelní zážitek?
To mi bylo možná sedm osm, předtím určitě s nějakým tím loutkovým. Měl jsem doma různé panďuláky, maňásky. Jako malej kluk jsem hrál v dětském loutkářském souboru, v pražské Loutkové scéně.
Kdy tě poprvé napadlo, že by ses mohl divadelním uměním živit?
V tom jsem trochu nevinně. Chodil jsem do hudebky. No, spíš za hudebku, protože jsem se odmítal učit noty a kdy se narodil Smetana. Ale rodičové byli rozumní, tak jsem přestoupil na výtvarný obor. Tam byla báječná paní učitelka, sochařka Vohnoutová, modelovali jsme z hlíny, ona to vypalovala. Bylo to tak zajímavý, že jsem vydržel po celou střední školu. Pak zasedla rodinná rada a doporučila, abych studoval něco praktického: ovšem pro mé rodiče, kteří se z venkova přestěhovali do Prahy a žili velmi kulturním životem, bylo praktickým i to, co se točilo kolem divadla, filmu nebo televize.
Tys nikdy nehrál divadlo s ochotníky, ani ses o to nepokoušel?
Ne, jen jako to děcko. Ale chodil jsem s rodiči na výstavy i do divadla už ve věku předškolním. Začal jsem studovat na Žižkově, na střední uměleckoprůmyslovou škole, která připravovala lidi pro práci tzv. středně technických pracovníků pro divadlo, film a televizi. Tam mě začala bavit scénografie. Na DAMU mě poprvé nevzali, rok jsem pobyl na architektuře, kde mě dusili matematikou a geologií, což mi nebyl po chuti. Tajně jsem znovu dělal zkoušky na scénografii, tentokrát úspěšně, rodičové to vzali na vědomí. Studium bylo výtečné, po právě zemřelém prof. Trőstrovi tam po celý rok působil Ladislav Vychodil, první liga moderní československé scénografie, učil mě i prof. Romberg, Albert Pražák, Oldřich Smutný, s láskou vzpomínám na dr. Jindru, vynikajícího teoretika, a taky na přednášky prof. Císaře...
Jaká byla tvoje první scénografie, v níž se „pohybovali“ herci?
Poprvé to bylo s vyššími hereckými ročníky v Disku, tenkrát v paláci Unitárie, dnešním divadle Ta Fantastika. První celá inscenace byla Elektra s panem režisérem Sokolovským. A hned jsem poznal práci pěkně natvrdo a drsně, protože on byl Pan režisér. Ale ustál jsem to, dokonce bylo i po mém! Pak jsem zamířil pryč z Prahy, chtěl jsem si vyzkoušet venkovský terén. V Pardubicích, s představou, že pobudu tak tři čtyři roky a pak se slavně vrátím do matičky Prahy, jsem nakonec zůstal dvaadvacet let. Tamější sedmdesátá léta byla krásná, báječný herecký soubor, spousta mladých lidí. Začal jsem s režisérem Karlem Skladanem a Shakespearovým Jak se vám líbí. A hned jsme trochu rozvrátili klasickou scénografii. Bylo to ještě dávno „před Tarantem“, s nímž jsem pak dělal pěkný úlety. Ale samozřejmě jsem se musel poprat i s klasičtějšími inscenacemi, třeba s režisérem Bittlem jsem vypravil Nicolaiovy Tři na lavičce.
Vždycky pro mě bylo důležité jakési vnitřní propojení s režisérem, nikdy jsem se nepovažoval za avantgardistu, zajímala mě především koncepce představení, scénografie není obrázek scény a rozmístění nábytku. Skvělá práce proto byla s režisérem Glancem, třeba při Nebe na zemi V W nebo i Zadržitelném vzestupu Arthura Uie. Rád vzpomínám na režiséra Henkeho, který nesměl v rozhlase, a tak se na pár sezon ocitl v Pardubicích, moc chytrej člověk to byl. Taky s Jaroslavem Vostrým jsem dělal pár pěkných věcí, třeba Svatého na mostě od Šotoly, dokonce jsme ho inscenovali ještě před Realistickým divadlem, kde měli na Šotolu monopol. A samozřejmě skvělé bylo období s Michaelem Tarantem Přelet nad kukaččím hnízdem, Romeo a Julie, dělali jsme také představení v plenéru, na zámku, uvnitř jeho interiérů, na Komorní scéně.
V Pardubicích ses dostal i k divadelním amatérům...
Za to mohla Helenka Beránková, dramaturgyně v divadle. Spolupracovala s Mladým divadlem na Dukle, což byli lidé kolem Ivy Novákové, Zdenky Procházkové, Niny Vančatové, dnes Martínkové. Pomáhal jsem jim samozřejmě se scénografíí, ale znáš to – amatéři musí udělat za málo peněz hodně muziky, tak jsme řešili prostor, jednoduché a levné kostýmy. Rád vzpomínám na Ostře sledované vlaky, hrál v nich i pozdější hradecký primátor Martin Dvořák. Pak mě oslovila Mirka Císařová a pod jejím „nátlakem“ jsem se dostal k různým okresním a krajským přehlídkám jako porotce. Což mi zůstalo dodnes.
Poprvé jsme se spolu potkali, když jsi byl v porotě na okresní přehlídce v Žamberku, v polovině osmdesátých let. Tam tě doporučila Majka Boková, v té době dramaturgyně v Hradci Králové, dnes docentka na DAMU.
Pravda, do Žamberka mě přitáhla Majka, navíc žamberský soubor byl propojen s mým příbuzenstvem teta, Hana Kvapilová, tam byla známá režisérka. V porotování jsem našel zalíbení, zajímalo mě, proč lidé dělají amatérské divadlo, kde se v nich bere ta odvaha, nadšení. Sám jsem za sebou neměl žádnou amatérskou zkušenost jako např. Milan Schejbal a jiní. Bavily mě diskuze, jaký je nebo by mohl být výsledek inscenace, co to komu přináší. Což v profesionálním divadle vlastně neexistuje. A těšilo mě, když se inscenace povedla, šla na nějakou vyšší přehlídku, třeba až do Hronova, konečně, spolu jsme se setkali i při práci na Vévodkyni valdštejnských vojsk. Viděl jsem snad stovky amatérských představení a na mnohé rád vzpomínám. Nikdy jsem nerozlišoval hranici mezi amatérským a profesionálním představením. Hostoval jsem často v různých profesionálních divadlech, v Českých Budějovicích, v Opavě, v Praze a současně jsem byl i na spoustě amatérských přehlídek – a vždycky mě zajímala výpověď těch představení. Samozřejmě, že si amatérský soubor může zaplatit profesionální podmínky, ale v podmínkách úspěch představení není.
V profesionálním divadle už na plný úvazek dlouho nepůsobíš?
Po odchodu ze stálého angažmá v Pardubicích (po sporu s tehdejším kontroverzním šéfem VČD Skálou, pozn. aut.) jsem zkusil kantorskou dráhu, scénografií se jen občas zabývám pohostinsky, jedou dvakrát do roka, např. v Mladé Boleslavi. Ale především učím návrháře a modeláře oděvů, ostatně od divadelního kostýmu není k téhle disciplíně daleko. Učím na střední škole v Ústí nad Orlicí a také v Praze na Žižkově na té na škole, kde jsem svou profesní dráhu zahájil. A tady se rád potkávám s úplně začínajícími, mladými výtvarníky, z nichž, pokud budou pilní a vytrvalí, možná jednou něco bude...
Za těch skoro třicet let, co se s Jaromírem známe a přátelíme, se událo mnohé. Naše cesty mockrát běžely spolu, vedle sebe, mnohokrát se prolnuly. Vždycky z toho vzniklo něco pozitivního, zkušenost, nápad, námět, nový úhel pohledu. Jaromír totiž umí diskutovat a diskutuje rád. Za ta léta, co se známe, jsme se mnoho nezměnili (nepočítám-li např. objem pasu či barvu vousů). Že ani v šedesátce není člověk typu Jaromíra Voseckého ctihodným kmetem, o tom přesvědčuje mě i všechny přátele při každém setkání. Připíjím mu k jubileu dobrým vínem neb ho umí ocenit.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':