Databáze českého amatérského divadla

Texty: Anfas, anebo pohled tváří v tvář. Ze vzpomínek spisovatele a scénáristy Otomara Dvořáka

Anfas, anebo pohled tváří v tvář
Ze vzpomínek spisovatele a scénáristy Otomara Dvořáka

K mému prvnímu setkání s divadlem Anfas došlo na představení, které vlastně nepatřilo do jeho běžného repertoáru. Bylo to na podzim roku 1979 v poetické vinárně VIOLA v Praze na Národní třídě. V této proslulé „Mekce“ tehdejší české poezie jsme uvedli představení NA SNY SE NESAHÁ, což bylo pásmo z tvorby nejmladší básnické generace, scházející se „poloilegálně“ pod křídly Literárního klubu při Okresním kulturním středisku Praha- západ, v Salmovské ulici nad Karlovým náměstím (na besedy tam k nám přicházeli i takové osobnosti jako Hrabal, Suchý, Mucha aj.). Scénář jsem napsal já, režíroval profesionální režisér (jenž měl z politických důvodů zákaz vykonávat svou profesi) Miloš Švarc. Šlo o skutečný generační manifest, gesto odporu k „normalizované“ přízemní společnosti. Vystoupení mělo značný divácký ohlas, stalo se téměř legendou. Mezi recitátory byli také Pavel Černoch a Eva Hanušová, na kytaru improvizoval Miloš Lešikar; představení fotografoval Vladimír Zajíc, který přišel s manželkou Evou. Ti všichni byli členy nedávno založeného amatérského divadelního souboru. Říkali si ANFAS – chtěli stát divákům tváří v tvář. Jejich názory na divadlo mě zaujaly natolik, že jsem projevil zájem si s nimi zahrát. Ten zájem byl ostatně oboustranný.
Napřed jsme zkoušeli pásmo Pavla Černocha ze středověké žákovské poezie, ale nakonec jsem dostal roli žida Perelese, krále Haralda a několika dalších postav v inscenaci Vladimíra a Evy Zajícových HURÁ NA VIKING! – příběhu věčného boje o moc v tragikomických variacích na staré severské ságy. Bylo to pohybové divadlo, vycházející z poznatků Martince a Grotowského, založené na gestu, náznaku, mnohoznačném používání rekvizity. Výpravu tvořily různé pruhy látek a praktikábly, kostýmy jsme si šili sami (brnění Vikingů byla například ze síťových pytlů na brambory). Scénáře psali, režírovali a výtvarně vše koncipovali vedoucí souboru - Eva a Vladimír Zajícovi. Původní hudbu k tomuto představení složil tehdy ještě populární písničkář Bohdan Mikolášek a nahrál ji ve svém studiu na elektronickém komputeru, což byla v oné době téměř novinka. Dosáhl tím zvláštních, mnohdy přímo přízračných zvuků.
Tak začalo období mé intenzivní spolupráce se souborem ANFAS, jehož formálním zřizovatelem bylo sice Kulturní středisko v Černošicích, ale hlavní domovskou scénou byla Malostranská baráčnická rychta, kde se odehrávaly premiéry, a odkud jsme vyjížděli „do světa“. Běžně se hrálo kolem třiceti repríz každé inscenace! Zpočátku se zkoušelo v dělnických ubytovnách na stavbě Metra, kde pracoval Pavel Černoch, pak ve školní třídě na Santošce, kde učila výtvarnou výchovu a dějepis Eva Zajícová; přechodně také v kanceláři na Hlavním nádraží u dalšího člena souboru Karla Ludvíka.
V roce 1980 obnovilo divadlo ANFAS v nové verzi hru Evy a Vladimíra Zajícových: N-TÁ ODMOCNINA 1. PÁDU, napsané podle W. Shakespeara a Ludvíka Součka. Bylo to o tom, jak hru Makbeth inscenují chovanci blázince – a nakonec zjistí, že „muž, jenž se nezrodil z ženy“ je vlastně robot. Pamětihodnou byla v této inscenaci trojice rozverných čarodějnic (Zajícová, Hanušová, Limburská) – nikdy předtím ani potom jsem v Macbethovi neviděl tak sugestivní čarodějnice! Já převzal roli šlechtice Rosse.
Téhož roku začal v ANFASU nácvik nové hry THESEUS, napsané Evou a Vladimírem Zajícovými na motivy řeckých bájí. Šlo o stylizované pohybové divadlo, významnou roli měl chór, oblečeni jsme byli do černých tóg a v rukou jsme měli černě natřené dřevěné tyče, které fungovaly nejen jako zbraně, ale znamenaly jakoukoliv pomůcku, jakou text a akce právě požadovaly. Zkoušelo se každý pátek ve třídě školy Na Santošce. Hlavní roli Thesea hrál sedmnáctiletý gymnazista Aleš Procházka, který později vystudoval DAMU a stal se významným hercem divadla Na Palmovce, v televizi a v dabingu. Moje role: zrádný Theseův přítel Menesthénes a další figury. Zpíval jsem bojovou píseň MODRÁ JE KRÉTA, jejíž notu jsem si sám vymyslel. Bylo to prý sugestivní a strašné…
V roce 1981 jsem se v souboru ANFAS prosadil také dramaturgicky a scénáristicky. Navrhl jsem hru o Karlu Hynku Máchovi a spolu s Vladimírem Zajícem jsem ji napsal pod názvem HOREČKA ANEB MODELOVÁNÍ. Byl to „sled pohybově zvukových obrazů“ modelujících životní postoje K. H. Máchy v protikladu k J. K. Tylovi. Hrál jsem básníka K. H. Máchu, v černém širáku a bílém plášti „rudě podšitém“, který jsem si sám nesmírně pracně šil na šicím stroji. Poprvé a naposledy jsem si užil postavy milovníka a romantického rozervance! Moji milenku Lori hrála Ivana Říhová (dnes Valentová), „rozumného“ J. K. Tyla hrál Miloš Lešikar. Chór, z něhož se postupně vydělovaly další účinkující postavy, tvořil „sbor vlastenců českých“, kteří snaživě recitovali naivní deklamovánky, pěli dojemné písně, tančili lidové tanečky a seskupovali se do „živých historických obrazů“.
Roku 1982 jsem na námět Jiřího Holuba napsal pro divadlo ANFAS scénář MOKRÉ DUŠE. Byla to cimrmanovská přednáška s názornými rekonstrukcemi, diapozitivy a filmovými dokumenty, v níž dva „odborníci“ líčí svoje pátrání po záhadě, proč se v kokořínském údolí ztrácejí duše ze zaparkovaných automobilů. Nakonec odhalí nečekanou souvislost s utopencem ze třicetileté války, lochneskou příšerou a kokořínským vodníkem. Vyřádili jsme se při natáčení filmových vstupů na Kokoříně, kde jsme inscenovali výpravu speciální expedice do Skotska k jezeru Lochnes. Režíroval Karel Ludvík, já jsem hrál jednoho z dvojice badatelů, druhým byl J. Holub.
V druhé půli večera inscenoval na téma Ukradené duše Vladimír Zajíc pantomimu, v níž vystoupily dvě Evy – Zajícová a Krejčoková. Tato půlhodinová klaunská etuda pod názvem JAK PŘEPLAVAT ULICI byla velmi úspěšná a autorská trojice se s ní dostala poprvé v životě na západ, dokonce do bohémské Paříže! Byli tam pozváni na festival avantgardních divadel. Tiše jsme jim zaviděli :-)
Počátkem roku 1983 uskutečnili Eva a Vladimír Zajícovi svůj dlouho připravovaný projekt ŠTVANEC NA HLAVNÍ TŘÍDĚ SVĚTA. Šlo o dramatizaci Šolochovova románu Tichý Don, v té době dost odvážné téma o problému lidského údělu v bláznivém světě ideologií a násilím prosazovaných „pravd“. Kozácké drama z ruské revoluce jsme hráli na kulatém dřevěném stole uprostřed diváků. Na konci hlavní hrdina zahodil bílou, zelenou i rudou (!) vlajku a rozdával lidem chleba. To bylo bráno jako provokace nebo špatné ideové pochopení revoluce. Kvůli tomu jsme nikdy nevyhráli, ačkoliv jsme byli na všech možných přehlídkách a festivalech. Moje rolí byl hrdinův nejmladší, trochu prostoduchý bratr Miška. Hudbu k představení s využitím motivů ruských lidových písní a revolučních pochodů složil Miloš Lešikar.
K vánocům 1983 se ANFAS rozhodl obnovit tradiční vánoční hry. Napsal jsem scénář zcela nové verze KOLEDNÍ HRY VÁNOČNÍ podle různých lidových her a zvyků. Hudbu s použitím lidových koled secvičil se sborem herců a několika doplněnými hudebníky Miloš Lešikar. Režie a výtvarné pojetí Zajícovi. Zahrál jsem si sedláka, druhého pastýře a krále Kašpara. Hra se s mírnými úpravami hrála až do roku 1986, vždy ve vánočním období.
Prostřednictvím okresního kulturního střediska Praha-západ jsme začali vydávat brožurky (takzvané metodické materiály pro ochotnické divadlo), které jsme redakčně připravovali s Vladimírem Zajícem. Vyšly tam teoretické práce o divadle (Grotovský, Brook, Císař aj.), které tou dobou nesměly vyjít ani v Divadelním ústavu, takže významní profesionálové si k nám pro tyto materiály chodili. Také jsem zpracoval samostatnou brožurku s popisem historie a činnosti všech amatérských divadelních souborů na okrese Praha - západ.
V roce 1985 jsem pro ANFAS navrhl téma Jan Hus a napsal scénář LÉČBA OHNĚM – o konfliktu pravdy mezi Husem, Jeronýmem a Pálčem. Vladimír Zajíc spolu s Evou použil některých motivů a scén z mé hry, ale přepsali ji do nového příběhu, nazvaného KOTEL: je to příběh skupiny potulných středověkých herců, která uvízne mezi tábory znepřátelených vojsk na pláni u Lipan a snaží se jim hrát hru o počátcích jejich konfliktu, ale také hru o vlastní život a vlastní pravdu. Zkoušel jsem postavu Pálče, ale nakonec jsem již nehrál, protože jsem v roce 1986 nastoupil jako dramaturg v Semaforu, a nezbývalo mi už dost času na jiné aktivity.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':