Databáze českého amatérského divadla

Texty: RICHTER, Luděk: PODĚS 2010 - OLOMOUC. Deník Dětské scény 11. - 17. 6. 2010.

PODĚS 2010 - OLOMOUC 17. - 18. 4. 2010
Postupová přehlídka dětských divadel Olomouckého kraje nebyla z největších: čítala osm soutěžních, jedno nesoutěžní a jedno inspirativní představení. Kvalitativní rozkmit byl široký, převažovaly inscenace slušné a dobré.
RÁČCI ROVEŇÁČCI, ZŠ Rovensko: Koťata - režie Pavla Schönová. Pět malých holčiček, jeden kluk a výběr básniček o koťatech a myších. Sympatické věkově vhodným výběrem, nejisté v tom, co má vlastně obrazově-zvuková složka dodat k již hotovým veršům. Zpěvavé intonace prozrazují, že si v daném okamžiku příliš neuvědomují a neevokují v sobě a nám nesdělují obsah. Vztahy mezi jednotlivými dětmi tam, kde přecházejí do divadelní polohy jsou většinou slaboučké, vztahy k divákům tam, kde přednášejí rovněž. Zvlášť u takto malých dětí by bylo třeba znovu a znovu oživovat dětskou hru, vkládat nové úkoly vázané k veršům, aby se děti cítily přirozeně a zapomněly na deklamaci.
LDO ZUŠ ŽEROTÍN Olomouc: Tonka a Zuzka. Režisérka Alena Palarčíková inscenuje text Olgy Hejné už potřetí. Možná i to je důvod, proč se soustřeďuje na ozvláštňující, někdy i vtipná jevištní řešení jednotlivých detailů, namísto tématických vazeb, takže se vše rozplývá do žánrových obrázků, u nichž ale nejsou jasné ani dějové linie a fakta (kdo nezná předlohu, nemůže pochopit, že ona dívka v rámu je reklama na kadeřnictví, a ony strnulé postavy sochy na mostě), ani postavy (jaká vlastně je Tonka a jaká Zuzka, bratr se jen mihne…), ani motivace (např. proč Zuzka nejprve ke kadeřníkovi chce a pak ne), a nakonec není zřejmé, o čem se vlastně hraje. Vyjádření rozdílného přístupu k životu, rozdílné hierarchie hodnot nepomáhá také to, že obě dívky, jež mají být kontrastem přirozenosti a strojenosti, jsou oblečeny i učesány bez výraznějších rozdílů a není mezi nimi ani rozdíl ve způsobu pohybu či mluvy. To, že žákyně 5. ročníku nevytvářejí vztahy a situace, nýbrž v podstatě jen deklamují, je vysvětlitelné jen kombinací zmíněného opakování a příliš ambiciózního plánu udělat v jednom ročníku dvě větší inscenace, na což se pak nedostává času ani sil. I to se může stát vedoucí tak zkušené a režisérce tak osvědčené.
SLUNEČNÍK ZŠ Šumperk: Jakub a obří broskev - režie Eva Šalková. Předloha Roalda Dahla navléká na základní zápletku (chlapci zemřeli rodiče a tety ho nenávistně tyranizují, peskují, pronásledují, využívají i zneužívají) téměř poetisticky volným řetězením jednotlivá dobrodružství během cesty (kutálení, plavba a let v obří broskvi), aby závěrem prvotní problém i následná ohrožení vyřešila. Ne vždy mají jednotlivé postavy, reálie a příhody nějakou metaforickou, významovou nadstavbu (proč zrovna broskev, rozluštíme stejně obtížně, jako to, proč v ní s chlapcem cestuje právě stonožka nebo žížala), ale přinejmenším jednání všech během cesty a její výsledek vytvářejí jakýsi vývoj vedoucí ke kýžené změně situace hlavního hrdiny a katarzi pro vnímatele. Žel, inscenátorce se nepodařilo přenést epické až pikareskní vyprávění, stojící na slově, do divadelního obrazu, stojícího na jednání. Namísto dějové linie, nesoucí elementární téma, dominují slova. Snaha o vytváření obrazů je evidentní, ale i ony jen popisně ilustrují předlohu a nepřetavují ji do dramaticko-divadelní podoby, jež by sdělovala téma, důvod, proč se to vše děje. A tak nakonec se nakonec vynořuje otázka, oč vlastně jde, o čem to celé je.
WHITE SHIRT SŠ, ZŠ, MŠ Šumperk: Košiletoun - režie soubor. Na scénu nastoupí zhruba patnáct starších dětí v bílých košilích, před ně coby dirigentka jejich učitelka a přednesou formou voice-bandu Hanzlíkovu báseň. V pěkné orchestraci hlasů, práci s rytmem a intonací, žel bez snahy o výraz, který by začínal v těle a končil v mluvě. Čemuž by asi pomohlo i tělesné uvolnění a mírné rozhýbání v prostoru. Ale…!
KANDRDÁSEK SVČ Atlas a Bios Přerov: Jak princezny spaly na hrášku - režie Ivo Kolařík. Starší pan učitel sdělí dětem, že dnes zahrají, jak to skutečně bylo s princeznou na hrášku, rozdá jim role, pošle je obléci se do kostýmů a děti začnou hrát - jakoby tu novou verzi odjakživa znaly. Ostatně její součástí je, že princ odmítne kancléřův návrh vyzkoušet pravost princezen pomocí hrášku a napadne ho udělat to jinak - čímž se jen potvrzuje zbytečnost „dvorečku“ s panem učitelem. Jsou tu i jiné dramaturgické problémy. Princ se rozhodne (zamiluje?) pro Karolínku, sotva jí vidí přelézat plot, nevadí mu ani, že nejde o princeznu, ale přesto vyhlásí, že si vezme za ženu tu, která mu hodí jablko do klína; proč to nedokáže ambiciózní Marcela a vzdá vstřícná Blaženka není jasné - stejně jako to, co by si princ počal, kdyby to některá z nich dokázala. A proč se Karolínka snažila utéci, když už věděla, že princi její neprinceznovost nevadí? Některé děti jsou herecky vcelku šikovné, některé spíš předstírají – ale - jak opakovaně zdůrazňoval vedoucí při rozboru: musí pracovat s takovým materiálem, jaký má.
ZŠ Zlaté hory: V zrcadle - režie Marie Zajícová. Soubor inscenuje verše Marka Ebena, jež známe z písňového podání, a není úplně snadné zbavit se konotací s nimi spjatých. Nicméně se to vcelku daří, především díky kompoziční práci s nimi: z jednotlivých básní jsou často prezentovány jen části, užívané jako motivy či refrény prolínané do jiných básní… Rozhodně jde o dramaturgicky zajímavý výběr, zvlášť vzhledem k věku dětí. V některých případech je však nemožné očekávat, že čtrnáctileté děti mohou pochopit, pojmout a předat problematiku zralého muže (natož v celé šíři i hloubce), a v takových okamžicích se dostavuje buď pocit nepatřičnosti nebo obsahové nedostatečnosti (naše domácnost je tichá…, hořko mi je, ptám se, co jsem to za člověka…); neakcentovány mizí i vnitřní paradoxy Ebenových básní. Naopak bych již u tohoto věku očekával jistý osobní vztah, sdělení důvodu, proč říkají právě tuto báseň, jaký k ní mají vztah… Což souvisí i s hlavním problémem: soubor si předsevzal vytvořit divadlo poezie, v němž užívá různé prostředky (nerozvíjí je, spíše vnáší nové a nové) jako švihadla, padákovitou barevnou plachtu, baterky…, s nimiž se snaží vytvářet obrazy, které jsou spíše ilustracemi toho, o čem básně hovoří, než vyjádřením toho, co daný obraz básně znamená pro ně samé. A otázkou též je, odkud kam jde celá kompozice významově - tedy jaké téma si vybrala a co o něm chce říci, řečeno s Ebenem, k jaké výslednici směřují. Je to však milé a inteligentní a není důvod nevěřit, že setkání s chytrou poezií dětem něco dalo.
Porota dlouho váhala, kterou ze dvou inscenací nominovat k přímému postupu a kterou poslat do širšího výběru pro národní přehlídku v Trutnově. Jde o dvě velmi zajímavé a velmi rozdílné inscenace, z nichž jedna bude téměř jistě velmi úspěšná a druhá velmi diskutabilní. Záleží především na úhlu pohledu. A právě nad tím, které kritérium upřednostnit, se porota tak dlouho trápila: relativní hotovost tvaru postaveného na jednoduché chytré koncepci a chytlavosti komediální drobničky, nebo potenciálním tématem silnou, zatím ne zcela hotovou a mnoho problémů nastolující, ale právě tím inspirativní inscenaci?
TRUHLÍCI, ZUŠ Prostějov: Narozeniny Marie-Hedviky - režie Hana Kotyzová
Dobrý režisér dokáže pro své herce najít takovou předlohu a takový inscenační klíč i herecký styl, aby výsledek vypadal, jako by to lépe ani nešlo, a herci jako geniální, i kdyby neuměli dohromady nic.
Hana Kotyzová je výborný režisér. Pro svých třináct dvanáctiletých holčiček a jednoho kluka vybrala jednu z epizod Mikulášových patálií, chlapečka nechala odříkat úvod, nesměle postávat stranou na holčičí party a nakonec odříkat závěr, holčičky pak v kratičkých střípcích přesných „vychytávek“ nechala brebentit, obdivovat tu či onu panenku a tahat se o ní či o roli ve hře na Šípkovou Růženku.
Dívám se a kladu si otázku, zda ona až deklamativní statičnost hocha a lehké přehrávání velkých gest dívek jsou projevem herecké nedostatečnosti a neautentičnosti (k čemuž mě znovu přiklání závěrečná chlapcova deklamace) nebo stylem vystihujícím situační stísněnost Mikuláše a holčičí rádoby high society oslavy dětských narozenin. Nevím to doteď, i když chci věřit, že platí spíše to, co píšu výše.
V každém případě rezervou je všeobecné, téměř neindividualizované pojetí skupiny dívek, a především to, že celek zůstává jen v rovině pouhého žánrového obrázku, převyprávění veselé příhody - a to, co nabízí už autor, když v závěrečném Mikolášově vypravování konstatuje „a pak jsem se rozbrečel“, zůstává nenaplněno: je tu krásně vykresleno „holčičení“, jež je pro „pořádného“ kluka nepochopitelné, ale ne už tématicky silný emotivní zmatek a stress, který z toho pro něj vyplyne. A to lze od dvanáctiletých dětí (na jevišti, kupodivu, působí mladší) žádat. Zkušená vedoucí si ale jistě s lecčíms ještě poradí.
Buď jak buď není pochyb, že jde o pěknou miniinscenaci, která všechny pobaví a přivede k úvahám, zda se krajská porota nezbláznila, když ji poslala jen do širšího výběru celostátní Dětské scény v Trutnově 2010. Což tímto činí.
LDO ZUŠ ŽEROTÍN Olomouc: Pět holek na krku - režie Alena Palarčíková
Nikola zkouší se svou spolužačkou duo na „zuškový“ koncert, ale vztahy naruší Jiřina, která Nikole závidí pěkné bydlení zbohatlické rodiny a poštve proti ní i další spolužačky. Navíc se objevuje Princ, hoch, který Nikolinu spoluhráčku zajímá, ale projevuje zájem o Nikolu, která ho vyhledá. Dívky vymyslí pomstu a napíší Princovi vyzývavý dopis s jejím podpisem. Nikola Princův návrh na schůzce odmítne, ale jeho otec sdělí obsah dopisu její matce. Ta naštěstí zjistí, že jde o podvrh, ale Nikola odmítne prozradit pachatele a vyřídí si vše se spolužačkami sama, což vyděšené dívky kvitují a všichni si padnou do náruče. Může začít společný koncert. Tak vypadá základní kostra příběhu Ivy Hercíkové v přepracování souboru.
Zajímavá, věku přiměřená zápletka a téma, pozoruhodná střihová kompozice (otázkou je, zda některé obrázky nejsou až příliš krátké), nápaditá práce s proměnlivě stavěným praktikáblem pro různá prostředí (otázkou je, zda přestaveb není až příliš a zda by je neurychlilo, kdyby se prováděly viditelně při zvláštním „pracovním“ světle), civilní kostýmy (ani „civil“ by však neměla být strakatá „cochcárna“).
Soubor má před sebou ještě spoustu práce na objasnění některých motivů, na zpřesnění či doplnění motivací postav a posílení logiky děje.
Má Nikola o Prince zájem nebo ne? Začne s ním chodit nebo ne? Nevadí jí, s jakou až arogantní věcností přijal (zřejmě velmi odvážný) návrh v podvrženém dopise?
Slepým a falešným motivem je rozhovor Nikoly s matkou o ceně bytu (vyvolává dojem, že Nikola chce nějak řešit Jiřinin bytový problém). Omylem je obraz snů (?) dětí i učitelky během zkoušení -dramaturgickým omylem je proto, že z ničeho nevyplývá, na nic nenavazuje, v nic neústí a k ničemu tématicky důležitému se neváže, režijním proto, že kvůli bezvýznamné scéně najednou vnáší úplně jiné prostředky a postupy.
Největší rezervou je samotný závěr. Nejprve je těžko pochopitelné, čeho se (dnešní!) dívky tak strašně bojí ohledně podvrženého dopisu, následné řešení je tak snadné a bezproblémové, že je nejen nevěrohodné, ale i zpětně devalvuje dramatickou hodnotu předchozího děje: děvčata se hned vrhnou Nikole kolem krku a vše je v pořádku. Vyřešil se tím problém „zbohatlictví“ Nikoly? - nebo mělo jít spíš o pocit děvčat, že se Nikola vyvyšuje? - což nám ale nebylo ničím sděleno, ani její vystupování či kostýmování nic takového nenaznačuje. A violoncellistce, která si na Prince myslela, je úplně jedno, že jí ho Nikola (asi) přebrala?
Spousta práce je i na tvorbě mizanscény (zatím jde příliš často o aranžmá v řadě čelem do diváků) a na výstavbě linie temporytmu celku, především pomocí vybudování akcentů na klíčových místech děje (roztržka v partě, schůzka s Princem, objevení podvrženého dopisu, závěrečné řešení vztahů).
Takto vypočteno, může se zdát, že zde není kladu. To by byl omyl: Pět holek na krku je z těch případů, kdy otázky i námitky jsou svědectvím o vzrušivosti inscenace. Hodnotou je především velký kus odvedené práce, to, jak čtrnáctiletá děvčata za svým sdělením stojí, odvaha, s níž se do náročné inscenace pustila, i velkorysý dramaturgicko-režijní půdorys inscenace. Zmiňované rezervy, otázky a problémy jsou velké - ale ne fatální. Zdá se, že jde spíše o dotažení - někde v hereckém provedení (emotivnost výrazu), někde však i v dramaturgicko-režijním základu (dotvoření situací, které by chybějící či chybný význam správně a účinně sdělily).
Jak už řečeno, porota dlouho váhala, které kritérium je v daném případě důležitější: z hlediska hotovosti a ucelenosti by měla dostat přednost inscenace prostějovská, z hlediska inspirativnosti olomoucká. Nakonec přes všechny uvedené problémy, rozpory a momentální nedozrálost inscenace došla většinově k tomu, že množství práce i obsahových a inscenačních problémů, které se tu nastolují, řadí olomouckou inscenaci o pověstný chlup před Narozeniny Marie-Hedviky, a proto ji nominuje k přímému postupu na Dětskou scénu v Trutnově 2010.
Program přehlídky doplnily dvě loutkové inscenace: jako nesoutěžní host opavský soubor Štěkáček s inscenací O třech prokletých princeznách (režie D. Kollmann) a jako inspirativní pražský soubor Tate Iyumni se svým proslaveným Krvavým kolenem.
Luděk Richter
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':