Databáze českého amatérského divadla

Texty: Praha-Vinohrady, LD Umělecké výchovy - vzpomínka (2 - O. Rödl) bývalého člena MUDr. Jaromíra Ledra, 2010

Po osobních vzpomínkách na své působeni v souboru Umělecká výchova se vracím k jednotlivým osobnostem.
Nejdéle jsem znal prof.Ottu Rödla - od roku 1937, tedy od primy svých gymnaziálních studií na Benešově gymnáziu v Londynské ulici v Praze na Vinohradech. (Mimochodem v době německé okupace jsme našli ve sborovně staré třídní knihy a mezi nimi - ke zděšení p. ředitele - i záznam o dvojce z mravů Eduarda Beneše.)

Prof. Rödl byl střední postavy se sklonem ke kulatosti a měl naznačenu druhou bradu, která se mu při zpěvu mírně natřásala jakoby rezonovala. Měl příjemný baryton trochu vyššího ladění. Byl přesvědčen, že tzv. "zpěv" či hudební výchovu, jak byl předmět oficiálně nazýván, nelze známkovat, protože ne každý umí zpívat či má hudební sluch, a spíše se spoléhal na osobní dojem z každého z nás. Vykládal nesmírně zajímavě o různých hudebních žánrech a skladatelích,přehrával ukázky, nacvičoval s námi jednoduché sborové písně - jeho oblíbená byla "Mitrovice, Mitrovice..."- byli jsme totiž koedukační třída - a dovedl suverénně transponovat melodie podle našich možností. Na výuku byla rezervována tzv. zpěvárna, kde kupodivu nebyla tabule s notovou osnovou, a tak milému Ottovi nezbývalo nic jiného, než v případě potřeby běhat s křídou v ruce od leva doprava a zpět a malovat notové linky. Přitom vždy prohlašoval, ze to udělá jako malíři pokojů, kteří na linkování používají provázek posypaný barvou, natáhnou jej a cvrnknou a linka je hotova. Jednou skutečně přišel s klubkem provázku, vítězoslavně jej nakřídoval, postavil po jednom žáku napravo a nalevo, dal jim do ruky nakřídovaný provázek a cvrnknul - hle, ukázala se linka, ale další už ne, a tak milý Otto s křídou v ruce opět přecházel zleva napravo a křídoval nyní již jen provázek, cvrnkal a linkoval a byl pyšný na výsledek. Běhání mu už nevadilo, protože "zlepšovák" fungoval.

Měli jsme ve zvyku při narozeninách jednotlivých vyučujících zazpívat jim jednoduchý sbor: „Ať žije náš pan profesor, ruce mu líbá žáku sbor." Pělo se unisono, jen na konec jsme to rozvedli v akord tří hlasů. Text byl pozměňován podle toho, o kterého vyučujícího šlo: česky, německy, latinsky, řecky. Otto nás jednou slyšel a prohlásil, že je to moc jednoduché, sedl k pianu a promptně napsal sborové kvarteto pro soprán, alt, baryton a bas a nakonec jej rozvedl do akordu, který mohl konkurovat Palestrinimu - takový měl smysl pro humor vskutku muzikantský. - Proto jsem navštěvoval jeho hodiny i v kvintě až do septimy nepovinně, pak nám to přetrhlo "totální nasazení".

Vždy zdůrazňoval výslovnost "múzika" a nikoli "muzika"- to je jako "káva" a "kafe", říkával.

Že mne získal pro účinkování v Loutkovém divadle Umělecké výchovy, jsem již popsal. Sám do naší dílny moc nechodil, a když, tak jen na něco málo sáhnul a přenechával to mně nebo Jiřímu Tittelbachovi (o něm až příště).
Představení doprovázel na piano hudbou, kterou sám skládal, až do doby, kdy jsme se vzmohli na zvukovou aparaturu a hudbu jsme nahrávali ve studiu na desku - to už přednášel na DAMU.

S láskou vzpomínám na jednoho Silvestra, kdy nám Otto předvedl originální loutkovou hříčku o Adamovi a Evě. Nevím, zda je znám text hříčky, pro jistotu jej zde uvádím, aby neupadl v zapomenutí. Je to taková " one man-show ".

Když milý pánbůh nebe, zemi stvořil

a ryby, ptáky, všechno do ní vložil,

tu do své ruky hroudu hlíny vzal

a Adama si v ráji udělal.

Adam se v ráji zprvu dobře bavil,

brzy však jej tenhle život znavil,

nechutnala mu ani potrava

a vzdychal: „bože, bože, to je otrava"

i smiloval se pánbůh nad svým tvorem

a hned uspal jej andělů svých sborem

a z těla jeho jedno žebro vzal

a krásnou Evu mu z něj udělal.

Následuje intermezzo "ad libitum", vynalézavosti vodiče se meze nekladou.
Otto vždycky prohlašoval při předvádění seznamování Adama s Evou: do 18 let mládeži nepřístupno, pouze pro dospělé a mravně otrlé!"

Když viděl pánbůh, že má Adam radost,

tu se jej zeptal, zda učinil mu zadost,

tu zvolal Adam všecek opojen

ó, bože, bože, ze všech žeber nadělej mi žen !

Myslím, že tohle asi nebylo vzato do jeho „Loutkových hříček pro nejmenší".

Paní Rödlovou jsem viděl jen asi 2x či 3x, když spolu s manželi Skálovými zapěli několik kánonů za doprovodu kytary Vítka Skály /on prý - podle jeho slov - učil ve "flekovské akademii" hrát na kytaru Karla Hašlera/.

Rödlovi měli synka,v době,kdy jsem jej poznal, byl menší postavy a použili jsme jej v jedné hře /už nevím které/ k výstupu s loutkou na jevišti. Vedl si velice odvážně a sklidil vždy úspěch od malých diváků i dospělých rodičů.

V červenci 1951 jsem se odstěhoval do Teplic na severu Čech a od té doby jsem neměl příležitost se s Ottou více setkat - skoda, tykali jsme si, přestože on byl profesor a já jeho bývalý žák.


MUDr. Jaromír Ledr (*1926), pravděpodobně jediný ještě žijící člen zaniklého Loutkového divadla Umělecké Výchovy v Praze na Vinohradech, prosinec 2010

Související Obrázky

RÖDL, Otto, portrét


Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':
RÖDL, Otto, portrét