Databáze českého amatérského divadla

Texty: Přírodní divadlo v Krči, autor JUDr. Alois Papírník, pro DČAD zprostředkoval Anton Sečkár, únor 2011

Přírodní divadlo v Praze Krči

Kolem roku 1911 až roku 1913 vzniklo za podpory MUDr. Šimsy a Tomáše Welze v borovém lesíku s názvem Velký háj v sousedství dnešního sídliště Novodvorská krásné divadlo v přírodě nazvané Lesní divadlo v Krčí. Nechci vám vyprávět, co všechno se zde odehrálo a odehrávalo, to vše už bylo popsaně v různých publikacích, ale chci vám přinést jednu osobní upomínku na provoz tohoto divadla, kterou napsal můj tchán.
Anton Sečkár, amatérský historik a sběratel dokumentů o Lesním divadle, Krči a okolí

JUDr. Alois Papírník dne 25. března 1998:
V roce 1924 bylo lesní divadlo ve správě krčského Sokola a v těch dobách o zájem o zmíněné zařízení nebyla nouze. Tak jistá mladá žena prodávala před představením v dřevěném kiosku občerstvení, samozřejmě zadarmo, prostě z radosti, že něco pro společný účel dělá. Jiný mladý, vyučený elektromechanik se zkušenostmi pomocného osvětlovače ve Vinohradském divadle, při stejném představení působil jako osvětlovač. Oba mládí lidé se poznali a už se neopustili. Byli to moji rodiče. Tuto část, kterou ovšem znám jen z vyprávění svých rodičů jsem pochopitelně neprožil a neviděl, uvádím ji jen proto, abych zdůraznil vztah, který k tomuto stánku umění cítím.
Byla to většinou maminka, která mě jako děcko do divadla doprovázela, otec pak tam působil jako ochotník - a to jednak zamlada například jako jezdec na koni, kterých bylo více, v Jánošíkovi, či jako číšník ve hře U bílého koníčka a dalších. V padesátých letech, na prahu stáří a po velikých zkušenostech z pražských divadel, kam jako pražský hasič chodíval každý třetí den na požární asistence a měl tak možnost doslova zblízka a ze zákulisí vidět profesionální praxi, působil otec jako herec i jako režisér na jevišti lesního divadla. Mnohdy se jako host ochotnického představení zúčastnil i slavný člen či členka přední scény, například Gustav Nezval ve Vojnarce.
Uvědomuji si, že nyní už jen mé vlastní, zcela osobní vzpomínky bude třeba rozčlenit na dobu před a po požáru tohoto divadla, k němuž došlo zhruba kolem roku 1935. Tato skutečnost není dnes i leckterým dalo by se říci archeologům dějin tohoto divadla dobře známa a přece ve svých důsledcích styl divadelních představení podstatně změnila.
Pokládejme proto období od roku 1930, kdy jsem se představení více méně pravidelně zúčastňoval, do roku plus minus 1935, kdy bylo divadlo zničeno požárem, za jakýsi pravěk.
V čí správě lesní divadlo tehdy bylo, zda ještě krčského Sokola či jiné organizace, to nevím. Za to však mohu uvést, že do divadla byl přístup z několika stran. Tak především jako i dnes z ulice Zálesí, která dnes přetíná les a ponechává mu jen nepatrný zbytek směrem k dolnokrčské vilové zástavbě. Za zmínku stojí, že dnešní Sulická ulice se od hotelu Klimeš, který stával přibližně pod mostem Jižní spojky v blízkosti nového krčského nádraží, jmenovala Záhřebská, a to až tam, kde i dnes ústí do ulice Zálesí. Od tohoto místa až k Novému dvoru, kde křižuje ulici Dolejšího, se jmenovala Libušská. Asi v roce 1934 byla tramvajová linka /původně č. 18/ prodloužena na Kačerov, odkud se potencionální návštěvník lesního divadla mohl dopravit městským autobusem "L" pár kroků od divadla. Návštěvník brzy narazil na dvě dřevěné vížky, kterými po zakoupení lístků prošel a pokračoval v cestě do hlediště, kde byl uvaděčem či uvaděčkou uveden na své místo. Hlediště se skládalo z dřevěných lavic s opěradly a bylo pro lepší orientaci barevně rozděleno na jednotlivá pásma.
Nejdražší místa, včetně separovaného prostoru lóží, byla dole u jeviště, postupně dražší místa pak směrem nahoru, čím výše, tím levněji. Ceny si už nepamatuji, rozhodně však byly přístupné i méně zámožným vrstvám, mezi které jsem se také byli nuceni počítat.
Než se návštěvník do prostoru hlediště dostal, musel projít kolem restauračního přístřešku a hlavně skladiště dekorací a podobných zařízení. Těsně před jevištěm byl památníček, hlásající jména velkostatkáře Welse a MUDr. Šimsy, kteří se o zřízení divadla zasloužili.
Vedle zmíněného hlavního vstupu bylo možno se do divadla dostat od Krče, cestou vedoucí podle plotu bývalého sanatoria Dr. Šimsy /dnes Kojenecký ústav/. Také tam narazil návštěvník na dvě malé věžičky, kus dál cestou do hlediště musel projít kol dřevěného kiosku s občerstvením, o němž jsem se již zmiňoval jako o místě seznámení mých rodičů. To vydlabané místo ve srázu - ovšem bez kiosku - je tam dodnes.
Konečně třetí vstup, opět s věžičkami byl až nahoře několik metrů nad hledištěm.
Tou cestou jsme přicházeli my, obyvatelé vilové čtvrti za nádražím a to ne cestou ledajakou, nýbrž stezkou Antala Staška, vedoucí od dnešní Thomayerovy nemocnice podél plotu tehdejší Společenské zahrady až k Staškově vile, o jejichž tehdejších obyvatelích svědčí dodnes pamětní deska, a dále horní částí lesíka Višňovky k pomníku padlých s pokračováním napříč krčským lesem až k divadlu. Kromě toho byl celý areál divadla oplocen sloupky s drátěným pletivem.
To všechno ovšem odnesl čas…
Zatím ale sedíme někdy ve třicátých letech a pozorujeme představení. Věřte – nevěřte, ale všude bylo dobře slyšet bez reproduktoru, nutno ovšem spravedlivě přiznat, že dopravní ruch byl tehdy malý, přelet letadel nepatrný, ruzyňské letiště ještě neexistovalo, přistávalo se ve Kbelích a hlavně: Co bylo nad divadlem, kde je dnes sídliště Novodvorská? Pole – pole – pole. Pouze v dáli na konci les Habří /dnes Velký háj/ byla hájovna zvaná Hladomoř a dáleko na západě vilky Hodkoviček a Lhotky.
Kromě malé existence rušivých vlivů však hlavní roli sehrával přirozený amfiteátr hlediště a následný prostor jeviště, což Dr Šimsa správně vytušil a hlavně o tom majitele pozemku velkostatkáře Welse přesvědčil.
Sedněme si už konečně na místo a připravme se na hru. Ještě rychle a tiše opouštějí prostor prodavači s občerstvením, ovšem divadelním, sladkým, limonádou a podobně a hra začíná. Cože tam ve třicátých letech hráli? Činohry i opery, hry se zpěvy a tanci, veselohry i tragédie, pestrá všehochuť. Návštěvy vesměs slušné, i když to byla doba světové hospodářské krize. Jistou nepříjemností bývala ovšem občas bouřka a následný liják, při menší nepřízni počasí se hrálo dál, jen výjimečně muselo být představení zrušeno a vstupné vráceno. Podrobnosti jsem už dávno zapomněl, ale jedno představení mi v mysli zůstalo. Stalo se to při Blodkově opeře V studni. Mimochodem důkaz, že se hrávalo i večer, je tam scéna, kdy sbor pěje celkem všeobecně známou píseň "Zapálíme si na horách ohně to svatojánské", při níž pro zvýšení efektu, nebo je to už tak autorem předepsáno, rozhazovali neosvětlení a tedy pro diváky prakticky neviditelní herci jakési pyrotechnické pomůcky, přivolávající dojem letících svatojánských mušek. Pamatuji se, že byly bleděmodré barvy a padaly ovšem hned k zemi, nicméně efekt to byl. Vtom však k všeobecnému udivení se zpoza jeviště, kde bylo vždy vlhko, objevil oblak několika desítek světýlek, která svou jasností a pohyblivostí evidentně překonala své umělé představitele. Zkrátka Karafiátovi Broučci, chcete – li, in natura. Na takový efekt se nezapomíná.


Kromě uvedených pořadů se hrávaly také operety, spíše však ty tak zvaně klasické. Tak se jednou, kolem roku 1935, hrála též Země úsměvů – a pak dlouho nic.
Bydlel jsem tehdy s rodiči v bytě ve vile MUDr Karla Bulíře, která pro doktorovu dovednost i dobrotu bývala obležena nemocnými. Byla to, jak už bylo řečeno, doba krize. Navíc doktor Bulíř byl praktický lékař v doslovném slova smyslu. Prostě uměl.
Mezi vilou dr. Bulíře, která stojí na rohu ulice u Společenské zahrady a ulice Višnové, směrem k vile, kde bydlí dnes grafik pan Flejšar, byla prázdná velká parcela, místo mých dětských her a také sběru žampionů a špiček do polévky.
Nikoliv milý čtenáři, neutekly mně myšlénky, souvislost je tato: Již ráno sneslo se na prostor parcely spousta ohořelých zčernalých kusů i kousků papíru, což se výrazně odráželo od zeleně trávy a drobný popílek padal ještě několik hodin. Tento spad byl smutným posledním pozdravem předchozí noc vyhořelého lesního divadla v Krči.
K tomu požáru došlo bezprostředně po posledním představením, zda byl oheň založen, nevím, spíše asi šlo o dodnes nejběžnější příčinu požáru – hrubou nedbalost a podcenění nebezpečí. Snad nějaký nedopalek cigarety. Důsledky však byly takové, že tím skončil dle mého rozdělení pravěk a nastal středověk života divadla. Shořel snad les ?
Nikoliv, i když některé stromy v jižním cípu jeviště to odnesly také. Shořelo však veškeré dříve zmíněné pomocné zařízení i s obsahem, tedy kulisy, hudební nástroje včetně pianina, snad i nějaká garderoba a desítky a desítky věcí. Provozovatelé divadla tím byli vyvedeni z míry natolik, že se provozování divadla vzdali.
Byl jsem se tam samozřejmě podívat, když to bylo v přeneseném i doslovném smyslu ještě teplé,viděl jsem ohořelé ještě doutnající trosky, ještě se rozhrabával shořelý obsah, zda se aspoň něco dá použít. Byl to smutný pohled.
Na tomto místě v zájmu objektivní pravdy ještě odbočku : Pár metrů za lhoteckým kostelem stál statek Lhotka, jehož majitel pan Šubrt /či snad Schubert?/ byl horlivým Němcem a dal postavit kus od statku směrem k lesu Zátiší, co je dnes policejní škola, dřevěný objekt pro německé studenty, vysokoškoláky. Nevím, zda byli nacisté či henleinovci, k okolí celkem nevšímaví a okolí stejně tak vůči nim. V místě, kde je dnes koupaliště Lhotka, byl v té době rybník lemovaný rákosím, kde statkář Šubrt - pochopitelně prostřednictvím svého personálu - plavil koně a někdy i hovězí dobytek. My krčští kluci jsme tam chodili pěšky přes zmíněná pole a koupali jsme se tam také. Nejen my, ale i zmínění němečtí studenti, a že jsou Němci čistotný národ! Připomenu jen, že rybník měl tehdy vlastní prameny, velmi vydatné a dosti značný odtok. Zatímco my jsme přitáhli od Krče ve šnůře, případně ve větších či menších houfech, němečtí vysokoškoláci připochodovali v sevřeném útvaru, pak hup do vody, osušili se, oblékli a v sevřeném útvaru odpochodovali zpět do ubytovny.
A co, respektive jaká že objektivní pravda má mít průchod?
Ta, že podle zpráv v denním tisku se tito studenti zúčastnili v plném počtu při marném hašení divadla a že odvedli kus dobré práce. Třeba si uvědomit, že to bylo v noci, někdo spatřil záři nad lesem, dovtípil se, udělal poplach a šlo se, tentokrát asi ne v pochodovém tempu, ale spíše poklusem a proto i dnes – po více než šedesáti letech těmto studentům patří patřičný dík !
Vraťme se však opět do divadla, jehož provoz byl obnoven poměrně brzo, ovšem už s jiným provozovatelem, kterým bylo Tylovo divadlo v Nuslích, známý /Tyláček/. Vybavuje se mi jméno Sedláček, jako představitel divadla, nejsem si však jist. S Tyláčkem skončila v lesním divadle v Krči po nejnutnější obnově zázemí, hlavně restauraci ale bez provozně technických zařízení, které lehlo popelem, éra dramat, oper a klasických operet, protože se lesní divadlo stalo filiální scénou Tyláčku. Co bylo možno viděti pod střechou v Nuslích, bylo možno spatřit i pod širým nebem v krčském lese. A tak místo Lehára, Strausse, Nedbala, Blaoka, Smetany a vím já koho ještě se v lesním divadle v Krči, pardon, "na tý louce zelený pásly se tam jeleni, ty můj svatý Antoníčku, když tě pěkně poprosím, tu bílou orchidej, tu mi z lásky dej" a mnoho dalších, úspěchy a nadšený potlesk sklízel Fanda Mrázek s Mánou Hankovou a tak dále a tak podobně.
To nepíší ani v nejmenším pejorativně, tak to bylo. Krčským klukům se to tak líbilo, že chodívali v letní podvečery na kraj lesíka Višňovky přímo proti vstupu do dnešního kojeneckého ústavu a divadle slyšené písně pěli dosti dobrými hlasy svým děvám, které je doprovázely. K produkci oněch písní stačil opravdu jen hezký hlas a paměť na melodii a její slova, dnes je doba jiná.
Nicméně to už nebyl pravěk, ale další etapa středověk, který trval do začátku války, kdy byl provoz divadla z mnoha důvodů zastaven, myslím, že nikoliv ze dne na den, ale pozvolným vývojem.
Novověk divadla nastal až po válce a dočasného rozkvětu se dočkal zejména v padesátých letech. Tuším, že divadlo bylo ve správě tehdejšího ONV v Praze 4, které dohlíželo nepochybně i politicky, ale také zajišťovalo nejnutnější údržbu. Jednotlivé ochotnické divadelní soubory po kontrole ideologické čistoty, aby se lidu kráčejícímu k socialismu nedostalo, nedej Marxi, kacířského bejlí, pak zajišťovaly vlastní kulturní program.
Už jsem se zmínil, že leckdy se na tomto přírodním jevišti zaskvěla opravdová divadelní hvězda v tom nejlepším slova smyslu. Čest Krčáků v tomto kulturním klání zastupoval divadelní soubor Vlast s mým otcem, pání Jančíkovou, panem Heinzem, panem Rejcheltem, panem Vokurkou a řadou dalších, jako byla paní Procházková nebo manželé Kučerovi. Někdy režíroval můj otec, jindy jiný člen či členka souboru. I když píši o lesním divadle, musím pro úplnost ještě dodat, že některá představení tohoto souboru se konala v 1. patře hotelu Klimeš v Krči, kde byl prostorný divadelní sál včetně jeviště a galerie.
Končím myšlenkou, kterou jsem uvedl nazačátku. Nakonec změna životního stylu socialistického pokusu umrtvila snad i nechtěně divadelní život v Krči.
Takže po novověku je zatím konec.
Navždy ?
Či snad už je opět na obzoru éra ´"Za ranních červánků"?

Související www odkazy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':