Databáze českého amatérského divadla

Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / DUBSKÁ, Alice: Putující loutkářské rody a jejich opony, s. 353-355

ALICE DUBSKÁ : PUTUJÍCÍ LOUTKÁŘSKÉ RODY A JEJICH OPONY

První čeští loutkáři začali v českých zemích působit v druhé polovině 18. století. Po příkladu cizích loutkářů, kteří
k nám přijížděli od skončení třicetileté války stále častěji, hráli s marionetami na kukátkovém jevišti hry o Faustovi, Donu
Juanovi, Herkulovi a Alcestě či hraběnce Jenovéfě, které tehdy byly na repertoáru loutkářů v celé Evropě. Samozřejmě, že
loutky a prvky loutkového divadla se v našich zemích vyskytovaly už mnohem dříve, například v magických či náboženských
obřadech a v lidových zvycích. V raném středověku to byly zejména nejrůznější spodové loutky, s kterými komedianti bavili
diváky na trzích a jarmarcích, a také různé mechanické systémy s pohyblivými figurami, na nichž byly předváděny biblické
výjevy nebo mysteria. Avšak právě rozšíření marionet – loutek shora ovládaných na drátě, které se svou antropomorfní
podobou a pohybovými možnostmi přibližovaly představě člověka-herce – znamenalo zcela novou etapu ve vývoji
loutkového divadla v Evropě a u nás začátek novodobé historie českého loutkářství.

Nejstarší zatím známý český loutkář, náchodský měšťan Jan Jiří Brát hrál s marionetami v šedesátých letech 18. století,
ale již koncem tohoto století se loutkovému divadlu věnovala řada loutkářů z později známých loutkářských rodů: Kopečtí,
Meissnerové (později Majznerové), Vídové, Dubští, Lakronové (též Lagronové), Finkové, Kočkové… Druhou vlnu nárůstu
loutkářů můžeme datovat do druhého desetiletí 19. století, do doby po skončení napoleonských válek, kdy se houfně objevovali
noví loutkáři, ale hlavně se tomuto divadelním druhu věnovaly již další generace prvních loutkářských rodin, které se
rozrůstaly a větvily. V souvislosti s tímto zintenzivněním loutkářské činnosti, s předáváním profesních zkušeností otců
na syny či další členy rodiny, se celkově stabilizovala tehdejší inscenační praxe i z ní vyplývající inscenační styl, příznačný
pro české lidové loutkářství až do poloviny 20. století.

Typický lidový marionetář jezdil po českém venkově z vesnice do vesnice, z městečka do městečka. Měl většinou
vůz, na kterém dopravoval rodinu i celé své divadelní vybavení. Scéna, která byla nápodobou té barokní kukátkové, musela
být z tohoto důvodu jednoduchá, skladná a lehce transportovatelná. Loutkář měl často pouze několik typových dekorací,
především vesnickou náves, pokoj v chalupě, rytířský sál, zámeckou zahradu či les, jež odpovídaly tehdejšímu repertoáru.
Jeho nejcennějším majetkem byly loutky. Právě ony byly podstatnou složkou výtvarné působivosti jeho produkcí, na níž si
zakládal, a proto se obracel především na profesionální řezbáře, kteří zaručovali, že jejich loutky budou jak po řemeslné
a konstrukční stránce, tak z hlediska výtvarného pojetí odpovídat jeho požadavkům. K významným řezbářům loutek v této
první historické etapě českého loutkářství patřili zejména Mikoláš Sychrovský z Mirotic, Antonín Sucharda, otec i syn z Nové
Paky, později Josef Alessi z Prahy a další. Jejich nejlepší dochované práce, které jsou dnes ozdobou řady českých muzeí,
vypovídají o úsilí loutkářských principálů oslovit diváky nejen dějem, zajímavou zápletkou či komickými výstupy, ale zapůsobit
i na jejich vizuální představivost.

Ale dříve, než loutkář zazvonil na zvoneček a představení začalo, byla tu ještě opona, která skrývala jeviště zrakům
nedočkavých diváků. Opona působila na divákovy dojmy jako první, byla jakousi vizitkou principála, úrovně jeho divadla,
vážnosti jeho cílů, a proto pro něho byla důležitá. O oponách prvních českých loutkářů, které se bohužel nezachovaly, téměř
nemáme informace. Snad první zmínku o oponě lidového marionetáře lze najít v eseji Karla Rotha Čeští marionetáři, která
vyšla v Lumíru v roce 1851. Roth ve své práci, která je v podstatě prvním příspěvkem k poznání českého loutkářství, popisuje
typ českých kočujících marionetářů, jejich životní styl, repertoár, typický způsob deklamace i jejich loutky a dekorace.
Stylem, který osciluje mezi věcným popisem a úsměvnou ironií, Roth píše: „Po obou stranách jeviště visejí dva malovaní
Turci s vytasenými šavlemi. Jeviště samo zahaleno jest v šero mystické starou oponou, na nížto se zříceniny jakéhosi angela
s rozmašírovanou lirou nacházejí.“ Poněkud konkrétněji si všímal loutkářských opon Karel Procházka, katolický kněz, který
na základě svých rozhovorů s marionetáři a pozorováním jejich produkcí vydal roku 1904 v časopise České květy studii
O loutkových divadlech: „Úprava divadla našich loutkářů bývá prajednoduchá. Např. divadlo, jež Landgraf podědil po
Vinickém, nemělo ani opony. Za to Landgraf pořídil si později oponu a na ni si dal vymalovat Příchod Čechů. Později na
novou oponu hrad Trosky. Tuto oponu má teď Jan Kaisr a starý Landgraf dal si malovati od Vysekala z Kutné Hory na nynější
svoji oponu Karlův Týn. Kočkův otec na oponě měl Břetislava a Jitku od Šroma z Vlachova Březí. Zašla věkem. I dal si mladý
Kočka tolikéž od Vysekala v Hoře jako Landgraf namalovati oponu zase s Břetislavem a Jitkou. A když na cestě z Nepomuku
někde ji vytrousil, Pokorný, malíř v Plzni namaloval mu novou oponu: Karlův Týn.“ Tyto dvě citace jako by ve zkratce naznačovaly
vývojový trend, který ostatně dokládá řada loutkářských opon, jež se dochovaly ve sbírkách různých muzeí. Zdá se,
že původní klasicistní motivy s mytologickými, biblickými či symbolickými výjevy byly v průběhu druhé poloviny 19. století
často vystřídány motivy z českých dějin. Patřily k ním opony s příchodem Čechů do dnešní vlasti, věštící Libuše, setkání
Libuše s Přemyslem, s postavami Břetislava a Jitky, Jana Žižky, Prokopa Velikého, Jana Jiskry z Brandýsa a další. Oblíbené
byly i opony s vyobrazením památných míst českých dějin, např. již zmíněný Karlův Týn. Je zjevné, že zatímco loutkářský
repertoár se v této době měnil jen velmi pozvolna a většina loutkářů hrála stále tradiční hry, opony, které loutkáři obměňovali
i několikrát v průběhu svého působení, odpovídaly společenským proměnám doby: právě jimi se mnozí principálové
hlásili k zjitřenému vlasteneckému cítění svých diváků.

K nejznámějším malířům loutkářských opon patří Jindřich Boška z Vlachova Březí a Jan Vysekal z Kutné Hory. Je
ovšem jisté, že malířů opon pro lidové loutkáře bylo hodně, bohužel mnohé už dnes nelze identifikovat a u mnoha opon se
nedá určit ani loutkář, který je vlastnil.

Informace o oponách a charakteristiky jejich autorů pro tuto kapitolu zpracovala Alice Dubská

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':