Databáze českého amatérského divadla

Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / RANDÁK Jan: Mýty české historie, úvod, s. 73, 74

MÝTY ČESKÉ HISTORIE Jan Randák „Dvě jsou známky neomylné národnosti: dějiny a jazyk, čili historie a literatura, plody národního života.“ Tuto myšlenku napsal roku 1827 v Časopise českého muzea Josef Jungmann a při zpětném pohledu na posledních zhruba dvě stě let vývoje moderní české společnosti ji nelze než potvrdit. Historie totiž skutečně hrála jednu z nejvýznamnějších rolí při formování novodobého českého národa po celé 19. století i v desetiletích 20. věku. Důvod je jednoduchý – právě dějiny, ony příběhy a obrazy o minulosti, jsou neopomenutelným nástrojem při vytváření kolektivních identit, mezi nimi i té národní, v našem případě tedy české. Protože právě historie nám dokáže sdělit, kým jsme, odkud jsme se vzali a kam bychom měli směřovat. Právě historie nám říká, že jsme Čechy a Češkami, že území, jež obýváme, je územím naším, že nás spojuje něco, co lze nazvat společným kulturním i historickým dědictvím. A ztotožnit se s českými dějinami, jak jsou nabízeny v učebnicích dějepisu, v mnoha odborných syntézách i dílčích studiích, znamená přihlásit se k „našim“ předkům, postavit se do řady za slavné i tragické postavy národních dějin, a už jsou to panovníci, duchovní, lidé práce či intelektuálové. Slovy historika Jiřího Raka k 19. století: „Jestliže byl národ pojímán jako svého druhu mystická jednota předků, současníků i potomků, stala se i národní minulost společně sdíleným osudem, společným dědictvím celého národa, jehož každý uvědomělý příslušník se nyní mohl hlásit i k slavným panovníkům a k členům nejproslulejších rodů jako ke svým předkům.“ Nicméně naši představivost či představivost našich předků nedokáže oslovit kdejaká historie, především ne ta v učebnicovém, popřípadě striktně odborném podání. Identitotvorné jsou především ty obrazy o minulosti, jež dokáží oslovit myšlení a především emoce svého publika. Obrazy a příběhy, které jsou nositelem nějakého poselství, jasného ponaučení, a především ty, jež pojednávají o výjimečnosti, popřípadě jedinečnosti daného kolektivu, skupiny, v našem případě českého národa 19. a 20. století. V ojedinělost, ba jedinečnost vlastních dějin pak věřili i naši obrozenečtí předci. Z jejich pohledu byla v české historii vystopovatelná kontinuální linie tragického vývoje i slávy. Dobový publicista Jakub Malý to charakterizoval jednoznačně: „Národ český jest bez všeho nadsazování jak dle povahy, tak i dle osudů svých jediným úkazem toho spůsobu v Evropě, a potřebí jest, aby nám vědomí toto pevně se v mysli zakořenilo k důkladnému poznání sebe a spasitelnému poučení.“ Jak by ne, vždy se stačí podívat zpět do předminulého století a zjistíme, co že vlastně hrálo v historickém vědomí našich předchůdců významnou roli. Byl to především slovanský dávnověk obsažený v rukopisných padělcích, Kollárově Slávy dceři či Palackého Dějinách národu českého; dále kníže Oldřich a jeho vztah s prostou českou selkou Boženou; hrdinný i tragický osud Přemysla Otakara II. s jeho smrtí na Moravském poli; čeští husité coby bojovníci údajně za národní myšlenku proti křižákům, ztotožňovaným naprosto samozřejmě s němectvím; Bílá hora – symbol národní katastrofy a počátek temného věku. Ovšem podobné stereotypní, ba až mytizující představy o národní historii měli i Češi a Češky ve 20. století. Stačí se podívat, jak často byla česká historie v různých dobách přepisována, jak se měnila pomyslná znaménka u jednotlivých událostí a postav, jen aby zapadaly do nějakého chtěného obrazu národní minulosti. A vždy s cílem formovat identitu českého kolektivu v různých politických režimech a uspořádáních, a to byla první republika, protektorát či Československo po únoru 1948. Každý režim, každé uspořádání chtělo svou podobu historie, s níž se měla česká společnost ztotožnit. Historie tak v mnoha případech a v různých dobách na sebe brala spíše podobu historického mýtu. Ten pak našel své ztvárnění ve veřejném prostoru v sochách i památnících, ve formě literárních i výtvarných děl a v neposlední řadě, a to je náš případ, i na divadelních oponách. I ty totiž měly promlouvat ke shromážděnému publiku a předávat mu žádoucí poselství. S odkazem na známého českého historika Dušana Třeštíka tudíž přiznejme, že člověk je zvíře mýtotvorné – bez vyprávění, jež dávají životu smysl, nemůže jeho břímě snášet. Musí to však být vyprávění živé, ne pouze soubor holých pouček. A znalec náboženství Mircea Eliade výstižně konstatoval, že „historická událost sama o sobě, by byla sebevýznamnější, se v lidové paměti neudrží, ani její památka nevznítí básnickou představivost, leda že by se tato událost těsně blížila mytickému modelu.“

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':