Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZEMANČÍKOVÁ, Alena: Na hraně v Plasích 2011 – hodnocení přehlídky, http://johanplzen.blogspot.com/2011/04/na-hrane-vplasich.html#more, 19. 4. 2011

Na hraně v Plasích 2011

Alena Zemančíková

8. – 11.dubna 2011 se v Plasích na severním Plzeňsku uskutečnila přehlídka Na hraně, z níž jsou soubory doporučovány na Šrámkův Písek a Mladou scénu. Přehlídka má nekonvenčního ducha, odpovídajícího experimentálním inscenacím mladých souborů . Tento duch je ovšem do značné míry dán i občanským sdružením Johan, které přehlídku nejen pořádá, ale osobním angažmá svých členů také spoluvytváří. Vzniká tak mimořádně přátelská nekonkurenční atmosféra, při níž je patrno, že v západních Čechách je několik místních „škol“ s osobitými poetikami, výrazem i smyslem pro humor, které se lety rozvíjejí, eventuálně všelijak spojují ke společným projektům a tak vytvářejí uměleckou alternativu profesionální divadelní scéně.

Do této společnosti patří i soubor gymnázia Pod Svatou Horou v Příbrami, jehož vedoucí je absolvent plzeňské pedagogické fakulty a jejích kurzů dramatické výchovy. Soubor si vybral morbidní grotesky Huberta Krejčího a inscenoval je v poněkud ledabylém náčrtu, ale s velkým nasazením a pochopením pro nekrofilní ( porotce Tomáš Žižka) poetiku Krejčího her Třikrát ze smetiště. Podobně sympatická, o něco méně divadelně dotažená, byla Chvilka neklidu souboru Buddeto z Plzně s několika inscenovanými povídkami britského humoristy Munroe- Sakiho, které zejména zpochybňují autority, přepjaté moralizování a pokryteckou péči.
Dramaturgicky do této skupiny inscenací patří i Zamordování hraběte Schwarbrechta souboru Škytafky z Aše. Veršovaný text Jana Skalického připomíná Váchalův Krvavý román a je s náležitým výrazem také inscenován. Postavy hovoří hyperkorektní šroubovanou mluvou, v níž obzvlášť vynikají občasné vulgarismy, sbor recituje náležitě afektovaně, gesta jsou zveličená, nadšení horlivé, zklamání truchlivé – vše, jak má být. Herci dovedou vytvořit postavu, dokončit gesto, větu i situaci. Inscenace je výborným výsledkem pedagogické práce Anny Trčkové, vyzařuje z ní smysl pro humor, ironie, energie, jakýsi bytostný optimismus a strhující komediantství, jež se přenáší i na studenty ( i v dalších inscenacích, o nichž bude ještě řeč).

Oční flirt z Plzně s inscenací Mezi námi spolu sami , založenou na textech SMS zpráv a elektronických vzkazů, už tím, že hraje po celou dobu s obličeji podsvícenými jakoby slabým světlem mobilu, je neurčitý, bez nadhledu a na hranici sentimentality.

Duo Max Weber a Albert Kamil, ve skutečnosti Tomáš Pešek a Jonáš Špaček z Plzně, se postaralo o intelektuálně náročné zahájení přehlídky inscenací filozofického textu nositele Nobelovy ceny Josipa Brodského 1000 metrů na Římem. Drama dvou mužů, zavřených v dokonale vybavené věži vysoko nad Římem, kolébkou vzdělanosti, rozehrávají v sedě za stolem. Před sebou mají otevřený notebook, v němž mají naprogramováno vše, co jim jejich věznitel „prétor“ – nebo projektor? ( porotce Tomáš Žižka) poskytuje: vycházku, jídlo, kulturu. Tulius a Publius spolu vedou dialog o klasické literatuře, sexu, politice, jídle, a celé je to vlastně hrou o svobodě v metafyzickém smyslu, jaká možná ani není závislá na omezenosti prostorem jako na pocitu smysluplnosti existence. Inscenace, hraná téměř stále vsedě, je do značné míry instalací, konceptem.

Pozdravuj všechny doma Studia divadla Dagmar a přátel je pohybová kreace asi 15 mužů nejrůznějšího věku na téma pracovního tábora 50. let a dokumentárních textů, které byly k tématu publikovány. S několika praktikábly a plechovými hrnky se rozehrává každodenní život plný těžké dřiny, v krátkých textech zaznívají útržky osudů a charakterů. Inscenace je působivá, ale neříká k tématu nic zvlášť osobitého, působí hlavně společnou akcí početného mužského dramatického personálu, sestaveného z herců všeho věku z plzeňských a karlovarských divadel. K režii a choreografii spojili síly Hana Franková a Jan Hnilička.
Dům Bernardy A. je rovněž společným dílem plzeňských a karlovarských tvůrců – tentokrát souboru Evrybáby s hostující Hanou Frankovou v roli Bernardy. Lorcův příběh žen, spoutaných tradicemi a bigotní morálkou, vyznívá v úpravě Petry Kohutové jako kaleidoskop krátkých dialogů o svobodě, úzkosti, tísni a zakázanosti. Inscenace se pevně opírá o výkon Hany Frankové, která jako představitelka titulní role i jako postava sama je mírou a metou veškerého chování i jednání na scéně. Hraje se v arénovém uspořádání, do čtyř stran, poměrně malý hrací prostor evokuje pouhým vyvýšením praktikáblů dům, v němž je lidem těsno. Režie Roman Černík.

Inscenace 1000 metrů nad Římem, Pozdravuj všechny doma a Dům Bernardy A. byly jako „Vězeňský triptych“ doporučeny na Šrámkův Písek, protože různým způsobem a z různých úhlů zpracovávají téma svobody a uvěznění.

Další dvě inscenace ašského souboru Škytafky, Kuchty buchty a Panenka z porcelánu rozehrávají vážnější témata než byl zamordovaný hrabě. V jedné jde o touhu být „tou druhou“ a v druhé o problematiku narušených rodinných vztahů, neštěstí dospívajících dětí, psychopatii, zoufalství. I v těchto inscenacích ( hry R.Adamové a M.Frydrychové) však ašský soubor pod vedením Anny Trčkové prokázal schopnost poměrně suverénního jevištního bytí, k němuž patří i respekt k textu a různých aspektům herecké techniky. Ašská představení jsou prostá, ale velice působivá, mimo jiné i tématy, která jsou dospívajícím lidem blízká a která dokážou s nadhledem sdělit. Musím říci, že „ašský triptych“ byl silným i radostným zážitkem jako celek a jen z ohledu k množství inscenací doporučovaných na Mladou scénu jsme nakonec vybrali jen humorné Zamordování hraběte Schwarbrechta.

Komediant Boží dvojčlenného dvojsouboru Tyan – Dýšina a Ves Touškov – je loutkovou kreací na témata hry Daria Fo o svatém Františku. Hrálo se v rajském dvoře plaského kláštera za poledne, kdy během představení se rozezněly zvony – to vše napomáhalo inscenaci, která v danou chvíli nebyla ani dozkoušená ani důsledně vyrobená ( nehledě k tomu, že by jí slušela i jistá omšelost, vše bylo ještě příliš nové). Zkušení komedianti Roman Černík a ……Brůček se dokážou dostat z každé jevištní svízele, divák se někdy baví víc jejich potížemi než samotnou hrou. Je nepochybné, že mnohé se obrousí, což je nutné pro případy, že prostředí nebude tak dokonale hrát s sebou, jako tomu bylo v klášteře v Plasích.

Známou skupinou jsou také Improverti z Plzně, kteří tentokrát předvedli v dialozích improvizovanou, ale v situacích a ve fabuli připravenou poněkud kafkovskou hru o tom, kolik úředního výkonu je zapotřebí k tomu, aby člověk doma mohl pověsit na stěnu obraz. Nazvali ji Bílá tma. Improverti jsou sehraná čtveřice velice bystrých hráčů, schopná vytvářet nečekané situace a jejich překvapivá řešení – zvolený princip ovšem klade nástrahu v tom, že tvůrci ne vždy dokážou sladit obsahovou a múzickou stránku věci a představení se chvílemi jen lineárně sune, rytmus se ztrácí. Živě improvizující hudebník jako by nebyl dost zapojen.

Z Poděbrad přijel soubor DS Jiří s kabaretem Krocan aneb Prasárna. Jeho herci osvědčili mnohé hudební, pěvecké, taneční i herecké dovednosti, celek však byly spíše jenom poskládané scénky bez koncepce. Inscenaci by prospěla pevnější režijní ruka ( režie byla kolektivní) a možná i jemnější balanc na hranici masového vkusu. Nutno však říci, že, podobně jako u Improvertů, některé skeče a situace byly mimořádně vtipné a dobře vymyšlené i provedené.

O závěr přehlídky se postarala Hana Habrychová –Koutová ( Nu jo Plzeň) se svou taneční interpretací Mechanického textu Josefa Hiršala a Bohumily Grögrové. Několikaminutová inscenace pracuje s několika páry bot, kterými herečka charakterizuje proměny svého osobního rozpoložení – zcela otevřený text, složený ze samých citoslovců, umožňuje zcela otevřenou interpretaci. Ta, kterou jsme viděli, měla kromě vysokých kvalit samotného pohybu i humor i existenciální přesah. A poezii.
Ačkoliv z přehlídky v Plasích soubory nepostupují na Wolkerův Prostějov, rozhodla se porota inscenaci Jezuskonte marjápano tam doporučit, protože by obohatila program o další možnost ztvárnění básnického textu.

Přehlídka Na hraně v Plasích je zaštiťována všudypřítomnou scénografií velkolepého barokního konventu a k němu přilehlých staveb, řekou Střelou, zosobňující neklid a pohyb, i rajským dvorem velikosti fotbalového hřiště, poskytujícím ticho, mír a letos i vůni fialek. Je to prostředí, v němž se člověk musí zříci pohodlí, ale dostane se mu za to zážitků i myšlenkových přesahů, které může uplatnit v diskusích o viděném. Prostředí, které v minulém roce dalo vzniknout několika novým společným projektům – tak uvidíme za rok.

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':