Databáze českého amatérského divadla

Texty: Nové Město nad Metují, Hartmann Quido, zápis v kronice rodu Hartmannů,

Vrbová, Alena: Kronika rodu Hartmann, část Kutná Hora, rukopis, rodinný archiv, 2011.

Quido Hartmann 1853 – 7/9/1888 Nové Město nad Metují – Dušníky v Kladsku nebo Nymburk

Po smrti první dcerky v posledním otcově manželství se v roce 1853 narodil syn. Otci bylo 53 let. Matka porodila ve 40 letech po třech děvčatech (dvě s Marcellim a nebožka Antonie) chlapce. To bylo slávy! Ještě dlouho si v Novém Městě vypravovali o jeho knížecích křtinách. Teprve teď, narozením syna, si jeho matka jaksepatří připoutala svého manžela. Quido byl jen o necelý rok starší, než jeho neteř Františka, první pantátovo vnouče. Matkou i otcem hýčkaný, každé jeho přání bylo splněno dřív, než je stačil vyslovit. Při takové výchově byl prý kupodivu velmi milý. Quido byl hudebně talentovaný, zpíval a hrál na všechno, na co se mohlo brnkat nebo foukat a pantáta mu za to odpouštěl bídný prospěch ve škole. Uměl to s otcem i s matkou, s přáteli svých rodičů, se služebnými, s kamarády. Ke každému byl ochotný, úslužný, dobrosrdečný, vždy vesele naladěn, filuta, vtipálek. Okouzlující velké dítě. Také kutnohorští chlapci, jeho synovci, ho měli rádi. Quido je vodil po novoměstském okolí: měli povolen okruh asi tak po Rezek. Ale nad zákazy mávl jen rukou. „Pojďte, kluci, zavedu vás na bojiště. Jeden říkal, že se tam leccos najde.“ Bylo to o prázdninách v roce 1867, rok po památné bitvě u Hrádku. Pořádně se našlapali na vrch Hrádek. Žádný hrádek na kopci ovšem není. Snad kdysi byl, dnes už zůstalo jen jméno. Pastviny, sem tam hubené políčko vroubené křovisky a lesíky, nesly stopy loňské bitvy. Po horské nízké trávě spasené kozami z dolení vesnice se válely hadry z potrhaných vojenských kabátů a košil, zrezivělé pochvy, sem tam vystřelený náboj. Příroda jako by se ještě nevzpamatovala z bojového řinčení, zakřiknutě se třepetaly lísky olše, les byl divně tichý, to se sem ptáci a veverky asi ještě nenastěhovali …, zdálo se chlapcům a také jaksi ztichli. „Musíme hledat,“ prohlásil Quido a po kolenou se plazil houštím. S ním ochotně Max a volal na Roberta a Ervína, kteří postávali nerozhodně na mezi. Quidovi a Maxovi se opravdu poštěstil lup: v malé roklince ležela celá prušácká výzbroj od jehlovky, piklhaubny – to je čáka s bodcem na špici – po šavli, bajonet a patrontaš. A ještě kousek dál se našla rakouská čepice. Chlapci, i ti mladší, měli obrovskou radost a k večeru se vrátili domů, každý něčím ozbrojen. „Kdepak jste to našli?“ vyslýchala je panímáma s pátravým pohledem na Quida. Robert už otevíral ústa, aby řekl „Na Hrádku“, ale Quido ho hbitě předešel. „Ale za Rezkem, víte, maminečko, jak je tam ten remízek co rostou ryzce? Je tam poblíž malá roklinka a tam to všechno bylo skoro na jedné hromadě. Třeba si to tam nějaký voják schoval a pak to nenašel.“ Panímáma synáčkovi doslova uvěřila a povzdechla si: „Co se teď najde v polích … onehdy orali a našli bezejmenného nešťastníka, zbůhdarma život tam ztratil …“ Nakonec Quido umluvil ještě pantatínka, aby jim tu báječnou výzbroj, jejich trofej, nechal na hraní. V roce 1867 bylo Quidovi čtrnáct let a rozhodovalo se o jeho povolání. V učení byl Quido k ničemu. V hudbě nepřekročil hranici diletantství – neměl ani snahu, ani touhu dosáhnout víc než muzicírováním bavit sebe a společnost. Neprotivil se rodičům, když ho kárali, neodmlouval, horlivě jim na všechno přitakával a všechno nasliboval – ale stejně dělal co chtěl, tj. nic. Svou půvabnou tváří a milým vystupováním si získal celé Nové Město, zbožňovali ho dospělí i kamarádi. Otec ho přinutil, aby navštěvoval aspoň nižší reálku v Trutnově, a když tam neuspěl, odbornou školu ve Falknově. Quido byl nadšen, že jde z domu. Okouzloval Trutnov i Falknov. Od učitelů (panímáma jim posílala koroptve a zajíce z honů) až po svou bytnou. Naučil se kouřit a v cukrárně hostil kamarády. Na reprezentaci ždímal od mateře za otcovými zády a z otce za matčinými zády peníze. To roztomilé dítě. Panímáma ho před vlastní kritikou omlouvala a před pantátou kryla. Když Quido v roce 1872 dochodil falknovskou školu, vrátil se do Nového Města užívat života. Otec mu opatřil místo u magistrátu. Co s ním jiného? Další učení Quido briskně odmítl. Co Quido vydělal, vydal s přáteli, otec ho živil a matka vybraně šatila. Novoměstská společnost obdivovala jeho šarm, když zpíval operetní árie a doprovázel se na klavíru. Rodičům to lichotilo, byl trochu lehkovážný, ale jak milý byl ten jejich chlapec! Pantáta se někdy nad ním rozčiloval, ale panímáma rozpory uhlazovala. Quido byl dobrým zpěvákem a byl u toho, když se ve městě zakládal pěvecký spolek „Kácov“. V pamětní knize „Kácova“ je o tom podle vzpomínek současníka pana Oldřicha Šrůtka uvedeno: Když roku 1876 purkmistr Antonín Hartmann provdal dceru Marii panu okresnímu komisaři Myslivečkovi, tu pomyslili také na to, kterak by pohostili svoje příznivce mimo hostinu svatební. I odeslal na druhý den pan Quido Hartmann, syn, asi 12 lahví šampaňského panu Juliu Fričovi (synu spoluzakladatele ochotníků, pana Friče), by na počest svatby svoje známé pohostil. Tento, přijav dárek, sezval přátele, kteří byli: Bohuslav Rydlo, P. Em. Peiger, kaplan, Oldřich Šrůtek, Alois Rocman, Václav Ježek, Petrides, adjunkt, nadporučík Bedřich Smetana a Bohuslav Imlauf. Pilo se nejdříve obyčejné, novoměstské, vlastní to výroba p. Ant. Hartmanna z jeho vinic pod bránou a k tomu pojídali zákusky. Později pochutnávali si na darovaném šampaňském. Mluvilo se o zpěvu a o spolku pěveckém, kterak by se uskutečniti mohl. Při rozhovoru tom a při veselé náladě vytrvala společnost za zpěvu a žertu až do 3. hodiny ranní, při čemž i náš pan „oberlietnant“ Smetana, jsa rozveselen, chtěl otvírati a vyjíti zrcadlem na místo dveří. A třeba to bylo při zábavě, kdy se lehko zapomene na vše, co se usmyslilo, došlo k založení spolku hlavně přičiněním tehdejšího kaplana, pozdějšího bohuslavického faráře Em. Peigra. A tak dne 18. června 1876 v hospodě u Vondráčků se sešli všichni zakladatelé „Kácova“ k první schůzi, která rozhodla o založení „Pěvecké a hudební jednoty“ v našem městě……… Archivářem ustanoven Quido Hartmann .První činný sbor „Kácova“ byl takto stanoven: I. tenor Quido Hartmann…. Quido byl také členem divadelního spolku Tyl. Citace z knihy Pohledy do minulosti Nového Města nad Metují, B. Dvořáček, str. 354: „Při jedné komické operetě Quido Hartmann, představitel genia luftu, uvízl křídlem na drátě a při jeho vyprošťování se obecenstvo dobře bavilo.“ Quidovi bylo 23 let a dělal rodičům velké starosti. Už nebylo možné omlouvat ho mládím. Na magistrátě, kde z protekce úřadoval, byl oblíben od posluhovačky až po nadřízené, to je pravda, ale všichni věděli, že své práci valně nerozumí a ani se tím netají. Měl rád nenáročnou zábavu, pitky, v hospodě za kumpány platil a dělal dluhy. Co se jen pantáta za něj naplatil! Když se vracíval z flámů, tropíval výtržnosti, přenášel lucerny, přemisťoval květináče z okna na okno sousedů, zpíval serenády paním a dívkám. Bylo to k smíchu pro cizí, pro rodiče k pláči. Nikdy však nebyl Quido vulgární, vždy kavalír – na pantátův účet – vtipný a srdečný, sám ze sebe si rád utahoval a v jeho uličnických kouscích nikdy nebyla zlomyslnost. Pantáta se často doopravdy rozhněval, a tu měl Quido v očích opravdové slzy, nesnesl pomyšlení, že působí otci bolest. V hospodě U Vondráčků se asi Quido seznámil se svou pozdější ženou Josefinou, dcerou majitelů hospody. Podle jedněch rodinných podkladů se Quido oženil ve stejném roce jako Mařenka, podle jiných se vzdal svobody až v roce 1883. Josefina Dušánková byla prý pohledná, ale ne kráska a byla bohatá. Zamilovaná si prosadila u rodičů souhlas k sňatku. Manželství klapalo. Josefina milovala a proto dovedla odpouštět; protože byla i moudrá, držela manželovi otěže tak lehce, že je Quido ani nepocítil. Děti neměli. Quidovi to nevadilo. Josefininy úroky její věnné hotovosti utráceli a žili si vesele, jak se Quidovi líbilo. Jezdili kočárem do Pekla na smažené pstruhy, stále měli doma nějakou sešlost, hráli s přáteli společenské hry, třeba na fanty, v zimě jezdili na saních, Quido hrával na klavír a zpíval. I on podědil něco z pantátova malířského talentu – rád kreslíval perem a akvareloval. V Quidovi bylo stále něco klukovského, byl pořád ochoten tropit nějaké lumpačinky. Pantáta se mezitím vzdal purkmistrování, ale stále ho zvali na radnici k poradám a pantáta prohlašoval, že to dělá kvůli Quidovi. Dokud má na radnici nějaký vliv, lehkovážný Quido se v úřadě udrží. Ale pantáta v roce 1879 zemřel. Quido ho před smrtí navštěvoval, pro pobavení mu zpívával operetní árie, žel – býval často podroušen a pantáta předstíral, že si toho nevšiml. Nanejvýš mu dal najevo, že ho poslouchání unavuje. Po pantátově pohřbu se sešly všechny pantátovy děti, aby rozhodly, co s dědictvím. Ukázalo se, že pantátův majetek není tak velký, jak se sám domníval – Quido mu pouštěl žilou víc, než bylo zdrávo. Kdyby se našel někdo, kdo by byl schopen se o rodinné podniky starat! Ve městě žila sestra Lotty Kubešová – ta měla svých starostí dost, Jindřich byl nemocný a Quido k ničemu. Dohodli se tedy majetek prodat. A Quido, když ztratil pantátovu ochranu na radnici, byl přeložen napřed do Tanvaldu, pak do Nymburka. Nebyl také zcela zdráv. Máme povědomost o jeho éčení v Dušníkách v Kladsku, kam za ním zajeli kolegové z pěveckého spolku „Kácov“ a pro potěšení mu zazpívali. Quido zemřel v Nymburce nebo v Dušníkách na podzim roku 1888. Zlí jazykové tvrdili, že se upil. Ale zlých jazyků bylo pomálu. Quido byl přes svou příkladnou povrchnost a lehkomyslnost oblíben, možná i proto, že rád hostil. Jeho žena, milující Josefina, jedináček, měla stálý přísun z novoměstské hospody „U Vondráčků“. Z gáže podřízeného magistrátního úředníka by Quido sotva mohl holdovat veselým besedám při víně a plných mísách. Josefina byla smrtí manžela hluboce otřesena. Milovala ho takového jaký byl a nechápala, že mu někdo mohl vytýkat jeho podivuhodnou schopnost zachovat si i v dospělosti hravou letoru a dětskou bezstarostnost. Josefína se později provdala za úředníka pošty pana Hlavničku, vdovce s třemi dětmi. Jedna dcera byla nevyléčitelně nemocná, nevlastní matka ji prý velmi obětavě ošetřovala. Foto pražské policejné přihlášky je na konci tohoto dílu. Stáří trávila Josefína v dejvickém útulku pro staré paní, kde také žila její švagrová Marie Myslivečková. Za druhé světové války byl útulek zabrán Němci pro lazaret a útulek byl přestěhován do Masarykových domů – dnešní Krčská emocnice. Zemřela 19/10/1944 ve věku 84 let. Přežila Quida o 56 let. # Purkmistrův nejstarší syn Anton se po svatbě s dcerou otcovy třetí manželky (Fany Marcelliovou) odstěhoval do Kutné Hory, kde zakoupil lékárnu a byl duší tamějšího divadla a obrozeneckého hnutí. Fany hrála divadlo také. Rodinné prameny tvrdí, že je k divadlu přivedl právě Rojek.

Alena Vrbová
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':