Texty: AS 2001, č. 3, s. 23–24, Jaromír Hruška.

Vyšebrodské divadelní dny jaro 2001

Letošní sedmý ročník nesoutěžní krajové přehlídky jihočeských ochotnických souborů s výběrem na národní přehlídku venkovských divadelních souborů KDP ve Vysokém nad Jizerou se uskutečnil ve Vyšším Brodě ve dnech 11. – 13. května. Přehlídky se zúčastnilo pět souborů, z toho čtyři jihočeské (Katovice, Brloh, Benešova Hora, Zliv) a jeden středočeský (Maršovice). V odborné radě, která vedla rozborové semináře shlédnutých představení zasedli pánové Jiří Pokorný, František Řihout a Jaromír Hruška. Ještě než přejdeme k vlastnímu povídání o viděném, je třeba dodat, že součástí této přehlídky byl i kurz líčení pro ochotníky. Tento kurz vedla Iveta Kukučková ze Strakonic a jeho účastníci mohli nejenom teoreticky, ale během doprovodných ukázek i prakticky rozšířit své obzory v této divadelní složce. Pohříchu je třeba dodat, že tento kurz se stal doménou žen a jejich zkušeností.
Přehlídkové dění zahajoval v pátek večer divadelní soubor Zornice Maršovice s komedií Rozladěné dueto, napsané Bohumilem Ježkem dle hry Neilla Simona. Maršovičtí počeštili jména postav a situovali příbeh do Prahy 60. - 70. let, čímž se vyhnuli problémům s výslovností cizích jmen a přiblížili tak jejich osudy svému, tedy českému publiku. V inscenaci bylo použito dobové hudby a písniček, které podtrhovaly spíše místopis, než že by motivicky pracovaly s příběhem inscenace či textu. Tato inscenace, která nikterak text nepopírala, respektovala žánr konverzační komedie, velmi zručně kopírovala základní dějová fakta i stěžejní situace textu. Přehledné a nekomplikující aranžmá umožňovalo oběma hlavním protagonistkám vést diváka příběhem tohoto Simonova textu. Bohužel se oběma nepodařilo smazat a někdy i naplnit onu pomyslnou hranici mezi typem a charakterem jejich dramatických postav. Zhlédli jsme však inscenaci, která svou kvalitou, ani v nejmenším, nevybočovala pod velmi slušný průměr amatérské, i nevenkovské, divadelní produkce.
Sobotní „brzké“ odpoledne patřilo divadelnímu souboru Amok z Katovic. Zde jsme byli doslova přepadeni jejich autorským kusem, autora a režiséra Rostislava Bindera v jedné osobě. Téma tohoto kusu nazvaného Život je blbosti ráj, a v podstatě i této inscenace, bylo vyřčeno v závěru ústy staré babky, která je glosátorem celé hříčky: „To je ale bordel! Vypadá to u Vás také tak?! " Děj hry se odehrává v království, ve kterém na svém hradě vládne král Václav se svou chotí Dagmar a snaží se provdat svou jedinou dceru za některého ze tří, vždy nějak mentálně nedostatečných, princů. Jeden se žení pro peníze, které ovšem jsou všechny v rukou lstivého rádce, další je zpožděný a infantilní hlupák a třetí neustále poučující imigrant z anglosaské oblasti, s puncem misionáře vyslaného do zaostalé oblasti světa. Je zde ovšem také romantický a spravedlivý písničkář Jan Kaufland, který nás provází celým dějem, a který je do princezny Benzinky skutečně a zcela zamilován. A to i přesto, že princezna se jeví a chová jako úplně pitomá. Avšak i ona Kauflandovu náklonnost opětuje, a to dokonce několikrát.
Autorova poměrně slušná zručnost při psaní dialogů však narazila na jeho neznalost práce se situacemi jako režiséra. Nezřídka se tak stávalo, že slušně napsaná situace byla zabita absencí jakéhokoliv režijního přístupu. Jako by autor zapomněl na, alespoň náznakové, partnerství se sebou samým jako režisérem a hrnul své, někdy až prvoplánové, repliky přes rampu a vmetal je nemilosrdně do očí nic nechápajícího a vyděšeného publika. Nejasná režijní koncepce tak vedla k nejasnosti žánrově - stylové. Text napsán jako určitý typ hry se zpěvy, tematicky osciloval až k tomu, čemu se kdysi říkalo komunální satyra, a inscenačně se zmítal někde mezi muzikálem bez tanečních čísel, pásmem anekdot a špatnou situační komedií. Nicméně jednalo se zde o velmi smělý pokus autorské tvorby sdělit svůj pocit z dnešní doby, který by, zdá se, s pevnou koncepcí a jistou dávkou dostatečnosti formy mohl nejen pobavit, ale vést k zamyšlení nad světem v němž žiji. A to oceňuji.
Členové Ochotnické jednoty Brloh se rozhodli inscenovat již legendární a kultovní Smočkovu hru Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí, neboť je to text, na kterém se lze mnohému naučit. V podstatě jde pouze o to, text správně režijně přečíst a pak jej minimálně slušně herecky zpracovat a úspěch se dostaví sám. Obojí je ovšem velmi těžké. Smočkův text má svou, až matematickou logiku, má svůj svět a jako každé vynikající dílo, žije svým vlastním životem. A proniknout do tohoto světa není vůbec jednoduché. Zejména, když dojde k porušení oné logiky, byť v dobrém úmyslu nebo z provozně-technických důvodů. Zde se tak stalo, když role Svatavy byla svěřena herci, nikoliv herečce. Uvědomme si, prosím, že ona slavná Hálkova interpretace její matky, v inscenaci Činoherního klubu, měla svou fyziognomickou opodstatněnost, jelikož proměna staré ženy v muže a naopak, má z tohoto hlediska smysl, samozřejmě za dodržení charakteru předepsané postavy. U Svatavy tomu ovšem tak není a ani nemůže být. Onen „archetyp" přestárlé, ošklivé dívky a panny pak zcela přestal fungovat a oslabil nejen dějovou a situační, ale i tematickou rovinu textu. Problémy s technikou gagu a polovičatá práce se situacemi se u takovéhoto, promyšleného textu, vrací nemilosrdně jako bumerang. Pocit a přesvědčení inscenátorů, že se jedná o prostoduchý sitcom, bojoval s hloubkou tohoto textu. Proto mohlo, jen velmi těžko, dojít k onomu velkému existenciálnímu vyvrcholení a beznadějnému volání po smyslu života doktora Burkeho.
S menším zpožděním se na závěr sobotního večera představil divadelní soubor Benešova Hora s erotickým výjevem Federica Garcii Lorcy Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina. Jde o velmi složitou a těžko uchopitelnou hru, i z hlediska kontextu Lorcovy tvorby vůbec. Tato pololoutková hra o starci napáleném svou mladou ženou, který svou roli paroháče neunese a spáchá sebevraždu, vyžaduje zcela jasnou koncepci nejen tematickou, ale i formální. Soubor bojoval s tímto textem statečně, ale ... Příběh, odehraný na velké renesanční posteli s baldachýny, tíhl spíše k odkazu na italský Dekameron, než na hluboký španělský cit, prožitek a rituál. Formálně navíc komplikovanou jistou klasicistní deklamací, která mohla sice chvíli nahrazovat onu loutkovost, se kterou se ovšem dále tematicky nepracovalo. Hudba lidového flamenca tvořila pouze zvukovou, nikoliv obsahovou složku inscenace. Je škoda, že jsme se nedočkali jasnější, byť jen formálně, zajímavější inscenace textu, který se objevuje tak zřídka, a který znovu a znovu klade inscenátorům otázku: „Co s ním ?!"
Závěrečné představení přehlídky Slavík v podání divadla Hudradla Zliv přilákalo do hlediště rodiče s dětmi. Zlivští ve své nenarcistní inscenaci na půdorysu Andersenovské pohádky odehráli příběh dobra a zla. Příběh dobra a zla v nás. Příběh boje moci a bezmoci. Příběh krásy a okrasy. Režisér a pedagog v jedné osobě, spolu se svými „malými herci", bojoval za spravedlnost, skutečnou krásu a opravdový cit. Nutno říci, že se mu podařilo, především poslední třetinou inscenace, zasáhnou diváka. Obraz umírajícího císaře, nad nímž klečí černá smrt, s napřaženou paží, připravenou setnout císaři hlavu, patřila k nejsilnějšímu obrazu inscenace. Přesto, že kompozice inscenace byla velmi silná ve složce výtvarné, hudební i literární (dialogy), neubránil jsem se pocitu z pokulhávající složky herecké. Jako by slova vyřčená z úst herců nebyla pravdivá, opravdová, jdoucí za svým cílem. Výjimku tvořil snad představitel císaře, který byl i kompozičně a po právu, jistým středobodem celé inscenace. Velmi nepomohlo ono neustálé vypadávání postav ze situací, které v zájmu určité hry herců samotných mezi sebou, zdržovalo v ději a bouralo jinak dobře vystavěné situace. Myslím, že kdyby se práce s herci soustředila více na dané situace příběhu a jednotlivých postav, byla by účinnost sdělení tématu divákovi mnohem soustředěnější a tím také silnější.
Po shlédnutí všech představení a po zvážení všech okolností odborná rada přehlídky nakonec vyřkla následující závěr: Přímá nominace na národní přehlídku venkovských divadelních souborů KDP ve Vysokém nad Jizerou udělena nebyla, doporučení k účasti získalo divadlo Hudradlo Zliv s inscenací Slavík. A protože jsme tím vyčerpali celou náplň jednoho vyšebrodského víkendu, nezbývá než popřát všem souborům a samozřejmě i celé přehlídce ve Vyšším Brodě do další práce: „Zlomte vaz!"
Jaromír Hruška