Databáze českého amatérského divadla

Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: OLOMOUC – PODĚS 2. – 3. DUBNA 2011. Deník Dětské scény č. 0, 10. 6. 2011.

OLOMOUC – PODĚS
2. – 3. DUBNA 2011 – ZUŠ ŽEROTÍN
neboli – podle hlavního organizátora Pavla Němečka ze Sdružení D – „Pravá olomoucká Dětská scéna“. Přehlídce divadelní předcházela 1. dubna jednodenní krajská přehlídka přednesová. Vedle Sdružení D se na dobře připravené a příjemně probíhající akci podílel Dům dětí a mládeže (který na přehlídce reprezentoval Leoš Březina) a zejména ZUŠ Žerotín, v jejíchž prostorách se obě části přehlídky konaly.

Atmosféra letošní olomoucké krajské přehlídky byla příjemná, organizátoři byli schopni zajistit pro všechny – jak pro soubory, tak pro diváky i lektory – vlídné prostředí, a dokonce se jim povedlo sehnat i několik sponzorů.

Po vzoru celostátní přehlídky byly na programu také diskuse s dětmi ze souborů, které měla na starosti především Magda Veselá z další olomoucké ZUŠ – Iši Krejčího.

Letošní olomoucká přehlídka nabídla ve dvou dnech devět představení (nepočítám-li inspirativní výtvarné divadlo masek Nanosvět, s nímž byli pozváni studenti katedry pantomimy a katedry skladby pražské HAMU), ale shodou okolností se jí neúčastnil žádný notoricky známý soubor, který vídáme v posledních letech i na celostátních přehlídkách dětského divadla (soubory Aleny Palarčíkové, Ivany Němečkové nebo Hany Kotyzové). To, pravda, způsobilo, že co do úrovně patřila letošní olomoucká přehlídka spíše k průměrným. Na druhou stranu však tento efekt dal více vyniknout rodícím se nadějím nebo solidním, byť zatím ne zcela přesvědčivým pokusům.

K těm vedoucím, jejichž práci lze označit za standardní, byť není nijak objevná a divadelně zručná, patří Pavla Schönová ze ZŠ Rovensko. Se svým souborem Ráčci Roveňáčci letos připravila drobné pásmo básniček od různých autorů Z vodního světa, které – jak naznačuje titul – spojovala tematika vodní fauny a fl óry. Místy byly texty ilustrovány nápaditými obrazy (rejnoci s využitím světel), místy byly jen doprovázeny zbytečně popisnými pohyby. Tam, kde byl přednes založen na dialogu (např. jedné skupinky s druhou či sólisty se skupinou), tam, kde děti věděly, co říkají a ke komu mluví, představení ožilo. Pokud děti neměly jasného adresáta a jen „obecně“ se obracely do publika, aby odrecitovaly text, nechaly se strhnout „kolovrátkovým“ deklamováním. Citlivý přístup a vkus vedoucí vyzdvihl lektorský sbor oceněním za dramaturgický výběr a pedagogickou práci.

Nápaditější byly pokusy Martiny Kolářové ze ZUŠ Mohelnice a Jany Jurkasové ze ZUŠ Uničov.

Vedoucí dětského souboru TYJÁTR z Mohelnice si pro svou inscenaci vybrala jeden z pracovních textů své bývalé učitelky Milady Mašatové Kdo je rychlejší, dramatizaci Andersenovy povídky Běžci. Andersenovská ironie inspirovala soubor k volbě osobité výtvarné i herecké stylizace, která každou z postav (zajíc, hlemýžď, sloupek z plotu, stará zeměměřičská značka z lesa, mezek, vlaštovka, moucha) deformuje do drastického šklebu a podtrhuje nicotnost a pošetilost toho, o co každé z postav jde ve sporu o pofi derní soutěž mezi zajícem a hlemýžděm. Vedoucí a soubor k tomu využily nápaditého kostýmování a líčení a obludně přeexponovaných gest. Problémem inscenace je, že zůstalo jen u nastolení tohoto originálního nápadu, který nebyl dál rozvíjen. Pitvornost a panoptikálnost postav, podtržená tím, že každá z nich má daný soubor pohybů, které se mechanicky, strojově, do omrzení opakují, není bohužel využívána v dalších variacích. Tak se stává, že pod náporem této výrazné stylizace poněkud zanikají další témata, která Milada Mašatová ve své dramatizaci nabídla, především protiklad trapného pinožení za pomíjivými ambicemi na jedné straně a prostoty skutečných hodnot (sluneční paprsek) a neokázalosti a pokory, reprezentované planou růží na straně druhé. V každém případě šlo po divadelní stránce o nejzajímavější inscenaci olomoucké přehlídky, a proto ji lektorský sbor navrhl do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna. Ocenil také citlivost vedoucí pro skupinu, protože v tomto textu našla dobrý materiál, který souboru, jenž se podle vedoucí dostal do obtížné situace ve svém vývoji, umožnil konsolidovat se a najít společná témata.

Osvěžením přehlídky byla montáž absurdních textů Martina Komárka, kterou pod titulem Spáči připravila se souborem BeStnázvu ze ZUŠ Uničov Jana Jurkasová. Na jevišti si uničovští v desetiminutové miniatuře pohráli s třemi fantasmagorickými texty, mezi nimiž lze vytušit svorník naznačený titulem – tedy snění a noční múry. Ale soubor, který byl hrou zjevně zaujat, divákům bohužel neumožnil se v té výtvarně i divadelně zajímavé ochutnávce (hlavním scénografi ckým prvkem jsou barevné igelitové fólie) zorientovat. Vinu na tom má hlavně až příliš drastické proškrtání textů, málo domyšlený rámec inscenace, ale i ledabylá jevištní mluva a škobrtající temporytmus. Nicméně Jana Jurkasová se svým souborem v Olomouci prokázaly, že mají divadelní vidění a že si k divadlu hledají zajímavou cestu.

Zuzana Ševečková, vedoucí souboru Love Train ze SŠ, ZŠ a MŠ Šumperk, si vybrala Blues o třech stech vlaků a stříbrném kornetu Josefa Kainara a vytáhla z celé skladby jediný motiv – motiv vlaku, který povýšila na inscenační klíč. Pohyb tam a zpět (jízda vlaku do dálky a zpět) a rytmická hra světel a stínů je působivý nápad, ale nevystačí na interpretaci členitého textu, jenž byl tak ve výsledku poněkud zploštěn. Navzdory poctivé snaze najít dětem v „obtížném“ věku cestu ke Kainarovi a navzdory jednotlivým zajímavým nápadům vyzněla proto nakonec inscenace trochu rozpačitě. Vinu na tom má ovšem i to, že text je na to, aby jej interpretovali žáci 7. třídy, přece jen náročný.

Marie Zajícová, která před lety přesídlila z Ledče nad Sázavou na Moravu, učí v ZŠ ve Zlatých Horách a je tu stejně aktivní jako byla ve svém předchozím působišti. Do Olomouce přivezla letos hned dvě inscenace. (A to měla v plánu přijet ještě i s inscenací textu Olgy Strnadové podle Vladislava Vančury Za časů ušatých čepic, z čehož nakonec sešlo.) Dramaturgicky to byly produkce odlišné – první byla inscenací dramatického textu – konverzační minikomedie Frigyese Karinthyho Chci zpátky školné, druhá – Co je uvnitř – byla autorským textem o roblémech současných dětí. Na jevišti se však inscenace od sebe příliš nelišily. Obě byly divadelně málo promyšlené, místy spíš nahozené, obě se prohýbaly pod náporem slov, která dětem neumožnila vstoupit do situací a jednat v nich (až příliš často se tu čeká na narážky, místo aby se postavy na scéně rozžily). V první inscenaci je navíc nedořešen způsob ztvárnění postav dospělých (a všechno jsou to postavy v letech – ředitel školy, učitelský sbor, který na škole působí od nepaměti, a absolvent školy, který se dožaduje vrácení školného), a tak dětem nezbývá, než odříkávat text a poněkud klopotně vyrábět na jevišti humor. V druhé inscenaci se děti cítí o trochu lépe. Hrají tu vrstevníky, vstupují tu do situací ve třídě, které dobře znají, a především – našly nosný a zajímavý divadelní prostředek: když jedna postava druhé telefonuje, sedí k sobě zády, dotýkají se jedna druhé, a přesto jsou si daleko, protože se vlastně nevnímají. Jenomže nenápaditý a neobratně sepsaný text, založený na nepravděpodobné historce, plný banalit a televizního kuchyňského realismu, by se ani větším množstvím dobrých divadelních nápadů nedal nejspíš zahrát přesvědčivě.

Eva Šalková ze Šumperka se už léta věnuje dramatické výchově, už léta úctyhodně zápasí s divadlem. Letos byl však její zápas s Malým princem nad možnosti její i jejího dětského souboru. Spolu s Danou Markovou se s divadelním kroužkem Slunečník ze šumperské ZŠ Slunečná pokusily inscenovat známý poeticko-fi lozofi cký text A. de Saint-Exupéryho víceméně tak, jak běží a leží – od letcova ztroskotání na poušti a setkání s Malým princem přes putování po všech planetkách k setkání s růžemi, liškou a hadem (vše z druhé půlky knihy a uzavření příběhu se už neobratně a nelogicky odehrálo v jediné scéně). Převést takovýto naprosto nedramatický text na jeviště je ovšem úkol nadlidský. Protože se souboru nepovedlo najít jevištní obrazy, které by poetiku textu dokázaly adekvátně a nepopisně zprostředkovat, poezie Malého prince zmizela a hluboké myšlenky se změnily v prázdná slova. Eva Šalková přesto naznačila, že by se možná k Malému princi dala najít cesta – ve stínohře, jejíž možnosti si soubor – byť zatím neobratně – vyzkoušel. Škoda že i tady zůstával u popisných ilustrací, které se s podstatou této básnické prózy míjejí. V této souvislosti je záhadou, proč soubor bohatě kostýmoval Malého prince tak, že kopíroval autorovy ilustrace z obálky knihy (včetně toho, že použil nevkusnou zlatovlasou paruku), že liška byla opatřena nesmyslnou čepičkou a růže byly kostýmovány podobně nevkusně.

Dětský divadelní kroužek DDM Šternberk (ved. Michal Zapletal) se pustil do podobně komplikovaného úkolu, do Alenky v říši divů. Tady už šlo však o zcela nepoučený, spíše intuitivní přístup. Vedoucí je coby pracovník DDM zavalen spoustou dalších povinností a dramatický kroužek je jednou z jeho mnoha činností, takže se dramatické výchově – jak nám vysvětlil – nemůže věnovat soustředěně. (To je, bohužel častý jev, s nímž se v DDM a SVČ setkáváme, ačkoliv by tato volnočasová zařízení měla nabízet kvalitní a kvalifi kovaně vedené aktivity pro děti.) Šternberský soubor pracuje prvním rokem a Alenku pojal jako sérii dosti nahodilých a prakticky netvarovaných etud, z nichž bylo patrné, že se děti neorientují ani v příběhu, ani na jevišti a že jim chybí elementární vybavenost k tomu, aby mohly vystupovat na veřejnosti. A tak lektorskému sboru nezbývalo nic jiného než vysvětlovat základní věci – co je smyslem dětského divadla a že i vedoucí volnočasového dramatického kroužku musí být na tuto práci odborně připraven.

Zcela mimo jakékoliv kategorie bylo představení DS Kandrdásek, SVČ Atlas a BIOS Přerov, s kterým Ivo Kolařík nacvičil pohádku Jak horal chodil do pekla s jelity (pohádka s podobným motivem jako např. Obušku, z pytle ven!), jejímž autorem je slezský spisovatel a učitel Józef Ondrusz. Ačkoliv jde o pohádku kouzelnou, režisér si s divadelním řešením kouzel hlavu vůbec nelámal, stejně jako s řešením klíčových situací, bez nichž je ovšem zápletka nesrozumitelná (výměna kouzelných prostředků v hospodě). Zdaleka nejsmutnější na celém představení však bylo, že přerovské děti nedisponují základními dovednostmi, které jsou k divadlu potřeba, nekomunikují, pouze mechanicky odříkávají text nebo – což je druhý extrém – šaržírují, „tlačí na pilu“ do té míry, až to v publiku vyvolává neadekvátní smích a děti na jevišti se tak dostávají do velmi trapných situací. Pro lektorský sbor bylo potěšitelné, že si těchto zásadních problémů všimli i ostatní účastníci besedy s vedoucími a dost přesně pojmenovávali, v čem jsou problémy tohoto „fousatého“ dětského divadla, a hlavně takovéto pramálo tvořivé práce s dětmi.

I když neměl Poděs v letošním roce tak vysokou úroveň jako jeho předchozí ročníky, shodl se lektorský sbor (pracoval se složení Jiřina Lhotská, Alena Palarčíková a Jaroslav Provazník), že byl přehlídkou úspěšnou, která naznačila, že dramatická výchova v Olomouckém kraji má solidní základ a že se tu objevují nové, mladé talenty. Na čemž má podle mého svůj podíl také systematicky pořádaná a kvalitně připravovaná a organizovaná krajská přehlídka.
Jaroslav Provazník
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':