Databáze českého amatérského divadla

Texty: Vesec, František Hlubuček: Kronika Loutkářského souboru ve Vesci

Vesečtí loutkáři - František Hlubuček - „Kronika Loutkářského souboru ve Vesci“

Ex: http://www.videomlejnek.cz/clanky-ucitele-mlejnka/obecni-kronika/168-vesecti-loutkari (120421)

Bylo to v roce 1927, kdy ve Vesci učil řídící učitel Stanislav Kašpar, který tu dal podnět k založení loutkového divadla. Jeho snahy podporovala učitelka Žofie Staňková (provdána Pleštilová), dále i František Hlubuček a Josef Drahoňovský z Vesce. Také ze strany veřejnosti a hlavně dětí byl o loutkové divadlo veliký zájem. Proto všechny spolky v obci přispěly peněžními prostředky k vybudování loutkové scény. Z prvních získaných peněz byly zakoupeny předlohy k dekoracím, některé loutky nebo jejich hlavičky a nábytek pro jeviště. Některé rekvizity pomáhal zhotovit sokolský dorost.

V první třídě vesecké školy se rodí nové jeviště. Osvědčený pracovník, tesař Josef Drahoňovský se chopil pily a její hlas zaznívá v prvních akordech předehry, současně se připojuje šepotavý tón hoblíku Františka Otmara. Tempo pomáhá udržovat Štěpán Hajný, truhlář ze Smrčí se svým dlátem a Josef Hlubuček z Vesce s kladívkem.

Celou tu harmonii doplňuje sokolský dorost při podlepování a vyřezávání kulis. Je třeba zdůraznit, že některé scény ochotně a zdarma namaloval vesecký rodák, akademický malíř Ladislav Vele, který později ve Vesci tragicky zemřel.

Ještě nedozněly zvuky řemeslnického nářadí a už se objevuje první principál Stanislav Kašpar se svou družinou, který brousí modulaci a uvádí do nového domova Škrholu, Žofie Staňková pak nepostradatelného Kašpárka, paní Kašparová princeznu, Josef Hlubuček policajta, učitelka Marta Klubíčková komtesu, Marie Votrubcová Kalupinku, Jan Votrubec Honzu, František Hlubuček belzebuby, vodníky a ostatní příšernou havěť z podzemní říše. První loutková scéna byla majetkem školy a později ji přebírá rodičovské sdružení. Tehdejší loutky byly závěsné marionety, vysoké 35 cm. Byly opatřeny loutkoherecké divadelní knížky a další potřebný materiál.



U příležitosti 10. výročí naší republiky 28. října 1928 bylo uvedeno zahajovací představení loutkovou hrou „Do Prahy“. A pak už následovaly další a další hry - veselé, dramatické i tragikomické.

Před prázdninami roku 1931 odchází na nové působiště do Svijan zakladatel divadélka a první vedoucí loutkářské skupiny řídící učitel Stanislav Kašpar. Byl vzorným vychovatelem a filozofem dětské duše, občané si jej nesmírně vážili. Byl velmi společenský, proto vesečtí na jeho počest uspořádali v sále u Velů večírek na rozloučenou.

Mezi zábavou přichází i Kašpárek jako delegát a jménem loutek ústy Zdeňky Pleštilové - Staňkové se loučí se svým prvním principálem. Veseckým loutkám odešel otec a zůstala jen maminka v osobě učitelky Zdeňky Bernatové - Dobiášové. Protože sama byla výborná ochotnická herečka a zkušená režisérka dětských divadel a besídek, ráda se ujala vedení loutkového divadla ve vesecké škole.

Jejím velkým pomocníkem se stal od roku 1932 řídící učitel Karel Bílek, jehož sem osud zavál až z Ostravska. Nejenže se pečlivě staral o svěřenou školu, ale velice dobře se uplatnil v ochotnickém souboru místního Sokola a ještě mu zbyl čas na divadlo loutkové.

Později bylo svěřeno vedení loutek některým starším schopným žákům, čímž se podnítila výchova mládeže pro příští loutkářský i ochotnický dorost. Během doby byly už pak úlohy obsazovány výhradně žactvem. Ovšem je třeba podotknout, že hlasové nároky na loutkoherce jsou vysoké, a tak se stávalo, že celkový výkon dětí při hře býval slabší. Účast na představeních pomalu slábla, zájem znenáhla poklesl a nakonec se již omezoval jen na rodiče hrajících dětí a na jejich spolužáky.

Teprve po příchodu řídícího učitele Gustava Šrámka začala loutkářská činnost znovu ožívat, protože manželé Šrámkovi byli oba dobří ochotníci a měli tudíž ty nejlepší předpoklady být i výbornými loutkoherci. Ale těžká politická mračna zatahují oblohu světa, přichází nelítostná druhá světová válka.

I loutky jsou nyní odsouzeny k mlčení! Snad i proto, že tak často říkávaly lidem pravdu. Loutky, které mají rozdávat smích a radost ze života, byly zapuzeny a odstraněny na půdu školy, odsouzeny do vazby, jakožto elementy nechápající těžkosti válečné doby. Okupanti se možná báli, aby snad nevinné marionety nepodnítili náš lid k vlasteneckým projevům a k odporu proti fašistické zvůli.

Jako celý náš národ prožíval těžké doby perzekuce a fašistického násilí, tak vesecké loutky prožívaly svůj Terezín... Osiřely, naříkaly na svůj osud, ale pomoci se jim nemohlo dostat. Jejich vězení na půdě vesecké školy zůstalo nedopatřením neuzamčené, a proto loutky utrpěly i zásahem některých chlapců - žáků školy, takto jistě uličníků, kteří je těžce poškodili. Po dlouhou dobu války hlodal na nich i sám zub času.

Až po válce v roce 1946 přišel do Vesce nový velitel stanice SNB (Sboru národní bezpečnosti) František Vyčítal se svou rodinou. Brzy byl zvolen předsedou rodičovského sdružení a také předsedou zdejší osvětové besedy. Zjistil, že ve škole na půdě je jeviště a loutky. Hned se se svou manželkou začal zajímat o jejich osud.

Teprve nyní nastalo veliké překvapení i rozčarování! Když Vesečtí s radostí vítali zájem o divadélko, chtěli se novému veliteli pochlubit a odevzdat mu svůj oddíl loutek v jeho pravomoc, našli na půdě školy jen ubohé trosky. Ale František Vyčítal neodmítl tyto ubožáčky bez nosů, bez rukou, nohou či jiných potřebných sounáležitostí a převzal je pod svou ochranu.

Pod jeho mistrnou rukou a za vytrvalé pomoci jeho manželky, která si ochotně vzala na starost garderobu malých herců, záhy se rodí nové loutky - vpravdě umělecká díla. Aby však provoz scény nestál, byly rychle opraveny schopnější loutky z dosavadní gardy a už 22. prosince 1946 byly ve Vesci opět po dlouhé době sehrány první tři veselé loutkové aktovky.

Rok 1947 pokračuje dalším „léčením“ loutek, s čímž Františku Vyčítalovi vydatně a ochotně pomáhá osvědčený „chirurg“ - samaritán, kolář Josef Souček z Vesce. Zatím Anna Vyčítalová šije, obléká a strojí znovuvzkříšené loutky. Loutkářská činnost ve Vesci se opět dostává na správnou kolej a rozjíždí se kupředu se svým spolehlivým strojvůdcem Františkem Vyčítalem a s jeho pomocníky.

Vesečtí loutkáři však nejsou záhy spokojeni se současným stavem a sa dosavadními úspěchy. Chtějí víc a chtějí dál. Znovu jsou tu známí řemeslníci a opět se ozývá koncert jejich nástrojů. Zpívá pila, hoblík, dláto i kladívko v kvartetu: Hlubuček, Otmar, Kůtek, Souček, které ochotně doplňuje Ladislav Bažant z Vesce.

Brzy se rodí velké přenosné jeviště a modernizuje se osvětlovací park. A František Vyčítal ve své veliké lásce k té němé drobotině maluje na každou hru novou původní scénu. Sám výborný výtvarník - malíř samouk navrhuje si výpravu každé scény, kterou pak uvádí ve skutek.To je ovšem práce mnoha a mnoha večerů. Na novém jevišti se hraje už loutkami spodovými, tzv. vajangami. Hrává se už většinou na sále vesecké sokolovny, zkoušky bývají ve škole.

Z popudu loutkářů dostal karneval ve Vesci, pořádaný 16. února 1952, ráz „V říši loutek“. Hlavní dekorací sálu bylo deset loutkových scén. Byly opět dílem Františka Vyčítala. Dekorování sálu prováděl celý vesecký loutkářský soubor.

Dne 6. února 1952 se soubor zúčastnil okresní soutěže Lidové umělecké tvořivosti (LUT) s novou hrou „Káčátko“. To už všechny loutky kompletně zhotovuje vedoucí souboru Vyčítal, včetně všech kašírovaných hlaviček, což je práce zdlouhavá, mravenčí, ale vpravdě umělecká.

Rok 1953 je rokem kolektivizace vesnice. Loutkáři zůstávají po tři čtvrtiny roku mimo činnost. Všechno se obrací k zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). To se neobešlo bez problémů a těžkostí, které se odrazily i v činnosti spolků a tedy i zdejších loutkářů. Konečně i ve Vesci nátlakem na zemědělce bylo nové družstvo založeno.

Po celou tu dobu všech agitací, schůzí a přesvědčování se nezahálelo ve Vyčítalově umělecké dílně, kde se stále pracovalo. Vznikaly nové loutky a scény pro další zamýšlenou hru, kterou už principál Vyčítal nosil dávno v hlavně. Při pohledu na nové krásné loutky se vrací členům souboru svěží síla, odhodlání a chuť do práce. V připravované hře „Začarovaný les“ v jejich rukou ožívá Jedibaba, Lucifer, Bacilínek, švec i Kašpárek.

To už je soubor na vysoké úrovni právě zásluhou svého vedoucího Františka Vyčítala. V jeho „rotě“ pracují vedle paní Anny Vyčítalové dále: Josef Souček, František Otmar, Ladislav Bažant, Josef Hlubuček, František a Věra Mlejnkovi, Jaroslava Kněbortová (provdána Kuncová), František Hlubuček, Jitka Vidunová (provdána Zaplatílková), Josef Čepelík, Vladislav Kůtek, Břetislav Rulc, Jindřich Maryško, Anna Součková (provdána Otmarová) a řada dalších.

Loutkářský soubor se stal součástí osvětové besedy a se svou přenosnou scénou zajíždí hostovat i do dalších vesnic tehdejšího turnovského okresu i mimo jeho rámec. Tak vesečtí loutkáři hráli např.: v Ploukonicích, v Pelešanech, v Jirkově, v Bělé, v Sekyrkových Loučkách, v Kostelních Loučkách, v Hradčanech, v Malé Skále ve Frýdštejně, v Košťálově, i v samotném Turnově, ba dokonce i v Liberci.

Sláva a úspěchy veseckého loutkářského souboru vrcholí v létech 1954-1955. Z Vyčítalovy umělecké líhně vyšel zbrusu nový chamtivý lakomec král Magamon i jeho bezduchý lokaj Matěj, skřítek Zlatíčko, sedlák, kočka Barka, myš, ptáček, podnos s čarovným vejcem, pečená husa měnící se mžikem ve zlato, nové scény a jiné rekvizity.

V sokolovně ve Vesci se několikrát v týdnu zkouší. Je zima, přešlapuje se z nohy na nohu. Je hodina po půlnoci, ale v sokolovně ještě září okna. Manželkám doma někdy už dochází trpělivost - druhý den je třeba časně vstávat na autobus do práce. Ale příště se sejdou opět a zase se dlouho do noci zkouší. Loutky mají jakýsi magnet a přitahují své dobrovolné služebníky, ty, kteří jim dávají život pro radost desítek a stovek párů rozzářených dětských očí, ale i pro radost a pro zábavu dospělých. Vždyť Vesečtí nehrají už jen pro děti, ale ve velké míře i pro dospělé.

Jejich nová hra „Zlato krále Magamona“ od Jiřího Kaliby je už opravdu uměleckým ztvárněním tohoto díla. Prvně byla uvedena ve vesecké sokolovně dne 26. prosince 1954 a později ještě pohostinsky v Kostelních Loučkách a v Pěnčíně, kde byla sehrána v okresním kole Lidové umělecké tvořivosti (LUT). Protože z něj vyšla vítězně, byla uvedena 3. dubna 1955 v Ploukonicích jako soutěž tehdejšího Libereckého kraje. Také tam získal vesecký soubor prvenství mezi pokročilými soubory. Dne 15. května téhož roku hostovali Vesečtí se svou vítěznou hrou na jevišti Krajské loutkové scény v Liberci.

Jako vítězovi krajského kola LUT byl loutkářský soubor Osvětové besedy ve Vesci vybrán na přehlídku amatérů na IV. loutkářskou Chrudim, kde se široké veřejnosti a porotě představilo celkem 14 nejlepších souborů z Čech a z Moravy. Vesečtí uvedli „Zlato krále Magamona“ dne 10. června 1955. Soutěžní kritika pro ně vyzněla velmi příznivě a pochvalně, proto byl soubor zařazen do podzimní Celostátní přehlídky loutkářů v Bratislavě.

V bratislavské soutěži vystoupil 20. září 1955 za plně obsazeného hlediště, kde hře přihlíželi především žáci bratislavských škol. Večer byla hra „Zlato krále Magamona“ uvedena podruhén pro dospělé, ale již mimo soutěž. Podle slov poroty bylo vystoupení souboru výsledkem mimořádného úsilí a nadšení, ale také svědomité píle.

Soubor obdržel Čestné uznání, protože se umístil jako nejlepší z vesnických kolektivů. Všem členům zůstali v myslích ty nejkrásnější vzpomínky jak na Chrudim, tak i na Bratislavu. Všichni si však byli vědomi toho, že bez obětavé práce a bez trpělivého úsilí Františka Vyčítala by se soubor nikdy nemohl vypracovat až k těmto nejvyšším metám.

K lítosti všech členů souboru se však veřejnost záhy dovídá, že rodina Vyčítalova hodlá po desetiletém pobytu opustit Vesec a Podkozákovsko natrvalo a chce se přestěhovat do rodiště paní Vyčítalové v Novém Městě pod Smrkem k její stařičké matce. Manželé Vyčítalovi však pracují v souboru do poslední chvíle svého veseckého pobytu. Pomohli ještě připravit loutky a scény na další novou hru podle pohádky Boženy Němcové „Sůl nad zlato“.

Tato hra byla předvedena v sokolovně dne 18. března 1956 za velké účasti návštěvníků. Na malé výstavce měli přítomní možnost zhlédnout i přehled dosavadní práce veseckých loutkářů. Škoda, že toto představení bylo i rozloučením s rodinou Vyčítalovou Z Vesce odchází František Vyčítal, člověk, který se svou manželkou věnoval každou svou volnou chvilku loutkám. Sám potvrdil, že odchází velmi nerad. Za soubor, za občany i za děti se s ním a s jeho paní rozloučil ředitel vesecké školy František Mlejnek. Dojemnými slovy se se svými „Vesečáky“ rozloučil i František Vyčítal.Při loučení se objevily i slzy na obou stranách.

Tak odešel z Vesce člověk, který byl doslova pilířem loutkářského souboru. Přes některé dílčí snahy udržet činnost souboru i po jeho odchodu se již tyto záměry nedařily. A nepodařilo se již ani nacvičit další původně zamýšlenou hru.

V několika reprízách byla sice ještě uvedena hra „Sůl nad zlato“ po režijním vedením Jindřicha Maryšky, ale pak už další činnost zcela ustává. Ze souboru odešel výborný organizátor a soubor se hroutí. Členové se sice ještě několikrát sešli, ale chyběl opravdu zkušený vedoucí a nadšenec, za kterým by pak všichni ostatní rádi šli. Práci manželů Vyčítalových ve Vesci už nikdo nenahradil a nahradit nemohl.

A tak ke škodě a zármutku všech dětí ve Vesci i v okolí nutno popravdě říci, že loutky a rekvizity někdejšího loutkářského souboru byly uloženy zase na půdě vesecké školy, kde spočinuly i nečinně kulisy a ostatní rekvizity. Všechno pomalu, ale jistě chátralo a hynulo. Na všem už skoro půl století hlodá zub času a vše se pomalu rozpadá.

Také manželé Vyčítalovi, kteří dožili poslední léta svého života v Novém Městě pod Smrkem, paní Vyčítalová pak v Liberci - jsou již také dávno v tom loutkářském nebíčku. A tak na všechnu tu slávu, nadšení a radost zůstaly jen milé vzpomínky několika málo pamětníků. Vždyť i řady bývalých členů loutkářského souboru značně prořídly a mnoho již už také odešla na věčnost.

Zbyly nám již jen vzpomínky těch dosud žijících a pak záznamy o slávě veseckého loutkářství v místní kronice, i v kronice divadelní.

Ex: http://www.videomlejnek.cz/clanky-ucitele-mlejnka/obecni-kronika/168-vesecti-loutkari (120421)
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':