Databáze českého amatérského divadla

Texty: Kladensko, přírodní divadla, ex http://www.divadlo-vad.cz

Jan Červený
„Na premiéru Maryši přišlo v roce 1922 do přírodního divadla na Bílých vrškách v Rozdělově dva tisíce lidí.“ To je zpráva, která zaskočí každého, kdo se někdy pokoušel uspořádat kulturní akci. Dnešní návštěvy jednorázového kulturního vystoupení se počítají na desítky, a když je dobře, přehoupne se peoplemetr do oblasti magických trojciferných čísel.

Zprávy pravděpodobně nelžou. Na fotografii jiného přírodního divadla – v Hnidousích – lze v hledišti rozpoznat 795 obličejů. Vzhledem k tomu, že koruny stromů zakrývají zhruba polovinu hlediště, jde usuzovat, že na historické drama Jan Vývara si zašlo pošimrat nervy a podráždit národní a sociální uvědomění kolem patnácti set lidí. Nebo zpráva z Motyčína: „Pršelo, a tak byla účast malá, jen asi 400 lidí.“ Téměř neomezená kapacita byla jedním z hlavních důvodů, proč se přírodní divadla po první světové válce začala stavět. Televize je naopak jednou z hlavních příčin, proč v padesátých až sedmdesátých letech začala chátrat. Každého, kdo si přírodní divadlo představuje jako udusaný plácek s několika fošnami na sezení, je třeba vyvést z omylu.

Kde a jak založit přírodní divadlo

Budeme potřebovat šikovné místo za vsí nebo za městem, ne moc daleko. Ideální bude opuštěný lomeček, přírodní proláklinka v lese nebo prostě jakékoliv místo, kde jsou proti sobě v ideálním případě pozvolný svah na lavice a terasovitý prudší svah jeviště. To se opatří dvěma až třemi zděnými stavbičkami v podobě vesnických chalup, které budou mimo představení sloužit jako sklady kulis a při představeních budou hrát. Buď tak, jak jsou, nebo je opatříme předsazenými kulisami či dřevěnými doplňky. Jedna stavbička by určitě měla být umístěna pokud možno do dramaticky vyhlížejícího svahu, aby mohla představovat zámek, divadelní symbol vrchnosti. Terasu před zámkem je nejlepší spojit s jevištěm parádním schodištěm s balustrádou. Pokud chceme hrát operety, vykopeme před jevištěm ještě podélnou jámu, aby se tam směstnali všichni hudebníci, které máme k dispozici. Proti hledišti se vybudují lavičky, možno-li s opěradlem. Jestli budete chtít dopřát divákům zastínění, vysázejte v pravidelném rozestupu mezi uličkami stromy. Tak si alespoň poradili v Doksech (jasany) a Motyčíně (kaštany). Divadlo můžeme oplotit a ke vchodu umístit budku pro vybírání vstupného. Ještě nějaké ty doplňky jako budka pro nápovědu, konstrukce pro reflektory a bylo by to.

Přírodní divadlo u Motyčína, chcete-li „na Barré“

Jedno takové divadlo bylo v bukovém lese nad Motyčínem, hned za dnešní restaurací U Podkovy. Soubor, který stojí u jeho zrodu, se jmenoval „Blažek“ a založil ho pan Blažek. Soubor se tedy nejmenoval Blažek hned, ale až po tom, co pan Blažek, který na začátku minulého století odcestoval do Ameriky, začal posílat peníze na jeho podporu.

Zlatá léta zažilo motyčínské divadlo ještě před válkou. Po válce fungovalo dál, dokonce až do sedmdesátých let jako jedno z nejvytrvalejších. Byl to však už jen slabší odvar prvorepublikové slávy.

Pokud byste se chtěli posadit na jednu z chybějících laviček a představit si lesní chrámek Thálie v celé kráse, tak tedy: Vidíme prostor oplocený a přístupný bránou. U brány byla budka pro vybírání vstupného, v ní pokladník Beneš (v civilním životě mlékař naproti radnici), který nechtěl k prodeji vstupenek nikdy nikoho pustit. Později se ukázalo, že během války vždy část peněz ulil a pak rozdával rodinám, které přišly o otce. Jednou už se to málem doneslo gestapu, ale on se bránil, že přeci musí nejlépe vědět, kolik tam má lidí. Před válkou sem v den představení proudily davy diváků z Motyčína, Hnidous a Beraníku, a tak přístupovou cestu lemovaly stánky s občerstvením.

V dolní části směrem k východu bychom viděli u jeviště menší rybníček s barevnými rybkami napájený z přilehlé studánky. Hodil se jak scénograficky (například vodníkovi v Lucerně), tak i ke chlazení limonád zvaných „citronky“ pro diváky a mnohé příchozí, kteří si sem chodili odpočinout nebo se podívat na zkoušky. Místo totiž bylo velmi oblíbené, i když zrovna nebyl žádný program. Na lavičkách hrávaly tři skupiny hornických penzistů karetní hru „Dada“ podobnou Mariáši. Proto se jim říkalo Daďáci. Divadlo tak trochu hlídali, protože tam byli od jara do podzimu a někdy neodešli ani na oběd, protože jim byl přinesen členy rodiny.

Kdybychom se podívali skrze dvě osvětlovací věže na jeviště, jehož kraj byl lemován maceškami od pana Fuxy, viděli bychom pod ním orchestřiště. Tam byly na šotolině připraveny židličky pro muzikanty a uprostřed výklenek pro nápovědu. Za jevištěm zhruba uprostřed šířky jeviště bylo schodiště vedoucí k dominantní stavbičce v kopci. Kdybychom se přichomýtli právě na hru Jaroslava Ježka Nebe na zemi, viděli bychom Václava Valína v roli Jupitera, jak proletí nad prostorem na kladce pověšené nad jevištěm, a za ním sršící jiskry. Na tenhle kousek se dodnes ve Švermově vzpomíná.

Vlevo byla budova, která sloužila jako sklad kulis. V Motyčíně se hrály hodně operety, ale také pohádky pro děti. Na pohádky ženy pekly a dělaly čaj – na plakátech stálo: Kašpárek vzkazuje „vemte si hrnečky“.

Poválečný provoz odstartovala nemilá událost. Svazáci vykradli a obsadili klubovnu, kterou si ze vstupného na divadelní přestavení postavili místní skauti. Vzali si stany, batohy, a symboly skautingu. Obrazy Roberta Baden-Powella, zakladatele skautské tradice, a Antonína Benjamina Svojsíka napíchali na větve. Klubovna stávala za hledištěm. Po svazácích ji obsadil a dostavěl pan Frank, který s rodinou v prostoru divadla bydlel.

Kvalitu souboru dokládá fakt, že po válce 15 lidí odešlo dělat divadlo profesionálně. Mezi nimi byli i tři ředitelé divadel. Ústřední postavou motyčínského divadla se pak stal pan Seršajn, malý (a zřejmě současně velký) muž, pošťák, který společně se svou ženou táhl divadlo až do své smrti v roce 1972. Pak divadlo postupně zaniklo a zraky veřejnosti se upnuly vyspělejším formám virtuální reality.

Přírodní divadlo v Motyčíně proslulo mnohými příhodami díky cestě, která vedla z kopce přímo přes jeviště. Zvlášť cyklistům (cyklostezky tehdy ještě nebyly) se před jevištěm velmi špatně brzdilo, a tak motyčínská „prkna“ zaslechla mimo vysokého umění i kvílení brzd a následně nízké klení. A v zápětí smích a bouřlivý potlesk. Historky jsou těžko přenosné, a kdo u nich nebyl, za břicho se popadat nemůže. V divadle také hostoval slavný herec Otomar Korbelář a další, údajné účinkování Karla Högera se však ověřit nepodařilo.

Kde ještě byla přírodní divadla v okolí Kladna

Předchůdcem motyčínského divadla bylo divadlo hnidouské. To bylo situováno u mlýna směrem na Brandýsek. V paměti zůstává zejména v úvodu zmiňovaným představením Jan Vývara s osmi páry koní a z dálky se blížícím vojskem.

Jedním z nejstarších přírodních divadel bylo rozdělovské divadlo Na Bílých vrškách. Vzniklo v bývalém lomu a založila ho rodina Krausů – otec se čtyřmi syny, z kterých dva odjeli v roce 1919 do Ameriky. Rudolf Kraus se usadil v Chicagu a založil tam české divadlo, s nímž přijel po několika letech za velké slávy hostovat do Čech, mimo jiné i do Národního s Prodanou nevěstou. Rozdělovské divadlo pak vedl další z bratrů Jindřich Kraus. I divadlo Na Bílých vrškách má slavnou prvorepublikovou minulost divadelní i sociální – jako cíl nedělních procházek. Po válce prostor opravovali němečtí civilisté, kteří byli v Dubí připraveni k odsunu. Prvního května roku 1946 zahájila poválečnou etapu divadla hra Psohlavci. Hraní na prvního máje s průvodem bylo v dělnickém Rozdělově tradicí. Po válce připadlo divadlo pod šachtu Max.

Dělnickým divadlem byly i Vinařice. Obec nedávno uspořádala na téma ochotnické činnosti svých obyvatel výstavu, ta se však týkala spíš činnosti ochodníků od roku 1977. Z vinařického přírodního divadla se dochovalo několik fotografií a ze vzpomínek pamětníků je patrné, že Vinařice čile spolupracovaly s okolními obcemi, mimo jiné vzájemnou výměnou inscenací.

Stejně málo informací se podařilo sehnat k přírodnímu divadlu v Pcherách. To bylo v části obce zvané Humna za fotbalovým hřištěm. Přitom z útržků zpráv lze usuzovat, že Pchery disponovaly velmi kvalitním spolkem, který hostoval i v Praze.

Přírodní divadlo na Valdeku bylo v lese nedaleko hostince u Hvězdiček. I ono bylo vybaveno dvěma domky. Zajímavou persónou byl ruský vyslanec Vladimír Alexandrov Antonov-Ovsejenko , který kolem roku 1925 jezdil s rodinou do Valdeku na letní byt a do divadla chodil jako divák. Chlapík, který v roce 1917 osobně velel útoku na Zimní palác, byl po několika misích v roce 1938 povolán narychlo do Sovětského svazu a zde popraven. Tahle historka dokazuje, kolik zajímavého může být a je nasáknuto ve zdech banálně vyhlížejících domů, pod vrstvou polystyrenu, kolem kterých dennodenně chodíme – v tomto případě jezdíme… To byla ale odbočka od lesních osudů směrem k lidským.

Rovněž přírodní divadlo v Doksech s názvem „V Podskalí“ obsadilo prostor vzniklý těžbou kamene, v tomto případě dokonce slavného pískovce žehrováku, který udělal kariéru na katedrále Svatého Víta a Karlově mostě. Divadlo bylo dostavěno až v roce 1941 a hned za tepla pokřtěno hrou Naši furianti. Hodně se hrálo i za války, Židům nepřístupno. Zakladatelskou partu připomíná tablo, jehož originál je umístěn na úřadě. Historie divadla sahá až donedávna, kdy sloužilo jako dějiště koncertů například skupiny The Teplo, Anopheles a snad i dalších. Spolu s ústředním domkem však vyhořelo i nadšení místních.

Kde se na spirále vzdalující se od Kladna zastavit? Snad by šlo vymezit téma dělnickým, či průmyslovým faktorem, vždy tu ale bude nějaké to divadlo těsně za čarou, o kterém by byla škoda se nezmínit. Alespoň za zmínku stojí tedy ještě přírodní divadlo ve Smečně (v provozu od r. 1923), hlavně díky tomu, že se ho ještě před nedávnem pokoušelo několik nadšenců opravit a uvést do provozu. I v dalších obcích se příležitostně hrálo divadlo venku, ale bez stálého prostoru. V Libušině například na fotbalovém hřišti, v Buštěhradě v zámeckém parku.





Krátká poznámka k dramaturgii na závěr

Je zajímavé sledovat, co se v přírodních divadlech hrálo. Respektive co se hrálo, když se zrovna nehrál Jirásek. V tomto smyslu je pozoruhodný pohled na meziválečnou dramaturgii motyčínských. Díky panu Miroslavu Oliveriusovi, vydávajícímu na vlastní náklady místopisně-historický plátek Oliveriusova glosa, se dočítáme, co se psalo o představeních ochotníků v motyčínské kronice. Soubor se nebál uvádět tituly místních autorů, mezi kterými vynikali Josef Fuksa a také autor komedií Rudolf Herink.

Kdyby se dalo cestovat časem, zašel bych rád na jeho hru „Jak se mistr v boxu octl v koksu“, anebo ještě raději na hru B. Srbeckého „Muž a žena“, ve které hrál sám autor „routinovaný herec“. První třetina líčila vztah mezi mužem a ženou v pravěku, druhá v současnosti a třetí v budoucnosti v roce 2950, a to ještě na Marsu! Ve třetí třetině prý začalo pršet, ale myslím, že bych byl zůstal až do konce.



Deimos je již v úplňku a já cítím silnou atomovou přitažlivost má drahá BX 129, jste nejkrásnější Marťanka, jakou jsem kdy viděl…

Další fotografie a zápisy naleznete na internetové adrese www.kladnozaporno.cz a www.kladnominule.cz. Poděkování za pomoc při obstarávání informací a fotografií patří pamětníkům: Václavu Valínovi, Karolíně Ranglové, Vlastě Zázvorkové, panu Koubkovi, Miroslavu Oliveriusovi, Jaroslavu Vykoukovi staršímu i mladšímu, Petru Chmelíkovi, Jiřímu Kolruszovi a dále Jiřímu Junkovi, Zdeňku Pospíšilovi, Jaroslavu Perglovi a Romanu Hájkovi.

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':