Databáze českého amatérského divadla

Texty: TOMAS, Karel: Dětská scéna Jablonec nad Nisou 13. – 14. 4. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 11 - 12, 8.6.2012.

Dětská scéna Jablonec nad Nisou 13. – 14. 4. 2012
Krajské kolo Dětské scény pro Liberecký kraj se letos opět konalo v prostorách kina Junior a Eurocentra v Jablonci nad Nisou (13. – 14. 4.). Přineslo různorodé spektrum deseti představení, na nichž se většinou kladně projevil přínos pořádání předkol, Kde byly eliminovány inscenace, u kterých zatím z nejrůznějších důvodů neexistuje důvod pro krajskou konfrontaci.
Sísa Kyselá Martiny Drijverové Ročníkového souboru Vydýcháno ZUŠ Liberec (vedoucí a úprava Lenka Jánovová) stále láká dětské soubory – jako dětský civilní příběh, který umožňuje přinést řadu situací i charakterů dětem známých. Soubor je v tomto případě však dosti na začátku yápolení s předlohou, to znamená, že ani možností textu, příběhu, ani možností dětského divadla příliš nevyužil. Vyprávěné divadlo na prázdné scéně může být prostorem pro tvorbu, zde je však spíše pomůckou, kde nic nepřekvapí, a proto začne brzy nudit. Pantomimické činnosti a práce s fiktivní rekvizitou nejsou přesně zvládnuty, proto místy působí dost toporně. Děti se nevyvarují ani klišé-ovitých gest (přemýšlení se zdviženým ukazovákem, vaření znamená míchání vařečkou v hrnci apod.). Diváka by zajímal postoj ostatních ke vztahu hlavní dvojice i k Síse samotné, o něm se však nic nedozvíme, i proto mimo jiné vyznívá nevystavěný (jak došlo k usmíření) a teatrální konec nepřesvědčivě. Dramaturgicky byl text dost dobře připraven, mezery byly v provedení jednotlivostí (se světlými výjimkami – např. bylo kladně přijato jednoduché vytvoření třídy) i celku.
Představení dramatizace textu Astrid Lingrenové Ronja, dcera loupežníka přivezl soubor Kámoš Drámoš ZUŠ Turnov v úpravě a vedení Aleny Tomášové. Soubor se zachytil několika dobře vymyšlených prvků (nejlepší je asi zdvojené zrození Ronji a Birka – zrcadlová scéna, která ukazuje, jak jsou jedni loupežníci za osmnáct a druhá tlupa bez dvou za dvacet, dotažený fórek z knihy s rozděleným hradem a záchodem), které šly nad vlastní předlohu, měl však velké mezery při sdělování děje, vztahů a charakterů. Samo střídání dětí v rolích Ronji a Birka znejasňuje již t tak nejasně sdělovaný děj, na motivace není čas, mnoho situací je pouze ve spěchu „odpovídáno“. Scéna, kterou tvoří zejména štafle a kus látky, se hodí jen do některých situací, není s ní však pracováno důsledně, mnohdy nefunguje. Nejasný pro diváka je i vstup Větrnic, o jejichž existenci a důvodech se mnoho nedozví – neví, co se vlastně děje. Zcela se vytratil, v předloze tak důležitý, vztah Ronja – Matis (její otec). Problémy s prostorem doplnila nejednotnost rekvizit (reál, fiktivní, symbolické) a z neujasněnosti výtvarného stylu tím pádem vyčnívalo i klišé batikovaných trik, našité záplaty apod.
Soubor ZŠ 28. října Turnov pod vedením Kláry Šimicové přivezl titul O rybáři a jeho ženě, často hranou pohádku o tom, že kdo chce moc, nebude mít nic (je to tak i v životě?), tentokrát podle Jiřího Žáčka, jako vyprávěné divadlo s použitím loutek. Žáčkův text je zajímavý a určitě vnáší do zaběhlého schématu nové „oživující“ prvky. Refrénovité pádlování rybáře doplněné písní začíná být po čase velmi dlouhé a nudné. To podporuje i pohybové nezvládnutí práce s pádlem, a tedy i loďkou. Přání v této verzi pohádky plní starý škrpál, který je nedoslýchavý, paradoxně plněná přání tudíž vycházejí z nedorozumění a zvukové podoby (žena bohatá – rohatá; hodně peněz v kase – rypák jako prase; vrásky – vlásky). Předvedení výsledků těchto nedorozumění je však spíše v rovině jejich funkce, naráží na herecko-výtvarnou nedůslednost a nejednotnost. Použitá písnička je pro soubor dost nízko položená, tím, že končí na dominantě, působí nedokončeně. Největším problémem tohoto představení je však absence rytmické gradace, bez které se opakovací princip pohádky stává nudou.
Janovicův Drevený tato v překladu/přebásnění Jiřího Žáčka byl materiálem pro Pohybový soubor divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec (úprava a ved. Lenka Jánovová) pod názvem Ten náš táta… Základním výrazovým prvkem pro postavu „táty-spisovatele“ je namísto psacího stroje bicí souprava, která veškeré jeho jednání povyšuje a umožňuje metaforické jednání, vyjádření nálady apod. Navíc řeší i situaci „výměny písmenek na stroji“, po které vznikne nonsensová báseň, která sblíží věčně zaměstnaného tátu s jeho dcerami. Pro postavy „dcer – Táňy a Katky“, které jsou vždy zmnožené na 4 až 5 děvčat, je základním prvkem rytmus, zvuky (šustění), pohyb a rytmizované slovo. Soubor udržuje skvělý kontakt, je dobře připraven pohybově i v kvalitě mluvy. V určitých momentech (např. po scéně s polepením tapetami) se však ztrácí gradace. Postava Táty se sice věkově vymyká dětskému souboru (o málo), tento odstup však skvěle podporuje drobnokresbu vztahových záležitostí s děvčaty. Jen zajímavost: v souvislosti s představením se objevila i otázka, nakolik dnešní děti znají a poznají psací stroj… :-) Inscenace byla navržena do širšího výběru pro celostátní kolo DS.
Své zpracování biblického příběhu Jonáš přinesl soubor Torzo ZUŠ Turnov (ved. Alena Tomášová), který vznikl z bývalého souboru Pampalin výměnou několika členů a viditelným vstupem Katolické mládeže do práce souboru. Inscenace vynikala zejména po hudební stránce, přinesla řadu výtvarně funkčních nápadů (skákající delfín, vyhazování klobouků,…), scénické prostředky však byly velmi nevyvážené. Samotný příběh Jonáše byl sdělen přehledně, složitost biblických textů však občas naráží na srozumitelnost složitého jazyka. Řešení problémů, které má komunita, se kterou se Jonáš setkává, připomíná sedánky Anonymních alkoholiků. Moment, kdy ostatní Jonáš přesvědčí, aby změnili svůj život, není jasný, tím pádem ani jeho vyznění.
Smolíček Pacholíček - podle předlohy Kláry Peřinové v úpravě a pod vedením Michaely Homolové (Poetický soubor divadla Vydýcháno ZUŠ Liberec), je osvěžujícím a kreativním představením, jak ve formě, tak i v převyprávěném obsahu notoricky známé (výchovné) pohádky. Drobná epizoda ze života Smolíčka Pacholíčka, na kterého dostala zálusk tlupa Jezinek, a jeho „otce“ jelena je sdělována výrazně hudebně, rytmicky, stylizovaně. Základním výtvarným prvkem (kromě stylizovaných kostýmů, které prostě „lahodí“) jsou tyče od smetáků, ze kterých vznikne vše - od hudebních nástrojů stylizované kapely přes kuchyňské náčiní, domek, nástroj na nesení Smolíčka, velkou pánev, lopatu až po jelenovy parohy. Tyče slouží i jako rytmizující element. Inscenace je vůbec velmi hudební (včetně trochu problematického troubení Jelena na kazoo, které nemohou Jezinky vydržet) a rytmická - v některých případech jsou však situace (úžasně, ale) pouze nahozené, chtěly by více energie a zpřesnění v jednání. Také se objevila otázka, zda by si čisté světlé dřevo tyčí nezasloužilo nějakou patinu. To je však zcela na souboru. Jako další klad lze označit sehranost souboru (skupina je víceméně generační - jeden hoch a tlupa dívek tvoří jednu třídu liberecké ZUŠ). Některé drobnosti by potřebovaly ještě zdokonalit či upravit (např. neumělý unisono doprovod písně na dvě kytary či „fórek“ nabízení sena Smolíčkovi k jídlu - to jsou s Jelenem první den???!), nicméně inscenace jako celek strhuje i baví. Byla nominována do celostátního kola DS.
Dětský folklorní soubor Jizerka pod vedením Heleny Janouškové vytvořil na svém soustředění vlastní dramatizaci Erbenovy pohádky Tři přadleny. Tu pak zapojil do pásma Přástky aneb kde jsou lidé, tam je řeč, které je folklorní (s divadelními prvky). Inscenace se tak pohybuje na hranici mezi divadlem a folklorem, resp. má kus od obého. Existuje tedy dilema, zda brát představení inscenace jako celek či hovořit samostatně o divadelní a folklorní části (jen formálně - oddělit to nejde!). Zpracování folklorní látky i pohádky je milé a citlivé, představení je příjemným zážitkem. Otázkou však je, zda folklorní prvky (zejména závěrečný tanec, na který nastoupí celá kapela, ale i některé projevy na začátku inscenace – hra o prodávání dětí čertovi apod.) nepřeválcují samu pohádku. Inscenace má čistou formu, lidové kostýmy sladěné s mluvou, akcemi, jen některé gestické projevy vyvolaly diskusi, zda ve své stylizaci, která zde existuje vedle civilního projevu, nejsou přes čáru. Představení provází jemná hudba háčkové harfy (kterou většina z nás viděla prvně v životě) a flétničky, na poslední scénu přichází celá kapela a chlapci-tanečníci, kteří jsou však ve svém projevu poněkud mdlí. Inscenace byla navržena do širšího výběru na celostátní kolo DS. Autorské představení souboru Kuki – Kuki ze Železného Brodu Ztroskotaná třída v úpravě a pod vedením Milany Vilušínské se svým způsobem vymykalo ostatním inscenacím. Jeho snahou bylo vyrovnat se s aktuálními problémy generace, školy, kolektivu. Třídní kolektiv děvčat, rozdělených na „barbíny“, „punkerky“ a takové ty správné, nevím, jak je nazvat… Do tohoto kolektivu přichází (přistěhuje se) kluk. A veškeré problémy by se měly obnažovat, řešit nebo se alespoň s nimi vyrovnávat. Nebo také sdělit vztah, který kdo k daným problémům má. Jenže… Provedení je značně nedořešené. Chybí vtip, energie, jakákoli motivace, situace se naznačí, otevřou, ale neřeší – bez zájmu se od nich odběhne, je to mdlé, divák netuší, co chtěl kdo vlastně sdělit. Hraje se tedy o krádeži bot? O vztahu dívek mezi sebou? O chudáku Robinsonovi, který se mezi nimi objeví? O malování třídy? O hraní divadla a o obsazení režisérky? Kdo ví…
Autorské Etudy přinesl téměř místní taneční soubor Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou v úpravě a pod vedením Magdalény Rellichové. Taneční scénky nejsou ničím jiným, než název říká. Proto jim chybí větší tmelící či sjednocující prvek – není-li jím bezesporná pohybová připravenost aktérek. Každá etuda je uvedena miniscénkou, titulkem, celé představení je zarámováno společnou jakoby fotografií. Samy etudy mají i ve své vnitřní stavbě rozdílnou úroveň (Učení je mučení, Kdo s koho, Lepší vrabec v hrsti, než…, Lyžovačka, 3 1 zdarma) a je nutné na nich dále pracovat, nakreslit je sytějšími barvami a oprostit od banalit. Jako nahlédnutí do kuchyně fajn, jako představení to nefungovalo.
Bětuška a Kleofášek byla na přehlídce jako zástupce směru tzv. klasické pohádky, který má v dětském divadle stále pevné místo. Inscenaci přivezl soubor Strčprstskrzkrk při DDM Ulita Tanvald v úpravě a pod vedením Adély Hudákové a Kristýny Hoferichové. Stále se setkáváme s tím, jaká bída v podobných textech existuje, problematika se často řeší při přehlídce Popelka Rakovník, z jejíž autorské soutěže vzešel i uváděný text (autorka Jindříška Netrestová). Text bohužel opakuje veškerá klišé tzv. „agenturních“ pohádek, je to pelmel pohádkových i rádoby pohádkových motivů, zahuštěných „zaručenými fóry“, bez zdůvodněné motivace jednání, charakterů, bez vypracovaných situací. Špatná práce s prostorem, mizanscénou, představení je nacvičeno „na první dobrou“, vše je oddeklamováno, odvyprávěno, důležitá fakta se zašumlují... Soubor je zcela začátečnický, konstituuje se vždy znovu v říjnu a neexistuje zde soustavná dlouhodobá práce. Přesto by bylo třeba se snažit, aby alespoň i nad textem této kvality zůstaly samy sebou, šly pod povrch a byly vedeny k jednání.
Přehlídka byla doplněná výraznou vzdělávací částí, celé soubory prošly dopoledními dílnami, což je určitě kladem přehlídky. Bohužel na nedělní seminář pro vedoucí souborů o práci s loutkou se nepřihlásilo dost zájemců, a tak byl zrušen.
Za lektorský sbor ve složení Veronika Vaculíková, Jana Štrbová, Pavel Skála, Blanka Brožová zapsal jeho pátý člen Karel Tomas.
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':