Databáze českého amatérského divadla

Texty: KUČERA, Miloslav, Pardubice (před tím HK) - Jan Dvořák: Pan Horníček by měl radost. K sedmdesátinám Míly Kučery (též další). Hromada, jaro 2012

MILOSLAV KUČERA, *4. března 1942
Pan Horníček by měl radost
K sedmdesátinám Míly Kučery
Jak tak léta letoucí čtu Divadelní hromadu, zjišťuji, že je stále těžší napsat k povídání o jubilantovi neotřelý a k přečtení inspirující titulek. Týden jsem si lámal hlavu: JAK otitulkovat osobnost tak výraznou? Copak pak- to už se něco o zásluhách a úspěších najde a napíše, ale ten titulek…. Až mě – už v jistém zoufalství - napadlo tohle.
Asi se ptáte, proč by měl pan Horníček radost. Inu proto, že Míla Kučera je důkazem správnosti jedné Horníčkovy teorie. Ten kdysi kdesi napsal cosi, že jsou místa a jména, která jsou pro člověka známými a blízkými pojmy ještě dřív, než je poprvé spatří a „zažije“. Mluvil cosi o obrazech, vínu a Provance(i). Ten by měl pane radost, že to platí i o Mílovi. Dávno před tím, než jsem měl tu čest osobně, kolem nás létala na bývalém krajském kulturním středisku metodička pro umělecký přednes, přezdívaná Vilmička sladká šelmička, mávala dopisem a nadávala na drzost jakéhosi Kučery, kterému poslala do Pardubic přihlášku do Lidové konzervatoře – třídy vedoucích dětských recitačních kolektivů. A on – sice absolvent našeho vysokého uměleckého školství, ale totálně neprověřený a jen kdesi na LŠU trpěný – jí (představte si tu drzost!) napsal, že bere na vědomí, jen mu není ze zaslaného materiálu jasné, který předmět by v té třídě měl vyučovat!!! I pochopil jsem, že jde o osobnost nevšední – zřejmě jakéhosi křížence Švejka a dona Quijota – a že setkání s ním budou podnětná a plodná. A byla. Třeba to počátkem listopadu 1989, kdy jsme se v rámci div. přehlídky v Holicích celou noc v chatičce kempu Hluboký hádali, kdy to praskne. Nakonec řekl, že spíš najdu teď v listopadu spoustu hub, než že to bude do konce roku. Ráno se jdu osprchovat – a les plný plodnic ryzců pravých borových. Prostěradlo jsem jim musel ukrást, abych ten ranec domů dopravil. Shodli jsme se, že to byla první prohra, která mu v životě udělala radost.
Pak se díky ní trochu vzdálil z amatérských řad – napřed jako divadelní profík, pak politik. Ale naším kamarádem a příznivcem zůstal a zůstane. A mimochodem – je historicky prvním vítězem Goethových Jesliček – recesistické recitační soutěže, kterou jsme organizovali na protest proti omezenosti (věkové) Wolkrova Prostějova. V naší soutěži byl vždy vítězem ten nejstarší. A ha ha – to byl už před dvaceti lety Míla!!!
Vždycky se mi líbilo spojení křepký stařík. Nehodlám polemizovat o tom, zda je Míla v sedmdesáti stařík. Ale trvám na tom, že je křepký! A přeju mu jménem svým, jménem našich Jesliček a hlavně jménem divadelnictva a recitátorstva východočeského, ať ještě dlouho jest živ, zdráv a křepek! A začal-li jsem Horníčkem, nemohu nekončiti Werichem a reminiscencí na závěr jeho Falstaffova babího léta: Mílo – dovol, abychom spolu s tebou poklekli k modlitbě za naši královnu: Za poezii…
Jan Dvořák

Míla Kučera 70
Mezi amatérskými divadelníky je MgA Miloslav Kučera jistě dobře znám, setkávali jsme se často při práci ve Svazu českých divadelních ochotníků, a každoročně i na Hronově. Tam se Míla prezentoval mj. i svými „koťaty“, jak to dokumentuje fotka ze 41.JH, kterou jsem ve svém „archivu“ objevil.
Ale já bych chtěl připomenout ještě jeho činnost ve Společnosti bratří Čapků – i tady je činný – a užitečný. S Mílou, ve trojici ještě s Jirkou Hraše, jsme pro Společnost připravili, už je to ovšem pár let, velmi pěkný pořad. Byla to vůbec akce mimořádná: zverbovali jsme tenkrát paní Cápkovou, která v Památníku národního písemnictví přednesla monolog z Čapkovy Matky. A Mirek Rada přednesl apokryf O pěti chlebích. A členové souboru z Němčic nad Hanou, Pavla Kouřilová u klavíru a Jarek Kyselák, přispěli úryvkem z dětské opery Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, kterou podle pohádky Josefa Čapka zkomponoval Jaroslav Křička. A taky Jarka Mikešová nás pobavila roztomilou Dášenkou a Dušan Zakopal vše uzavřel coby doktor z Bílé nemoci - a Míla se staral, aby to všechno drželo pohromadě...
Později, v době své intenzivní politické činnosti pak už neměl na podobné kumšty čas. Ale stále byl – a je – připraven pomoci tam, kde je to zapotřebí. Také s jeho přispěním mohla vyjít - DOCUMENTA ČAPKIANA XLV, dokládající podíl tvorby bratří Čapků na vrcholných přehlídkách českých divadelních amatérů, mj. na Pohárku SČDO, Cyranově kordu, na přehlídkách ve Vysokém, ve Štramberku...
Mé blahopřání Mílovi vyjde v červnových Zprávách SBČ, ale myslím, že neuškodí, když mu pogratuluji s vámi - Tak tedy: třikrát VIVAT!
Dr. Milan Kyška
(zakládající člen Svazu českých divadelních ochotníků a jeho první předseda od roku 1969)

Bylo - nebylo.
Mezi léty 1970 až 1990 existovalo v Pardubicích Studio uměleckého přednesu (SUP) a „SUPáci“ přicházeli a odcházeli... Dlouhá léta jsme spojili s tímto studiem i my, teda Hanka s Honzou. Těch let nebudeme nikdy litovat, ba naopak, vždy na ně rádi vzpomínáme.
A co že nám to utkvělo navždy v paměti? - Nikdy nezapomeneme na dlouhé tvůrčí zkoušky, ve kterých nebyl čas naším pánem a nezdolný režisér nás hnal stále dál a dál. O každém z nás byl přesvědčen, že v něm dřímá talent, který dokáže probudit. – Pak řada vystoupení a recitačních soutěží. Některá byla skutečně nezapomenutelná, ať to bylo díky prostředí zámeckých sklepení či kulturních sálů a také třeba diváckými pokusy o zhasínání našich svíček při nástupu na pódium.
Všechna léta, která jsme prožili s divadlem, jsou spojena se jménem Míly Kučery a s hrdostí se hlásíme k tomu, že jsme dlouhá léta byli členy „jeho souboru“. Spolupráce s Mílou nás výborně připravila na naši učitelskou profesi. I při ní se s ním setkáváme dál, máme své „jeviště“ a v hledišti náš přítel Míla se svou ženou Andulkou občas zasednou.
Našel si na nás čas nejen jako režisér, ale i v době, kdy byl ředitelem divadla, poslancem Parlamentu, poradcem ministrů... Prostě, vždycky přijel náš Míla.
U příležitosti jeho významného životního jubilea bychom mu chtěli popřát, aby se ve zdraví dožil stovky. A měl stálou radost ze života i ze setkávání se svými bývalými svěřenci.
Vše nejlepší, drahý Mílo, Ti přejí
Hanka Pecháčková a Honza Mazal
(a díky SUPu a Mílovi společně MAZALOVI)

S mladým, tehdy ještě velmi mladým a novopečeným absolventem DAMU, divadelním režisérem Mílou Kučerou, jsem se setkal krátce po jeho prvním (ostravském) angažmá. Bylo to v Hradci Králové a šlo o setkání profesní: on se stal právě krajským metodikem pro amatérské divadlo na Krajském domě osvěty, já byl pár týdnů tzv. metodikem pro slovesné obory na Okresním domě osvěty v Ústí nad Orlicí. A psal se právě rok 1968, horké léto, navíc přihřáté výfukovými plyny ruských tanků.
Než nás oba vyhodili z oněch domů osvěty pro „schvalování atentátu“ - tedy kvůli vlastnímu názoru na „bratrskou pomoc“ - následoval ještě rok našeho intenzivního setkávání na nejrůznějších přehlídkách a seminářích. Míla si vymýšlel desítky důvodů, proč by se měli „metodici“ scházet a klábosit o povznášení ochotnického divadla stran jeho uměleckého rozvoje, což samozřejmě byla pravda jen zpola, ta setkání byla samozřejmě renesančnější. Když jsme porotovali, stihnul Míla hned po začátku představení zavřít oči a pohroužit se do vlastních myšlenek, aby pak při rozboru zasvěceně pojmenoval i detaily onoho představení. Náročně, ale i laskavě. Myslím, že právě od něho mám úsloví, které dodnes rád používám: „Prostě, hrajete to, jak nejlíp umíte!“.
Dlouho jsme se coby metodikové neohřáli. Já po nástupu Husáka 1970 putoval s pracovním posudkem persony non grata do propagačního oddělení jedné továrny. A Míla to s obstaráváním práce také neměl lehké. Nakonec zakotvil v roli pedagoga (a vlastně i budovatele) literárně dramatického oboru na polabinské Lidušce v Pardubicích, kde pak vychoval spoustu nadšenců pro umělecký přednes. Ostatně své divadelní opusy pojednával vždycky trochu jako skautský tábor, kde se ctí smysl a disciplína – a taky aby něco z toho zůstalo pro život. Občas jsme se potkali na nějakých přehlídkách, na Hronovech, Prostějovech, i v roli porotců různých přehlídek, tu jednoho herce, tu na nějakém Pohárku či Stuze, které si vymýšlel, coby průkopník kulturního marketingu, a především proto, aby nebylo normalizačně mrtvo, ale (i pod bystrým okem „Stáni a Vládi“) alespoň trochu pohyblivo.
Jeho popřevratové aktivity jsou známé: amatérské divadlo však nikdy z mysli nepustil, ani když řediteloval pardubickému divadlu, ani když poslancoval - a že si užil politiky ze všech stran. Ostatně tak činí dodnes, protože bez některých věcí nemůže být, stejně jako ryba bez vody, tělo bez krve a mozek bez vzduchu. A navíc je mu jedno, co si o tom kdo myslí. Míla totiž byl, jest a bude přesvědčený člověk – s vírou, že ještě nebylo nejhůř. Takže, Mílo, nevzdávej se ani po sedmdesátce...
Za sebe i za VSVD Saša Gregar

Míla: motto mimořádné, kučeravé!

Milý Mílo, měls a máš mimořádně
mnoho možností mít majestátní Mitru:
menší Mládežnickou, mohutnou Mistrovskou,
Malebnou i Mesiášskou (pro mě máš mít
a měj Mohutnou Mistrovskou a Malebnou).

Mořeplavec maniak Mandela může,
malý mezi margináliemi, méněcenně mlčet.

Máš, Mílo, moudrý, mužný, mentálně monumentální
metodický mozek Matadora, milovanou množinu
milých Metres a Machos; mlsni si, můžeš-li,
many-množko(ně) mascarponě, moussaky, malin, mirtilla,
muškátu (moravského), malagy, medoviny...
a mandragory;
mystiku, magistře, magnificence, mágu múz mnohých,
mudrci Mílo – náš barde a oslavenče!

Minšují k Marozeninám Moravští Madrigalisté s magnolií,
tedy Vladimír alias Vláďa, Olga vulgo Oli, Zuzana neboli Zuzi
a Jan, samozřejmě Honzík Strašákovi
Dáno v Kunovicích, L.P. 2012, dne 4. března


Milí Kučerovi! (Nemůžu si pomoci, pro nás dramaťáky nějak není odděleně Míla Kučera a Anička Kučerová, jsou to prostě Kučerovi. Tak se, Aničko, na nás nezlob, budeme blahopřát k těm 70. narozeninám oběma.)
Míla s Aničkou s námi byli od základní školy, až daleko za maturitu. Dodneška si vybavím všechny ty „tety, co to tam metou a ptám se, jestli metou to tam ty tety a umím i spolehlivě větu, že tato teta tuto tetu tahá“ .
Obávám se, že tyhle vaše věty-tety mě budou provázet prostě pořád. Mám je denně před sebou, než se pustím na mikrofon. Stejně tak díky vám mi vadí, když některý z mých kolegů ignoruje hlásky ve slovech, když jejich „o“ zní něco jako „e“ a ani u toho nepohnou pusou... Prostě si vás dva tak nějak pořád nesu s sebou, aniž si to uvědomuji.
Myslím ale, že podobně to mají všichni ti, se kterými jste prožívali jejich dětství. Chodili jsme za vámi s nadšením i několikrát týdně do Cihelny, pak „nad čistírnu“ a věřte mi, že já si to opravdu moc užila.
I do naší milované Sobotky dodnes jezdím s úžasnými pocity. To byl nejlepší začátek léta, který si umím představit. Naše dramaťáková parta se nikdy nemohla dočkat, až si v Sobotce na náměstí dá skvělou vanilkovou zmrzlinu, zazpívá si na Humprechtu v hodovní síni a hlavně: ukáže to, co jsme během roku dokázali nacvičit. Nejlepší vzpomínky na dětství mám zrovna tam a jsou spojené právě s vámi.
Snad můžu mluvit za Ivu (nezapomenutelnou Veroniku, ale dokonalou ve všem, do čeho se pustila), Svatku (naprosto luxusní ježibabu ve Vasilise), Noru (legendárního zlého psa v Kočičce a pejskovi, kteří vařili dort), Michala (našeho Hamleta, co měl kolem sebe rovnou 5 Ofélií), Andreu (skvělého poutníka v Labyrintu). Dodnes jsme skvělí přátelé, navštěvujeme se, učíme své děti to, co jste do nás – aniž bychom to tehdy tušili – vložili vy.
Tak za nás všechny: díky, Mílo, díky, Aničko, bylo to s vámi skvělé dětství, užili jste si s námi i naše dospívání, tak věřím, že jste se u naší puberty i trochu pobavili.
Přeji opravdu jen to nejlepší.
Hanka (liška v Malém princovi)

P.S. Mílovi asi nikdy nezapomenu, jak mě poslal na konkurz do pardubického rádia Profil. Vlastně jsem se ani neoklepala a už jsem měla podepsanou svou první pracovní smlouvu. Ptám se tedy: kdo za to může, že ze mě není právnička s ostrými lokty, kdo může za to, že jsem nevystudovala jadernou fyziku??? Mílo???Aničko???
Samozřejmě, že vám to nikdy nebudu vyčítat, spíš naopak. Málokdo o sobě může říci, že ho práce skutečně baví. Tak mě baví a moc. Za sebe ještě jedno velké díky.

A ještě od Andulky: Místo přání k narozeninám…
Jestli nechcete přijít o klid v duši, nejezděte do Sobotky. Hlavně tam nejezděte v době šrámkovského festivalu – pod oblohu plnou hvězd, pod třpyt měsíce v Humprechtově půlměsíci. Nechoďte do zahrad, když opojně voní bílé lilie, neschovávejte se pod lípy, které se koupou v medu, a neochutnávejte třešně zralé až dočerna.
Jaký div, že tam studentka Pedagogické fakulty ztratí hlavu a místo opakování soutěžního textu se toulá městečkem, skáče střemhlav do koupaliště a zpívá na zámeckých schodech do ochraptění. A nejen to: chodí ruku v ruce s vousatým šéfem Studia uměleckého přednesu z Pardubic, s jakýmsi Kučerou. A nejen to. Stane se učitelkou dramaťáku a po pěti letech i paní Kučerovou. A nejen to! Jsou spolu až doteď dalších 35 let… Nestojíte-li o nezajímavý život, nebraňte se kouzlu okamžiku. A potkejte také někde svůj celoživotní osud.
Andulka

Související Osobnosti

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':