Databáze českého amatérského divadla

Texty: EXNAROVÁ, Alena: Loutkářská a dětská divadelní přehlídka Hradec Králové – 13. – 15. 4. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 16 - 18, 8.6.2012.

Loutkářská a dětská divadelní přehlídka Hradec Králové – 13. – 15. 4. 2012
Potřeba najít nový prostor pro konání loutkářské přehlídky vzhledem k plánované rekonstrukci Divadla Jesličky vedla v loňském roce ke spojení přehlídky s Audimaforem a letos jsme si vyzkoušeli spojení s přehlídkou dětských souborů a stejně jako první varianta, i tato druhá byla určitě zajímavá a přínosná. Vždyť s řadou dětských souborů jsme se vždycky rádi setkávali i na samostatných loutkářských přehlídkách.
Letošní program se podařilo vtěsnat do dvou dnů (a pro dospělé částečně i nocí) a viděli jsme celkem dvacet představení – dvanáct dětských a osm dospělých (nad 15 let). To všechno v Hradci Králové v prostorách Divadla Drak.
ZŠ Bukovice se představila s pohádkou O slepičce a kohoutkovi, kterou na této malotřídní škole připravily Pavlína Kollertová s Lenkou Krpálkovou v rámci širšího projektu – Roku řemesel, který představením této inscenace symbolicky uzavřely. Tomu odpovídají zvolené výrazové prostředky. Vše se odehrává na jarmarku, kam je přivezen žebřiňáček s dekoracemi a zde se příběh odehrává a všechny děti-jarmarečníci se zapojují. Pracuje se se znaky, výborně se zvukem. Prostředí jednotlivých stanovišt putování slepičky pro záchranu kohoutka jsou vytvořena obrázky, které děti samy namalovaly a jejichž části jsou pohyblivé. Po odehrání situace je obrázek zavěšen na barevný paraván v pozadí (ale určitě by obrázky lépe vynikly na paravánu jednobarevném). Příběh končí a představení vrcholí oživením kohoutka vodou z mraků, kterou mu slepička donese. Návrat k jarmarečnímu rámci už je poněkud navíc a domnívám se, že zbytečný. V každém případě ale jde o zajímavou práci s dětmi, která je mimo jiné cenná i přesahem – účastí na výše zmíněném projektu.
Přehlídkovým křestem prošla Petra Dočkalová, která režírovala předlohu Lenky Borecké První školní den s Dramaťákem při ZŠ Komenského v Náchodě, s nímž pracuje od září loňského roku. Je to víceméně anekdota, kdy místo učitelky Opravdové přijde učitelka Satanová a je posléze odhalena. Všechno se zde odehrává v podstatě ve slovech a jistě by celku pomohlo rozehrát více alespoň to málo situací, které předloha nabízí. Například když učitelka Satanová donutí děti, aby jí odevzdaly svačiny, protože má hlad, ale přitom se pak jídla vůbec nedotkne.
Studio Šrámkova domu v Sobotce se představilo dvěma inscenacemi dvou skupin dětí, které pracují pod vedením Lady Blažejové. Hrubínova veršovaná pohádka O neposlušných kůzlatech byla ztvárněna za použití minima vnějších prostředků. Vychází se z dětí a jejich energie, pracuje s pohybem a štronzem, na holé scéně. Maminka koza je charakterizována kloboukem a košíkem, ale to v dané koncepci vůbec není nutné, naopak to spíše narušuje čistotu celku. Chlapec představující vlka si nasazuje kapuci, ale vzhledem k tomu, že je to součást jeho oblečení, nepůsobí to na rozdíl od klobouku maminky kozy rušivě. Podkladem inscenace Nejlepší střelec je údajně korejská lidová pohádka či pověst. Soubor starších dětí se pokusil prostřednictvím znaků využívaných v asijském divadle přiblížit poetiku takového divadla a byl to rozhodně pokus úspěšný. Činil tak s mírným nadhledem a každý z herců si obdivuhodně dokázal držet svou postavu, její stylizaci. Sledovali jsme nádherné obrazy, s funkčním hudebním doprovodem a choreografií. Snad jedinou vadou na kráse je ne právě šťastně vytvořená loutka sýčka, kterého má střelec zastřelit a který se na něho na závěr přilepuje. Ale to je jistě problém řešitelný.
Soubor NUM.éra ZŠ a MŠ Libáň zaujal především výtvarným řešením své inscenace Kocourkov (volně podle J.Hiršala a J.Koláře, scénář a režie Monika Hálová a Petr Stránský). Pracoval se třemi plány a perspektivou: v prvním plánu byli kostýmovaní herci a po straně občas velký plošný kůň vyrobený z lepenky, v druhém pak plošné loutky rovněž z lepenky (barevné prvky pro dobrou orientaci stejné s barvami kostýmů jednotlivých postav) a ve třetím stejné loutky v miniverzi. Přes řadu pěkných nápadů (například koulení lepenkových stromů z kopce) jsou ještě v animaci loutek trochu rezervy a stejně tak v herectví dětí – hrají spíše jednotlivé repliky než celek. Patrně je to i tím, že žánr inscenace není vyhraněn. Dětem by nejspíš pomohlo, kdyby byly vedeny k větší grotesce, což je v některých momentech naznačeno.
Zmrzlí vrabci z Jesliček předvedli Svěrákovu povídku Tatínku, ta se ti povedla v dramatizaci, úpravě a režii Evy Černíkové. Dozvěděli jsme se, že v loňském roce se zabývali rodinnými příběhy, a proto hledali podobná témata. Příběh se odehrává na soklu a okolo soklu, na němž je postel dětí, ale později i některá další prostředí, nad ním pak je rám, který slouží například pro stínohru, kdy se tatínek s maminkou baví ve vedlejší místnosti (mimochodem – ty stínové loutky si děti vyrobily právě při návštěvě Labyrintu v Draku, a proto chtěly, aby v představení hrály), po odkrytí plátna slouží rám jako skříň s ramínky…Výborný byl živý hudební doprovod, přirozené herecké výkony dětí. Temporytmus malinko vázl při putování tatínka Českým rájem a jeho proměna v člověka s fantazií nevyšla dostatečně výrazně. Pokud jde o závěr a vyznění příběhu, kladli jsme si otázku, proč maminka vrací proměněnému tatínkovi noviny, od nichž se zpočátku odmítal odtrhnout.
U vedoucí souboru Třeskyplesky ZŠ a MŠ Prasek Evy Kaprálové jsme ocenili především odvahu volby závažného tématu, když s dětmi připravila Šťastného prince Oskara Wildea. A děti téma předlohy vzaly za své, což bylo z inscenace patrné. Ale v přemíře zvolených prostředků (jedním z nich byly i černobílé filmové dotáčky reálného života chudých – dětské žebroty) jsme se nedokázali vždy orientovat a přečíst všechny významy. Například samotný závěr: proč se objevuje princ znovu ve zlatém, když všechno rozdal chudým a jestli vlaštovka umírá nebo ne. Až při diskusi jsme se dozvěděli záměr inscenátorů: zobrazit, že se vlaštovka s princem ocitli v ráji, šťastní a bez bolestí.
DLS Blechy Jaroměř zahrál dvě představení. Drobnička Černoušek a lev, kterou připravila Jana Dvořáčková s použitím motivů pohádky Z. Aldy byla příjemná především projevem dětí. Trochu problémem byla malá výška stromu, na který vylezl černoušek (hadrová loutka voděná přímo za hlavu), aby se zachránil před lvem, ale maňásek lva mohl v podstatě na strom bez problémů dosáhnout. Odpovídající velikost stromu by také umožnila lepší možnosti pro hraní s loutkou lva. Hezký byl závěr, kdy spadl se stromu na hlavu lva pomeranč. Tichá planeta je autorským příběhem, který si děti samy vymyslely a Jana pak upravila. Začíná příchodem vypravěčky, která začne pantomimicky vyprávět příběh. Pak přichází druhá a vysvětluje významy gest. Samotný příběh se odehrává na stole a dvou soklech po straně, textilními loutkami. Holčička Soňa si nakreslí a slepí raketu. Pak jde spát, ale nedaří se jí to, protože naše planeta je hlučná. Vleze si do rakety, která létá na sušenky a octne se na naprosto tiché planetě, kde se snaží dorozumět s místními lidmi a časem se naučí vzájemnému porozumění. A pak se vrací domů. Byla to realita, nebo sen? V každém případě je inscenace postavena na hledání různého způsobu komunikace a hlavním tématem je tak v podstatě interkulturní výchova. A jak jsme u Blech zvyklí, vnímáme s potěšením jejich soustředěnost a spolupatřičnost na jevišti.
Překvapený štrúdl ZUŠ Chlumec nad Cidlinou inscenoval pohádku Daniely Fischerové Jak slunko na všechno přišlo. Hrají dvě dívky za hudebního a zvukového doprovodu kytaristy, který na dění na scéně výborně reaguje a je organickou součástí celku. Příběh o tom, jak kdysi bylo vše na zemi zelené, jen červánky na nebi ne a ulizovalo z nich potají slunce, které to třešním, rajčatům a jahodám na zemi zakazovalo, ale ty začaly ulizovat také, a proto zčervenaly. Nádherná je výtvarná složka inscenace a práce s ní, kdy se postupně textilní rostlinky barevně proměňují. Dívky příběh prezentují trochu s nadhledem, a vlastně jde více o estetický než divadelní zážitek, protože zde místo dramatických situací nastupuje krásně ilustrované poetické vyprávění.
Podkladem inscenace Bumtarata na vrata aneb ztracený zvěřinec Rozcuchaných vrabců ZUŠ Třebechovice pod Orebem je báseň Lubomíra Feldeka (Ztracený zvěřinec) a píseň Pavla Půty (Bumtarata na vrata). Vlastně nejde tolik ani o celek inscenace, jako o skutečnost, že jsou uvedené podklady velmi šikovně Jiřinou Krtičkovou využity pro průpravu dětí a rozvoj všech dovedností, které se v budoucnu určitě zúročí: artikulace, zpěv při pohybu, vnímání se navzájem… A děti to evidentně bavilo a spolupracovaly.
Dětskou část přehlídky uzavřely Čtyři docela mrňavé drobničky, které přivezla Jarka Holasová ze ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř. První drobnička: dramatizace poesie Michala Černíka „Já“ souboru My čtyry a On. Na štaflích je umístěna figura muže v životní velikosti, kterou se čtyři dívky postupně pokoušejí rozžít. Zatím se dařilo jen částečně, ale jistě je v silách souboru ještě na drobničce dále pracovat. Druhá drobnička: „Táto, mámo, v komoře je myš!“ souboru Malé dvě a další vychází z říkadla a dvou lidových pohádek a ze všech čtyř drobniček je potenciálně nejdramatičtější. Hraje se na paravánu se dvěma okýnky a kolem něj, myši jsou z ponožek, kočka textilní loutka voděná zespodu na drátech. Příběh o bezcharakterní myši, která je nakonec po zásluze potrestána. Pozitivní je vzájemná spolupráce dětí, které tvoří tým a slouží věci, ale ještě je třeba některé situace doladit (například dlouhou cestu, zobrazenou látkou vinoucí se kolem paravánu, při níž se nic neděje a slouží jen k překrytí přestavby). Drobnička třetí: Divné jméno souboru …a ještě pořád ne! je inspirovaná pohádkou Ilji Hurníka o princi, který se naučil hrát na všechny hudební nástroje a hledal si ženu, až našel dívku jménem Mandolína. Hraje se malými marionetkami na stole a celku by určitě prospěla nápaditější a přesnější práce s nimi. Drobnička čtvrtá: Zvoneček a zvon souboru Sinice, rovněž podle pohádky Ilji Hurníka. Uprostřed zvonice z krabice (představitelka hodin uvnitř), zvon a zvoneček (dvě dívky se zvonky) mimo ni. Příběh o tom, jak důležité momenty oznamoval zvoněním velký zvon, ale malý by rád také. U Hurníka pomohou holoubci posunout čas tak, aby si malý zvonek mohl zazvonit. V této inscenaci velký zvon půlnoc zaspí, a proto si malý konečně zazvoní.
Tak tolik soubory dětské a teď k těm dospělejším. Osadnickej spolek při ZUŠ Žamberk přivezl Prachsakramentský rozprávky, které volně podle knížky J.Ch.Harrise „Rozprávky strýčka Rémuse“ napsala a režírovala Olga Strnadová. Ocitáme se v americké zvířecí osadě a do děje jsme uvedeni četbou informací z místních novin. Pak postupně sledujeme loutkový plán, v němž si sousedi králík a liška dělají naschvály, až se nakonec po rozhovoru s želvou smíří. Důležitou složkou jsou písničky (autor Karel Šefrna). Jde nesporně o vybavený soubor a potěšil především v rovině loutkoherecké (hraje se loutkami na stole). Problém celku je v mezihrách, kdy se čtou další zprávy a představení pak začíná působit zdlouhavě. V úvodu zprávy uvádějí do prostředí a situace, ale v mezihrách by celku určitě prospělo většinu zpráv vypustit.
Jeden ze souborů ZUŠ Chlumec nad Cidlinou přivezl inscenaci nazvanou Projekt 005 v režii Petry Hlubučkové. Je to bondovka, kterou inscenují prostřednictvím meotaru (plošné loutky a předměty, s nimiž se na ploše přístroje pracuje, se promítají na plátno). Dozvěděli jsme se, že všechno začalo právě jejich objevením meotaru a následným zkoušením možností, jak s ním lze pracovat. Až potom si našli téma Jamese Bonda a podařilo se jim předvést v podstatě kaleidoskop příběhů, pohybující se mezi konkrétností a metaforičností. Jen by to ještě místy chtělo větší přesnost v provedení, která je pro čitelnost významů u práce s tímto přístrojem velmi důležitá.
Stemil ZUŠ Střezina Hradec Králové předvedl v marionetovém divadélku představení Sherlock Holmes a česká patálie. Podle Arthura Conana Doyla (Skandál v Čechách) napsal a režíroval Jirka Polehňa. A připsal českého Kašpárka. Příběh se začíná odehrávat za pověstné londýnské mlhy, ta se na nás valí a první jednání sledujeme jenom akusticky. Potom už, přes občasné pošmourno, vidíme i loutky a pokračující převleky a zápletky. Posléze se trochu vytrácí temporytmus a občas také unikají některé souvislosti. Lépe se divák orientuje i baví tam, kde jsou jen krátké skeče, než delší informace. Ke ztrátě temporytmu přispívají také poněkud dlouhé přestavby. V každém případě je ale třeba ocenit velmi dobrou práci s marionetou.
Poprvé zavítalo na naši loutkářskou přehlídku Divadlo Flajšplyš Praha a okolí a přivezlo inscenaci nazvanou Nezměrný cit pana P. (scénář, režie dramaturgie: Bertold Fleischplüsch). V programové brožuře soubor o sobě píše, že je „pražsko-středočeská loutkovo-kabaretní teatrální úderka balancující na hraně sofistikované postmoderny a svévolného punku. Inscenace Nezměrný cit pana P. je autentická generační zpověď, nebo telenovela ve třiceti a dvou písničkách. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o lásce.“ Při diskusi soubor říkal, že je tato inscenace součastí trilogie, v níž řeší, co je to život. Zde tedy řeší lásku. Hra má epický rámec, v němž dění komentují, hrají barbínami a jinými panenkami, ve scéně částečně postavené z lega, s živým hudebním doprovodem. Jsme trochu zahlcováni informacemi a pocity a klademe si otázku, zda jim máme věřit nebo si z nás dělají legraci. Je to tak na hranici, ale to je nejspíš jejich záměr. Rozhodně zaujali.
Svitavské Céčko se tentokrát představilo v rodinné konstelaci: pod Karlovým vedením hrají jeho dcery Pavlína a Hana a také Hanin manžel Petr a jejich dva synové. Princip rodinného divadla přiznávají na počátku a pracují s ním – proto se také jejich verze Erbenovy pohádky nazývá Pták Ohnivák, liška Ryška a my. Hrají s odstupem, až strohostí a přes řadu slovních vtípků na humor rozhodně netlačí. A protože jsou všichni muzikální a hrají na různé hudební nástroje (tedy, myslím, že až na Petra), jde v podstatě o nádherný koncert, s loutkami a pro loutky. Viděla jsem tuto inscenaci už potřetí a klidně bych mohla znovu.
Inscenace Holky a medvědi vznikala jako absolventské představení žákyň 4. ročníku 2.stupně LDO ZUŠ Střezina pod vedením Jolany Brannyové. Dívky hrají s manekýny medvědů v životní velikosti – ti představují mužský princip a dívky do nich projektují svůj ženský pohled na ně, na vztahy a situace, setkáváme se s různými typy mužů a žen, s nevěrou… Představení začínalo s barely a zabubnováním na ně. Ty se pak objevily znovu v závěru, kdy do nich dívky medvědy nacpaly, jen jeden medvěd zůstal mimo. Nebylo zcela čitelné, co to znamená: že se dívky už se vším vyrovnaly a že jen ten „pozůstalý“ odpovídá jejich představám? Nebo je to jinak? V každém případě ale šlo o zajímavé využití materiálu pro vlastní výpověď.
LS Mikrle ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř potěšil volbou tradičního loutkářského žánru rakvičkárny, jehož formu dokázal kvalitně naplnit. V inscenaci Hotel (autoři a režie Jarka Holasová a soubor) sledujeme čtyři dny (a noci) v jednotlivých místnůstkách v hotelu (na paravánu i v okýnkách v něm) – výbornou práci s maňásky a reálnou rekvizitou, úspornou textovou složkou, až ke klasické smrtce s rakví a ani živé morče nechybí. Úvod a závěr inscenace patří orchestrionu, jehož muzikanti jsou v maskách, které mají barvy neřestí (ale to většina diváků nedešifrovala a propojení hledat nepotřebovala). Při diskusi se hovořilo o tom, že by celku prospělo zkrácení o jeden den – v druhém se toho zase tolik neuděje a teprve ve třetím začíná šňůra vražd.
Závěr přehlídky patřil souboru Někdo ZUŠ F. A. Šporka Jaroměř a inscenaci Kálí, namó, namá. Předlohu připravil Jakub Maksymov, inspirován povídkou Thomase Manna Zaměněné hlavy a režii tohoto příběhu z indické mytologie měl spolu s Jarkou Holasovou. Na scéně je velký obraz „matky veškerenstva“ se čtyřmi pažemi a obličejem – ten lze odklopit a nahradit obličejem živým, hovořícím, což Jakub působivě činí. Stejně tak lze odklopit okýnka dlaní a hrát v nich malými loutkami. Také lze dole rozhrnout sukni matky a hrát jakoby v jejím lůně a v tomto prostoru se hraje loutkami především. Problémem je, že loutky jsou malé a těžko rozeznatelné a také ve snaze zahrát s nimi některé detaily trochu vázne temporytmus inscenace. Všechno je víceméně řečeno ve slovech a akustická rovina tak spolu s obrazem zanechá v divákovi největší zážitek.
Shrneme-li si tedy letošní loutkářskou a dětskou přehlídku, můžeme být určitě spokojeni, protože jsme viděli řadu zajímavých inscenací a nesetkali se s žádnou podprůměrnou. A vůbec byla radost na přehlídce pobýt. V novém složení pracoval lektorský sbor – zasedli v něm Tomáš Volkmer (předseda), Mirka Bělohlávková, Filip Huml a Tomáš Machek a rozborové semináře byly věcné, pozitivní a v neposlední řadě nepostrádala společná setkání nad zhlédnutými představeními humor, což je určitě taky důležité. A rozhodně jsem nebyla sama, kdo špital Nadě Gregarové do ouška, že by lektorský sbor v tomto složení měla zachovat i pro příští rok. Neméně důležité je ale také skvělé zázemí, které přehlídka našla, stejně jako předtím Audimafor, v Divadle Drak: dva hrací prostory, vstřícní pracovníci techniky divadla, možnost aktivit pro děti v Labyrintu a divadelní laboratoři a taky vstřícná paní Věruška za barem divadelního klubu, díky níž jsme nezahynuli hlady ani žízní a na závěr jí s radostí dlouze zatleskali (a to hodiny ukazovaly, když končila přehlídka vyhlášením výsledků, už něco mezi jednou a druhou nedělní hodinou ranní).
Alena Exnerová
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':