Databáze českého amatérského divadla

Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Osmý PODĚS Olomouc – 14. – 15. 4. 2012. Deník Dětské scény, č. 0., str. 24 - 25, 8.6.2012.

Osmý PODĚS Olomouc – 14. – 15. 4. 2012
Poděsu jsem se zúčastnil podruhé. A i v letošním roce jsem obdivoval, jak perfektně byla tato krajská přehlídka dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů v Olomouci zorganizována. Sympatické je, že pořadatelé v čele se Sdružením D dbají na to, aby to byla především přehlídka - proto má PODĚS výrazně pracovní charakter, je to přátelské setkání dětí, jejich učitelů a vedoucích, kteří tu mají možnost vzájemně se inspirovat a nahlížet do svých divadelních a dramatickovýchovných „kuchyní“. A letos bylo příležitostí k inspiraci opravdu hodně. Z dvanácti inscenací tu byly tři, které je možné bez rozpaků označit za výborné.
V první řadě to byl Prolhaný Henry dětského divadelního souboru Bertíci olomoucké ZUŠ Žerotín, práce zkušené učitelky LDO Aleny Palarčíkové a jejích svěřenců. Sedm strašidelných příběhů Briana Jacquese si v posledních letech čeští vedoucí často vybírají k dramatizování. (Pro pořádek se sluší připomenout, že pro české dětské divadlo ji před více než deseti lety objevila Irena Konývková - viz její inscenaci R.S. B. s ručením omezeným z roku 1999.) I když tato kniha povídek není po literární stránce žádný skvost, nabízí dobrý dějový materiál, z něhož šikovný vedoucí dokáže vytvořit nosné příběhy. Letos se to podařilo Aleně Palarčíkové, která Jacquesovu povídku Prolhaný Henry Mawdsley ku prospěchu věci žánrově poněkud posunula směrem ke grotesce. Příběhu prospělo větší propracování postavy Henryho (pohledy do jeho dětství atd.) i domýšlení nových situací, blízkých hrajícím dětem (zápletka s koncertem Lady Gaga). Lektorský sbor i diváci ocenili řadu divadelních nápadů (řešení pekla stylizovaného trochu jako feťácké doupě) a také imponující vybavenost hrajících dětí. Na krajské přehlídce byla inscenace ještě trochu zatěžkaná zbytečným „stěhováním“ židlí mezi jednotlivými scénami a některými nedořešenými detaily, ale celkově vyznělo toto olomoucké představení jako jednoznačný vrchol přehlídky. Inscenace byla navržena na celostátní Dětskou scénu do Svitav k přímému postupu.
Příjemným překvapením byla svěží inscenace Dvě vesnice Divadla Na schodech ze ZŠ E. Valenty z Prostějova, které pracuje pod vedením Hany Lužné. H. Lužná učí na této ZŠ volitelný předmět Dramatická výchova a na jejích svěřencích je její kvalitní práce vidět. Děti se na jevišti cítí dobře, jsou přirozené (jen někde „přitlačí na pilu“ trochu víc, než je potřeba), disponují nepřehlédnutelnými divadelními dovednostmi, dokážou výborně rozehrávat i drobné situace a mají evidentní potěšení z Wernischova absurdního humoru. Základní klíč je zcela prostý a funkční: anekdota je sdělována především vyprávěním, které se rozžívá drobnými akcemi, přičemž si soubor vystačí jen s několika zástupnými rekvizitami. (A kdyby vše dokázal vyhrát jen se židlemi, možná že by absurdní efekt byl ještě působivější.) Inscenace byla doporučena na Dětskou scénu do širšího výběru.
Nejmladšími vystupujícími na letošním PODĚSU byli předškoláci. Zuzana Šviečková, která s nimi pracuje, si je dobře vědoma toho, že dělat „opravdické“ divadlo s takto malými dětmi je riskantní a může to skončit zdrilovanou spartakiádou, která dětem nepřinese nic než mechanické, vyprázdněné opakování secvičených pohybů a také zbytečný stres z vystupování před neznámým publikem. Jenže Z. Šviečková šla se svým souborem Rybky z MŠ z Velké Bystřice na Duhovou pohádku Daniely Fischerové (konkrétně na první příběh Jak se Slunko nudilo) chytře a citlivě: Aby předškolní děti mohly přirozeně a prostředky, které zvládnou, příběh o tom, jak sluníčko „obarvilo“ svět, přehrát - a to i před diváky na jevišti -, vymyslela jednoduchý princip: Spolu s dětmi si na jevišti hraje i ona sama na jednotlivé situace, posílila dialog Slunka a Větru a jako vypravěčka a současně i režisérka vytváří dětem zázemí a jistotu, kterou předškoláci potřebují, aby se neztratili v novém prostoru a v příběhu. Bylo to příjemné nakouknutí do herny mateřské školy, které mělo i působivé divadelní parametry.
Lenka Rozbrojová, která pracuje s dětmi v ZŠ Šumavská v Šumperku (v Olomouci vystoupily děti pod názvem TRIO z 3. B), má ve srovnání se Z. Šviečkovou daleko méně zkušeností a na práci s dětmi jde zatím jen intuitivně. Pro trojici dětí vybrala známou prózu Josefa Čapka - své vystoupení pojmenovali O pejskovi a kočičce - Jak si myli podlahu - a děti ji více méně odrecitovaly frontálně, do diváků, ale přitom na sobě měly čepičky s oušky a tu a tam, spíš bezděčně, se po sobě po očku podívaly, jako by nevěděly, jestli se to smí. Při diskusi s vedoucí jsme se dozvěděli, že to původně bylo opravdu recitační vystoupení, ale že jim kdosi v okresní porotě „poradil“, že by to přednášení měli nějak „oživit“. A tak z toho z nezkušenosti vznikl tento zvláštní hybrid - ani přednes, ani divadlo, v němž se děti, i když jsou šikovné, cítí pochopitelně nesvé. Sympatické však je, že L. Rozbrojová cítí, že to není to „pravé ořechové“ a že bude dobře se v divadelní a přednesové práci s dětmi začít vzdělávat.
Několik inscenací na Poděsu patřilo k těm, které je možné označit za solidní nebo inspirativní z různých úhlů pohledu, i když po divadelní stránce nebyly ve všem všudy dotažené.
Především nelze pominout invenční práci Jany Jurkasové ze ZUŠ Uničov, která se se svým souborem Zhasni! pokusila v inscenaci My víme, co je pravá radost! divadelně zajímavými prostředky zpracovat pocity a problémy současných teenagerů. Téma o podléhání módě a všudypřítomné reklamě je pro soubor zjevně důležité. Je to v pravém slova smyslu autorská inscenace, která vznikala z dlouhodobého prozkoumávání tématu a z etud, z nichž členové souboru nakonec složili jevištní koláž. Výsledkem je však poněkud plakátová inscenace, tak trochu manifest. Jednotlivé situace jsou tak krátké, že se v nich divák sotva stačí zorientovat (např. zajímavá situace totálního kolapsu počítačů je jen nahozena, ale dál už se nerozehrává), a často i málo konkretizované a některé i málo čitelné. Scéna - systém několika paravánů - vypadá na první pohled zajímavě, ale divadelně se moc neuplatní. Např. výborný nápad s dírami v jednom z paravánů je využit jen jednou - ale dál už se s ním nepracuje, ačkoliv jde o velmi výrazný scénografický prvek, který přirozeně přitahuje divákovu pozornost, protože má potenciál stát se působivým symbolem.
DS Ráčci Roveňáčci ze ZŠ Rovensko (ved. Pavla Schönová) přijel letos s muzikálem podle knihy Roalda Dahla Čarodějnice. Stejně jako v loňském roce, i letos lze práci Pavly Schönové označit za solidní. Děti působí na jevišti vcelku přirozeně, i když ne všechny a ne vždy jsou stejně přesvědčivé: občas zahlédneme zbytečná ilustrativní gesta, o šumlování ani nemluvě, místy jsou situace jen oddemonstrovány, místo aby byly naplňovány. Co však dětem rozhodně nesedí, v čem se necítí dobře, jsou muzikálové árie (např. Babiččino sólo). Pokud mají zpěvy charakter písniček, je všechno v pořádku a dětem i inscenaci to pomáhá (např. písnička Jedem do Anglie nebo čarodějnická píseň na sněmu). Vedoucí a souboru se podařilo vcelku zdařile sdělit příběh, ale některé situace by potřebovaly divadelně domyslet, např. moment, kdy čarodějnice odhalí schovaného hlavního hrdinu. Promyšlenější by mělo být loutkářské rozehrávání myší, zatím jsou v rukách dětí spíše rekvizitami než živými bytostmi.
Se souborem Truhlíci ZUŠ V. Ambrose z Prostějova, který vede Hana Kotyzová, přijel letos Jan Šprynar. Z Lingvistických pohádek Petra Nikla si vybral dva texty - Pohádu a Pohádečku - a sestavil z nich dialog dvou „zaťatých“ part, které se nad kočárkem s miminem vzájemně popichují a přebíjejí - jedna deminutivy, druhá augmentativy. Nápad je to pěkný, ale protože se s ním dál nepracuje a neobměňuje se, brzo se opotřebuje. Nehledě na to, že mimino v kočárku se brzo ztratí z dohledu, rámcová situace se rozplyne a vyprávěcí souboj pouze mechanicky graduje až do zbytečných grimas a šklebů.
DS Kandrdásek, SVČ ATLAS - BIOS z Přerova (oficiální vedoucí je Jana Teterová, ale režii měl Ivo Kolařík) přivezl dramatizaci Werichovy pohádky Moudrý Honza (poprvé vyšla v Úsměvu klauna v roce 1984, nejnověji v souboru Werichových textů z pozůstalosti v knize Deoduši). Zatímco loňská inscenace tohoto vedoucího působila jako totální omyl, letos jsme zažili příjemné překvapení. Inscenace je živější, prvky grotesky, korespondující s Werichovou poetikou, a jednoduché prostředky (imaginární rekvizity, jednoduché kostýmy, strohá stylizace…) dětem i charakteru příběhu sedí. Stále tu však bohužel zůstává až příliš mnoho popisného ilustrování, až příliš často se odehraje i to, co se řekne slovy. A kdyby vedoucí využil důsledněji toho, že vypravěčky mohou navazovat vztah s postavami a reagovat na situace, které se před nimi rozehrávají, dostala by inscenace ještě větší živost a švih.
DS KIX, DDM Krasohled Zábřeh (ved. Magdalena Schwarzová) přivezl do Olomouce pásmo Cesta kolem světa. Na jevišti se stavěly velké pestrobarevné kulisy, přenášely se tu masky (o hře s nimi nemohlo být ani řeči) a do toho děti deklamovaly chatrné verše o různých zemích (místy připomínaly stokrát vyvařené texty Jiřího Žáčka, místy byly jen neobratnými rýmovánkami). Jen ve dvou momentech se tu děti začaly projevovat přirozeně, a to tehdy, když jim text a aranžmá umožnily vstoupit do dialogu (básničky o kobře a tygrovi). Škoda že si vedoucí nevybrala kvalitní texty, škoda že cítila potřebu děti zavalit bohatou, ale nefunkční scénografií a také hudbou, která byla ze zcela jiné opery, protože tím dětem uzavřela cestu k tomu, aby se na jevišti mohly projevit za sebe a mít radost z tvorby.
K nejproblematičtějším vystoupením Poděsu patřila i letos (stejně jako vloni) inscenace divadelního souboru DDM Šternberk. Michal Zapletal, který se v DDM věnuje i dalším oborům a činnostem, mluvil i letos o tom, že na divadelní kroužek vlastně ani nemá moc času… (Nemohu se ubránit otázce, proč ho tedy vede, když se mu vlastně nestihne věnovat tak, jak by to bylo potřeba.) Z textů Daniela Heviera si vybral tři pohádkové prózy O, Zapomnětlivý parašutista a Noční košile, což jsou samy o sobě texty pěkné, ale vesměs založené na hře se slovy. Ve chvíli, kdy se popisně ilustrují a materializují, vtip z nich spolehlivě vyprchá. Navíc jsou to texty pro mladší školní věk, jemuž soubor ze Šternberka už dávno odrostl, a tak jsme na jevišti viděli puberťáky, kteří se cítí místy až trapně.
Jitka Minářová, která vede soubor RG a ZŠ města Prostějov se rozhodla - podle vlastních slov -, že děti seznámí s Hansem Christianem Andersenem. Tento bohulibý záměr však realizovala způsobem, kterým děti od Andersena spíše odrazuje. Setkání s Andersenem, jak se inscenace jmenuje, je složena ze dvou divadlu se velmi vzpírajících textů (Smrček a Holčička se sirkami) a je vsazeno do dosti násilného rámce - rozhovoru dvou děvčat, která si vyprávějí o Andersenovi, přičemž jedna z nich o něm údajně nikdy nic neslyšela (což jí však nebrání v tom, aby se stala vypravěčkou druhého příběhu). Inscenace je to nejen neumělá, ale místy se dostává až na hranici kýče - jak diletantsky zdramatizovanými texty, plnými nelogičností, nahodilostí, anachronismů (mobily, víno v krabici, vánoční nákupy v supermarketu…) a necitlivostí, tak podivnými režijními nápady (tančící vypravěčka) nebo bombastickou hudbou.
Dvoudenní přehlídku zakončilo divadlo Slunečník ze ZŠ Sluneční ze Šternberka pod vedením Evy Šalkové. Mimo hlavní program vystoupil soubor, přesněji řečeno celá třída, s inscenací Leonardo da Vinci a zloděj obrazů a předvedl, že divadlo může být skvělým prostředkem pro vytváření komplexních projektů na základní škole. Eva Šalková si jako předlohu vybrala stejnojmenný detektivní příběh Anelie Bennové a na jeho základě vytvořila jakousi živou encyklopedii o renesanční Florencii, v níž se děti cítí skvěle a s nelíčenou chutí si ji užívají. Inscenace nemá velké divadelní ambice, ale dětem jsou tu dány přesně takové úkoly, na které stačí a které je rozvíjejí - v tomto případě je to především schopnost kolektivní souhry, přirozeného projevu na jevišti a dovednost vytvářet jednoduché obrysové postavy plus učení spousty vědomostí z dějin umění. Zbytečné jsou tu jen zpěvy. Vedoucí sice zdůvodňovala zpívané pasáže tím, že mělo jít o projekt, do něhož měla být zapojena i hudební výchova, ale co je to platné, když zpěv děti nezvládají a ještě ke všemu písničky retardují děj a jsou v inscenaci nadbytečné. Výtvarně je inscenace řešena velmi šikovně; i kostýmy jsou stylizovány „renesančně“, což v tomto případě působí funkčně a podporuje to demonstrační princip hraní rolí: postavy jsou dětmi předváděny jednoduchými prostředky a kostýmy tak dodávají další informaci o postavě, a navíc vytvářejí příjemný, zčásti i bezděčný, ale ne trapný komický efekt (malý kluk oblečený do renesančního kostýmu Leonarda, svěřující se, co všecko vynalezl, který současně řeší detektivní záhadu zmizení své Mony Lisy…).
Je moc dobře, že součástí olomouckého Poděsu byly i letos - vedle diskusí lektorského sboru s vedoucími - dílny pro děti ze souborů, které byly vedeny spolupracovníky Sdružení D včele s Magdou Veselou, učitelkou LDO ZUŠ Iši Krejčího. Podle spokojených tváří, které jsem potkával v sálku ZUŠ Žerotín a na chodbách této školy, která přehlídku velkoryse hostila, soudím, že se dílny, stejně jako celá přehlídka, vydařily.
Lektorský sbor pracoval ve složení: Petra Němečková, Iva Němečková a Jaroslav Provazník.
Jaroslav Provazník
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':