Databáze českého amatérského divadla

Texty: CHRISTOV, Petr: Piknik Volyně - Když divadlo, tak na pikniku a s buchtou. AS 3/2012, s. 29-31.

Piknik Volyně

Když divadlo, tak na pikniku a s buchtou
Divadelní Piknik Volyně, 10.–13. a 17.–20. května 2012

Pokud bychom se rozhodli nahlédnout do světa současného českého amatérského divadla skrze jeho pravděpodobně nejrozšířenější podobu, tedy oblast činoherního divadla, a učinili-li bychom tak prostřednictvím národní přehlídky činoherního a hudebního divadla, která se letos poprvé konala v jihočeské Volyni, mohli bychom spokojeně (a formálně) konstatovat, že dramaturgická i stylová rozmanitost na tomto poli je značná, přičemž si zpravidla zachovává i nemalou kvalitu provedení. Abychom však nezůstali u tohoto obecného a málo vypovídajícího prohlášení, pokusíme se nahlédnout na festivalový program o trochu podrobněji. Následující řádky však budou – raději než marným pokusem o podrobnou recenzi piknikových inscenací – spíše krátkým osobním zamyšlením člena lektorského sboru přehlídky pořádané na úpatí Šumavy. Snad tedy i pár subjektivních postřehů bude čtenářům ku prospěchu, neboť – řečeno s jednou z postav ze hry Obraz Yasminy Rezy, který na závěr dvouvíkendového programu uvedl ve Volyni jako (profesionální) host přehlídky brněnský Buranteatr – „Když říkám podle mě, myslím tím objektivně.“
Zaznamenáníhodnou skutečnost přináší již samotný pohled do programu přehlídky – všechny inscenace bez výjimky se spoléhají buď na vlastní autorské texty, anebo pracují s moderními textovými předlohami; nejstarší mezi nimi je Lorcův Dům Bernardy Albové z roku 1936 (Divadlo v Lidovém domě Vsetín). Ti tam jsou spolehlivě mrtví klasikové Jiráskové, Molièrové, ale i Shakespearové a Gogolové. Kam se poděli? Inu, zřejmě zůstali v programech regionálních přehlídek.
S vlastními texty (či možná spíše scénáři) pracuje již tradičně kladenské divadlo V.A.D., přičemž tentokrát autorský tým Lupinec & co. uvedl spíše zatím jen lehce načrtnutou hříčku o rodičích a dětech Píseček; pražské Divadlo Kámen (Petr Macháček: Deus ex offo) zase ve svých textech pro divadlo velmi systematicky a pečlivě ohledává možnosti slova a jeho formy (včetně důrazu na preciznost hudební kompozice) a mladý soubor DS Nová Generace při DS TJ Sokol Lázně Toušeň se naopak zase nepříliš obratným způsobem snaží slovem, následně doplněným scénickými efekty, hlasitou hudbou a expresivním pohybem, sdělovat velká témata (Postel aneb Život není pro děti autora scénáře a režiséra Filipa Müllera). Mezi tituly se objevil rovněž jeden z tradičně velmi oblíbených autorů v amatérském prostředí, a to Pierre-Henri Cami, jehož texty však jihlavský soubor De Facto Mimo pro potřeby své inscenace Kleštěnec z pralesa po dramaturgické stránce velmi invenčně upravil, rozložil a opětovně poskládal do nového kompaktního tvaru. Inscenátoři však zdaleka nepracují pouze s osvědčenými texty pro divadlo, ačkoli zájem o ně – včetně těch zcela současných – stále trvá. Na jedné straně se tak diváci stále mohou setkávat s klasickým dramatem v podobě amatérských (či možná raději používejme v této souvislosti pojmu „ne-profesionálních“) verzí tradičních titulů současného profesionálního divadla – od dramatu současné izraelské autorky Hadar Garlon Mikve, které se objevuje na repertoáru divadel po celém světě, včetně pražského Národního divadla (DS Kroměříž), přes tradiční detektivní komedii osvědčeného autora Roberta Thomase Druhý výstřel (Divadlo Point Prostějov) či populární situační komedii Robina Hawdona Úžasná svatba (Amadis Brno) až po komorní drama Maria Gelardiho Zlomatka (DS Zmatkaři Dobronín) a úspěšnou bulvárně laděnou komedii Davida Williamsona z prostředí velkého uměleckého byznysu Urvi to! (Divadlo bez zákulisí Sokolov). Mezi tituly podobně otestované na profesionálních divadlech rovněž patří dramatizace oblíbených Pratchettových románů – a dodejme, že scénické provedení Mužů ve zbrani Divadýlka na dlani z Mladé Boleslavi je svou výtvarnou nápaditostí zcela srovnatelná s tuzemskými profesionálními produkcemi. Za povšimnutí stojí též inscenace dramatizovaného Procházkova scénáře Kachyňova trezorového filmu Ucho (TRIARIUS Česká Třebová).
Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že některých starších (tedy: nedávných) textů pro divadlo, jež vznikly v amatérském prostředí, se ujímají jiné amatérské soubory, a proto se na přehlídce ve Volyni mohla objevit jak (již zmíněná) nová inscenace divadla V.A.D., tak též inscenace staršího textu (či spíše scénáře) Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka tohoto divadla v (nepříliš invenčně kopírovaném) podání divadla K.V.A.S. Karviná. A objevilo-li se zpracování klasického literárního titulu, v daném případě Dumasových Tří mušketýrů (DS Ty-já-tr/Načerno Praha), pak se jednalo opět o inspiraci verzí současnou, tedy o nové ztvárnění hravé variace D. Hrbka a J. Janků, kterou v devadesátých letech (ale ano, devadesátá léta jsou sice dávnou minulostí, ale přesto nejsou daleko!) úspěšně uvádělo divadelní sdružení studentů a absolventů DAMU CD ʽ94.
Mezi předlohami se však objevily i tituly neotřelé, v podobě rumunského monodramatu autorky Aliny Nelega Cadaridu Amalia dýchá zhluboka aneb Internacionála (DS Karel Čapek Děčín), které bylo dosud uvedeno pouze jako scénické čtení v MD v Zlíně, nebo (a to především!) ve světové premiéře inscenace textu Jáchyma Topola Uvařeno (DS Naboso Boskovice), jenž původně vznikl v roce 2005 pro festival Sedm smrtihlavů brněnského Divadla Husa na provázku, kde však byl představen pouze formou autorského scénického čtení.
Invenčnost dramaturgické volby sice nemusí nutně korespondovat s kvalitou a promyšleností režijní koncepce a výsledné podoby scénického tvaru, dvě z festivalových inscenací však v mnoha ohledech přesahují hranice obvyklých standardů a přinášejí tuzemskému divadelnímu prostředí něco, čeho se mu (a dodejme, že to není – či by nemělo být – nijak překvapivé konstatování) nedostává ani v oblasti profesionální tvorby. Inscenace, které mám na mysli, jsou v mnoha ohledech typickými zástupci toho, co by v západním světě bylo označováno jako „nezávislá produkce“ a náležely by jim atributy experimentu, ohledávání možností divadelního tvaru – přirozeně ovšem při zachování vysoké úrovně provedení ve všech složkách jevištního tvaru a s velmi invenčním přístupem. U nás se však s takovýmito inscenačními tvary setkáváme nezřídka právě v oblasti „amatérského“ divadla, které tímto svým označením nejednomu (nepoučenému) vnímateli evokuje spíše průměrnost či diletantství.
Pro někoho – tedy pro některé diváky či tradiční pozorovatele „klasické“ amatérské činohry – mohou právě následující dvě produkce být svým způsobem nepatřičné a vymykající se obvyklému chápání divadla postaveného na klasickém dramatickém textu. Ano, inscenace Divadla Kámen rozhodně nejsou typickou interpretační činohrou, ačkoli v nich textová složka hraje velmi podstatnou roli; a boskovické Naboso při inscenování Topolova textu zase přesahuje tradiční „činoherní“ rozměry směrem k tomu, co lze bez uzardění nazývat divadlem poezie, ačkoli vychází z textu, jenž je bezpochyby koncipován jako text pro divadlo a nemusíme se bát ho označit ani jako „divadelní hru“.
Dlouholetá koncepční práce Petra Macháčka s vlastním souborem Divadla Kámen je tradičně založena na slově, které v rámci promyšlených scénických skladeb, založených zpravidla na hudebních kompozičních principech, získává nové a mnohdy netušené významy právě svou konkrétní realizací v prostoru a čase. I v inscenaci Deus ex offo je mnoho slovních, rytmických i akčních refrénů, variací, repetic. Na scéně se sice odvíjí jistý příběh, ale mnohé zůstává nevyřčeno, divák si proto skládá svůj obraz jak z toho, co slyší, tak z toho, co vidí, ale i z toho, co cítí a vnímá. Od Macháčkova scénického hledání krystalicky čistého tvaru není daleko k divadlu takřka „abstraktnímu“, které nabízí dokonalou formu, vycizelovaný tvar a přitom neslevuje ze sdělování (jistého) významu. Divák je přirozeně nucen k aktivnímu sdílení prožívaného. Slovo není pouze nositelem významu.
Mnohým tento přístup nemusí být po chuti, zároveň není možno ho jakkoli chápat za většinový. Tvorba Divadla Kámen zřejmě vždy zůstane vyhrazena užšímu okruhu diváctva, nicméně v dějinách divadla jsme se nejednou setkali se zjevy, které nikdy nedokázaly přitáhnout širší publikum, a přitom zásadním způsobem ovlivnili své následovníky. Není mým záměrem jakkoli glorifikovat Macháčkovu tvorbu, nicméně bych si dovolil poukázat na její kontinuitu a více než „profesionální“ soustředění se na postupný rozvoj celého souboru. Nelze totiž považovat za náhodu či shodu okolností, že si Divadlo Kámen dokázalo vychovat oddané herce a herečky zcela a disponované ke specifickému typu herectví.
Boskovické DS Naboso naopak k textům pro divadlo přistupuje ze sféry divadla poezie. Režisér Tomáš Trumpeš má cit pro jazyk, slovo i jeho významy. Dokáže svědomitě přečíst text a ve spolupráci se svým tvůrčím týmem poctivě a přitom kreativně hledat výslednou scénickou podobu. Inscenace Topolovy hry Uvařeno se tak stává tělesnou jevištní básní, v níž si odpovídají („korespondují spolu“, abychom použili zcela přiléhavého rimbaudovského výrazu) textové významy a motivy s rozčleněním jevištního prostoru i s veškerými užitými rekvizitami a scénickými objekty. Příznačné je v tomto směru výtvarné řešení – sportovní hřiště, jež před diváky v komorním prostoru na počátku představení vzniká, sportovní náčiní i andělská postava s píšťalkou v gymnastickém úboru –, kde vše nabízí v jednoduché, leč ve výsledku velmi propracované kompozici obrazivě působivý výklad textu. Křehký, monologicky laděný text Jáchyma Topola tak získává pevnou strukturu, která díky své metaforické sdělnosti (a dodejme, že též díky preciznímu hereckému uchopení) napomáhá (ne)dramatickému textu navázat úzký kontakt s publikem.
Jistě, ani jeden z těchto dvou příkladů není činoherním divadlem, které by odpovídalo obvyklé představě, kterou o „dobré“ činohře zpravidla míváme. Ano, i ve Volyni by se snadno našlo precizní zpracování tradičně vystavěného dramatu (např. Mikve), jež by onomu zažitému pohledu odpovídalo o poznání více. Přesto si dovolím konstatovat, že právě rozmanitost dramaturgických přístupů a několik inscenací, které výraznějším způsobem přesáhly hranice obvyklého přístupu k textům pro divadlo, byly – alespoň z mého pohledu – největší devizou letošního ročníku národní přehlídky činoherního a hudebního divadla. A to i přesto, že se v programu objevila vlastně jediná inscenace, jež se alespoň trochu blížila k oblasti hudebního divadla (Tři mušketýři nějakou tu písničku v sobě mají) a s trochou nadsázky by se za „nejhudebnější“ divadlo dalo označit spíše Divadlo Kámen, jehož inscenace z hudby a hudební kompozice přímo vycházejí.
Volyňská přehlídka však ve dvou víkendech nabídla mnohem víc než rozmanité podoby činoherního divadla, protože k divadlu patří i diskuse, povídání a zábava. Své o tom vědí všichni, kdo na některé z představení zavítali a ochutnali povidlovou nebo tvarohovou buchtu od pana Tichého či paní Outěchové.

Petr Christov
teatrolog a pedagog
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':