Databáze českého amatérského divadla

Texty: SOPROVÁ, Jana: Od baroka k postmoderně (CP Loutkářská Chrudim 2012). AS 4/2012, s. 26-32.

Od baroka k postmoderně

Přelom června a července přinesl 61. ročník Loutkářské Chrudimi a s ním šestnáct soutěžních představení. Vedle tradičních námětů (zpracování nejrůznějších variací známých pohádek, ale také mýtů a alegorií) se objevila i dílka původní. Někdy vznikl tvar průzračně čistý, jindy bylo cítit dramaturgickou nevyjasněnost nebo tzv. tlačení na pilu v interpretaci. Marionety, maňasové, muppeťáci, ale také nejrůznější předměty a artefakty se proměňovaly v postavy děje, provokovaly, těšily a občas i mátly či nudily. K inspiraci a mnohdy také konfrontaci s amatérskými počiny přispělo množství inspirativních profesionálních představení, včetně těch, která přivezli slovenští sousedé. Vše – pod moderátorskou taktovkou Jakuba Huláka – bylo průběžně podrobováno nekompromisní kritice, ale i zasloužené chvále, v diskusním klubu, kde zazněly vedle názorů odborné poroty (Jiří Vyšohlíd, Mirka Vydrová, Tomáš Volkmer, Petr Hašek a Tomáš Jarkovský) i poučené názory z publika. Nakonec bylo rozdáno devět cen, na JH nominována inscenace Faust a doporučeny další tři inscenace (JH se nakonec zúčastnilo Céčko Jihlava).

Flajšplyš Praha a okolí
Nezměrný cit pana P.
Proměnlivý soubor si s divadlem především postmoderně pohrává, doslova zkouší, „co to dá“. Sami vzniklý tvar nazvali „Teatrální úderka balancující na hraně sofistikované postmoderny a drzého svévolného punku“. Z hlediska diváka jej lze brát i jako pokus o intelektuální kabaret či absurdní hru o vyprázdněnosti mezilidských vztahů. Protagonista Pan P. se postupně setkává se třemi dívkami, kolem nichž se motá roztomilé, ale tak trochu ďábelské kotě. Pan P. jej nejprve pomůže zachránit z pračky dlouhonohé barbínovité baletce, s copatou Evženií totéž kotě zachrání před pádem ze střechy, ale ani s jednou mu románek nevyjde. O poslední, Lindu, šedou myšku a pečovatelku, zase příliš nestojí on. O přízeň dívek musí soupeřit se svaloušem Kenem či režisérem Oplzlým. Jak už to v podobných kouscích bývá, nejde ani tak o děj samotný, jednotlivé epizody jsou spíše záminkou pro vyzkoušení dispozic nejrůznějších panenek, zvláštním způsobem deformovaných, s naddimenzovanými končetinami a provokující nahotou (je zajímavé, jak lascivně mohou nahé panenky působit). Ty jsou kombinovány s dalšími artefakty (jedná se tu tedy spíše o hru s předmětem nežli s loutkami), živou hereckou akcí a komentářem. Dovedná, i když ne pro všechny srozumitelná postmoderní mozaika vysloužila souboru Cenu za hledání vlastního divadelního výrazu v inscenaci Nezměrný cit pana P.

Není to… Ani to…, ZUŠ Turnov
Kompost
Podobenství světa jako kompostu, na němž není tak úplně snadné žít a je třeba si život nerůznějšími způsoby život ulehčovat a zkrášlovat. I když to občas může vést až k závislosti… Inscenace vtipně využívá potenciálu mladičkých členů (či spíše členek) souboru a evokuje zábavný obraz života na kompostu (ten vytváří skrumáž těl v barevných pláštěnkách, a v průběhu děje je přirozeným „živým“ organismem). Společně s muškou Octomilkou prožijeme její školní léta a těžké období dospívání, kde je jí rádkyní chytrá Moucha (hraná živým hercem v masce). Jinak jsou bizarní obyvatelé kompostu tvořeni muppeťáky z ponožek a je tu využito některých chytrých scénických nápadů (jako napnutá pavučina s pavoukem uprostřed). Linie každodenního života na kompostu (provázená různými vtipnými hláškami) je doplněna závažnějším tématem drog a závislosti. Tím se nezbytně dostává do didaktické, tezovitější roviny, a tak v druhé půli ztrácí na dramatičnosti. Nicméně, jako celek je to představení barevné a chvílemi velmi vtipné.

Loutkový spolek Nitka, Písek
Jak šiška nechtěla spadnout, Jak Stromouš střílel z borůvkového děla
Dvě pohádky o lesních skřítcích a mluvící šišce většině diváků (od nejmenších až po dospělé) bezpochyby připomněly večerníčkové příběhy, od Křemílka a Vochomůrky po nadutého Pučmelouda. Jak se festivalové publikum shodlo, je to možná představení vhodné pro nejmenší děti, obsahově je však trochu problematické. Pohádky nejsou ani příliš zábavné, ani příliš logické, o dramatickém ději nemluvě. V první z pohádek dva skřítci touží po „šiškovém křoupání“, ale šišku odmítá spadnout s tím, že není zralá. Pidimužíci se ji k tomu snaží přimět spoluprácí s dětmi (foukání, dupání). Nakonec šiška spadne a je snědena (poučení: Dočkej času?) Ani s druhým příběhem to není lepší – Stromouš chce dva skřítky vypudit z domečku, aby tam mohl bydlet, až si vzápětí na ně přiveze borůvkové dělo (leč není jasno, zda a proč se rozhodl domeček zničit, což s e mu nepodaří) a nakonec je potrestán zlechtáním. Snaha o kontakt s dětmi a jejich zapojení do děje je chvályhodná, nicméně jinak příběh postrádá smysl a logiku.

Spolek loutkářů Vozichet Jablonec nad Nisou
Malá mořská víla
Oblíbenému tématu Rusalky se na scéně příliš nedaří, nicméně se o ně stále někdo pokouší. Pod dramatizací pohádky je podepsána Jiřina Polanská a jejímu textu se nedá nic zásadního vytknout; autorka se drží předlohy. Akcentuje motiv, že víla proměněná v člověka nemluví. Ve scénografii je zdařile využito textilií (modrá, lehká textilie natažená mezi paravánky splňuje představu zvlněné mořské hladiny a dokáže se proměnit v kostým vládce mořské říše nebo čarodějnice, která povstane z mořského dna). Diskutabilnější je použití molitanu pro poněkud nevzhledné plošné loutky, hlavně víly (využívá se vlastností – ohebnosti –
materiálu, ale loutky nevypadají hezky). Střídavé úspěchy měl soubor i v práci se zvukem – hudební složka, kterou v celé inscenaci obstarával herecký zpěv a capella, byl výrazný v sólovém partu Kateřiny Císařové, ale sborové vstupy měly kolísavou úroveň.

Loutkové divadlo v Boudě
Mordyjepardyjesaprlot
Zpracování známé pohádky vychází z textu Jiřího Žáčka a dodržuje jeho svéráznou poetiku. Na téměř prázdnou scénu 4x4 metry, doplňovanou tu trůnem na stupňovitém minipódiu, tu dvěma keři, přenášejí herci lehkost vyprávěného příběhu do akce s loutkami. Ukazují, že loutka v jejich rukách dokáže v situaci, která to vyžaduje, být hbitější než živý herec. Je radost sledovat jemnou, detailní působivou hru nevelkých loutek (50 cm), které dokážou výmluvně sdělit situaci a cítění postavy třeba „jen“ náklonem hlavy. Několik variací na králův sestup a výstup po schodech z a k trůnu dokazuje dokonalou znalost práce s marionetami. Členové souboru dokážou prokazatelně spojit tradiční inspiraci se současným viděním, budovat přesně vedený a funkčně rozrůzněný temporytmus inscenace, gradovat dynamiku či vytvářet pozoruhodné variace jednoho a téhož motivu. Chvílemi se může zdát, že tak trochu tlačí na pilu (přílišná hlučnost dialogů), ale i to může být v kontextu děje funkční. Inscenace se stala jedním z favoritů soutěže a získala Cenu za inscenaci i doporučení na JH.

Na Holou Hořovice
Krev a jiné lásky Míny
Horor nebo rakvičkárna, to byl jeden ze sporů, které se tu vedly na diskusích. V celkovém kontextu to ale bylo v podstatě jedno. Klasický příběh románu Brama Stokera byl převeden do sympaticky úsporného, přesto účelného scénáře s minimem slov či jejich nahrazením citoslovci či zvuky (např. v situaci, kdy se Drákula nemá k uzavření kontraktu, makléř utrousí: „Byznys – podpis – Mína – domů.“) a doslova si vyhrál se slovními hříčkami (např. ve spojení s krví – krve by se nedořezal, holka krev a mlíko apod.). Příběh je jednoduchý, ale velmi vtipně vyšperkovaný scénickými detaily a gagy důsledně dovedenými do pointy. Aktualizačním momentem je poukázka na to, že každý je tak trochu upírem (vdavekchtivá Mína, byznysmen John, krvežíznivý hrabě). Odkaz k filmové inspiraci (Rodina Addamsova) potěší v závěrečné pointě, kdy se nám naskytne pohled na rodinnou idylku: Malí upírci, ten nejmenší v kočárku ve tvaru rakvičky, máma upír, táta upír a kolem kočárku se motá rodinný mazlíček – vlkodlak Wolf. Groteskní nadsázka, milé loutkářské fórky, funkční jednoduchá scéna (autorem je Ludvík „Říha“ Řeřicha) dává dohromady kompaktní tvar inscenace, která získala Cenu za výpravu.

Říše loutek Kroměříž, o. s.
Povídej, paňáco
Dvě známé pohádky, o Budulínkovi a o Perníkové chaloupce, rámuje postava vypravěče-klauna Paňáci, k němuž se úplnou náhodou přimotá pošťák pan Popleta. Tito dva klauni jsou zjevně inspirováni poetikou Osvobozeného divadla a slavnými forbínami V W. Jsou to právě oni, kdo vyřeší situaci v obou pohádkách – chytí liščata i s liškou do pytle a strčí ježibabu do pece. Každá pohádka je pojata jinak, o Budulínkovi se hraje maňásky, Perníková chaloupka pracuje s marionetami. Zajímavě je pojata scénografie druhé pohádky, kdy se z rozkládacích artefaktů dá poskládat les, ale i chaloupka. Oba klauni z děje vystupují, zvnějšku ho komentují a vrací se do něj, a mezi tím komunikují s dětmi, což je velká deviza inscenace. Podle pokynů zpívají, troubí, hrají na imaginární nástroje a odpovídají na otázky. Je vidět, že herci umí s dětským publikem dobře zacházet, a tím dosahují u publika značný ohlas.

LS Topirambury ZUŠ Praha 5
Severské báje
Základní inspirací inscenace se staly severské báje a legendy. I když to znělo lákavě, právě téma způsobilo souboru, a potažmo divákům, nejednu nesnáz. Jednoduché „totemové loutky“, jejichž špalkovitá těla byla vytvořena z ruliček od kuchyňských ubrousků s nasazenou hlavou, nedávaly příliš příležitostí je pohybově rozehrát. Velká část příběhů se odehrávala nahoře na paravánu, a tak celá kompozice scény nepůsobila příliš přitažlivě. Ke srozumitelnosti nepřispělo ani množství hrdinů – bohů, jejichž identitu nebylo snadné rozeznat. A samotný děj (či především motivace v boji s obry) vzbudil množství otázek. Zdálo se tedy, že soubor přes veškerou snahu vedl se zvolenými loutkami i příběhem nerovný boj, a diváci vlastně neměli možnost „fandit“ ani jedné ze stran konfliktu a byli příběhem spíše zmateni.

LS Amigos Gymnázia Josefa Ressela Chrudim
Don Šajn
Loutkový soubor převážně třináctiletých chrudimských gymnazistů zpracoval ve své inscenaci text lidových loutkářů Don Šajn, a to ve formě klasické rakvičkárny s klasickými dřevěnými loutkami. Vzhledem k výraznému zkrácení (či omezení na pouhé mordy), což byl v náznaku jakýsi protest žáků proti učiteli – „my to sehrajeme za deset minut“, vlastně nedával prostor k něčemu navíc. S náznakem revolty se dále nepracovalo, šlo opravdu jen o to co nejrychleji odehrát. Možná bychom mohli brát jako téma rychlost, zkracování, zkratkovitost, klipovitost, které je blízké dnešním mladým lidem, ale zde jsme měli spíše pocit jisté pasivity ze strany mladých herců, kteří zjevně „plnili zadání“, neubránili se deklamování a ani vlastně si tuhle legraci ani neužili.

Bažantova loutkářská družina DS J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá
Faust
Představení, které bylo „přilepeno“ k předchozímu titulu, na první pohled příliš neslibovalo. Před diváky se tu sestavovala nevzhledná aparatura meotaru (zpětného projektoru) se stolem a několika židlemi a s plátnem v pozadí. O to větší bylo překvapení, když jsme byli vtaženi do originální a doslova magické one-man show Tomáše Hájka. Naskytl se nám pohled na zšeřelou faustovskou laboratoř, kde osamělý tvůrce v polotmě hledá kresbičky a, úlomky příběhu, vkládá je na plochu meotaru, aby v přímém přenosu animoval – tvořil příběh Fausta, Mefista a celé té ďábelské a andělské čeládky na plátně. Přitom tvůrce dokázal obdivuhodně udržet všechny elementy, byl živým hudebním doprovodem, akumulátorem hlasů a zvuků. Během chvilky vás dokonale vtáhl do děje a diváci si vychutnali tuto dvojexpozici a těšili se z půvabných a vtipných vizuálních i zvukových detailů (animované listování knihou, mrkání sovy, podpis smlouvy „vlastní krví“, celá závěrečná scéna, kdy je Faust odnesen Mefistofelem). Kouzelná cesta za starými příběhy a zároveň dobrodružstvím tvorby, v níž hraje roli i náhoda, včetně toho, co „nevyšlo“ a stalo se tak dalším dramatickým prvkem příběhu, připomněla téma náruživých průkopníků filmu (především Meliésovy fantaskní snímky). Faust zabodoval dokonale a jeho nominace na JH se ukázala správnou volbou, neboť i na této přehlídce zaznamenal výjimečný ohlas.

Tate iyumni Praha
Neverending
Minimalistická hříčka Tate Iyumni tentokrát více než předchozí drobničky vsadila na poetickou notu a na scéně si vystačila s elegantní kombinací černé a bílé. Scénu tvoří černým sametem obalený „řečnický pult“, za nímž se pochybují herci, jedinými scénickými prvky se pak stávají černý kvádřík alias lavička a plápolající svíčka. Nekončící (neverending) story o namlouvání, o přijetí i nepřijetí, zklamání, nepochopení, flirtu zkušeného svůdníka či naopak ňoumy, tak jak to ve vší trapnosti a nepopsatelné kráse zažil párkrát v životě každý z nás, je podán v krystalicky čisté, jednoduché formě. Na černém pozadí se pohybují bílé hadrové loutky muže a ženy bez výrazných charakterizačních znaků, a jednotlivé krátké etudy prozrazují smysl autorů pro slovní i situační zkratku a pro gag. Ale zároveň i poučenost žánry a styly minulosti. Je tu dramatická klasika (milostná scéna z Romea a Julie v závěru), ale i punk, citace nejrůznějších žánrů od činohry přes balet k pantomimě. Poetickým prvkem je také přítomnost můr (či ptáků?), vytvořených jemnými papírky upevněnými na špejli, jejich let tvoří předěly mezi scénami. Na závěr shoří v žánru plamene (Jsme můry, které se bez rozmyslu vrhají do zkázy? Nebo se jako ptáci fénixové znovu rodíme v plameni lásky?). Ať už si tedy tuto symboliku vysvětlit každý po svém, soubor získal Cenu za koncepci inscenace.

Červiven SpgŠ a SZŠ Krnov
Škola snů
Autorská hra pojednávající o snech v různých podobách čerpá z díla Františka Nepila, Olgy Hejné, Aloise Mikulky a Franka Taschlina, a nabízí velice pestrou, dosti nesourodou směs příběhů na toto téma. Ocitáme se v tzv. škole pro sny, která se nalézá nahoře na paravánu – kapsáři. Pro tuto část jsou využity pestrobarevné maňásky neurčitého tvaru, které mají znázorňovat jednotlivé studenty a učitelku v této škole. Když se děj přesune do našeho světa (před paraván), kde mají sny plnit zkoušku, zhmotní se v živé herce oblečené do pestrobarevných batikovaných oděvů (kteří chvílemi používají masky). Loutky ze scény nemizí, ale objevují se v podobě plyšových hraček a zvířátek. Při druhé výpravě do světa lidí dominují scéně živí herci, ačkoli občas vystupují jako rekvizity (figuríny v obchodním domě) či tvoří svými těly stroje, schody atd. V této části jsou nakonec použity jen dvě loutky – medvěd jako loutka typu manekýn, s níž se výrazněji nehrálo, a president společnosti jako vysoká marioneta tvořená z odpadků. Při poslední výpravě byli využiti jak živí herci, tak malé loutky upevněné na drátu, které byly voděny shora. Tato různorodost tedy především sloužila k cvičením na téma snů a dalších didaktických podtémat, celková koncepce inscenace však zůstala poněkud zamlžena, takže diváky zaujaly spíše jednotlivé nápadité detaily.

Teátr Vaštar Ostružno, Nezdice na Šumavě
Bitva (O hrdinech)
V jedné nejmenované totalitní zemi, která se blíží obrazu střední Evropy, vládne tyranská Falanga vedená zahořklým Van Vlyckem. Honicí psi zde chodí vzpřímeně a vězni jsou posíláni do krvavých gladiátorských zápasů. Je zima a my se s hrdiny knihy ocitáme v Sirotčinci nebo spíš převýchovném ústavu… Dramatizace románu Zimní bitva francouzského spisovatele Jean-Claudea Mourlevata byla hodnocena především pro přínos dramaturgický (obraz zrůdnosti totalitního režimu a boje proti němu). Námitkou, která se v kritice opakovala, bylo, nakolik funkčně se podařilo využít loutek – manekýnů v životní velikosti. Ti v konečném tvaru spíše překáželi, nežli umocňovali celkem realisticky vedený příběh s živými herci. Ke kladům inscenace patřila scéna (čtyři omlácené plechové skříňky, díky nimž se zhmotnila iluze nehostinného internátu i šedé depresivní totalitní reality, a které zároveň sloužily jako hlavní zvuková ilustrace). Porota ocenila dramaturgickou originalitu souboru.

Céčko Svitavy
Pták Ohnivák, liška Ryška a my
Rodinné představení v dvojím slova smyslu – jak směrem k divákům, tak především složením souboru, v němž se loutkáři Karlu Šefrnovi povedlo dát dohromady několikagenerační rodinný tým. Představení bylo sympatické hravou atmosférou, připomínající soundem a vzájemnými vztahy až jakési kamarády táborových ohňů. Na druhou stranu ne všechny motivace a fórky byly úplně srozumitelné (ať už svým obsahem, tak i slyšitelností). Doslova cimrmanovský humor pronikl do obou rovin příběhu, jehož červenou nití bylo téma stárnutí (a jisté nostalgie s tím spojené) a vztahu starého krále a jeho synů. Nápad s prkénkovými plošnými loutkami a využitím sekyr jako loutek (Liška Ryška) měl své zajímavé aspekty (např. při likvidaci nejmladšího syna a jeho opětovném slepení), z větší dálky však bylo poměrně těžké jednotlivé loutky rozeznat. Lze ovšem říci, že téma rodinné soudržnosti a až archetypálních existenciálních otázek zaznělo pro většinu diváků (včetně poroty) natolik silně a působivě, že si inscenace vysloužila nejen jednu z cen, ale i doporučení na JH.

Rámus, Plzeň
19. březen
Příběh odehrávající se na svátek Josefů ukazuje současné téma tří oslavenců, kteří v hospodě nad půllitrem hodnotí své životy a sní o změně. První Josef touží po dítěti, ale dovídáme se, že jeho žena je velmi racionální a potřebuje nejprve finanční zabezpečení. Druhý Josef by rád hrál Hamleta v Národním divadle, i když je evidentní, že nepatří mezi zvlášť herecky nadané. A třetímu Josefovi se líbí místní servírka, ale není schopen se jí vyznat ze svých citů a navázat s ní komunikaci. Tajemná malá holčička daruje každému z nich kouzelný předmět: prvnímu prasátko, které sype samé koruny, druhému kouzelný knoflík, který po přišití splní tři přání majiteli, a třetímu kytaru, na kterou bude kouzlem umět výborně hrát. Jak se ukáže, všichni tři protagonisté jsou moulové, kteří nedokážou kouzelných darů využít, a tak po roce končí tam, kde začali. Celý příběh je prokládán dialogy zajíčka a veverky (podle knihy D. Mrázkové Haló, Jácíčku), které animuje malá holčička – kouzelnice. Konfrontace života outsiderů s fantazijním světem holčičky vytváří zvláštní dynamiku a energii příběhu. V paměti zůstává především přirozený výkon nejmladší členky souboru Terezy Lukášové, která za něj získala ocenění poroty.

LS Mikrle, ZUŠ F. A. Šporka, Jaroměř
Hotel
Autorská inscenace, na níž se podíleli jak výrobou loutek a scény, tak i koncepcí jednotlivých loutek – alegorických postav neřestí, které se pohybují v ošuntělém hotelu Svět – je sympatická invenčním zpracováním tématu a zároveň pokornou inspirací starými loutkářskými vzory. Vše se odehrává v zarámování orchestrionem živých maskovaných postav, jejichž muzika se spustí na vhození mince. Po krátkém entrée se přesuneme do světa loutek – na paravánovou scénu s komůrkami s oponkami. Postupně jsme svědky toho, jak jednotlivce ničí jejich vášeň – neřest – a každý z nich je vypraven na poslední cestu prozpěvující smrtkou. Kombinace loutek (dovedně animovaných a vtipně „dabovaných“) se skutečnými předměty (například nářadí či jídlo), ba i živým morčetem, úsporný text (každou postavu charakterizuje jedna trefná věta, celý děj pak zvukový doprovod ve stylu grotesek) i vtipné vypracování jednotlivých gagů vytváří sympatickou alegorii světa, v němž je každý z nás jen dočasným hostem. Hotel získal Cenu za inscenaci a také nominaci na postup na JH.

Jana Soprová
divadelní publicistka
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':