Texty: STROTZER, Milan: Neználek ve Slunečním městě, Divadelní studio V Brno, recenze, KP Hanácký divadelní máj Němčice nad Hanou 2012

Divadelní studio V Brno
Nikolaj Nikolajevič Nosov, Pavel Gejduš: Neználek ve Slunečním městě

Milan Strotzer

Divadelní studio V Brno uvedlo na Hanáckém divadelním máji 2012 svou inscenaci dramatizace vybraných epizod z knihy sovětského autora Nikolaje Nikolajeviče Nosova Neználek ve Slunečním městě. Nosovova knížka pro děti vyšla jako druhá část trilogie o Neználkovi v roce 1958. Není divu, že je silně poznamenána dobou a místem vzniku. Má nejen naddimenzované didaktické rysy, ale také odráží vládnoucí ideologii v zemi svého vzniku, policejního státu, v němž je chování občanů kontrolováno všudypřítomným okem policie prostřednictvím nejmodernější techniky.

Dramatizace Pavla Gajduše nemohla tyto aspekty výchozí předlohy dost dobře zcela pominout, nicméně svou úsporností a věcností připravila dobrý základ pro vznik inscenace založené na principu hravosti. Gajdušův scénář, nezahlcený dalšími příběhovými liniemi a odbočkami, jak je tomu u Nosova, nabízí možnost k tvořivému rozehrání situací jednoduchého příběhu, jehož časové proporce jsou adekvátní dětskému publiku nižšího školního věku, respektive i dětem předškolním. Skýtá také možnost upozadit didaktičnost a poněkud pochybené premisy původní předlohy.

Inscenace je otevřena způsobem, který Gajdušova dramatizace nabízí. S vynalézavou hravostí zprostředkuje vydání se na cestu automobilem za poznáním, svým způsobem i tuto cestu samu. Bohužel, po příjezdu do Slunečního města je nastolený princip hravosti až na výjimky opuštěn a inscenace se ubírá cestou ilustrace a reprodukce textu. Řada situací není režijně vyložena tak, aby byl zřejmý jejich obsah. Vše je jakoby stejně důležité, a tak některá klíčová dějová fakta utonou v záplavě slov a aranžmá postav na jevišti, které postrádá významotvornou dimenzi. Zdvojený závěr hry postrádá jakoukoliv logiku. Poslání hry zůstává přinejmenším problematické a nezřetelné. Tedy pokud nebylo cílem zvednout „didaktický prst“ a přitakat režimu policejního státu.

Celkový dojem z inscenace je nanejvýš rozpačitý, a to navzdory skutečnosti, že celý kolektiv souboru disponuje nemalou hereckou vybaveností. Zdá se, že se Pavlu Gajdušovi dařilo více při přípravě inscenace, než při její realizaci.