Databáze českého amatérského divadla

Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Přehlídka dětského divadla Třebíč, 11. - 12. dubna 2014. Deník Dětské scény, č. 0., str. 26 - 27, 13.6.2014.

PŘEHLÍDKA DĚTSKÉHO DIVADLA
TŘEBÍČ, 11.–12. DUBNA 2014

Soubory z kraje Vysočina se i v letošním roce sjely v Třebíči. Přehlídka byla dobře připravená a zorganizovaná a odehrála se v pohodové atmosféře, kterou už tradičně udržoval svým osobitým, vkusně neformálním způsobem Jaroslav Dejl.
První část přehlídky, která se konala ve čtvrtek 10. dubna odpoledne, byla čistě třebíčská – vystoupily na ní soubory ze dvou třebíčských základních škol a jeden z blízkého okolí, z Čáslavic.
Dětský divadelní soubor Sluníčko ze ZŠ Benešova je tradičním účastníkem třebíčských krajských přehlídek. Jeho vedoucí Zdeňka Marečková nevybočila ze svého stylu, když několik prvních „starých pověstí českých“, které sama zdramatizovala do veršové podoby a nazvala Z pověstí, pojala jako inscenaci na pomezí divadla a přednesu. Její verše jsou tu zručnější, tu spíše na úrovni rýmovánek, což děti někdy vede ke zbytečnému deklamování. Kdyby vedoucí vsadila víc na situace a méně na ilustrování textu, získaly by děti větší jistotu a inscenace výraznější temporytmus. Celkově jde však o příjemný tvar, který málo zkušeným malým dětem umožňuje získávat elementární dramatické dovednosti (orientace v prostoru, komunikace slovem i pohybem, spolupráce ve skupině). Ostatně proto lektorský sbor ocenil soubor čestným uznáním.
Jaromíra Kratochvílová, vedoucí druhého třebíčského souboru – Áčka, ZŠ Týnská –, patří také ke stálicím této přehlídky (několikrát byla od začátku 90. let její Áčka navržena také na celostátní přehlídky). Letos pro svůj soubor vybrala několik epizod ze Čtvrtkovy knihy Kočičiny kocourka Damiána. V inscenaci se tu a tam objevily pěkné divadelní nápady (konfrontace světa koček a miniaturního světa blech), ale celkově scházel představení humor, místo situací tu děti musely zápasit se zbytečně velkými „špalky“ textu a epizody se přelévaly jedna do druhé, aniž byl tvar výrazně rytmizován.
Příjemným překvapením přehlídky bylo představení Divadelního klubu ZŠ a MŠ Čáslavice Kůzlatka, zavírejte vrátka. Známou pohádku pojal čáslavický soubor malých děti, s nímž pracuje František Pejchal, jako hru s příběhem a jeho jednotlivými situacemi a postavami. Kůzlata mají nejen Maminku, ale i Taťku Kozla zahradníka. To on jim přináší mrkvičku a další pochutiny, zatímco Maminka Koza navštěvuje s ostatními kozami (a také např. s prasátkem) salón. Tam také posléze chodí smečka vlků (vlka si chtělo zahrát víc kluků) pro své nezbytné kosmetické úpravy (drápů, jazyka atd.). Celou pohádku a jednotlivé situace vtipně komentuje vypravěčka a podporuje tak základní princip – hru na pohádku, respektive s pohádkou. Aktualizace to nejsou samoúčelné, naopak umožňují dětem zahrát příběh s nadhledem a s nakažlivým humorem. Jednoduchá scénografie – velké bílé plachty a židle – je funkční a umožňuje bleskové proměny scény. Temporytmus podporuje i živá hra vedoucího souboru na akordeon. Děti jsou od počátku do konce zaujaté hrou na pohádku, jsou přirozené, cítí se na jevišti bezpečně, baví se jednotlivými situacemi, dokážou se skoro v každé situaci kontaktovat, výborně spolupracují a na jevišti si pomáhají. Inscenace je ukázkou citlivé a divadelně nápadité práce s malými dětmi. Nejde, pravda, o originální, dosud nevídaný divadelní tvar, ale rozhodně jde o inscenaci pozoruhodnou (zejména s ohledem na věk děti a jejich možnosti), a proto ji lektorský sbor navrhl do širšího výběru na celostátní přehlídku 2014 ve Svitavách.
Páteční program třebíčské přehlídky (11. 4.) nabídl celkem osm představení. S jedinou výjimkou to byla vlastně přehlídka základních uměleckých škol. Podle programu jsme tedy mohli očekávat vystoupení, u nichž lze předpokládat poučené vedení, protože pedagogové základních uměleckých škol jsou či by měli být profesionály v oboru dramatické výchovy. Paradoxně však nejzdařilejším představením tohoto bloku bylo vystoupení dětí z kroužku, který vedou Alena Hromádková a Jana Krásenská při základní škole. Soubor Hadřík ZŠ Havlíčkova v Jihlavě předvedl drobnou inscenaci podle Zahrady Jiřího Trnky pod názvem Jak šli kluci a holky do školy. Vedoucí vybraly pro svůj soubor, v němž pracují převážně málo zkušené menší děti, úvodní kapitoly z této známé knihy: děti (nejen pět kluků), které jdou do školy, se pokoušejí otevřít zavřenou branku, v zahradě se setkají s Kocourem, a když zjistí, že už je osm hodin, potkají létající slony, kteří na poslední chvíli, těsně před zvoněním, vsadí děti oknem třídy rovnou do lavic. Je to sice jen nahlédnutí do Trnkovy knížky, nicméně tvoří celek, který může existovat samostatně, a navíc může dobře posloužit také jako pozvánka k četbě knihy. Soubor vychází z poetiky Jiřího Trnky a citlivě pracuje i s jeho jazykem. Proto vedoucí zvolily princip ilustrovaného vyprávění (text je upraven tak, aby děti mohly prostřednictvím Trnkova vyprávění vést dialog a neupadaly do mechanického odříkávání), které se v některých momentech přirozeně rozehraje do jednoduchých situací: hledání po kapsách před brankou, střet s Kocourem, setkání se slony. Jihlavské děti působí na jevišti přirozeně, vnímají se, jednají slovem a je zřejmé, že je tato jednoduchá, pokorná hra s Trnkovým textem baví. Inscenaci navrhl lektorský sbor do širšího výběru na celostátní přehlídku Dětská scéna 2014.
Martin Kolář, učitel LDO ZUŠ v Jihlavě, přivezl do Třebíče dvě inscenace, které jsou zajímavé především svou dramaturgií, ale obě působí ještě poněkud rozpracovaně či „nedopracovaně“, i když obě prozrazují, že se soubory M. Koláře vydaly dobrou cestou. Soubor Chlup chlupatý si vybral povídky Magnetovec a Edisonův vynález z knihy Bedřicha Golombka a Edvarda Valenty Ledové povídky Eskymo Welzla a volně na základě jejich motivů připravil inscenaci Welzl se vrací! Je postavena na dialogu mezi Eskymo Welzlem, který vypráví o svých úžasných zážitcích, a skupinou, která ho nejdříve nedůvěřivě, ale postupně s čím dál tím větším zaujetím poslouchá, přistupuje na jeho bláznivé historky a svými akcemi je na jevišti spoluvytváří. Divadelní invence se však časem vyčerpává a druhá půlka inscenace už bohužel sklouzává k využívání nejjednodušších, prvních nápadů.
Druhý soubor z jihlavské ZUŠ - Blilo nás pět - se pokusil ve své autorské inscenaci Brácha prozkoumat tematiku soužití s mentálně retardovaným sourozencem. Inscenace vznikala postupným improvizováním různých situací, do nichž se dospívající dívka, která se má starat o handicapovaného bratra, dostává. Příběh, který tak dal soubor dohromady, má ukazovat, jak se život hlavní hrdinky s mentálně retardovaným bratrem promítá do jejích vztahů s kamarádkami a do vztahu s klukem, po kterém právě pokukuje. Téma je to dozajista zajímavé, záměr rozhodně úctyhodný, ale zatím se ho souboru nepodařilo dostatečně divadelně povýšit. Představení v Třebíči bylo sérií více méně realistických „scének“, kterým chybí stylizace, jež by dětem mimo jiné umožnila nadhled nad tímto tématem.
Navzdory problémům, kterými obě jihlavské inscenace zatím trpí, ocenil lektorský sbor, že oba soubory obohatily program přehlídky zejména zajímavou dramaturgií a udělil jim čestné uznání.
Lenka Čurdová učí v ZUŠ v Pelhřimově teprve krátce, ale obě inscenace, které přivezla do Třebíče, svědčí o tom, že se vydala dobrou cestou. Pro Dramaťáky divočáky, soubor malých děti, které se v LDO teprve rozkoukávají, vybrala z knihy anglických pohádek Kočičí král jednoduchý příběh o kočce a myši v převyprávění Pavla Šruta. Hříčka o kočce a myši, kterou na základě této kumulativní pohádky o tom, jak kočka myšce ukousne ocásek, a tak myška musí absolvovat strastiplnou pouť od jedné postavy k druhé, aby ho dostala zpátky (na principu známé české pohádky o kohoutkovi a slepičce), je přesně ten úkol, který začínající žáci LDO mohou zvládnout a přitom se učit elementárním dovednostem, především soustředit se, orientovat se v prostoru, komunikovat slovem a pohybem... Lektorský sbor tomuto sympatickému počinu udělil čestné uznání.
Epický koťata, starší ze souborů Lenky Čurdové, zahrál čtyři kocourkovské příběhy z téže knihy Pavla Šruta pod názvem Občané gothamští. Je to inscenace zatím spíše ve stadiu zrodu, v níž jsou sice některé zdařilé momenty (živé dialogy v příběhu o chovu zavináčů, pečenáčů a dalších rybích pochoutek nebo hra s variacemi v epizodě se zajícem), ale většinou jsme viděli spíše lehce nahozené etudky, které by bylo potřeba ještě tvarovat a divadelně zpracovat.
Obě inscenace Kateřiny Šteidlové, která učí na LDO ZUŠ v Novém Městě na Moravě, se vyznačují ne zcela běžnou dramaturgickou volbou. V prvním případě je to hororová pohádková próza Guye Basse Stitch Head (v češtině vyšla nedávno pod názvem Záplaťák), kterou soubor Divadláci ze Sugarlandu zdramatizoval pod názvem Záplaťačka a kamarádi. V druhém případě – v případě souboru Úžasně obludní rebelové, s.r.o. – sáhla K. Šteidlová po výborné knize švédského autora Runera Jonssona Viking Vike a svou dramatizaci pojmenovala Viking Vike a podivná návštěva. Obě představení však v Třebíči vyzněla rozpačitě, jako by se soubor a vedoucí spokojily zatím jen s prvními nápady. Záplaťačka a kamarádi začíná slibně: hra s fantastickými obludami využívá rytmizovaných pohybů, děti se přitom cítí zjevně dobře, protože mají konkrétní představu o situaci a figurách. Brzo se však akce začnou rozmlžovat, těžiště se přesouvá z jednání na pouhé mluvení a příběh se stává nepřehledným. A Viking Vike a podivná návštěva je inscenace, která působí ještě rozpačitěji a divadelně neobratněji. Hlavní téma Jonssonových příběhů (konfrontace Vikeovy chytrosti s „tradiční“, „osvědčenou“ vůlí Vikingů řešit všecko silou) se vytratilo, akce postrádají napětí, děti na jevišti málokdy jednají, nejednou se tu objevuje až posunčina, některé situace jsou spíše na úrovni čerstvě vymyšlených a ještě nevytvarovaných a divadelně nezpracovaných scének.
Na závěr třebíčské přehlídky vystoupil soubor Pod maskou ZUŠ Františka Drdly ze Žďáru nad Sázavou, který vede Jana Mifková. Lichožrouti Pavla Šruta, které soubor přivezl, byli v programu uvedeni jako „scénické čtení“. Představení však prozrazovalo, že J. Mifková má poněkud nejasnou představu o tom, co to scénické čtení je. Na jevišti jsme viděli tři děti, které mnohdy neuměly ani přečíst text (nejen kultura, ale i technika mluvy byla velmi slabá), nemluvě o nějakém výrazu či jednání slovem. Čtení z knihy se omezovalo na prvoplánové ilustrování nahodilými „legráckami“ (někde to byly až nevkusné šaržičky), z nichž nebylo možné vytušit, co si děti o textu myslí, jaký k němu mají vztah, co je na něm zaujalo, proč nám ho vlastně čtou. Lektorský sbor třebíčské přehlídky pracoval ve složení: Jana Procházková, Jiří Pokorný, Jaroslav Dejl a Jaroslav Provazník.
Jaroslav Provazník

Související Ročníky přehlídek

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':