Databáze českého amatérského divadla

Texty: RICHTER, Luděk: Dospělí pro radost dětem po čtyřiadvacáté. AS-Činoherní, 13.6.2015.

Dospělí pro radost dětem po čtyřiadvacáté

Letošní hojně obeslaná regionální přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti a mládež v Havlíčkově Brodu nabídla od 8. do 10. května osm soutěžních inscenací z Jihočeského, Královéhradeckého, Středočeského a Pardubického kraje, z Prahy a samozřejmě i z Vysočiny (o hostech z Kraje olomouckého a libereckého nemluvě).

Činoherní | Krajské postupové přehlídky


Lucerna Vilémovice: Jak to bylo s Růženkou
Pohádková komedie, jejíž groteskní humor pramení především ze záměn, způsobených převlečením komořího za princeznu Růženku (proč ne i naopak, ač se o tom mluví?) a převlecích zlé sudičky. Na rozdíl od mnohých jiných nepříliš zdařilých her pro děti má tato logický a hybný půdorys, ale stejně jako ony trpí jejich snad ještě častější nemocí: mluví se a mluví, dlouho až zdlouhavě – nejen tam, kde chce autor sdělit, co bylo předtím, ale i tam, kde je to zcela zbytečné, a ještě k tomu dvakrát více slovy, než je nutné. To, co činí inscenaci živou, je nejen řada vtipných režijních nápadů, ale především dobré herectví představitelů komořího, prince a několika dalších postav se smyslem pro vyhraněné komické typy. Otázka arciť je, zda, nakolik a pro jak staré děti je vlastně vhodná filosofie této hry, že láska je to, co v manželství kdysi bylo, a princ, který skutečnou Růženku opovržlivě odmítal, jí začne vášnivě vyznávat „lásku“, až když se dozví, že princeznou je ona a ne dosud obletovaný komorník.

Divadélko Múzika Sezimovo Ústí: Čaroděj Černomrak
Vedoucí souboru Miloš Smetana léta letoucí dává dohromady partu středoškoláků ochotných, ba majících chuť hrát divadlo pro děti. I tentokrát je tato jejich chuť a rozsvícená samozřejmost jejich bytí na jevišti společně s pěknou mluvou tím největším kladem inscenace. Druhá věc je, co jim k hraní nabízí hra (na motivy Pohádek z Orlických hor J. Lukáška) a z ní vyplývající režie. A jsme opět u hlavní nemoci her a inscenací pro děti: téměř vše, dlouhým úvodním monologem počínaje a čtyř či pětinásobným závěrem konče, je ve slovech, zatímco příležitostí k jednání vytvářeného mizanscénou a pohybem je pramálo a nepomáhá k nim ani plošně pojatá, nepříliš strukturovaná scénografie. Přesto je třeba pochválit, že toto dílko Miloše Smetany patří dík nosnější předloze mezi zdařilejší.

DS Jana Lišky Třešť: Kouzlo přátelství
Hra se rozpadá na dvě vedle sebe běžící pásma: to prvé, jež hru exponuje i uzavírá, se týká hašteření Slunečnice, Měsíčnice a Větrnice o to, kdo je důležitější, to druhé identity malého strašidla; souvislost jen velmi malá, spíše chtěná, formální, společné téma vyjádřené titulem jen těžko zbadatelné, děj dosti zamotaný, motivace občas šroubovaně chtěné, chybí nosné dramatické prvky, cíle, jichž by se dosahovalo jednáním. A opět: slova, slova, slova, pořád se mluví, vše se nám řekne a k ničemu to nevede. Hrající děvčata jsou přirozená, s podivuhodnou jiskrou, malý představitel strašidla spíše deklamuje. Barvité kostýmy (někdy až moc), zajímavá scéna z maskovacích sítí, žel, málo využívaná pro práci v prostoru.

Mikrle Jaroměř: Kráska v dřevě spící
Soubor přepracoval loňskou dvoudílnou inscenaci, s níž se zúčastnil Šrámkova Písku a Loutkářské Chrudimi do jednodílné podoby pro děti – což spočívá v nahrazení druhé, kanibalské části krátkým dovětkem, v němž se maňáskový princ proseká do zámku, probudí komorníky, psa, královské rodiče a nakonec i princeznu, požádají rodiče o souhlas – a bude svatba. K drobnějším problémkům původní části (vtipné, ale z hlediska dějově-tématické linie poněkud „bublinózní“ pokusy sexuální výchovy neznalých monarchů jak přijít k dítěti, dodatečné uspávání zbylého osazenstva zámku po příjezdu víly v kočáru taženém draky, smysl předčítání pohádky o Červené Karkulce… – vesměs prvků, které sice přidávají čas potřebný pro jinak kratičkou pohádku, ale ubírají klíčovým bodům na razanci) tak přibyl obdobně rozředěný happyend. Přesto představení patřilo k vrcholům přehlídky. Musím znovu opakovat, že nápaditost divadelního myšlení a loutkoherecké (maňáskářské) umění, s nímž zvládají desítky drobných vtipných detailů včetně řešení drobných závad, k nimž dojde, může Mikrlatům závidět kdekterý profesionální loutkářský soubor. Stejně jako přítomní „činoherci“.

Divadlo a jiné Praha: Čertův švagr
Pohádka Boženy Němcové je dobrá volba: má hlavu i patu, je o něčem a vládne krásným jazykem. Dramatizátor a režisér navíc ukazuje, že umí převést epický materiál do divadelního tvaru šikovnými zkratkami a také živými pohybovými akcemi. Problém, od něhož se odvíjí nedostatky inscenace, spočívá v neujasněném žánrovém a stylovém uchopení. Bílé plachty pozadí s neumělými, téměř dětskými malůvkami jako by nabízeli neiluzivní hravost, kostýmy by rády byly co možná echtovně realistické a herci chtějí hrát (psycho)realistické drama. Jenže na tento styl nemá pohádka materiál a herci schopnosti. Když se pak přidá až příliš důkladné pojednání situací a některé zbytné obrazy (zejména ty v hospodě a při návratu domů), vznikne téměř dvouhodinová, zbytečně zatěžkaná až zdlouhavá inscenace. Krátit je třeba především mnohomluvnost a přílišnou podrobnost situací – a vždy po tématu.

TYL Čelákovice: Jak si Kuba nevzal princeznu
Také čelákovická inscenace trpí žánrovou neujasněností, kterou exponuje už několikanásobný úvod: uprostřed na šňůrách jakési velké prádlo, vlevo naturalistický plůtek se zavěšenými hrnky, vpravo obdobná lavička – malý chlapec v civilních šatech nás fanfárou na trubku naladí na jarmareční divadlo, nastoupí o něco větší chlapec ve venkovském oblečení, de facto realisticky hrábne párkrát do pomyslné trávy a ulehne, vystoupí čtveřice dětských zpěváků s kytarou a na principu otevřeného divadla zazpívá Bratře Kubo, načež nastoupí chór divadelníků (zpola v současném civilu, zpola ve folklorních skorokrojích) a napadne ho, že když nemají co dělat, mohli by si zahrát divadlo (zprofanovaný „dvoreček“, nota bene teď, když už na půdě divadla dávno jsme), aby se vzápětí ukázalo, že je, samozřejmě vše připraveno: pověšená prostěradla mají na sobě našita okénka i se záclonami, princezna, až na ni přijde řada, se dostaví v brokátu vedle tatínka krále v proužkované košili a s ošatkou na hlavě, zatímco vojáci mají čepice složené z novin… Má to být divadelní iluze? Otevřená hravost? Principy lidového divadla, využívajícího co dům dal? Hra na, nebo realismus? To, co je silnou stránkou souboru – autentická tvořivá hravost – potřebuje osvobodit zpod nánosu neujasněnosti a realisticky popisných prvků, aby vynikla spousta hezkých nápadů, prozrazujících moderní divadelní cítění. A za zamyšlení by stálo i myšlenkové vyznění: za co byl vlastně Kuba odměněn?

Zdobničan Vamberk: Honza a kouzelnice Bambulína
Vamberští mají tradičně slušné herce. Jenom by potřebovali uhlídat míru teatrální expresivnosti. Jednak aby nebyla inscenace tak monotónně překřičená, jednak aby působili věrohodněji. A hlavně potřebují najít či ještě lépe vytvořit si text, který není bezmála nepřekonatelným soupeřem jejich snažení. Zkrátka text, který má nějaký smysl a nesnaží se jen vyrábět legraci, aniž nabízí jakoukoli hodnotu. Mladý švec Honza si kdovíproč nechal udělat obrovskou palci, ale vyhlašuje, že se chce jen podívat a nemíní zachraňovat princeznu Kristýnu vězněnou kouzelnicí Bambulínou (asi od toho, že má kostým pošitý bambulemi), která ji údajně drží, protože neposlouchala a zlobila krále, ale zároveň prohlašuje, že jí jde o to, aby král trpěl, kouzlit neumí, zato však vládne strašidlům jako je bílá paní, která naopak kouzlit umí, ale Honzu se místo toho snaží pacifikovat jakýmsi nápojem, Honza princeznu nechce, ale princezně se líbí, tak se vezmou, král a komoří jsou hamižní zbabělci, ale v závěru mírnix týrnix přijdou do kouzelničiny sluje a když se dozvědí, že princezna odchází s Honzou, jsou náramně spokojeni… – zkrátka typický „pohádkový“ guláš uvařený z všemožných klišé, tohoto typu pohádek. Soubor se evidentně snaží rozhýbat jeviště – ale k tomu potřebuje, aby to hra umožňovala. Nevyplatilo by se ten čas promarněný nad špatnou hrou užít k adaptaci nějaké slušné literární předlohy?

Vrchlický Jaroměř: Královna k sežrání
Hra se zdá mít snad až příliš průhlednou dějovou linku: královna má být sežrána drakem, jenž to co pět minut odměřuje svými hlášeními skrze okno, nešťastné páže se tomu snaží zabránit hledáním statečných zachránců, kteří se však vždy ukáží jen chvástaly, co utečou při prvém zařvání draka, a popletená kouzelnice není mocna vykouzlit nic užitečného, takže se do toho (po patřičném vyznání vzájemné lásky) musí pustit zamilované páže. Jenže! Jenže když má dojít k sežrání či boji, drak, který dosud výhrůžně oznamoval nadcházející hostinu prohlásí, že je vegetarián, který nejradši okurky (?!) a kouzelnice, která dosud zmateně přihlížela dění, jež mohlo skončit i získáním královny některým ze zachránců, nám prozradí, že vše byla její intrika, aby dostala příliš slušnou královnu a příliš nesmělého panoše k sobě. Zkrátka žádný Shakespeare, nadto semo tamo s poněkud lacinějšími aktualizacemi a mnohými legráckami. Výrazným kladem inscenace jsou uměřené herecké výkony trojice protagonistů – ale přecijen by stálo za to vidět trochu víc napětí z narůstajícího nebezpečí, trochu víc skrývané lásky mezi královnou a panošem a trochu víc záměrnosti ze strany kouzelnice, aby nakonec nevystoupila jako deus ex machina.

Osm soutěžních inscenací doplnilo ještě pět hostů: Divadlo Tramtárie z Olomouce zahrálo svou vlastní hru Hugo z hor, DS Žďár nad Sázavou Začarovaného vola, turnovské Divadelní studio Krále Maciuše prvního, místní loutkářský soubor Kráťa Červený kvíteček a jihlavský NaKop Tyjátr inscenaci Hrnečku, vař aneb Dvě pohádky pro mlsné jazýčky.

Přehlídka byla jako obvykle dobře zajištěná místním Adivadlem (a to i navzdory vytěsnění souběžnou akcí města z mnoha prostor kulturního domu Ostrov). V inscenacích se sice objevovaly obvyklé nemoci tohoto oboru (nepříliš kvalitní texty, upovídanost, nedostatek práce s jevištním jednáním v prostoru…), ale přece jen letos nebyly tak výrazné a úroveň přehlídky byla vyšší. A šestice rozborových seminářů byla přínosná a příjemná oboustrannou otevřeností a přátelskou snahou dobrat se podstaty věcí.

Je tedy na co se těšit i za rok.

Autor: Luděk Richter
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':