Databáze českého amatérského divadla

Texty: CÍSAŘ, Jan: Solitér, Divadelní HROMADA, léto 2012, str. 56-57

Jan CÍSAŘ: Solitér (k životnímu výročí Jana Dvořáka)

Když jsem byl požádán, abych napsal něco k slavnému jubileu Honzy Dvořáka, pojal jsem myšlenku, že napíšu cosi jako jeho portrét divadelníka, protože jsem přesvědčen, že Honza si to jubileum nejubileum zaslouží. Je totiž osobností, která za sebou už zanechala nepřehlédnutelnou divadelní stopu. Samozřejmě především v divadle amatérském a ve východočeském divadle – ovšem nejenom v těchto oblastech. Jenže velice brzo jsem zjistil, že je to myšlenka pošetilá, neboť by musel vzniknout rozsáhlý brilantní esej, jenž by se plasticky pokusil zachytit divadelní i lidský solitér. To spolu nesporně souvisí. Honza je představitelem autorského divadla z hloubi své bytosti, neboť jeho specifická odlišnost a skoro osamělost pokud jde o styl a poetiku, nemůže v jiném druhu divadla existovat. Mimochodem: v amatérském divadle se nedá tak často hovořit o jedinečném stylu, jedinečné poetice. U Honzy Dvořáka ano. Řekl bych, že za to stojí být solitérem.

Jistě, Honza Dvořák nesplňuje takovou tu běžnou představu, že autorské divadlo znamená přímou, bezprostřední výpověď o něčem. Honza je daleko sofistikovanější, což koneckonců také spolutvoří jeho podobu jako solitéru. Neboť svůj autorský subjekt velmi často umně a rafinovaně skrývá za úplně jiné záměry v tvorbě. Na příklad podobu inscenace Muži ve člunu (o ženách mluvě) zdůvodnil především tím, že musí – jak to ostatně tvrdí vždycky – hrát všichni členové jeho jesličkovského souboru Dospělá embrya a hlavně proto známou knížku Jeroma Klapky Jeroma přepsal do překvapivého svébytného divadelního tvaru a také tak zrežíroval. Vzniklo mu tak půvabné pásmo o kouzlu řeky, v ledasčem nesentimentálně lyrické, v němž bylo posléze cítit, že jde o vztah k českým vodám a ke krajině, v níž plynou. Dovedl jsem si za touhle polohou představit Honzu Dvořáka rybáře vysedávajícího u prutu a přemítajícího nad hladinou.

Honza Dvořák jako každý solitér věru není jednoduchou osobností. Jedna jediná věta, kterou napsala Alena Exnarová v úvodu svého hesla o Dvořákovi pro Databázi českého divadla, je záležitostí, jež po mém soudu prezentuje názorně jeho solitérní postavení: „...Honza v mládí nechtěl divadlo dělat ze zásady...“ Upřímně řečeno: myslím si, že tohle rozhodnutí mu zkomplikovalo jeho divadelní osudy a způsobilo do značné míry, že je v divadle solitér. Bylo by zajisté zajímavé zkoumat, jaká příčina jej k této zásadě vedla. Ale jen osamělý běžec na dlouhé trati života i divadla, přitom s tak přesvědčivým divadelním cítěním i puzením k divadlu, dokáže tuto zásadu uplatnit tak důsledně. Nejprve studiem oboru od divadla velice vzdáleným (nechybí tu, nemýlím-li se, klasická filologie); nakonec jej tato neoblomnost dovede na dráhu úřednickou - na tehdejší Krajské kulturní středisko v Hradci Králové. I když už tehdy začíná divadlo dělat, nachází však pro sebe takové druhy jako je – řečeno dnešním termínem - talk-show, kde může uplatnit plně svou osobnost. Jeho schopnosti, zejména koncepční, z něho pak na půdě úřední udělaly pisatele zásadních materiálů, jež tato instituce v různých podobách předkládala. Má žena, která na KKS s Honzou dlouho pracovala, si na něm mimo jiné váží nejvíce toho, že si v těchto dokumentech nikdy nezadal. A přestože s ním v řadě věcí nesouhlasila, tak vždycky dokázali dojít k nějaké dohodě. O zásluhách, jež má Honza Dvořák na vzniku Impulsu jako zařízení, jež už tolik let slouží ve východních Čechách amatérskému divadlu, se zmiňuje i Alena Exnarová. Myslím, že jeho podíl na této aktivitě je nepochybným (a skvělým) důkazem Honzova koncepčního myšlení, jež jej spolutvoří jako solitér; občas nepřesvědčitelný o jiných šancích, možnostech, cestách než těch, pro něž se rozhodl.

Poznal jsem Honzu blíže v době, kdy byl frekventantem kurzu Východočeské lidové konzervatoře pro činoherní režiséry. Od počátku bylo jasné, že to dvouleté vzdělávání snažící se nabídnout pochopení elementárních konvencionálních předpokladů pro tvorbu dramatické situace, není jeho parketou; že ho v něčem zajímá, ale jinak, že divadlo vidí odjinud. Jakmile jen trochu mohl, vložil do svých cvičení odstup, drobnou ironii, která se svým způsobem po každé ptala, jaké má to nebo ono cvičení smysl. Bylo však vždycky jasné, že tato cvičení stojí na talentu, který vnímá celým svým ústrojenstvím základ divadla jako pohyb a umístění herce v prostoru. Nikoliv náhodou jsme dali s Františkem Štěpánkem do naší společné knihy Základy činoherní režie Dvořákem realizovanou Dvořákovu etudu Večer plný překvapení jako příklad takového rozehrání situace.

Honza Dvořák má výraznou schopnost vytvořit hereckou postavu jako znak jiného člověka. Viděl jsem některé jeho znamenité herecké výkony v tomto duchu, ale zažil jsem také, jak tenhle solitér uplatňující nekompromisně zásady autorského subjektu opustil náhle dosavadní koncepci své postavy a svou hereckou robustností posunul inscenaci zcela jinam. Inu solitér! Toto jeho mnohostranné, tvořivé, inteligentní a poučené – nejen divadelní - zázemí se prosadilo a prosazuje především při tvorbě textů a v jeho režiích. Ty texty jsou drtivou většinou volnou úpravou nějaké divadelní hry nebo autorským ‚zdivadelněním‘ literární předlohy, jež není určena pro divadlo. A vždycky je to dílo nejen původní, ale překvapivé, chytré, nečekané tím, jak Dvořák s literární předlohou na jevišti zachází. Myslím, že nebyla jedna krajská přehlídka ve východních Čechách, pokud se jí s nějakou svou inscenací Honza účastnil, že by si neodvezl cenu za scénář. Velice často je ten scénář východiskem pro pozoruhodný scénický záměr včetně scénografického řešení prostoru. Při tom se dotýká – tu více tu méně – společenských, ne-li přímo politických otázek. ... a přišel Fortinbras (Posthamlet) je aktuální výpovědí, která si nezadá s jinými texty, jež využily slavné Shakespearovy tragédie k rozvinutí témat, jež jsou v ní skryta. Přitom nelze přehlédnout, že jeho inscenace často svým konečným jevištním tvarem nedocházejí k vrcholu, pro něž je všechno připraveno. Důvodů, proč tomu tak je, bude zřejmě víc. Domnívám se však, že jedním z nich je trvalá vůle solitéru nepodlehnout obecně uznávaným pravidlům divadelního řádu, nepodrobit se osvědčeným a vyzkoušeným postupům.

Takže milý Honzo, jako solitér jste byl vždycky kořením východočeského amatérského divadla. Myslím, že podobných solitérů není ani v českém amatérském divadla mnoho, je to nad míru vzácný jev. Takže vám přeji, abyste jím zůstal a svými představeními nás vždycky znovu zaskakoval, překvapoval. Prostě byl kořením, jehož chuť nelze nahradit. I když to třeba s vámi není někdy jednoduché. Ale solitér nemůže být jiný!

Upřímně a srdečně váš
Jan Císař

Související Pojmy

Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':