Databáze českého amatérského divadla

Texty: ZAHÁLKA, Michal: Kostelecké činohraní. Divadelní HROMADA, 2011, jaro.

Kostelecké činohraní
čili Od řachandy po genocidu

Cesty do Červeného Kostelce byly pro letošní porotu klikaté. Scénograf Jaromír Vosecký se poté, co vyzvedl Mgr. Reginu Szymikovou (vedoucí Kabinetu hlasové a mluvní výchovy DAMU), musel vrátit pro své sako. Tajemnice poroty Mirka Císařová na cestě z Trutnova – ve svém rodném kraji – zabloudila. A profesoři Jan Císař a František Laurin na dálnici píchli a poté, co se jim rozbil výstražný trojúhelník, je zachránil až obětavý příslušník vojenské policie, jemuž tímto děkují. Jediný, kdo měl cestu bez komplikací, jsem byl já – patrně proto, že jsem v porotě byl pouze coby elév. Příjezdem do Kostelce zádrhely skončily i pro ostatní: dokonale opečováváni místními jsme se mohli soustředit na to, oč šlo, totiž na divadlo. A co jsme viděli? Většinu inscenací lze zařadit do dvou dramaturgických linií, po nichž si dovolím postupovat.

Linie prvá: (ne)klasicky komediální
Zejména večery v Divadle J. K. Tyla patřily titulům zábavným, takzvaně diváckým. Uvedeny byly hned čtyři z nejčastějších titulů klasického či ohlasového veseloherního repertoáru, všechny s velkým úspěchem u publika a dravým komediálním nasazením účinkujících – ale všechny též s tu více, tu méně výrazným posunem v žánru.
První inscenací z této čtveřice bylo týnišťské nastudování oblíbeného, leč nesnadného textu Jaroslava Vostrého Tři v tom. Tento ohlas na komedii dell'arte byl, jak známo, psán koncem sedmdesátých let pro Činoherní klub – a s jeho hereckou poetikou i improvizačním potenciálem přímo počítá. Text byl nicméně od té doby mnohokrát se střídavým úspěchem hrán i jinými divadly profesionálními i amatérskými. Týništští se vcelku rozumně obešli bez herecké improvizace a namísto toho důkladně budují situace textem přímo dané, čímž se namísto komedie typů spíše blíží komedii situační. Celku by snad slušelo poněkud více lehkosti a větší tempo – a o větší preciznost si přímo říkají veršované pasáže, jimiž Vostrý v textu nešetří. Díky sytému komediálnímu herectví jednotlivých účinkujících (za všechny jmenujme například Karla Procházku a jeho podařenou figurku sluhy Coly) a pečlivému režijnímu vedení Jana Bohatého však vznikla zábavná hříčka velkého půvabu.

Též v třebechovické inscenaci slavné francouzské komedie Brouk v hlavě Georgese Feydeaua došlo k žánrovému posunu. Hostující režisér Petr Hofmann klasickou frašku mění v grotesku. Tím na jednu stranu poněkud oslabuje Feydeauovu matematicky přesnou stavbu a důmyslné vrstvení situací, na stranu druhou má cit pro tvorbu vtipů vlastních a jen málokdy jde za hranici nenásilnosti. I jemu je velkou oporou herecký soubor, který tvoří celou škálu rozmanitých figurek – byť například nenuceně elegantní doktor Finache v podání Miroslava Vika a karikaturní americká sadomasochistka Rugbyovka Míly Doležalové jako by vůbec nebyli z jedné inscenace, tak moc jsou si hereckým stylem vzdáleni. Slavnou ústřední dvojroli vznešeného pana Champsboisyho a sluhy Boutona obdivuhodně zahrál Martin Černý, který přesně odlišenými prostředky tvoří dvě zcela plnohodnotné postavy, v Champboisym uhlazeného, byť mírně zmatkujícího gentlemana, v Boutonovi hrubého a přece trochu dojemného opilce. Je to do značné míry jeho zásluhou, že měl Brouk v hlavě u publika takový úspěch – a zcela právem, byť se inscenace v přemíře nápadů a nesourodosti hereckých stylů tak trochu topí.

Vedle Kamila z Brouka v hlavě, jemuž chybí horní patro, je ve světové veseloherní dramatice ještě jedna slavná postava s poruchou výslovnosti: je jí nářečně huhlající patron Fortunato z Goldoniho neméně oblíbené komedie Poprask na laguně, která se – v hronovské inscenaci režiséra Miroslava Lelka – též letos v Kostelci objevila. Začátek působí děsivě: v setmělém divadle mohutně burácí mořský příboj, jakého by se člověk na Jadranu nenadál. Potom však zakokrhá kohout, rozední se a v Chiozze je příjemně klidno. Začínají se odehrávat zápletky tak dobře známé z jiných inscenací – na rozdíl od nich však inscenace hronovská spíše než na dějové složce staví na četných autorských písních s hudbou Jaroslava Kasala a texty Miroslava Lelka, ze všeho nejvíce se podobajíc singspielu. Od písně plyne k písni a nezpěvné situace stojí mírně stranou, dokonce i obvykle rozehrávaná scéna výslechu je zkrácena tak, aby přišla další píseň. Vzhledem k jisté ohranosti textu je to nanejvýš osvěžující, jen je trochu škoda, že většinu písní tvoří lyrické monology jednotlivých postav. Když se náhodou vyskytne duet, náhle se z písničky stává písnička divadelní, z lyrického momentu dramatická situace a inscenace funguje nejlépe. Díky hereckým i pěveckým dispozicím souboru a profesionálně řešenému výtvarnu, které důvtipně barevně odlišuje postavy podle příslušnosti k rodinám, ovšem funguje i jindy – a i ona byla publikem náležitě oceněna.

Poslední z oné čtveřice klasických komedií – Molièrův Lakomec – se na jevišti své obvyklé podobě vzdaluje nejnápadněji. Postupně se profesionalizující kukští Geisslers Hofcomoedianten jsou známi svými barokními východisky, u Lakomce k nim navíc přibyla inspirace gangsterskými filmy, jazzem a 20. léty; výsledek sami označují za „retro-byznysovou muzikálovou komedii“. Režisér Petr Hašek (který v Kostelci též zaskočil za zraněného Václava Chalupu v hlavní roli Harpagona) inscenaci buduje jako naprosto precizní tvar s pohybově i hlasově vysoce stylizovaným herectvím a silnou formální stránkou. Stěny a dveře – ale i většina rekvizit – jsou imaginární, zvuky jsou přiznaně dotvářeny po způsobu rozhlasových inscenací, mění se úhly pohledu na scénu. Značná část humoru je nesena nejprve těmito principy a později, když se třeba na moment zruší neviditelná stěna, také jejich porušováním. Samy o sobě by tyto formální hrátky osmdesát minut patrně neunesly, tvůrci naštěstí neméně pečlivě přetváří i samotný text a chytře jej vykládají. Tento značně autorský Lakomec je tedy ve výsledku zábavný a nekonvenční zároveň – což ostatně není u tohoto souboru vůbec nezvyklé – a zasloužil si jednu ze dvou cen za inscenaci.

O poznání současnější francouzskou komedii si vybral soubor z Úpice. Půldruhé hodiny zpoždění autorů Jeana Della a Géralda Sibleyrase je jedna z mnoha francouzských konverzaček o manželství – a rozhodně jedna z lepších. Má chytře vymyšlenou základní situaci.: Pierre a Laurence Sansieuovi se chystají na slavnostní večeři k přátelům; Pierre už čeká s rukou na klice, jenže frustrovaná Laurence se náhle rozhodne zůstat doma a promluvit si o společném životě a všem, co se v něm mění. Režisér Ladislav Tomm do jediných rolí obsadil Irenu Vylíčilovou a sám sebe – a v tom spočívá jistý problém inscenace. Tomm je jistě schopný herec a jistě je i schopný režisér, jenže zvládnout v náročném žánru konverzační komedie obojí vůbec není jednoduché. Situace tedy nejsou vybudovány zdaleka tak dobře, jak by se slušelo; já jsem však měl dojem, že rozkrývat chytrý text pod civilním a v podstatě nepointujícím hereckým projevem obou protagonistů vůbec nebylo nezábavné a že Tomm i Vylíčilová j na jevišti mají jistý šarm. Přesto je škoda, že nebyl jako režisér přizván ještě někdo třetí – takhle to dle mého soudu sice vůbec není špatné, ale mohlo být o mnoho lépe.

Je-li tato úpická inscenace dvoulidná (a tedy vůbec nejméně zalidněná ze všech, které byly v Kostelci k vidění), Muži ve člunu hradeckého Divadla Jesličky v autorské dramatizaci a režii Jana Dvořáka představují opačný extrém: na jevišti se objevuje herců jednatřicet. Dvořákův scénář zachovává epizodickou či, chcete-li, historkovou strukturu slavného románu J. K. Jeroma, některé z historek vynalézavě přenáší na jeviště, jiné sám dotváří, ve spolupráci s pianistkou a korepetitorkou Monikou Janákovou doplňuje písněmi s letní a vodní tematikou. Výsledkem je pásmo o řece, mužích a ženách na ní i mimo ni, se zvláštní poetikou a humorem. Za svou originalitu bylo oceněno druhou cenou za inscenaci.

Linie druhá: dramaturgicky (ne)hledající a (ne)nacházející
Druhou šestici tvoří inscenace, jejichž tvůrci se – co do dramaturgie – pustili do vod méně probádaných a volí hry neobvyklé, méně známé či tematizující různé společenské problémy. Mezi inscenovanými texty byly dokonce dva uváděné ve světové a jeden v české premiéře.
Tím posledně jmenovaným je Stoppardova absurdní hříčka Po Magrittovi, kterou s choceňským souborem Jirásek nazkoušel režisér Luděk Hájek. Kuriózní je, že sám soubor patrně ani nevěděl, že text uvádí v premiéře – vybral si jej v podstatě namátkou z agenturní nabídky aktovek. Text je to značně nesnadný, stavící na obrazovém gagu. Na jeviště se bohužel toto výtvarno jaksi nedostavilo, následkem čehož inscenace působila dosti zmatečně, ba nepochopitelně. Není se ovšem čemu divit; domnívám se, že s textem by si neporadila ani řada profesionálních režisérů.

Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí v režii hostujícího Radvana Pácla uvedli v premiéře poslední hru Pepy Tejkla, Polyhistory. Tejkl na základě skutečných recesistických výprav s přáteli napsal nejprve povídku, později tuto její dramatizaci. Jeho text je značně literární, jazykově složitý, upomene na Vladislava Vančuru či Bohumila Hrabala. Svébytná poetika Černých šviháků je jinde, a tak – ač byli a jsou s osobností Pepy Tejkla nepopiratelně spjati – se s jeho textem tentokrát na jevišti bohužel míjí. V obou případech je ale uvedení textu dosud neuvedeného nezpochybnitelným přínosem.

Též hra AUT Josefa Berana byla inscenována poprvé. Vnáší na scénu téma nanejvýš ožehavé: právo postiženého člověka na lásku. Vypráví příběh autistky Kláry, její rodiny a dobrého člověka, který se v jejich životě objeví. Text bohužel jaksi nedosahuje kvalit tématu, které obsahuje, a trpí i některými neduhy ryze technického rázu – červenokostelecká inscenace Jany Jančíkové je však naštěstí natolik kvalitní a řemeslně zvládnutá, že se přes jeho nedostatky přenese. Vedle pečlivé režie je třeba vyzdvihnout kvalitní herecké výkony. Zuzana Nermuťová v ústřední roli Kláry se se svou nelehkou úlohou vyrovnává obdivuhodně, nicméně ani zbytek ansámblu není nijak upozaděn – právě naopak, obrovské nasazení všech zásadním způsobem spoluvytváří velice působivou inscenaci.

Existenciální tragikomedii Strange Love Petra Pýchy a Jaroslava Rudiše, před pár lety inscenovanou labskoústeckým Činoherním studiem a později též adaptovanou pro Český rozhlas, si vybral českotřebovský Triarius. Jejími hrdiny jsou poslední fanoušci skupiny Depeche Mode v Čechách, kteří se v odlehlém hotelu účastní vědomostní soutěže o „své“ kapele a při té příležitosti též reflektují své životy a své vztahy. Josef Jan Kopecký si kromě režie též zahrál roli jednoho ze skupinky fanoušků; tak trochu se obávám, že se tu v menší míře projevil stejný neduh jako u inscenace úpické, zde zejména v dosti chaotických mizanscénách. I s funkční kamerou, která přenáší snímaný obraz na televizory umístěné na scéně, mohlo být pracováno přesněji. Inscenace však měla na kosteleckém festivalu svou premiéru, takže až se hraním usadí, jistě se v mnohém ještě vylepší. Ani v námi zhlédnuté podobě – s vědomím výše napsaného – ostatně vůbec nebyla špatná.

Druhou Kopeckého inscenací byl Měsíční běs současného amerického dramatika Richarda Kalinoského, nastudovanou s opatovickým souborem SNOOP. Je příběhem arménského manželského páru žijícího v Milwaukee někdy na počátku minulého století, který se vyrovnává se vzpomínkami na děsivou arménskou genocidu z roku 1915. Téma je to nesmírně silné a zajímavé, ovšem také nesmírně náročné – a Kopeckého inscenace se tu s velice nelehkým textem velice dobře vyrovnává. Kopecký tu jako režisér projevil silné výtvarné cítění i cit pro vedení herců: výkon Andrey Moličové v roli Sety sice ve velkém divadle zvukově poněkud nedolehl, přesto byl však očividně nesmírně vnitřně bohatý – a Aleš Dvořák v roli Arama neméně.

Tím se dostáváme k poslední inscenaci, rovněž s výtečným Alešem Dvořákem: Krajní meze Williama Mastrosimoneho nastudované v pardubickém Exilu nedávno zesnulým Otou Skokanem. I tady je téma závažné a možná ještě provokativnější: muž se pokusí znásilnit ženu v jejím domě, ona ho přemůže a uvězní – a se svými spolubydlícími potom řeší, co s ním. Pustit, nechat zatknout, zabít? A muž se mezitím – spoután v krbu – dívkami snaží manipulovat, aby se zachránil. Syrovost úvodního útoku je vyvážena některými drobnými detaily, které ji ironizují, kupříkladu dívka má na sobě bačkory s plyšovými králíčky – někteří diváci přesto drásavou scénu nevydrželi. Díky silným hereckým výkonům však tímto razantním nástupem není zbytek inscenace zastíněn – vedle Dvořákova hrozivého a zároveň ohroženého Raula stojí zejména na výkonu Jany Tiché v roli napadené Marjorie. Tichá ji hraje jako zranitelnou ženu, která přesto umí být ve správném momentě právě tak krutá a hrozivá jako Raul; i díky této nejednoznačnosti inscenace nepůsobí vůbec tezovitě, jak by mohlo hrozit.

Žánrové a tematické rozpětí, které bylo v Červeném Kostelci k vidění, je tedy velké. Ještě více potěšující je ovšem vysoká kvalita, jaké jednotlivé inscenace dosáhly. Jen pro pořádek tedy doplním, že k postupu na Divadelní Děčín byly porotou (bez uvedení pořadí) doporučeny inscenace Krajní meze, Lakomec, Měsíční běs a Muži ve člunu – to ovšem vůbec neznamená, že by ostatní na Kostelci uvedené nestály za vidění. Stojí. Pokud jste je tedy neviděli tam, snažte se je vyhledat jinde – příležitosti se jistě najdou.
Michal Zahálka
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':