Databáze českého amatérského divadla

Texty: POTUŽIL, Zdeněk: Babylón (Divadlo a politika), úvaha, prosinec 2013

Divadlo Na Zábradlí – Babylon:
POLITIKUM, DIVADLO A DĚJINY.
České divadlo možná potkal zázrak. Dora Viceníková s Janem Mikuláškem a s novým ředitelem Petrem Štědroněm se přestěhovali z brněnské Reduty do Divadla Na zábradlí. A s nimi i šest inscenací. V Praze v listopadu již vznikla i první výlučně pražská. Co všechno může jít člověku hlavou?
Tvrdím, že aby dobré divadlo našeho milého diváka vzrušovalo, musí být politické. Setkání živého herce a živého návštěvníka se musí odehrávat tam, kde žijeme, tedy teď a tady. Mezi římskými císaři, českými králi, rakouskými císaři i prezidenty a jejich oddaným lidem.
Dnes se děje zázrak! Do Prahy se přestěhovala grupa umělců z Brna a svedla našeho Pražáka, jako to kdysi učinila i přivandrovalá divadla z Liberce a Ústí nad Labem. Budou mít Brňáci stejné štěstí na diváka? Bůh dej, aby ano. Vždyť zakotvili v divadle, které již od svého počátku bylo politické: pacifistickými Klarinety Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila či Zahradní slavností Václava Havla, politika par excellence, a celou první grossmanovskou érou.
Proč si myslím, že mají umělci ze Zábradlí s generační výpovědí šanci? „Člověk není stvořen k tomu, aby život chápal, ale aby jej žil.“ George Santayana.
„Kdo je neschopen poučit se z minulosti, je odsouzen prožívat ji stále nanovo.“ George Santayana.
Myšlenka, že člověk, jenž není schopen se poučit z vlastní minulosti, je odsouzen prožívat ji znova, je holou blbostí. Jak se voják strašné zákopové první světové války mohl poučit, aby jako Žid neskončil v plynové komoře? Poučil se snad jen voják a vrah Hitler! Jak se poučit jinak než kverulovat, jak to tak dobře umí Češi.
Obyčejný člověk i občan má jiné starosti, než mudrovat o dějinách. Věděl to i Jiří Voskovec a Jan Werich.
„Paměť? Tu už nikdo nemá. Copak, kdyby lidi měli paměť, by se mohlo dělat po světě to, co se dělá? Kdyby lidi měli paměť, mohla by řada lidí pokračovat ve své činnosti? Kdyby lidi měli paměť, mohlo by se totéž dělat pod různými jmény? Nejenom, že nemají paměť, ale ono je dobré, že ji nemají. Všechno by bylo hotové, na nic by se nezapomnělo, byl by Ordnung a to je to nejhorší, co by nás potkalo.“ Jan Werich
Ouředníkovi evokují dějiny XX. století podstatu našeho lidství. Demokracii vynalezli ve starém Řecku. Její podstata otřásá současným světem. Poté, co přistěhovalci v Americe vyvraždili stáda bizonů, vyvraždili stáda Indiánů a navezli dostatek Černochů, aby novému národu Američanů myli nejen prdel, stali se hlasateli pravdy. V Korei, Vietnamu, Afganistánu, Srbsku, Kosovu, Kuvajtu, není třeba pokračovat, leckde měli i pravdu, ale co na tom. Kdo ví, co to je pravda? Jsou dvě lidská sídla, jejichž zničení jim připadalo samozřejmé: Drážďany a Hirošima za všechny. Soudruzi Hitler a Stalin se spojenců pochopitelně báli, když si jeden bral na mušku vesničku uprostřed české kotliny Lidice a také Stalingrad, aby se oba soukmenovci seprali v ruských mrazech. Statisíce statečných vojáků tak zařvaly v rovinách Ruska u Stalingradu, který si pojmenoval po sobě sám generalissimus, jeden z nejdůkladnějších vrahů, kterého si nelze ani představit, kdyby ho nestvořil Bůh.
Dějiny jsou ze své podstaty trochu kruté, neserou se s primátem Člověkem. A aby ne. Dějiny jsou chodící sarkasmus s černým humorem. Stvořil člověk černý humor, aby mohl zabíjet jiného člověka? A tak dále, Europeano! Ano!
Století, na jehož začátku se vzedmul Sigmund Freud proti předkům člověka – maloměšťáckému buržujovi. Na Kafku, s jeho oidipovským komplexem k otci, by se svou psychoanalýzou nestačil. Kafka byl originál, i když se svými tatínky máme patálii leckteří. Navíc musíme připustit, že nejen my máme právo na hodné otce, ale i oni sní o synech nejméně tak zázračných a úspěšných a velkých, jako jsou oni. Takže právo vzájemné, ne jednosměrné, milý Franzi.
Potřebujeme si ale spolu s Franzem Kafkou a Annou Kareninou zopakovat americké běsnění po psychiatrech. Těchto zločinců cpoucích do nás medikamenty, hubící vše v nás? Vše co je v nás lidské? Copak člověk, to zní hrdě, jak hlásal Maxim Gorkij, neplatí? Je to odkaz XX. století a jeho Freudismu.
A co na to Pavel Juráček s jeho existenciálně – kafkovskou deviací? A co fermetrazin budoucích politiků? Výseč dějin není tentokráte idealizována.
O smysl českých dějin se již nepře Masaryk s Pekařem. Je správnější idealisticko-teologický či ten empiricko-pozitivistický směr. Dnes je jejich spor až směšný. Globalizace, to je to, oč tu běží. Češi si ale hrají na smysl pomlouvání sebe sama. Stále dostáváme za vyučenou, za uši, kverulantství je stavem našich duší. Věčně reptáme a rozkližujeme vše, co je nablízku. I když pozor! Mám poblíž sebe dva dvacetileté jinochy. Tedy ty, narozené po Listopadu, a ti věčně zapšklí nejsou. Pochopitelně, prožívají své velké lásky, ale také prožívají politiku jako napínavý sport, jezdí si po světě a vědí moc dobře, že o sobě rozhodují jen a jen sami. Nejde jim ani tak o demokracii, jako o svobodu. Vědí totiž, že to je to, oč tu běží.
Svědčím o své generaci, zažívající krásná léta, léta barevna v prokletých letech sedmdesátých. Svědčím o těch krásně prokletých a barevných časech, které se už bohužel nevrátí. Paradox? Ne!
Svědčím o své generaci, nás narozených brzo po válce a těsně před vítězným Únorem. Já příslušník šedé zóny musím konstatovat, že byla sakra barevná.
Dobré divadlo tu bylo vždy. Za středověku i v minulém století. Vzpomeňme Emila Františka Buriana a jeho nesmrtelného Déčka a hlavně Osvobozeného V W. Ale nechoďme daleko pro živou vodu, aby se neutrhlo ucho od džbánu. Ve svém způsobu hrozné prvé desetiletí normalizace bylo pro leckoho barevné. Prožívaly se první lásky, sex kvetl, kde se dalo, spořádaný československý občan se raději uchýlil na chatu či chalupu a zde dýchal čerstvý vzduch venkova, kterého se mu v dosahu všepřítomných kádrováků jaksi nedostávalo. Někteří z nás našli nutnost i v emigraci na Západ. Divadlo tenkrát bylo pak veskrz prachmizerné. Až na výjimky. Vzpomeňme tak zvaná studiová divadla. Byla vlastně tři: Provázci, Okrajáci a Hanáci. V čem viděli naše politikum? Špagáti v nezřízeném humoru, který rozdával mladičký Polívka a už tehdy jak dědek vypadající Pecha, ale i ženy s širokou náručí: třeba Trůda a Bláhová. Okrajáci viděli za úkol dne bojovat za záchranu češtiny, tak zglajšajtované bolševickými pajány. Od Karla Hynka Máchy až po Bohuslava Reynka. Ale i dobrý překlad byl tenkrát k nezaplacení. Jen namátkou: Zpěvy Maldororovy Prokopa Voskovce, Dvanáct Václava Daňka či Faust Olgy Maškové. Hanáci, to je výzva nekončící fantazii. Za všechno – Svatopluk Vála a jeho Ekkykléma, Depeše na kolečkách, Chapliniáda. To o mojí generaci, která netušila, co to doopravdy jsou šedá sedmdesátá a jak jim to výseč dějin spočítá.
Vzrušuje mne jen takové divadlo, u kterého žasnu v němém údivu nad tím, jak je smontované. Pokud vidím do kuchyně, jak je to krájeno, soleno a pepřeno, je mi líto nejen diváka, ale hlavně sebe sama. Snažím se vlomit do škvíry zavřených dveří sedmdesátých let rámovaných husákovým portrétem. My jsme ale tenkrát nemohli čekat. A tak ta léta nebyla šedá, ale barevná. Již tím, jak šel čas. Marasmus počátků normalizace: čistka v rodné straně k vládě občanů poslední kategorie. Co bude? Bude Husák popravovat? Pak doba, kdy se vůbec dalo dýchat, doba velkých lásek, velkých přátelství, snad dobrého divadla, kde vedle radosti z hraní v dekoraci leckdy dominovala zelená barva. Pak Charta 77 a postupné, ale nenávratné sražení dobytčete jménem komunizmus na kolena do jeho vlastních výkalů. Nám se to říká: měli jsme úžasná divadla a jezdili jsme tak občas na Západ. Režim potřeboval nějak reprezentovat dobrým divadlem. Když jsme tam jeli, nevyžadoval režim na nás žádné kurvárny. Jak se tam nádherně dýchalo! Jak? Neuvěřitelně!
Buržoazie? Městský stav ve feudalismu? Kapitalisté či stolující měšťáci, či lid ještě nebezpečnější – maloměšťáci, zplození bez pardonů sakra fest, za naší nemilé normalizace. Maloměšťák všechno ví, všemu rozumí, ale jinak se stará o věci, které člověčenstvem jen tak někam nepohnou. Nemám je rád, a pokud něčím mezi ně patřím, je mně z toho na blití. Komunistům se povedlo vymazat ze slovníku taková důležitá slova jako soudruh. Má jen strašně zúžený význam jakéhosi bolševického póvlu. Buržoazie. To rozpracoval do všech nuancí Lenin. Jak pak takové slovo vůbec vzít do hudby. Děkuj, že toto slovo obžerných, buržoazie, zatímco v Africe chcípají děti hlady, je opět na světě. V plném významu toho slova.
Nemohu se vlámat do Šedých sedmdesátých osudem mrtvol Olgy Hepnarové. Hodně nebezpečný psychopat, jak dokázala. Ač se surrealisti snaží, jak mohou, psychopatii povýšit na věc politickou, v tomto s nimi pobouřen nesouhlasím. Není politikum vražda z vilnosti. Je politikum vražda spartakiádního vraha Jiřího Straky. Je politikum, jsou-li v Americe u moci demokraté či republikáni plodící adolescentní masové vrahy? Je Jaroslav Barták, plod klausizmu výplodem dějin? Ne, to je případ pro psychoanalytika našich století. A kde jsou všechny ty oběti našich milých úchyláků, na něž se jaksi stále zapomíná?
Je pochopitelně možné zúžit výseč dějin na osud jednotlivce. Tvůrčí metoda, která tak činí, nás diváky provokuje. Jistě životní příběh Jana Zábrany neotřese jen cynikem. Padesátá léta kriminálů jeho rodičů, šedesátá jsou plna oprávněná skepse z obrody komunistické strany.
A pak tunel nekonečnosti těch sedmdesátých, konec Celého života ve smrtelné předčasné nemoci let osmdesátých. Ano, hrůza, mráz!
Čtenářům pro pořádek uvádíme odvážnou dramaturgii frajerů z Brna teď NA ZÁBRADLÍ smějící se naší směšné ontologické lži: KORESPONDENCE V W, Patrik Ouředník – EUROPEANA, Na motivy díla Franze Kafky KABARET KAFKA, BURŽOAZIE, L.N.Tolstoj, Armih Petras ANNA KARENINA, Juráček ZLATÁ ŠEDESÁTÁ, Jan Mikulášek a Dora Viceníková ŠEDÁ SEDMDESÁTÁ.
Divadlo pantomimické, či spíše pohybové (vlastně trochu nadsazeně pokračuje v odkazu Ladislava Fialky, kdyby to nebylo tak dávno), divadlo přesného detailu, přesně vybudovanému gagu několika herců souběžně. Divadelní představení a jeho dramaturgie jsou výsečí našeho pohledu na prokletou lidskou civilizaci jako by před zánikem. Co nám ale zbývá, než pootevřít skulinu, kterou nevědoucí Bůh zírá na své prokleté dílo.
Minimalizmus, tak se to dá nazvat, tak fungují škvíry do našeho vědomí. Herec kňučí, válí se po zemi, žere rohlíky a papír, dobývá se do zavřených dveří, přelepuje si hubu širokou izolepou, tu i tam zpívá, ale všechno marno. Morální poselství představení jako by říkalo: „Ještě není pozdě!“ Anebo „Je vše ztraceno?“ Ani smích diváků, jehož je hojně, nepřináší očekávanou katarzi. A o to možná jde!
A vůbec, má smysl tohle všechno mudrování, když si stačí sednout na prdel a šťastně zírat před sebe a jen vidět… zázračné divadlo!?
Děkujme Bohu, že nežijeme v Africe, že jsme nezažili válku v Krajině, v Kosovu, na Předním východě, na Dálném východě, leckde v Africe a leckde jinde. Přepadá mne mrazivé zoufalství, vidím-li v televizi, co provedl Stalin s Gottwaldem. A nepomáhá pomyšlení, že si to Kléma zasloužil. Co takhle kriminál v Kambodži, co takhle atomovou bombu na naše hlavy. Vždyť při nejlepším je lepší zůstat jen vesmírným mravencem, kterého nepotká ani světová válka ani DDT. Ještě, že máme i dobré a chytré divadlo na břehu Vltavy.
Zdeněk Potužil
(Autor je divadelní a televizní dramaturg, scénárista a režisér. Není profesionální historik.)
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':