Texty: Olomouc, LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, Pražská scéna 2003, s. 155-158.

STUDIO FORUM
(Olomouc)
Ojedinělá studiová aktivita profesionálních herců Státního divadla Oldřicha Stibora, směřující programově k prosazení prostoru pro tvůrčí svobodu a obrodu divadelnosti. SF vzniklo v sezoně 1976/77 jako zájmová skupina ZO SSM a stalo se v ovzduší tehdejší nivelizace oficiálního divadla příležitostí pro překonávání stereotypů velké scény, pro regeneraci tvůrčích sil, pro experiment s netradičními postupy. Vymyká se z okruhu ostatních klubových aktivit profesionálních divadel na Moravě (Šumperk, Uherské Hradiště, Gottwaldov) svým důsledným oddělením od organizační, provozní i umělecké struktury mateřské scény. V sedmdesátých a osmdesátých letech představují inscenace Studia Forum kontinuální studiovou tvorbu ve smyslu inscenačního experimentu a neoficiální dramaturgie, oslovující především studentské publikum. SF bylo až do sezony 1987/88, kdy se stalo organickou součástí profesionální scény, založeno výhradně na zájmu aktérů a výběrem titulů, hostujících režisérů i výtvarníků přebíralo funkci profesionální studiové scény ve městě.
Po zakladatelské skupině herců (Miluše Hradská, Hana Lančíková, Čestmír Gebouský, Zdeněk Rumpík, Rudolf Stärz), kteří iniciovali vznik SF při nastudování Cocteauovy hry Orel o dvou hlavách (v režii Ivana Baladi), se během dalších let zapojili Ivana Plíhalová, Jan Zvoník, Ivo Kubečka, Zdeněk Palusga, Rudolf Máhrla, Tomáš Jirman, Lubomír Michalica, Mikuláš Pánek, Karel Novák aj. V provozně omezených podmínkách (noční zkoušky, podíl herců na výpravě i technice) vytvořilo studio model otevřené scény, která nabízela spolupráci nekonvenčním režisérům a tvůrcům (Arnošt Goldflam, Lída Engelová, Ivo Krobot, Ivan Balaďa, Přemysl Rut). Domovskou scénou se stal komorní sál olomouckého Divadla hudby, inscenátoři vyhledávali i netradiční prostory (využití autentičnosti baru DH – Kennedyho děti, 1978, arény – kabaret Když nad Prahou se Hašler uklání, 1984), některá představení předznamenávají linii „site specific“ – ve Zbrašovských jeskyních byla uvedena Médea (1981, v režii Ivana Baladi) a Pěnkava s Loutnou (1983, v režii Lídy Engelové). Rozměr autorského divadla měl Goldflamův Horror (1981), dramaturgickou i inscenační provokací se stala surrealisticky laděná hra Romaina Weingartena Alice v Luxemburských zahradách (1985, v režii Jana Zvoníka). Po kabaretně laděné montáži z díla Sergeje Jesenina Torzo (1985, v režii Františka Čecha) a komorním jevištním dialogu Stará herečka v roli ženy Dostojevského (1987) došlo k útlumu (paradoxně – či spíše logicky – v souvislosti s institucionalizací studiové činnosti). Další tituly byly uvedeny po listopadu 1989 (Daniely Fischerové Báj – 1990, v režii Vladimíra Merty, Betlém – 1990 a Láska dona Perlimplína a vášnivost Belisina Federika Garcíi Lorky – 1991). V podmínkách nastupujících proměn a provozní nejistoty polistopadové situace se nepodařilo přetvořit Studio Forum ve stabilní studiovou scénu a jeho činnost se uzavřela. Už v roce 1993 se pokračovatelem SF stává Studio Hořící žirafy (s vůdčí osobností Davida Drábka).

Bibliografie:
bh (Brigita Hertlová): Studio Fórum k Roku českého divadla. Stráž lidu, 5. 5. 1983, s. 4.
Čejka, Karel: (veni, vidi…). Ostravský kulturní měsíčník, 1981, č. 5, s. 48.
Dvořák, Jan: alt.divadlo. Pražská scéna, Praha 2000, heslo Studio Forum, s. 195.
Hrozková, Eva: Když nad Prahou se Hašler uklání. Scéna, 1984, č. 15, s. 4.
Lazorčáková, Tatjana: Studio Forum – Deset let cesty k dialogu. (Rukopis – archiv autorky.)
Lazorčáková, Tatjana: Studiová cesta k dialogu. Zemědělské noviny, 30. 7. 1983, s. 5.
Lazorčáková. Tatjana: O Studiu Forum i o divadle vůbec. Kulturní měsíčník, 1987, č. 4, s. 27–28.
Machalická, Jana: Režisér Karel Kříž. Pražská scéna, Praha 1999.
Pavlovský, Petr: Život v klubech. Tvorba, 27. 8. 1986, č. 34, s. 20.
Štěrbová, Alena: Hra na pravdu. Kulturní měsíčník , 1979, č. 3, s. 38–39.
Štěrbová, Alena: Pěnkava s Loutnou v Olomouci. Scéna, 1983, č. 20, s. 4.